Dom z witrażem – Żanna Słoniowska – Znak 2014

dom-s-vitrazemTato kniha byla v roce 2016 nominována na prestižní literární ocenění Nike ale vítězství si  odnesla až ze soutěže vydavatelství Znak. Byla nejlepší z více jak tisíce knih, což je docela velký úspěch. A když jsme u těch ocenění, tak musím zmínit cenu  za nejlepší literární debut v roce 2015.
— Żanna Słoniowska je polská spisovatelka s ukrajinskými kořeny žijící většinu života v polském Krakově ale narozená v ukrajinském Lvově (v té době okupovaném Rusy). Je velkou znalkyní historie Lvova a to se promítá i do této knihy.
— Musím pochválit dosti povedenou obálku, jak ostatně vidíte vpravo. I když zde tolik není vidět, že písmo zde téměř vystupuje z obálky a na jméno autorky a titulu bylo použito takové zajímavě lesklé bílé barvy, která působí moc pěkně a pomáhá vytvářen onu iluzi vystouplého textu.
— Kniha kombinuje několik různých žánrů. Z části je takovou rodinnou miniságou, z části je bizarním milostným trojúhelníkem v kterém je jeden z té trojice mrtvý, Obsahuje prvky společenského i psychologického románu a spoustu informací z historie města Lvov i Ukrajiny obecně.
— Příběh je jednak ságou života čtyř generací žen, které žily většinu svého života v ukrajinském městě Lvov ale také příběhem  lásky mezi mladou ženou a mnohem starším  mužem. tak starým, že měl milostný poměr s její matkou. I když nebyl jejím otcem. To vše na pozadí složitých a krvavých dějin Lvova, Ukrajiny a vlastně celé střední Evropy.
— Příběh samotné hlavní hrdinky (nejmladší z rodu) začíná v roce  1988, kdy na jedné demonstraci proti ruské okupaci a za samostatnou Ukrajinu neznámý střelec zastřelí její matku a ona dostane svou první menstruaci a končí lvovským majdanem. Mezitím sledujeme nejen příběh jejího vztahu s milencem mrtvé matky ale i vývoj vtahu mezi jednotlivými  ženami v této rodině, kde se chlapi moc dlouho nezdržovali. Stejně tak můžeme sledovat jak milostné, tak i jiné osudy ostatních tří žen této rodiny, kdy každá z žen se cítí být spřízněna s jinou národností. Jak není ve střední až východní Evropě neobvyklé.
— V polských recenzích a anotacích hodně vyzdvihují práci autorky s jazykem. To si netroufnu hodnotit ale je pravda, že jazyk má hodně košatý a zajímavé opisy a sem tam pracuje i se snovou rovinou. Kniha se čte dobře, moc hluchých míst nemá a čtenářky si asi mohou přidat hvězdu či půl k mému hodnocení čtyři z pěti.
— Knihu jsem si objednával v e-shopu Polska ksiazka.cz ale tam už ji nemají, takže budete muset využít megaknihy.cz.

 

Čelisti slov – Steven Hall – Odeon 2008

V originále, který vyšel o rok dříve se román jmenuje The Raw Shark Texts a dle mého názoru vyjadřuje lépe mnohovrstevnatost a nejednoznačnost a navíc je to slovní hříčka, která naráží na slavný Rorschachův test. Ten nemá nic společného s šachy ani s islámem ale jsou to ty inkoustové skvrny, které představují mrtvoly rozježděné parním válcem nebo souložící motýly. Vzhledem k tomu, jak je román napsán a jak je složitý, je až k podivu, že jde o autorovu prvotinu. Při jeho čtení se mi v mysli zjevovala jména dvou  literárních velikánů. Umberta Eca protože jeho romány mají vždy několik vrstev a vnořených subquestů a Williama Sewarda Burroughse, protože v jeho románech je kladen velký důraz na sílu slova a jeho moc ovládat jak davy, tak myšlení a chování jednotlivců.
celisti— Musím se přiznat, že knihu jsem si dal na Goodreads do poličky „Chci si přečíst“ hodně rychle. Obálka s žralokem vytvořeným z písmen mne zaujala a po přečtení anotace jsem měl hned jasno. Tohle je kniha přesně pro mne. Přesto trvalo nějaký ten pátek (čtvrtek a středu) než jsem se ke knize dostal a mohl si ji  přečíst. Vděčím tomu, hodné slečně, která si ve své knihovně dělala místo na nové knihy a tak mi tuto knihu a další dvě z edice Světová knihovna zcela nezištně poslala. Mimochodem, Čelisti jsou pětasedmdesátou knihou z této edice a za sebe mohu říci, že v této edici nenajdete špatné knihy. jen dobré a geniální. A čelisti jsou ten druhý případ.
— Ve světě Čelistí a možná také v naší realitě existuje svět nad běžnou realitou, svět představ, slov a postmoderních mýtů. A tento obrovský oceán slov, zpráv, blogů a memů žije svým životem. Také v něm dochází k evoluci jako ve viditelném světě. A evoluce plodí nebezpečné predátory. Nebezpečné predátory jako je žralok Ludovic, nejstrašnější a nejobávanější z pojmových ryb. Nebo pojmových paryb? Ale koho to zajímá? Bába nebo sníh? Když vám něco virtuálního vyžere vaše vzpomínky a udělá z vás trosku bez minulosti a identity, je řešit přesné logobiologické zařazení té potvory to poslední, co vás trápí.
— Má cenu vyprávět děj knihy? Já myslím, že to nemá cenu a nebudu to tedy dělat. raději se zmíním o tom, že kniha je zajímavá po grafické nebo přesněji typografické stránce. Kniha je doplněna různými ilustracemi, diagramy, které vysvětlují způsob šifrování, který používá starší  verze hlavního hrdiny ke komunikaci s mladší verzí svého já. Také na některých stránkách najdete vetší či menší ukázky něčeho, co připomíná ASCII art nebo experimentální básně na pomezí mezi literaturou a grafikou.
— Jazyk a styl vyprávění příběhu je velice ale velice postmoderní a také jména některých postav jsou narážkami na různé jiné lidi nebo produkty.  Části knihy které jsou víc dějové jsou zhruba ve stejném poměru k částem, které jsou více filosofické a zabývající se fungováním jazyka. Čtenář je neustále držen v nejistotě, zda hlavní hrdina jen trpí vzácnou poruchou paměti, jak tvrdí jeho psychoterapeutka a nebo je dění kolem něho skutečné a různé postavy, které potkává jsou stejně tak z masa a kostí jako z ideí a slov.
— Malá část zápletky, tedy člověk, který se probudí a neví kdo je a nevzpomíná si téměř na nic ze své minulosti je dosti často používaný prvek zejména v sci-fi literatuře ale další prvky člověk, který bojuje proti smrti exponenciálním klonováním své osobnosti nebo svět pojmových ryb jsou nové, neotřelé a zajímavé prvky, které posouvají knihu na pomezí žánru sci-fi a těžkotonážního postmoderního románu. Opravdu to není čtení do vlaku nebo na pláž ale kniha, která vás donutí přemýšlet a kterou budete mít chuť si přečíst vícekrát.
— Ačkoliv to není rozhodně lehké čtení. Ne, že by byla napsána nějak krkolomně nebo dokonce nezáživně, spíše vás překvapí to předávkování informacemi a dojmy nebo se můžete ztratit ve složité struktuře knihy. Vzdáleně by čelisti mohly připomínat knihu Ulluminae ale s tím rozdílem, že čelisti jsou o několik levelů dospělejší, hlubší a  filosofičtější. Ale knihu i tak mohu s klidným svědomím a v plné palbě doporučit.

Michael Kardos – Dřív než ji najde – Mystery Press 2017

V neděli 22. Září 1991 otřásl malým přímořským městem Silver Bay strašný zločin. Toho večera pořádali Allison a Ramsey Millerovi venkovní sousedskou party. Později v noci, když hosté odešli, opilý Ramsey brutálně zavraždil svou ženu Allison.

Ramsey Miller byl později v noci spatřen v přístavišti. Jeden ze svědků ho viděl v jeho motorovém člunu mířícím na otevřené moře, jak svírá v náručí ranec, který tvarem i velikostí připomínal malé dítě. Ramseyho ani jeho tříletou dceru M už nikdy nikdo neviděl.

Fredonia září 2006. Osmnáctiletá dívka Em. V rámci programu pro ochranu svědků žije v Západní Virginii se svým strýcem a tetou. Proč? Protože její otec Ramsey Miller nebyl nikdy dopaden. Tvrdohlavá a naivní Em poruší všechna bezpečnostní opatření, která pro její dobro její opatrovníci ustanovili a nejen že se sblíží s členem profesorského sboru na místní škole, ale dokonce s ním otěhotní. A kdyby jen to. Em se rozhodne vrátit do Silver Bay a najít svého otce dřív, než on najde ji.

Tolik k základní zápletce.

driveVyprávění se odehrává ve dvou rovinách. Na jednu stranu sledujeme mladou Em, která se snaží vymanit z okovů přísných bezpečnostních pravidel svých opatrovníků. Posléze ji sledujeme do Silver Bay, kde se snaží najít přímé účastníky událostí, které vedly před patnácti lety k zavraždění její matky.

Tou druhou rovinou je příběh Millerových. Celá prostřední část knihy popisuje vztah Ramseyho a Allison. Provede nás celým jejich vztahem. Od jejich seznámení, přes svatbu, nadějí plné manželství, krize a pády, až po ten osudný večer kdy Ramsey Miller svou ženu zavraždil.

V závěru se pak autor vrací k „detektivní“ zápletce a pěkně spojuje minulost s přítomností.

Je zajímavé, že Em minulost svých rodičů neodkrývá postupně, jako ve „správné“ detektivce. Ale ta je čtenáři autorem předložena v celku jako samostatný příběh v příběhu. Takže pátrání Em po minulosti se smrskne do závěrečné třetiny knihy. Což může některým čtenářům vadit.

Pokud mám knihu Dřív, než ji najde k něčemu přirovnat. Tak je to mix rodinného dramatu a kriminálního thrilleru.

První a závěrečná část knihy mi připomínala takové filmové skvosty jako Tajemná řeka, Gone, Baby, gone či Zmizelá. A prostřední část, tedy příběh Ramseyho a Allison Millerových bych připodobnil k rodinným dramatům, jako jsou například filmy Jako malé děti, nebo Nouzový východ.

Závěr knihy se zdál trochu překombinovaný, úplný konec lehce natahovaný a důvod pro dívčino pátrání trochu nelogický. Přesto jsem si knihu užil a příběh manželů Millerových mě bavil o trochu víc než samotné pátrání po minulosti.

Slovy Starého muže s psacím strojem: „Nevybavuji si žádný pocit, který by byl lepší než chvíle, kdy jsem byl v područí příběhu, který konečně získal hlavu a patu – pohlcen fakty a svým vlastním způsobem jejich podávání. Řeknu vám, že je to lepší než narazit na ropu.

A Dřív než ji najde je opravdu silný příběh.

87 %

 

 

 

 

Parabellum – Prędkość ucieczki – Instytut Wydawniczy Erica 2013

parabellum-01Polská literární hvězda Remigiusz Mróz si mne získal svou skvělou sérií Chyłka i Zordon ale toto byla moje první kniha mimo tuto sérii. To že se odehrávala v období napadení Polska nacisty a komunisty mne lákalo a právě možná proto jsem měl opravdu velké očekávání.
— Je vidět, že autor díky tomu, že chrlí jednu knihu za druhou se slušně vypsal (není to myšleno negativně, že ztratil by náměty a inspiraci, spíše, že získal řemeslnou zručnost) ale ty geniální slovní přestřelky mezi Chyłkou a Zordonem mi tam prostě scházely. Přesto se kniha četla dobře a děj s přibývajícími stránkami získával na temnotě i tempu.
— Ohledně děje a žánru jde o miniságu, která sleduje osudy dvou polských bratrů. Starší z nich jako voják bojuje s německou armádou ale hned v první bitvě je jeho oddíl rozmetán německým letectvem a on přežije téměř sám a tak je nucen s hrstkou dalších polských vojáků bojovat spíše partyzánským způsobem proti německým okupantům.
— Jeho mladší bratr se rozhodne společně se svou dívkou utéct do Francie, protože zde mají vzdáleného příbuzného u kterého doufají, že najdou útočiště. Bohužel když si opatřují falešné doklady, které z nich udělají rakouské novináře, musí s sebou na útěk přibrat i člověka, který jim ty doklady opatřil a který nebudí moc důvěry.
— Kromě osudů polských bratří a lidí z jejich okolí, můžeme sledovat i osudy několika německých vojáků, kteří asi nevzbudí u vás moc sympatií.
— V knize najdeme i dosti drsné pasáže, například řádění Einsatz gruppe v polské vesnici nebo mučení zajatého polského důstojníka. Pro české nebo ještě více slovenské čtenáře bude možná zajímavé zjištění, že se vojáci, v té době již loutkového nacistického Slovenského štátu, podíleli na napadení Polska a zabíjení polských vojáků a někdy i civilistů. V závěru je nakousnuto i řádění Ukrajinců v polských vesnicích a snaha Poláků tvořit partyzánské oddíly na svou obranu.
— Pokud jde o historickou věrnost, tak autor v závěrečném doslovu vysvětluje, kde čerpal inspiraci a jak a kde si ověřoval a čerpal historické fakty, takže s hodně přimhouřenýma oběma očima, by se popisovaný příběh stát mohl ale přesto je děj knihy zejména v druhé polovině knihy už dost akční a autor si dost pouští fantasii na špacír. Jedna kobieta v recenzích na Goodreads zmiňuje v souvislosti s touto knihou Inglourious Basterds od božského Quentina Tarantina. Na jednu stranu  je to troufalost, na druhou stranu není slečna zas tak úplně mimo mísu. V některých ohledech oba autoři pracují s historií podobně volně. : )
— Nicméně je knížka povedená a když po ní sáhnete, tak neuděláte chybu ale přeci jenom i díky době, kdy se děj knihy  odehrává, není tak zábavná jako knihy ze série s Chyłkou a Zordonem. Poslední díl série čtu právě teď a tak se můžete těšit, že recenze na Inwigilaciji (nejsem si zcela jist českým skloňováním polských slov) bude následovat zanedlouho, protože ta kniha se čte opravdu tempem Usámy Bin Bolta (narážka na to, že tento díl, pátý v řadě se točí kolem islámského terorismu).  A na závěr ještě přidám tématickou písničku. (Je to song, který má Chyłka jako vyzvánění.)

Hanni Münzer – Medová smrt Omega 2017

med-smallAutorka se narodila ve Wolfratshausen a měla vždy bujnou fantazii. Již jako šestnáctiletou ji pohltila každá kniha. K napsání románu ji podle vlastních slov inspirovala kromě lásky ke knihám a touze napsat svůj vlastní příběh, historie její rodiny. Protože: „ Můj pradědeček i dědeček si vzali ženy, které nebyly v souladu s Norimberskými zákony. Oba byli členové socialistické strany, která bojovala proti Hitlerovi. Během války rodina schovávala židovského kamaráda a podařilo se jim ho zachránit. Můj pradědeček, dědeček i jejich manželky, které pro něj vařily, byli velmi stateční, riskovali životy své i svých dětí, aby jeden zachránili.“

Právě pátrání po historii vlastní rodiny přivede mladou Američanku Felicity a její matku nejdříve do Říma a posléze díky sbírce osobních poznámek a dokumentů její zemřelé babičky, až do Mnichova roku 1923 a ještě mnohem dál. Před Felicity se odvíjejí pohnuté a temné osudy nejen její prababičky operní pěvkyně Elisabeth, ale především Elisabethininých dětí Deborah a Wolfganga.

Příběh by se dal rozdělit na tři části. Současnost prezentovaná Felicity a jejím pátráním. Období Výmarské republiky od roku 1919 do roku 1933, kdy se novým kancléřem stal Adolf Hitler. Tato část naší historie je prezentována ženou židovského lékaře, naivní a povrchní dívkou Elisabeth. Její dcera Deborah nás potom provede obdobím Německých dějin od nástupu Hitlera k moci až do roku 1945.

Myslím, že právě díky věrnému zachycení historických událostí působí příběhy Elisabeth a Deborah tak realisticky.

Autorka zvolila pro svůj příběh vyprávění ve třetí osobě. To především v kapitolách věnujících se Elisabeth působí dost rušivě. Zároveň je díky velkému množství vedlejších postav kniha dost přelidněná a čtenář místy ztrácí přehled v osobách a obsazení.

Naopak vývoj postav od naivních dívek až po ženy s jasným cílem, pro jehož dosažení jsou schopny sáhnout k jakýmkoli prostředkům, je v knize zachycen citlivě a věrohodně. Je to opravdu silný příběh.

Autorka v jednom z rozhovorů říká: „Chtěla jsem napsat knihu z pohledu žen a matek, která ukazuje, jak ceněným zbožím je mír, aby děti mohly vyrůstat v lásce, beze strachu, bomb a teroru.“

Myslím, že se autorce její záměr zdařil. Hanni Münzer sice není žádný Remarque, (před románem Medová smrt autorka napsala pouze jednu knihu pro děti), ale i tak se jí podařilo napsat velice silný příběh.

Závěrem se chci pozastavit u dvou věcí.

Nejdříve musím pochválit opravdu pěknou grafickou stránku knihy. Tím myslím nejen pevnou vazbu, kvalitní grafickou úpravu a medailonek autorky na přebalu. Ale také historickou mapu Mnichova na předsádce knihy.

O to více mě zaráží výběr překladatelky. Protože kniha, kterou nakladatelství oprávněně považuje za jednu ze svých nejlepších, si zaslouží mnohem lepší překlad, než mu Langue Assistant Dita Suterová, která zřejmě doposud nemá větší překladatelské zkušenosti, dala.

Jako příklad uvádím jen několik málo vět z těch mnoha, díky nimž se mi jinak tento poutavý příběh tak špatně četl.

„Puče se rovněž zúčastnil generál Luddendorff, zasloužilý hrdina první světové války, který byl poté uvězněn ve své slavnostní císařské uniformě.“

„Felicity přiletěla jen s ručním zavazadlem…“

„Přitom si dychtivěji nepřála nic jiného než někam dorazit a najít si pevné místo ve svém životě. A stejně jednala neustále ve snaze odporovat, nutkavé nevole podrobovat se, které vycházely z její duše.“

„Měla poklidný život, omezující se především na mužské duševní rozpoložení.“

„ že může přes všechna měřítka člověka milovat, přesto se trápit.“

„Měl oné neznámé, co v ní vznítilo opíjející melodii, která i dnes zněla v její duši.“

Kniha 80%

Překlad 50%

Jan Procházka

 

marleneBTW: V Polsku tato kniha vyšla také, pod titulem Miłość w czasach zagłady a kromě toho zde právě vychází i kniha Marlene, která je prequel k Medové smrti. Tedy vypráví o tom, co předcházelo ději této knihy. Obě knihy mají pěkné obálky, které zachovávají stejný grafický styl a tak doufejme, že Omega přeloží a vydá i tuto knihu.
Pokud vás kniha zaujala a nemůžete se rozhodnout, můžete si ještě přečíst rozhovor s autorkou této série Hanni Münzer, který najdete na stránkách vydavatelství Omega.

Život a sny Anatolije Suchanova – Olga Grušinová – Kalich 2011

Kniha se sice odehrává v Rusku nebo spíše Sovětském svazu ale řeší otázky, které jsou obecné a univerzální. Také umělecké, konkrétně výtvarné prostředí je taková třešnička navíc, protože otázku, zda se vzdávat svých snů, názorů a přesvědčení ve prospěch úspěchu, peněz a materiálního zabezpečení své rodiny, řeší i lidé z jiných profesí. Stejně i to, kam až v tomto prodávání sebe sama dojít aniž bych pak musel sám sebou pohrdat.
— Příběh chudého idealisty, který podlehl lákání peněz jsme mohli číst v mnoha podobách. Zde je to ještě trošku zamotanější a vyhrocenější protože zde hraje roli i umělecká svoboda a zločinný režim, který tuto svobodu potlačuje ale zároveň nabízí bezpracný zisk podložený kolaborací. Když máte bohaté rodiče, rebeluje se velice snadno. Vždy se zpravidla můžete pokorně vrátit do zlaté klece. Pokud válčíte neustále s penězi, pak může být rozhodování složitější, protože nabídky ďábla jsou lákavější a šanci vyhrabat se z bídy již příště nemusíte vůbec dostat.
— Trošku mne zklamalo, že výtvarný umění a osobnosti jako Rublev, Chagall, Dalí nebo Malevič nehrají v příběhu tak významnou roli, jak by se z anotace knihy mohlo zdát. Každopádně asi s hlavním hrdinou v těch pasážích, které se odehrávají v přítomnosti (což jsou v knize pozdní osmdesátá léta) nebudete moc sympatizovat. A většina otázek, situací a konfliktů, které jsou zde zasazeny do Sovětského Svazu ve fázi klinické smrti, nebo v případě flashbacků do minulosti tak stalinské nebo chruščovské éry, musí řešit lidé i ve svobodném světě a proto je poselství knihy víceméně universální.

Palisandreia – Saša Sokolov – Prostor 2010

V poměrně krátkém čase, další kniha, která nemá nějaký jednoduše sledovatelný děj, jasné postavy, nějaké zápletku a podobné zbytečnosti, které charakterizovaly romány ještě před příchodem postmoderny. Ale to rozhodně neznamená, že by byla kniha špatná nebo se špatně četla. tedy pokud od ní neočekáváte klasický děj s příběhem, jasně dané postavy, které budete moci v celém ději sledovat a tak podobně.
— Tato kniha se spíše podobá dílům takových autorů, kteří čtenáře zahrnou stále obrovskou valící se lavinou postav, faktů, myšlenek, narážek na jiná díla a různých odboček a citací. Děj a dialogy postav jsou zde jen řídkou maltou, která se snaží spojit tu změť všeho možného spojit do nějakého alespoň trochu stravitelného útvaru. Napadají vás příměry k Ecovi a jeho Foucaultovu kyvadlu (ale s ještě méně viditelným dějem) nebo Nahým obědem Williama S. Burroughse (ale psaný co do formy mnohem klasičtěji) a asi by šel uvést i Sokolovův krajan Sorokin.
— Kdybych měl knihu charakterizovat pouze jedním slovem, tak mne první napadne: opulentní. Je jako exotické indické jídlo plné různých málo známých surovin a exotických koření, kde se jedna vůně prolíná s druhou, stejně jako se zde postavy a děje reálných ruských dějin bezešvě proplétají s bláznivým světem existujícím pouze v autorově fantasii. Různé narážky a odkazy najdete na každém x-tém řádku a autor pro své řádění a černě humorné vtípky často využívá i poznámky pod čarou. A to jsem si jistý, že mne minimálně polovina vtipů a narážek, vzhledem k tomu, že nejsem tak obeznámen s ruskou historií, kulturou a obecně reáliemi, zcela minula.
— Najdete zde příhody s Kukuřičným carem, i jinými vládci z doby SSSR. Hlavní hrdina se nejen pokusí o atentát na Brežněva ale i později jako vězeň v Kremlu zprzní jeho manželku. Ostatně gerontofilie hlavního hrdiny je takovým temným a mírně páchnoucím podtónem, který se táhne celým románem. V závěru knihy je hlavní hrdina odhalen jako hermafrodit a proto pak do poslední stránky o sobě píše ve středním rodě. Inu, pokud jste zvyklí na podivné, umělečtější a experimentálnější čtení, pak by se vám Palisandreia mohla líbit. Pokud jste zvyklí na klasičtější příběhy s jasně vykresleným dějem a postavami, pak by jste se mohli v tomto literárním labyrintu zabloudit. Nestěžujte si, že jsem vás nevaroval!

Bohové Gothamu – Lyndsay Faye – Paseka 2014

Jako první je třeba zmínit, že název prvního dílu této série je silně zavádějící. Pokud po této knize sáhnete proto, že jste fanoušek Batmana nebo komiksů obecně, tak se dočkáte nemilého překvapení. Děj knihy se míjí s Netopýrovým universem jak geograficky, tak chronologicky.
— Děj této převážně detektivní série se odehrává ve víceméně reálném New Yorku a v době, když ještě velká část jeho domů byla dřevěná. Konkrétně jde o horké léto léta páně Bohové 1845. Mladý barman Timothy Wilde přijde při velkém požáru jak o svůj bar, tak o svoje bydlení, tak o všechny svoje úspory a jeho tvář je navždy do poloviny poznamenaná ohněm.
— Jeho bratr Valentin jej zapíše do řad nově vzniklé policie, které všichni říkají Měděné hvězdy. Má sloužit v jedné z nejhorších čtvrtí již tak nevlídné metropole. A ani si nestačí na svůj nový odznak zvyknout, kdy do jeho života vstoupí mladičká dívenka a s ní hrůzná záhada dětských mrtvolek. zejména díky ní, se jeho pátrání po sériovém vrahu dětí, stává velmi osobní záležitostí.
— Nebudu vám tajit, že tempo vyprávění až do strhujícího finále není úplně nejrychlejší ale autorka toto oldskoolovější tempo bohatě vyvažuje tím, jak skvěle buduje atmosféru stařičkého New Yorku a dobře zvolenými a bohatě prokreslenými postavami. Všechny ty nevěstince a brlohy, nálevny a kostely, chudobince a špinavé ulice na vás ze stránek knihy přímo vystupují a vy málem cítíte všudypřítomnou špínu a chudobu, která na vás útočí za každým druhým rohem.
— Nakonec musím konstatovat, že jsem opravdu rád, že jsem se nedal odradit velmi pozvolným začátkem a že by tato série nemusela být vůbec špatná, pokud si autorka slušně položenou laťku udrží.

 

Do tmy – Anna Bolavá – Odeon 2015

Knihu mi doporučil kolega, který ji doslova hltal . Tak jsem na ni byl natěšený a komentáře zde nebo na Facebooku o její temnotě nebo depresívnosti u mne jen posilovali chuť si knihu přečíst. Nakonec možná byla ta očekávání trochu přehnaná ale buď jak buď je to výtečná kniha a čte se dobře.
— Členění knihy dle toho, v jakou dobu se která léčivá bylina sbírá mi připomnělo členění Jména růže (podle liturgických hodin) nebo Foucaultovo kyvadlo (podle sefirot kabalistického stromu života). Ano atmosféra knihy je dost ponurá a s počtem přečtených stránek pomalu houstne ale četl jsem mnohem větší temnoty.
— Hrdinkou či spíše hlavní postavou knihy je starší paní, která je chorobně posedlá sběrem léčivých bylin. A to tak, že od raného dětství a s postupujícími léty tato obsese narůstá a ta paní jí podřizuje naprosto všechno. Od osobního života, po výběr zaměstnání. Balancuje na tenké hranici mezi absolutním zaujetím pro věc a počínající poruchou osobnosti.
— Autorka šikovně míchá pasáže ze současnosti, s flashbacky do dětství i období, kdy byla hlavní hrdinka mladší, s pasážemi, které se odehrávají jen v její mysli a některé věci nechává úmyslně jen naznačené nebo nejednoznačné. Plusem je také to, že fyzický úpadek hlavní hrdinky je neoddělitelně propojen s tím, jak v hrdinčině mysli narůstá iracionalita. Skvěle je také vykreslena atmosféra maloměsta či spíše téměř vesnice s tím, jak si všichni vidí do talíře a vědí o svých kostlivcích ve skříních a různé křivdičky, animozity a dloužky se táhnou dlouhé roky a někdy i několik generací.
— Pokud vám nedělá problém ustát trochu temnější a ne zrovna optimistický příběh, tak by vás tato kniha neměla zklamat. Uhrane vás jako stará vesnická čarodějnice nebo víla ve výslužbě a pustí vás omámené až na poslední stránce. Čtenářky a ty, kterým se líbily Žítkovské bohyně obzvláště si ještě připíší pár bodíků navíc.

Kaligrafie snů – Juan Marsé – Odeon 2012

Kaligrafie snů je jedním z těch románů, u kterých se moc nedá vyprávět děj knihy ale úžasně vás strhnou atmosférou a prostředím ve kterém se odehrávají. V tomto případě je to poválečná Barcelona. Především její dělnické čtvrti, kde obyčejní lidé bojují s nepřízní osudu a nedostatkem peněz.
— Jak jsem zmiňoval, tak román neobsahuje moc děje ale staví na perfektně prokreslených postavách, pečlivě a košatě zbudované atmosféře a pomalém a valivém tempu vyprávění se spoustou odboček a spodních tónů. Kdyby se jednalo o hudbu, tak by styl knihy ve svém názvu obsahoval slovíčko gaze (shoegaze, blackgaze…), kdy je posluchač zaplavován nekonečnými variacemi zdánlivě stále stejných rifů, které se mění velice pomalu a téměř na pozadí.
— Román má velmi autobiografické prvky a vypráví o pocitech dospívajícího chlapce, který se dozvídá o tom, že je adoptovaný a potýká se nejen s komplikovaným vztahem s dosti problematickým otcem ale i se svou probouzející se sexualitou a složitou situací nejen ve svém osobním životě ale i v poválečném Španělsku obecně. Mísí se v něm poetika se spoustou květnatých obratů s realistickým až cynickým pohledem na svět.
— Kniha není vůbec špatná ale chce aby byl čtenář správně naladěn a také aby také měl už za sebou nějaké umělečtější romány. Čtenáři, který čte hlavně pro zábavu a s ambicioznějšími díly nemá zkušenosti se bude asi zdát tento román příliš rozvleklý a bude postrádat přímou a jednoduchou dějovou linku, akci a napětí.