Neviditelná dívka – Mariel Hemingway – Portál 2016

mh-coverPrvní co vás na této knize zaujme, je malinko nezvyklejší formát, než má většina knih ve vaší knihovně. Kniha má na šířku zhruba o deset až patnáct centimetrů více, než je obvyklý poměr stran, na který jsme zvyklí z beletrických knih. Je to trošku znepokojující. Víte, že je
něco jinak ale nevíte co. : )
— Podobně asi musí působit na perfekcionalisty zadní strana obálky, kde je červeno oranžový pruh s upoutávkou na knihu. Ten je také  umístěn asymetricky. Ostatně celá obálka je neobvykle zpracovaná. Tvoří ji oranžová silueta dívky na pozadí abstraktní textury v šedých tónech. Z nějakého důvodu je název knihy psán bez počátečního velkého písmena. Tedy kromě hřbetu knihy. Ale v originále má kniha také všude velké I. V překladových vydáních se také nezmiňuje, že spoluautorem knihy je Ben Greenman. Ale stejně opomněli spoluautora zmínit i Litevci . Ale zpět k obálce. Kniha je paperback. Neobvyklým prvkem je to, že obálka z tvrdšího papíru  je na začátku i konci delší a přehnutá jako záložka. Prostě něco jako obálka jakou známe z hardbacků. Jen není nasazena na tvrdé desky ale je napevno přilepena k vnitřku knihy. Nepamatuji si, že bych něco takového někde jinde viděl. Palec nahoru za originalitu pro Kateřinu Tvrdou – autorku obálky a nakladatelství Portál za nepřechýlení příjmení autorky. Celý příspěvek

Žena se lvem – Antologie Editorky Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková Fortna 2016

„A long time ago in a galaxy far, far away byla fantastika doménou mužů. Byly to temné časy, ale pak svitla nová naděje. Na scéně se objevila jména jako Mary Wollstonecraft Shelley, Ursula K. Le Guin a časem i v našich domácích literárních hájích dámy, jako jsou Františka Vrbenská či Zuzana Hloušková. Právě díky nim nyní můžeme držet v rukou antologii Žena se lvem.

A kdo, nebo spíše co, je Žena se lvem, a co od ní můžeme očekávat?

Žena se lvem je prvním dílem ryze ženské české a slovenské fantastiky.

Františka Vrbenská (jedna z editorek knihy) v doslovu říká: „Shromáždíme texty českých a slovenských autorek žánru fantastiky pro sbírku s ústředním zadáním: aby se vyhnuly genderovému klišé. Čtenářům představí ženské hrdinky, jejichž pojetí není černobílé, naopak se jedná o silné lidské bytosti, schopné sledovat vlastní cíle, prát se s osudem, ale zároveň volit i neagresivní řešení. Neuškodí, jestliže protagonistou některých povídek bude mužský hrdina. V takovém případě je mu ženská postava rovnocennou partnerkou či protihráčkou, a není pouze v pasivní roli erotického objektu. V tomto duchu vzniklo memorandum, ke kterému se všechny autorky přihlásily.“

Myslím, že všech třináct autorek, které do první knihy přispěly svými povídkami, výše zmíněné memorandum vzalo opravdu za své. A tak tu vedle nájemné žoldnéřky Karo a její nebezpečné protivnice v povídce Vilmy Kadlečkové Bez Krásky a bez zvířete najdeme dívku z domorodého kmene, která v povídce Vaclavy Molcarové Běžím daleko, žiju blízko, vezme osud do vlastních rukou.

Nebo kočku v povídce Černý samet Dagmar Pirochové, umělou inteligenci v Rubinově liečbe Zuzany Stožické. Či ke všemu odhodlanou matku Amandu z povídky Dany Beranové Nikdy neříkej nikdy, či stárnoucí architektku Miroslavy Dvořákové v povídce Návrat.

Jsou tu přítomny ženy, které v drsném světě mužů musí vzít osud do vlastních rukou, jako Elen v povídce Karoliny Francové V mysli mojí vidíš stíny. Nebo ženy, které jsou naopak v mnohém silnější než muži, jako paní Ondaro v povídce Zuzany Hlouškové Srdce z kamene.

Pokud žena není v povídce hlavní postavou, bude naopak soupeřkou hlavního hrdiny. Nikdy není černobílá a je mu rovnocennou protivnicí. A je jedno, jestli je to takřka v Lovecraftovsky hororové povídce Haniny Veselé Mizera z Mexika, či v detektivce Jany Maffet Šouflové Případ osla canterburského.

Žánrově pak poskytuje Žena se lvem pestrou paletu příběhů. A tak tu vedle takřka klasických fantasy povídek najdeme Erbenovsky poetickou povídku Lenony Štiblaríkové Pekná noc na čary, takřka steampunkovou akční povídku Lucie Lukačovičové Dům ocelových jehel, nebo hardcore scifi Julie Novákové Etuda pro výjimečnou mysl.

Vážně nechci hodnotit každou povídku zvlášť, protože každému čtenáři či čtenářce sedne něco jiného, ale musím uznat, že editorky (alespoň podle mého skromného názoru) nešláply s žádnou z povídek vedle. A je jedno, jestli jde o autorky zvučných jmen, nebo dámy, o kterých mnozí z vás doposud neslyšeli.

Já osobně navíc oceňuji fundovaný vhled do problematiky ženského psaní a vydávání antologií. Toho se v doslovu chopila jedna z editorek, Vrantiška Vrbenská. Přesně takové texty totiž rozšiřují nejen mé čtenářské vzdělání.

Medailonky všech autorek i výtvarníků pak považuji za samozřejmou výbavu kvalitní antologie a ani Žena se lvem v tomto ohledu není výjimkou.

K vizuální stránce knihy pak mohu jen podotknout, že nejen pevná vazba a krásná obálka z dílny Jany Maffet Šouflové, ale i tarotově pojaté portréty všech autorek, jejichž autorem je Jaroslav Svoboda, přispívají k mému přesvědčení, že antologie Žena se lvem je výjimečná kniha.

Je zvláštní, že ačkoli v zahraničí jsou ryze ženské antologie běžné (například Alucindas I. a II., Millennial Women či New Women of Wonder), u nás je Žena se lvem svého druhu prvním počinem. O to větší radost můžeme mít, že se tak povedla. Já osobně doufám, že její tři sestřičky, které jí budou brzy následovat, si udrží stejně vysokou kvalitu, jako má právě Žena se lvem.

90%.

Jan Procházka za spolupráci na korekturách děkuji Heleně Jelínkové

Mark E. Pocha – Krajina kanibalov Hydra 2016

Marek E. Pocha není českým fanouškům fantastiky neznámý. Pravidelní čtenáři časopisu Pevnost se mohli na jeho stránkách setkat hned se dvěma Markovými povídkami ( první z nich se jmenovala Necestuj tím vlakem a vyšla v únoru roku 2014, a tou druhou Píseň mrtvých v únoru letošního roku). Ta je z antologie Zombie apokalypsa (Hydra 2016) na které se Mark podílel nejen jako autor, ale především jako editor. Na Slovensku však publikuje již od roku 2008 ať již v časopisech, soutěžních sbornících či antologiích (například Na hroby, Fantastická 55, Kniha bolesti). Je také spoluautorem sbírky splatterových  povídek  A bude hůř.  Krajina kanibalov je tedy jeho prvním samostatným románem.

A jaká tedy je Krajina kanibalov?

Musím předeslat, že její zápletka není nijak originální. Když se čtyři mladí Slováci – Marko, Renča, Vik a Jojo vydají do jihoamerického Peru poznat nejen místní historické památky, ale především nasbírat materiál pro svůj školní projekt, zavede je jejich mladý průvodce nejen ke krásnému vodopádu uprostřed džungle, ale nešťastnou souhrou okolností i na území primitivního kanibalského kmene. Jak to dopadne je docela zřejmé.  Všichni víme, že podobných příběhů bylo ať již na plátnech kin či na stránkách knih zachyceno mnoho. Ostatně sám autor se hrdě hlásí k takovým inspiračním zdrojům, jako jsou filmy The Green Inferno, 2013, Cannibal Holocaust, 1980, Cannibal Ferox, 1981, či knih jako například The Ruins jejímž autorem je Scott B. Smith.

Předností Krajiny kanibalov tedy není ani tak samotná zápletka, jako spíš autorovo nadšení prýštící z každého řádku, našinci blízcí hrdinové (kdo jiný by nám mohl být bližší než partička mladých Slováků?) a skvěle využitá všechna žánrová klišé nebo spíš brutální praktiky, které má autor pečlivě nestudované, a to až do poslední kapky krve.

Ovšem několik kritických poznámek bych ke knize přeci jen měl.

Autor místy docela pěkně buduje atmosféru a pouliční karneval v Kiteni nám ukazuje, že to umí. Ale takových pasáží je na můj vkus málo. Což je podle mého soudu trochu škoda. Protože cesta čtyř studentů UKF po Jižní Americe zabírá prakticky celou polovinu knihy tedy 77 ze 139 stran.

Ovšem o to více musím Marka pochválit za to, jakou péči v první polovině knihy věnoval budování vztahů v té nesourodé skupině slovenských studentů. (Tady musím smeknout klobouk, protože si tím skvěle vybudoval předmostí k tomu, co následuje od strany 78.) O to víc pak v druhé části knihy čtenáře mrazí, když sleduje jejich utrpení v druhé polovině knihy. A tato druhá část je opravdu nanejvýš drsná a nechutná. A nejde jen o barvitý popis kanibalských a sexuálních praktik, které si členové domorodého kmene na svých obětech vyzkoušejí. Ale i chování studentů samotných. A to především v kontextu jejich vzájemných vztahů.

Sám autor v doslovu píše: „Išlo mi o príbeh, ktorý  by vás nútil přemáhat sa, aby ste hrozou  a zhnusením nezatvořili knihu a neodložili ju kdesi mimo dosah ruky… Na druhej strane by však vo vás prebudil taků zvědavosť , že  by ste nemali pokoja, kým by ste ho nedočítali do konca.“  A já se domnívám, že se mu to takřka bezezbytku podařilo.

A i když v temných vodách světového hororu není Krajina kanibalov zas až tak originální, v rámci naší domácí fantastiky jde o svěží dílko hodné pozornosti každého fanouška tohoto žánru.

Normální čtenáři,  nechť se však vydají do Jižní Ameriky na vlastní nebezpečí, a to nejen proto, že Krajina kanibalov je napísaná v autorovej rodnej reči.

80%

Jan Procházka

 

 

 

Polární záře – George Mazurek – Wattpad 2016

První recenze tohoto roku vlastně nebude na knihu alespoň co jsem informován. Polární záři si totiž přečtete na webu Wattpad. Jde o web, který nabízí místo pro publikaci svých románů, povídek a dlaší tvorby amatérským literátům a nebo jen obyčejným grafomanům a grafomankám. Proto jsem byl trošku skeptický, když mne přes Goodreads (tento knihomolský facebook doporučuji navštívit, pokud jej neznáte a nepoužíváte) oslovil autor a nabídl „knihu“ k recenzi.
— O to jsem byl příjemně překvapen, že kniha byla celkem povedená a bez roblémů by smohla měřit s podobnými knihami vydanými oficiálně a na papíře. Jde o mysteriózní sci-fi odehrávající se  v odlehlých končínách Ruska a pokud hledáte odechovou příběh, který si na nic nehraje, tak Polární záře celkem slušně nahradí příbehy od Browna nebo Rollinse (ne Henryho ale Jamese). Prostě dobře řemeslně odvedený příběh, s přiměřenou dávkou žánrových klišé, který se čte svižně ale tak trošku vždy tušíte, co přijde. Ale když je toho na vás hodně nebo si potřebujete „odfouknout“ mezi dvěmi náročnými knihami, tak si podobnou knihu dopřejete bez výčitek a s čtení vás bude bavit. Nejde koukat jen na Stalkera a Bergmana ale občas chcete vypnout mozek při nějaké akčňárně s Arniem.
— S Polární září se dočkáte příběhu z blízké budoucnosti a vzdálené země s trochou těch konspiračních teorií kolem mimozemské lodi, spoustou více či méně sympatických Rusů, jedné nebezpečně sexy Rusky a českým hlavním hrdinou. Na dvou, třech místech autorovo líčení chování Rusů nebo jejich techniky balancuje na hraně s propagandou ale Putin to vem. K akční sci-fi /thrilleru troška toho přehánění patří a v rámci žánru to není žádná vzácnost. čenář se dozví i nějaké zajímavé fakty a sem tam autor sklouzne k humornějšímu stylu nebo hláškám.
— V krátkosti bych to shrnul takto: pokud hledáte akčnější oddechové čtení s trochou té „mulderoviny“ a nevadí vám číst na obrazovce počítače nebo si dokážete knihu z wattpadu stáhnout/převést do čtečky, tak s Polární září nešlápnete vedle. A vzhledem k tomu, že jde o legální čtení za nulovou cenu a na rozdíl od knih s prošlými autorskými právy, také psané současným jazykem, tak musím jen doporučit.
— A nakonec ještě odkaz na kterém si knihu můžete legálně přečíst.

 

 

Chad Corrie – Návrat čarodějného krále Mytago 2016

Chad Corrie, rodák z Minesoty a člověk který si zakládá na tom, že vytváří nové světy je u nás neznámý a Návrat čarodějného krále je jeho první knihou vydanou u nás. Přesto má ve světě celkem dobré ohlasy. Takže se Tralodrenu a jeho hrdinům můžeme podívat na zoubek i my.

Tralodren je zbrusu nový svět. Nebudu tu popisovat podrobnosti. Ty si zvídavý čtenář může nastudovat na stránce, kterou Mytago projektu Tralodren věnuje http://tralodren.mytago.cz/#tralodren.

Já jen zmíním, že jde o klasicky koncipovaný fantasy svět, zabydlený rasami jako jsou elfové, trpaslíci, goblini a samozřejmě lidé. I povolání hrdinů jsou vlastně klasická (paladin, druid, čaroděj). Ale přesto má Tralodren pár zvláštností. Elfové jsou dost podobní starověkým Římanům a bohové mají k lidem mnohem blíže než v jiných fantasy světech. Vlastně tím, je svět Čarodějného krále asi nejnápadnější.

Geograficky jde spíš o soustavu větších či menších ostrovů. Takže pamětníkům se jistě vybaví Zeměmoří.

A jaký že příběh autor do tohoto docela zajímavého a barevného koloritu zasadil? Docela ohranou historku o záchraně světa, kdy se skupina dobrodruhů vydá do trosek starověkého města, kde se ukrývají vědomosti dávných mágů. Do toho je přimíchán šílený mág a dávné temné astrální síly bažící po návratu na Tralodren.

A i když to vypadá, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, kupodivu ten mix docela funguje a díky družině dobrodruhů, kteří zdaleka nejsou jednotní ve svých cílech a záměrech, jde o docela zábavné čtení. Bohužel děj knihy brzdí stavba příběhu, kdy se úvod knihy táhne skoro až do její první třetiny a opravdu trvá, než se dá družina dohromady.

Naštěstí sestava gladiátor, který upsal duši bohu pomsty, trpaslík s pochybnou minulostí, sotva vystudovaná čarodějka, fanatický paladin, slepý mistr Yoda a jeho elfí žačka je dobrým tahounem. Zvláště když každý věří jinému bohu a rasová nevraživost je jejich denní chleba.

Po té, co se nesourodá družina konečně sejde, nabere příběh slušné tempo, které si udrží až do samého závěru. A vzhledem k tomu, že Návrat čarodějného krále je jen prvním dílem, máme se ještě na co těšit.

Zajímavý svět a zajímaví hrdinové dělají z Návratu čarodějného krále knížku, které by fanoušci klasické fantasy odkojení Baldurs Gate a Ice Wind Dále mohli věnovat svou pozornost. 60%

Jan Procházka

Cech objevitelů – Cesta do Shambhaly – Jon Baird, Kevin Costner a Rick Ross – Omega 2016

co-slon

Část první – Otcové zakladatelé

— Myšlenka přivést k životu klasický dobrodružný román v novém kabátě se vylíhla v hlavách u nás neznámého amerického autora knih Day Job a Songs from Nowhere Near the Heart  Jona Bairda a jeho bratra Chrise. Sám Braid ale několikrát jasně řekl, že kniha by nevznikla nebýt Kevina Costnera (jehož hereckou filmografii jistě všichni známe, ale pro nás je momentálně mnohem důležitější, že režíroval či produkoval takové skvosty z ranku dobrodružných filmů, jako jsou Tanec s vlky, Hatfieldovi a Mc Coyovi, Krajina střelců či Wyatt Earp.) I když by se na první pohled mohlo zdát, že Kevin Conner celému projektu propůjčil pouze své jméno, Jon Baird říká (a to nejen v doslovu ke knize), že se Kevin stal nejen mentorem tvůrčího týmu, ale mnohdy přispěl svým dílem i k tvorbě příběhu (a vnímavému čtenáři jeho vliv rozhodně nezůstane skryt). Třetím ze zakládající trojice je Rick Ross, komiksový kreslíř, ve světě známý komiksem Urban Monsters či  práci na televizním seriálu Femme Fatales.  Celý příspěvek

Hry s příběhem: Volání divočiny editor Jan Č. Galeta Mytago 2016

Od té chvíle kdy se opice postavila na zadní a stala se člověkem, si lidé vyprávějí příběhy. Od té chvíle, kdy se na světě objevila první hra na hrdiny, se začaly sepisovat a vydávat příběhy z herních světů. Některé si získaly světový ohlas, (kdo by si nepamatoval na skvělé příběhy temného elfa Drizzt Do’Urdena z herního světa Forgotten Realms?) a některé prostě časem zapadly.

O to aby nezapadly ty z našich luhů a hájů, se už nějaký ten pátek stará nakladatelství Mytago. To má již na svém kontě pěknou řádku knih, které se odehrávají v herních světech českých autorů. Například celou řadu knih které se odehrávají v nejznámějším z nich v Asterionu. K dalším patří i dvě antologie tematických povídek, Hry s příběhem: Zločin a trest a Hry s příběhem: Ocel a krev. Nyní nám tedy editor Jan Č. Galeta přináší antologii třetí, věnovanou lesům, pralesům, divočině, elfům a mnoha dalším bytostem, které ve fantastických světech v lesích žijí, bojují, milují a umírají.

Podívejme se tedy na jedenáct povídek, které nám Volání divočiny nabízí.

Váha přísahy – Takřka detektivní povídka ze světa jménem Taria , která ve mně vyvolala vzpomínku na film Rituál. Les tady hraje opravdu první housle, vlastně jediné co mi opravdu kazilo zážitek z povídky, byl „moravský“ slang vesničanů a Česko polský slovník jednoho z řádových bratrů. Obojí bylo zbytečné.

Dcery lesa nás už přivádějí do Asterionu a ukazují nám, co všechno dokáže udělat matka pro záchranu svého potomka. A pokud je to navíc dryáda…

Mé jméno bude znít. Mé první setkání s telepatkou Magnolií. Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh o tom, jak hrdinka knih Drak bere vše a Magnolie a démon zabloudí v psychopatově mysli, se do povídkové sbírky o lesích, pralesích a lesních bytostech moc nehodí. Ale jak říká sama autorka „ Co je lidská mysl jiného než džungle?“

Život lovce. Každá antologie má své „slabší kusy“ to se bohužel stává. Pro mě je nejslabší povídkou této antologie Život lovce. Obraz životní pouti domorodého lovce Nuaka, který se snaží zachránit zbytky svého kmene, mi připadal mdlý a vyprávěný bez valného nadšení. Je to škoda, protože život vůdce (a je jedno, jestli je to Mojžíš, král Artuš nebo náčelník domorodého klanu) není špatné téma.

Šarlatová křídla smrti, jsou povídkou, která ukazuje že Asterion má i svou astrální dimenzi.  Povídka o zkoumání astrálních bytostí mě zaujala spíše atmosférou, než samotným dějem, který jsem jako hrou nepolíbený jen těžko chápal. I tady se autorka zabývá historií Asterionu. Ale na rozdíl od Haniny Veselé, která nám ve své povídce Mé jméno bude znít, z historie světa vše potřebné vysvětlila, nás autorka Šarlatových křídel prostě hodí do děje a řekne „Plav“.

Řezno 1872. Příběhy impéria jsou herním světem na pomezí steampunku a fantasy, kde se můžeme setkat se vším, co oba žánry nabízí. Povídka Řezno 1872 nám na příkladu záchrany vílího dítěte ukazuje, že tento mix žánrů stojí za podrobnější prozkoumání. A ačkoli je povídka veskrze průměrná, autoři pěkně využili prvků, které herní svět Impéria činí tolik atraktivním.

Volání jaguára je první ze dvou povídek vycházejících z herního světa, ve kterém žijí a bojují potomci bohů. Jako iniciační příběh povídka splnila svůj účel a jako neotřelá young adult funguje také.

Druhým příběhem ze světa Potomků bohů je povídka Ozvěna dávného příběhu. Příběh dívky Silvie, která ačkoli žije v moderním světě, byla vybrána za matku poloboha.

Do herního světa Immortal fighters nás zavádí povídka Krkavec a vlk, která má nejen zajímavou zápletku, ale především hrdinku, která by si zasloužila vlastní román.

Tropický kraj divů, který se odehrává ve světě Unknown Armies . Sestry Lukačovičovy, nám na souboji dvou mágů ukazují nejen jak má vypadat kvalitní urban fantasy, ale také jaké jsou principy hry Unknown Armies. Ostatně Petra Lukačovičová ve své knize sbírka ctností tento herní svět již jednou navštívila. A přestože si autorky mohly dát větší práci s objasněním motivů obou mágů, je pro mě Tropický kraj divů jedním z vrcholů knihy.

Poslední povídkou je Kelpie. A i když moc nechápu pravidla hry Imaginárium, které je povídka zasvěcena, ten nově zpracovaný příběh o vodníkovi se mi moc líbil. Právě originální zpracování starého známého příběhu dělá z povídky Kelpie druhý pomyslný vrchol knihy.

Hry s příběhem: Volání divočiny (tak jako předchozí dvě antologie) nám mají přiblížit formou povídek herní RPG světy a to nejen ty, které byly vytvořeny jako moduly pro Dračí doupě.

Naštěstí si jsou všichni, kteří se na zrodu knihy podíleli vědomi, že bez popisu herních světů by se toto poslání kniha nikdy nemohla splnit. A tak je každému hernímu světu věnováno několik vět, které čtenáři vysvětlí, oč v kterém světě kráčí, jaké jsou jeho principy a kdo je jeho autorem. U mnohých je pak uveden i odkaz na domovské stránky.

Samozřejmostí u povídkové sbírky by pak měly být i medailonky všech autorů povídek a ani ty zde nechybí.

Myslím si, že kniha  Hry s příběhem: Volání divočiny svůj účel splnila. Seznámila mě s herními světy, které jsem neznal a s autory kterým bych měl věnovat svou pozornost. Nebo kterým bych se měl vyhnout.

Pokud jsou čtyři z jedenácti povídek nadprůměrné, šest čtyři hodně dobré, dvě dobré a jedna průměrná, není to špatné skóre. Zvláště, když si uvědomíme, kolik z těch jedenácti autorů jsou profesionální spisovatelé.

Vlastně když tak o tom teď přemýšlím, i ten název Volání divočiny naplnila bezezbytku…

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

Infico – Petr Heteša -Brokilon 2016 – kontrarecenze

Jasně, nepletete se. recenzi na Infico jsem tu měli nedávno. Ale tu psal kolega a napadlo nás, že by nebylo špatné, kdybychom občas  napsali každý svou recenzi na stejnou knihu.  Protože já ji četl až jako druhý, tak je toto kontrarecenze.
— Kurwa, nebylo to vůbec špatný! Pokud ke knize přistoupíte jen jako k zábavnému akčnímu příběhu, který vás má pobavit, tak Infico, vaše očekávání splní téměř na sto procent.
— A příběh? Americká NSA je infikována čínskými agenty a malá skupina nejelitnějších agentů zkouší nejnovější a nejtajnější zbraň Ameriky – technologii Infico. Díky ní se školený agent „hackne“ do vědomí jiného člověka a může se jeho prostřednictvím dostat do jinak nedostupných míst, může na určitou dobu převzít vládu nad jeho tělem, zatímco původní majitel má totální výpadek paměti a nebo dokonce může přejmout vlád nad tělem hostitele, za plného vědomí subjektu, který užasle hledí na to, jak jedná naprosto proti svému vědomí a svědomí.
— Náš hrdina je nasazen do vědomí čínské agentky ale brzy zjistí, že mladá studentka, v jejíž hlavě nyní elitní agent sídlí, je opravdu pouze studentkou a celou akci někdo totálně podělal. Mezitím Číňané převezmou kontrolu nad agenturou NSA a dalšími složkami americké bezpečnosti a to včetně dvou kamionů s těly agentů, jejichž vědomí je v cizích hlavách.
— Hrdina knihy se pokouší zjistit, co se děje a přitom se zamotává do různých bitek a přestřelek. Studentka, jejíž tělo si půjčuje se pak probouzí s velkými výpadky paměti a často i s odřeninami a špinavým a roztrhaným oblečením. Ačkoliv měly být celou noc ve své posteli. Začíná se bát, že jí může začít hrabat. Situace se stává dosti neúnosnou. Pro oba.
— Také agent v hlavě naší ženské hrdinky válčí nejen s drastickou dietou své hostitelky ale i s ženskými záležitostmi jako je jiný způsob močení a tak vůbec. Když pak tělo své hostitelky opět „vrátí“ po nějaké přestřelce poničené a se zdevastovaným značkovým oblečením, jeho právoplatná a majitelka se začíná rozhodovat mezi psychiatrem a exorcistou, rozhodne se náš hrdina, že svoji hostitelku seznámí se stavem věcí.
— Přes počáteční šok a drobné neshody se oba obyvatelé jednoho těla naučí spolu vycházet a v akčním finále se náš agent nakonec vrátí do svého původního těla.
— Kniha je dosti vtipná a má slušné tempo. Humor založený na kontrastu mezi mužskýma ženským pohledem na svět prostě téměř vždy funguje. A ani nevadí, když oba dva hrdinové jsou tak trošku komiksově přehnaní ve svých gender škatulkách.
— Na relax mohu knihu s lehkým srdcem doporučit a kdo chce hard core total art literaturu asi stejně sáhne po jiném autorovi. Howg.

Kniha zvláštních nových věcí – Michel Faber překlad jako vždy výborný Viktor Janiš Kniha Zlín 2016

 

Kniha zvláštních nových věcí je příběhem bývalého alkoholika Petera, který  se díky své ženě nejen vyléčil ze závislosti, ale dokonce se stal  křesťanským pastorem. S podporou své ženy vedl malou kongregaci v Anglii a zdálo se, že on a jeho žena jsou opravdu sehraný pár. Misijní cesta na vzdálenou planetu pak vystaví  neočekávaným zkouškám nejen jejich vztah, ale i Peterovu víru.

Myslím si, že příběh Petera a jeho ženy se sice na první pohled tváří jako sci -fi, ale to jen klame tělem. Podle mého jde především o příběh krize víry a krize manželství.

Celá misionářská cesta na jinou planetu je jen atraktivní záminkou pro smutné vyprávění o tragickém omylu jednoho kazatele a manžela.

Ono vlastně ani o klasickou misijní cestu nejde, protože „domorodci“ nejsou žádní pohané. Co se týká křesťanského poselství „pohanům“ (buďme upřímní) celá misionářova práce se smrskla na přeložení několika pouček a citátů z bible do domorodého jazyka. Je to škoda, protože tady mohl příběh nabrat mnohem větší spád a stát se čtivějším.

Celá první půlka knihy se skoro až nesnesitelně vleče a jen díky korespondenci mezi Peterem a jeho ženou se dá přežít. Druhá půlka knihy má sice spád, nicméně postrádá pořádné vyústění. Celou tragédii Peterovy misijní cesty si tak čtenář uvědomí až téměř na samém konci knihy.

Ovšem, protože Michel Faber je přeci jen mistrem svého řemesla, i v jeho poslední knize se najde několik momentů, které člověku z hlavy jen tak nezmizí.

Nicméně: Kdo očekává Sci-fi, tak bude zklamán, kdo očekává silnou křesťanskou výpověď, bude také nejspíš zklamán. Vlastně nejsilnějším motivem knihy je vztah a krize Petera a Bey. Díky dopisům o to živější. Druhým velice silným motivem pak je krize osobní víry. A tragédie nepochopení křesťanských myšlenek.

Jak se s tím ateista Michel Faber popasoval, musí každý čtenář posoudit sám.

Ale podle mého skromného názoru se zázrak nekoná. 70%

Jan Procházka

Petr Heteša – Infico Brokilon 2016

Na novou knihu Petra Heteši jsem se těšil. A i když anotace knihy jemně naznačovala, že Infico bude akční jízda, byla to jízda neočekávaná.

„Předcházely tomu hodiny a hodiny testování, ověřovacích simulací a modelových scénářů. Jenže když pak došlo k tomu, že akce musela být najednou neplánovaně spuštěna, muselo se improvizovat. A každá improvizace generuje chyby. Ta, která se stala mně, ovšem byla mega chybou. Navíc když technické zabezpečení tak složité operace dostala na starost ženská.“

Autor anotace je z rodu filištínů. Dokáže mlžit tak, že by to ani nejlépe vycvičený agent Národní bezpečnostní agentury NSA nedovedl lépe.

Jenže co si má počít chudák nebohý recenzent, pokud nechce vyzradit úplně všechno a zkazit tak potenciálnímu čtenáři požitek ze skvělé knihy?

Infico je jako výbušnina.

Uvedu příklad. Láhev naplněná směsí koncentrované kyseliny sírové a benzinu (v poměru 1:1). Pevně uzavřená láhev se obalí hadrem a hadr se nechá nasáknout směsí chlorečnanu sodného (nebo draselného) s cukrem (nasycený vodný roztok) a nechá uschnout. Tato procedura se může opakovat i několikrát. Po zaschnutí se z láhve stává zápalný granát, stačí hodit a po rozbití sklenice se sama zapálí.

V případě knihy Infico je vládní agentura NSA nádoba, studentka architektury Brena je koncentrovaná kyselina sírová, agent NSA Larry je benzín. A hadr nasáklý směsí chlorečnanu draselného je prostá a jednoduchá zápletka. A pak už jen stačí spustit program Infico a máme tu zápalný granát.

Infico není klasický cyberpunk. I když technologie Infico je ve své podstatě cyberpunkovou záležitostí, je jen záminkou ke spuštění reakce.

Tou je setkání sice sympatického, ale přinejmenším ze začátku dost macho smýšlejícího agenta NSA Larryho a držkaté, krásné a chytré vysokoškolačky Brenny.

Tihle dva by se v ideálním světě jen těžko potkali, kdyby vládní agenturu NSA neinfiltrovali žlutí ďáblové a kdyby se program Infico nepodělal.

To je výchozí premisa příběhu a zároveň záminka pro třeskutě vtipnou cestu, kterou Larry musí projít, aby rozkryl šílené spiknutí, našel sám sebe a poznal ženskou duši.

Když Larry potkal Bernnu. Právě střet mužského a ženského světa, života a myšlení je nejsilnější stránkou knihy. Larry ani Brenna nemají k ironickým komentářům daleko a leckdy tnou do živého. A protože jeden bez druhého nemůžou být, přináší jejich soužití, okořeněné dost drsnou akcí (nezapomeňme, že Larry není obyčejný pantáta, ale agent NSA v nouzi) spoustu netušených a vtipných komplikací. Ženy možná řeknou, že je vidět, že knihu psal chlap a některé Larryho (potažmo autorovi) postřehy jsou trochu mimo, ale přesto si myslím, že tuhle knihu si užijou holky stejně jako kluci.

A ačkoli erotických ani akčních scén není málo, jsou pojaty tak, že nikoho neurazí. Zkrátka Infico není ani porno a ani splatter. Infico je vtipná, výbušná a netradiční akční jízda, kterou si užijí obě pohlaví bez rozdílu. Pokud tedy mají smysl pro sebeironii a pro humor.

Sám autor říká: „Ta story je docela triviální, ale šlo mi spíš o ty komické situace, které bylo možné na ni navěsit.“

Myslím si, že autor je příliš skromný.

Jan Procházka

80%

Jiný pohled na stejnou knihu najdete od druhého recenzenta v jeho kontrarecenzi.