Hanni Münzer – Medová smrt Omega 2017

med-smallAutorka se narodila ve Wolfratshausen a měla vždy bujnou fantazii. Již jako šestnáctiletou ji pohltila každá kniha. K napsání románu ji podle vlastních slov inspirovala kromě lásky ke knihám a touze napsat svůj vlastní příběh, historie její rodiny. Protože: „ Můj pradědeček i dědeček si vzali ženy, které nebyly v souladu s Norimberskými zákony. Oba byli členové socialistické strany, která bojovala proti Hitlerovi. Během války rodina schovávala židovského kamaráda a podařilo se jim ho zachránit. Můj pradědeček, dědeček i jejich manželky, které pro něj vařily, byli velmi stateční, riskovali životy své i svých dětí, aby jeden zachránili.“

Právě pátrání po historii vlastní rodiny přivede mladou Američanku Felicity a její matku nejdříve do Říma a posléze díky sbírce osobních poznámek a dokumentů její zemřelé babičky, až do Mnichova roku 1923 a ještě mnohem dál. Před Felicity se odvíjejí pohnuté a temné osudy nejen její prababičky operní pěvkyně Elisabeth, ale především Elisabethininých dětí Deborah a Wolfganga.

Příběh by se dal rozdělit na tři části. Současnost prezentovaná Felicity a jejím pátráním. Období Výmarské republiky od roku 1919 do roku 1933, kdy se novým kancléřem stal Adolf Hitler. Tato část naší historie je prezentována ženou židovského lékaře, naivní a povrchní dívkou Elisabeth. Její dcera Deborah nás potom provede obdobím Německých dějin od nástupu Hitlera k moci až do roku 1945.

Myslím, že právě díky věrnému zachycení historických událostí působí příběhy Elisabeth a Deborah tak realisticky.

Autorka zvolila pro svůj příběh vyprávění ve třetí osobě. To především v kapitolách věnujících se Elisabeth působí dost rušivě. Zároveň je díky velkému množství vedlejších postav kniha dost přelidněná a čtenář místy ztrácí přehled v osobách a obsazení.

Naopak vývoj postav od naivních dívek až po ženy s jasným cílem, pro jehož dosažení jsou schopny sáhnout k jakýmkoli prostředkům, je v knize zachycen citlivě a věrohodně. Je to opravdu silný příběh.

Autorka v jednom z rozhovorů říká: „Chtěla jsem napsat knihu z pohledu žen a matek, která ukazuje, jak ceněným zbožím je mír, aby děti mohly vyrůstat v lásce, beze strachu, bomb a teroru.“

Myslím, že se autorce její záměr zdařil. Hanni Münzer sice není žádný Remarque, (před románem Medová smrt autorka napsala pouze jednu knihu pro děti), ale i tak se jí podařilo napsat velice silný příběh.

Závěrem se chci pozastavit u dvou věcí.

Nejdříve musím pochválit opravdu pěknou grafickou stránku knihy. Tím myslím nejen pevnou vazbu, kvalitní grafickou úpravu a medailonek autorky na přebalu. Ale také historickou mapu Mnichova na předsádce knihy.

O to více mě zaráží výběr překladatelky. Protože kniha, kterou nakladatelství oprávněně považuje za jednu ze svých nejlepších, si zaslouží mnohem lepší překlad, než mu Langue Assistant Dita Suterová, která zřejmě doposud nemá větší překladatelské zkušenosti, dala.

Jako příklad uvádím jen několik málo vět z těch mnoha, díky nimž se mi jinak tento poutavý příběh tak špatně četl.

„Puče se rovněž zúčastnil generál Luddendorff, zasloužilý hrdina první světové války, který byl poté uvězněn ve své slavnostní císařské uniformě.“

„Felicity přiletěla jen s ručním zavazadlem…“

„Přitom si dychtivěji nepřála nic jiného než někam dorazit a najít si pevné místo ve svém životě. A stejně jednala neustále ve snaze odporovat, nutkavé nevole podrobovat se, které vycházely z její duše.“

„Měla poklidný život, omezující se především na mužské duševní rozpoložení.“

„ že může přes všechna měřítka člověka milovat, přesto se trápit.“

„Měl oné neznámé, co v ní vznítilo opíjející melodii, která i dnes zněla v její duši.“

Kniha 80%

Překlad 50%

Jan Procházka

 

marleneBTW: V Polsku tato kniha vyšla také, pod titulem Miłość w czasach zagłady a kromě toho zde právě vychází i kniha Marlene, která je prequel k Medové smrti. Tedy vypráví o tom, co předcházelo ději této knihy. Obě knihy mají pěkné obálky, které zachovávají stejný grafický styl a tak doufejme, že Omega přeloží a vydá i tuto knihu.
Pokud vás kniha zaujala a nemůžete se rozhodnout, můžete si ještě přečíst rozhovor s autorkou této série Hanni Münzer, který najdete na stránkách vydavatelství Omega.

Život a sny Anatolije Suchanova – Olga Grušinová – Kalich 2011

Kniha se sice odehrává v Rusku nebo spíše Sovětském svazu ale řeší otázky, které jsou obecné a univerzální. Také umělecké, konkrétně výtvarné prostředí je taková třešnička navíc, protože otázku, zda se vzdávat svých snů, názorů a přesvědčení ve prospěch úspěchu, peněz a materiálního zabezpečení své rodiny, řeší i lidé z jiných profesí. Stejně i to, kam až v tomto prodávání sebe sama dojít aniž bych pak musel sám sebou pohrdat.
— Příběh chudého idealisty, který podlehl lákání peněz jsme mohli číst v mnoha podobách. Zde je to ještě trošku zamotanější a vyhrocenější protože zde hraje roli i umělecká svoboda a zločinný režim, který tuto svobodu potlačuje ale zároveň nabízí bezpracný zisk podložený kolaborací. Když máte bohaté rodiče, rebeluje se velice snadno. Vždy se zpravidla můžete pokorně vrátit do zlaté klece. Pokud válčíte neustále s penězi, pak může být rozhodování složitější, protože nabídky ďábla jsou lákavější a šanci vyhrabat se z bídy již příště nemusíte vůbec dostat.
— Trošku mne zklamalo, že výtvarný umění a osobnosti jako Rublev, Chagall, Dalí nebo Malevič nehrají v příběhu tak významnou roli, jak by se z anotace knihy mohlo zdát. Každopádně asi s hlavním hrdinou v těch pasážích, které se odehrávají v přítomnosti (což jsou v knize pozdní osmdesátá léta) nebudete moc sympatizovat. A většina otázek, situací a konfliktů, které jsou zde zasazeny do Sovětského Svazu ve fázi klinické smrti, nebo v případě flashbacků do minulosti tak stalinské nebo chruščovské éry, musí řešit lidé i ve svobodném světě a proto je poselství knihy víceméně universální.

Palisandreia – Saša Sokolov – Prostor 2010

V poměrně krátkém čase, další kniha, která nemá nějaký jednoduše sledovatelný děj, jasné postavy, nějaké zápletku a podobné zbytečnosti, které charakterizovaly romány ještě před příchodem postmoderny. Ale to rozhodně neznamená, že by byla kniha špatná nebo se špatně četla. tedy pokud od ní neočekáváte klasický děj s příběhem, jasně dané postavy, které budete moci v celém ději sledovat a tak podobně.
— Tato kniha se spíše podobá dílům takových autorů, kteří čtenáře zahrnou stále obrovskou valící se lavinou postav, faktů, myšlenek, narážek na jiná díla a různých odboček a citací. Děj a dialogy postav jsou zde jen řídkou maltou, která se snaží spojit tu změť všeho možného spojit do nějakého alespoň trochu stravitelného útvaru. Napadají vás příměry k Ecovi a jeho Foucaultovu kyvadlu (ale s ještě méně viditelným dějem) nebo Nahým obědem Williama S. Burroughse (ale psaný co do formy mnohem klasičtěji) a asi by šel uvést i Sokolovův krajan Sorokin.
— Kdybych měl knihu charakterizovat pouze jedním slovem, tak mne první napadne: opulentní. Je jako exotické indické jídlo plné různých málo známých surovin a exotických koření, kde se jedna vůně prolíná s druhou, stejně jako se zde postavy a děje reálných ruských dějin bezešvě proplétají s bláznivým světem existujícím pouze v autorově fantasii. Různé narážky a odkazy najdete na každém x-tém řádku a autor pro své řádění a černě humorné vtípky často využívá i poznámky pod čarou. A to jsem si jistý, že mne minimálně polovina vtipů a narážek, vzhledem k tomu, že nejsem tak obeznámen s ruskou historií, kulturou a obecně reáliemi, zcela minula.
— Najdete zde příhody s Kukuřičným carem, i jinými vládci z doby SSSR. Hlavní hrdina se nejen pokusí o atentát na Brežněva ale i později jako vězeň v Kremlu zprzní jeho manželku. Ostatně gerontofilie hlavního hrdiny je takovým temným a mírně páchnoucím podtónem, který se táhne celým románem. V závěru knihy je hlavní hrdina odhalen jako hermafrodit a proto pak do poslední stránky o sobě píše ve středním rodě. Inu, pokud jste zvyklí na podivné, umělečtější a experimentálnější čtení, pak by se vám Palisandreia mohla líbit. Pokud jste zvyklí na klasičtější příběhy s jasně vykresleným dějem a postavami, pak by jste se mohli v tomto literárním labyrintu zabloudit. Nestěžujte si, že jsem vás nevaroval!

Bohové Gothamu – Lyndsay Faye – Paseka 2014

Jako první je třeba zmínit, že název prvního dílu této série je silně zavádějící. Pokud po této knize sáhnete proto, že jste fanoušek Batmana nebo komiksů obecně, tak se dočkáte nemilého překvapení. Děj knihy se míjí s Netopýrovým universem jak geograficky, tak chronologicky.
— Děj této převážně detektivní série se odehrává ve víceméně reálném New Yorku a v době, když ještě velká část jeho domů byla dřevěná. Konkrétně jde o horké léto léta páně Bohové 1845. Mladý barman Timothy Wilde přijde při velkém požáru jak o svůj bar, tak o svoje bydlení, tak o všechny svoje úspory a jeho tvář je navždy do poloviny poznamenaná ohněm.
— Jeho bratr Valentin jej zapíše do řad nově vzniklé policie, které všichni říkají Měděné hvězdy. Má sloužit v jedné z nejhorších čtvrtí již tak nevlídné metropole. A ani si nestačí na svůj nový odznak zvyknout, kdy do jeho života vstoupí mladičká dívenka a s ní hrůzná záhada dětských mrtvolek. zejména díky ní, se jeho pátrání po sériovém vrahu dětí, stává velmi osobní záležitostí.
— Nebudu vám tajit, že tempo vyprávění až do strhujícího finále není úplně nejrychlejší ale autorka toto oldskoolovější tempo bohatě vyvažuje tím, jak skvěle buduje atmosféru stařičkého New Yorku a dobře zvolenými a bohatě prokreslenými postavami. Všechny ty nevěstince a brlohy, nálevny a kostely, chudobince a špinavé ulice na vás ze stránek knihy přímo vystupují a vy málem cítíte všudypřítomnou špínu a chudobu, která na vás útočí za každým druhým rohem.
— Nakonec musím konstatovat, že jsem opravdu rád, že jsem se nedal odradit velmi pozvolným začátkem a že by tato série nemusela být vůbec špatná, pokud si autorka slušně položenou laťku udrží.

 

Do tmy – Anna Bolavá – Odeon 2015

Knihu mi doporučil kolega, který ji doslova hltal . Tak jsem na ni byl natěšený a komentáře zde nebo na Facebooku o její temnotě nebo depresívnosti u mne jen posilovali chuť si knihu přečíst. Nakonec možná byla ta očekávání trochu přehnaná ale buď jak buď je to výtečná kniha a čte se dobře.
— Členění knihy dle toho, v jakou dobu se která léčivá bylina sbírá mi připomnělo členění Jména růže (podle liturgických hodin) nebo Foucaultovo kyvadlo (podle sefirot kabalistického stromu života). Ano atmosféra knihy je dost ponurá a s počtem přečtených stránek pomalu houstne ale četl jsem mnohem větší temnoty.
— Hrdinkou či spíše hlavní postavou knihy je starší paní, která je chorobně posedlá sběrem léčivých bylin. A to tak, že od raného dětství a s postupujícími léty tato obsese narůstá a ta paní jí podřizuje naprosto všechno. Od osobního života, po výběr zaměstnání. Balancuje na tenké hranici mezi absolutním zaujetím pro věc a počínající poruchou osobnosti.
— Autorka šikovně míchá pasáže ze současnosti, s flashbacky do dětství i období, kdy byla hlavní hrdinka mladší, s pasážemi, které se odehrávají jen v její mysli a některé věci nechává úmyslně jen naznačené nebo nejednoznačné. Plusem je také to, že fyzický úpadek hlavní hrdinky je neoddělitelně propojen s tím, jak v hrdinčině mysli narůstá iracionalita. Skvěle je také vykreslena atmosféra maloměsta či spíše téměř vesnice s tím, jak si všichni vidí do talíře a vědí o svých kostlivcích ve skříních a různé křivdičky, animozity a dloužky se táhnou dlouhé roky a někdy i několik generací.
— Pokud vám nedělá problém ustát trochu temnější a ne zrovna optimistický příběh, tak by vás tato kniha neměla zklamat. Uhrane vás jako stará vesnická čarodějnice nebo víla ve výslužbě a pustí vás omámené až na poslední stránce. Čtenářky a ty, kterým se líbily Žítkovské bohyně obzvláště si ještě připíší pár bodíků navíc.

Kaligrafie snů – Juan Marsé – Odeon 2012

Kaligrafie snů je jedním z těch románů, u kterých se moc nedá vyprávět děj knihy ale úžasně vás strhnou atmosférou a prostředím ve kterém se odehrávají. V tomto případě je to poválečná Barcelona. Především její dělnické čtvrti, kde obyčejní lidé bojují s nepřízní osudu a nedostatkem peněz.
— Jak jsem zmiňoval, tak román neobsahuje moc děje ale staví na perfektně prokreslených postavách, pečlivě a košatě zbudované atmosféře a pomalém a valivém tempu vyprávění se spoustou odboček a spodních tónů. Kdyby se jednalo o hudbu, tak by styl knihy ve svém názvu obsahoval slovíčko gaze (shoegaze, blackgaze…), kdy je posluchač zaplavován nekonečnými variacemi zdánlivě stále stejných rifů, které se mění velice pomalu a téměř na pozadí.
— Román má velmi autobiografické prvky a vypráví o pocitech dospívajícího chlapce, který se dozvídá o tom, že je adoptovaný a potýká se nejen s komplikovaným vztahem s dosti problematickým otcem ale i se svou probouzející se sexualitou a složitou situací nejen ve svém osobním životě ale i v poválečném Španělsku obecně. Mísí se v něm poetika se spoustou květnatých obratů s realistickým až cynickým pohledem na svět.
— Kniha není vůbec špatná ale chce aby byl čtenář správně naladěn a také aby také měl už za sebou nějaké umělečtější romány. Čtenáři, který čte hlavně pro zábavu a s ambicioznějšími díly nemá zkušenosti se bude asi zdát tento román příliš rozvleklý a bude postrádat přímou a jednoduchou dějovou linku, akci a napětí.

Cech objevitelů – Cesta do Shambhaly – Jon Baird, Kevin Costner a Rick Ross – Omega 2016

co-slon

Část první – Otcové zakladatelé

— Myšlenka přivést k životu klasický dobrodružný román v novém kabátě se vylíhla v hlavách u nás neznámého amerického autora knih Day Job a Songs from Nowhere Near the Heart  Jona Bairda a jeho bratra Chrise. Sám Braid ale několikrát jasně řekl, že kniha by nevznikla nebýt Kevina Costnera (jehož hereckou filmografii jistě všichni známe, ale pro nás je momentálně mnohem důležitější, že režíroval či produkoval takové skvosty z ranku dobrodružných filmů, jako jsou Tanec s vlky, Hatfieldovi a Mc Coyovi, Krajina střelců či Wyatt Earp.) I když by se na první pohled mohlo zdát, že Kevin Conner celému projektu propůjčil pouze své jméno, Jon Baird říká (a to nejen v doslovu ke knize), že se Kevin stal nejen mentorem tvůrčího týmu, ale mnohdy přispěl svým dílem i k tvorbě příběhu (a vnímavému čtenáři jeho vliv rozhodně nezůstane skryt). Třetím ze zakládající trojice je Rick Ross, komiksový kreslíř, ve světě známý komiksem Urban Monsters či  práci na televizním seriálu Femme Fatales.  Celý příspěvek

Amberville – Tim Davys – Odeon 2009

Amberville je město, které pod na první pohled obyčejným a pokojným zevnějškem skrývá spoustu špíny, násilí a temných tajemství. A narušit váš spokojený a do poslední doby bezstarostný život může cokoliv. Třeba návštěva největšího mafiánského bosse, který vám dá zdánlivě neřešitelný úkol, který musíte splnit, jinak se vám pomstí na vaší milované ženě.
— A vám nezbývá nic jiného než se zkontaktovat s dávnými přáteli z dob, kdy jste se ještě neměli tak dobře a proto jste se pohybovali na temné straně města. Čí více se hlavní hrdina dostává k splnění náročného úkolu a odhalení největšího a nejtemnějšího tajemství města Amberville, tím víc na povrch vyplouvá antagonismus v partě bývalých kumpánů a také různá tajemství a hříšky z dětství a mládí nejen hlavního hrdiny.
— Kniha výborně navazuje na klasiky žánru noir a v knize se dynamicky střídá obyčejné fyzické násilí s rafinovaným psychickým terorem. Autor, který překvapivě do doby, kdy se rozhodl napsal knihu, žádnou sám nepřečetl. tedy pokud nepočítáte komiksy a grafické romány. Skvěle si hraje s hlavními postavami, kdy je čtenář po některých kapitolách nucen zcela přehodnotit svůj pohled nejen na hlavního hrdinu ale i na charakter a chování jiných postav. A ty nejsou většinou moc sympatické. Spíše naopak. Boj o moc, intriky a manipulace prostupují celým městem jako pojivo, které drží vše pohromadě.
— Ani si nevzpomenu, zda v příběhu najdeme nějakého kladného hrdinu. Možná tak v začátku příběhu a v další části vám autor ukáže, že všechno je jinak a daná postava není zas tak fajn, jak jste si ještě před pár stránkami mysleli. Některé scény knihy jsou hodně mrazivé a i když někteří hrdinové knihy se hodně snaží být hodní a slušní plyšáci tak se často dočkáme velice nepříjemných překvapení. A kurwa! Já se úplně zapomněl zmínit, že v celé knize vystupují pouze humanoidní plyšáci, což celý příběh posouvá trošku jinam a navozuje atmosféru ztráty dětství a ideálů.

Dzieci ze schowka – Ryū Murakami – Świat Książki 2009

Kniha Coin Locker Babies poprvé vyšla už v minulém století a to dokonce už v roce 1980. Proto se ještě tolik nepodobají novějším dílům Ryu Murakamiho. Hodně často jsem měl naopak dojem, že čtu nějaké starší dílo jeho slavnějšího jmenovce Hurukiho. A to především proto, že v této knize se mnohem více setkáváme se snovými pasážemi, které v pozdějších dílech Ryu moc často nenajdeme. Ale Haruki je používá stále.
— V knize sledujeme osudy dvou chlapců, které jejich matky chvilku po porodu odložili do zavazadlových skříněk na mince na nádraží. Na rozdíl od mnoha jiných odložených dětí, se podaří těmto dvěma přežít. Potkají se v sirotčinci a spřátelí se, ačkoliv jsou povahově rozdílní. Pak je oba adoptuje stejný manželský pár a oni se tak stanou bratry.
— Poté prožívají společně i každý sólo pády i okamžiky slávy. Putují různými místy včetně opuštěného města, pokrokového vězení pro mladistvé nebo blázince. Už zde je vidět fascinace Ryu temnými kouty Japonska, jen je tato fascinace méně dominantní jak v novějších knihách.
— Zejména ze začátku knihy působí jednotlivé kapitoly spíše jako krátké povídky jen částečně spojené některými společnými postavami. Později je děj již více souvislý ač se o poté občas mění tok vyprávění podle hlavní trojice. Kromě bratrů Kiku a Haru, sledujeme některé části příběhu pohledem Anemone, která je přítelkyní Kiku a v první části příběhu vlastní obrovského krokodýla Gulivera.
— Kupodivu se kniha čte velice dobře. Časté změny atraktivního nebo zajímavého prostředí nenechají čtenáře upadnou do rutiny a jak hlavní, tak vedlejší postavy jsou dobře napsané a často hodně excentrické. kromě těhotných žen a maminek s malými dětmi mohu jedině doporučit.

Morderstwo jako dzieło sztuki – David Morrell – Albatros 2014

češtině vyšlo pod názvem Na hraně temnoty. Originální název odkazuje na stejnojmennou knihu Thomase de Quinceyho, který je hlavní hrdinou nejen úvodní knihy stejnojmenné série a i známá kniha v příběhu hraje velkou roli.
— Thomas de Quincey byl nejznámější viktoriánský spisovatel a narkoman, který se proslavil dvěma knihami. První z nich byla Zpověď (anglického) požívače opia a díky ní dostal i přezdívku Opiumista. A druhou je Vražda jako krásné umění, kde popisuje brutální vraždu na Ratcliffe Highway a její všechny okolnosti s fascinací nemálo připomínající současnou literaturu o sériových vrazích, která už v knihkupectvích dokáže obsadit samostatný regál.
— Děj příběhu začíná mnoho let po této události ale neznámý vrah věrně kopíruje vraždy, které náš hrdina tak mistrně popsal. Proto je také jedním z hlavních podezřelých. Přesto jej dvojice hlavních vyšetřovatelů vezme na místo činu a později i na druhé místo činu, poté co neznámý vrah zopakuje i druhou z vražd, které se odehrály před desítkami let. Možná je to způsobeno tím, že Thomase doprovází jeho sympatická dcera, která se o něho stará.
— Druhá vražda, která počtem mrtvých i brutalitou překonává svůj vzor vyvolá paniku v celém Londýně a lidí se zmocní strach. Jelikož vrah, který provedl původní vraždy na Ratcliffe Highway byl dopaden a popraven, tak nemohlo jít o stejnou osobu. Nebo ano a vrah vraždí ze záhrobí? Ministr Lord Palmerston dá de Quinceyho zavřít do vězení a i tam se jej někdo pokusí zabít. De Quincy se v obavě o svůj život pokusí o útěk při převozu z vězení a útěk se mu zdaří. Pomocí sítě londýnských žebráků se mu podaří kontaktovat svoji dceru Emily a společně s ní a oběma detektivy ve velkém finále dopadnou vraha a zabrání pokusu o vyvolání chaosu po atentátu na sklad opia Východoindické společnosti v londýnských docích.
— Kniha bravurně líčí viktoriánský Londýn a to převážně jeho temnější a chudší část. Díky flashbackům vraha se nejen dozvídáme o jeho motivaci ale dostaneme se také do Indie, kde britská armáda držela ochrannou ruku nad obchodem s opiem provozovaným právě Východoindickou společností. Určitě si zamilujete dceru hlavního hrdiny Emily, která přináší do zatuchlého měšťáckého prostředí viktoriánské Anglie svěží vítr klíčícího feminismu a moderního pohledu na svět. Ač se autor snaží jazykem zůstávat ve viktoriánské Anglii, tempo vyprávění má moderně svižné. Rozumná míra společenské kritiky a sociální tématiky nevadí, ba spíše jen dokresluje temnou a depresivní náladu viktoriánské metropole.
— Ač kniha spadá spíše mezi „lehčí“ četbu není nijak plytká a rozhodně ji mohu doporučit. Jen nevím, zda mohu vzhledem k překroucenému názvu, laciné obálce a dalším drobnostem doporučit i český překlad této skvělé knihy. Takže pokud nemáte problém s čtením knih v angličtině, sáhněte spíše po originále.

Mapa vražd v Ratcliffe Highway