Rusko – vagon třetí třídy – Natalja Ključareva – Eroika 2014

rusko-vagonTahle kniha je poměrně tenká a subtilní. Pouhých 135 stran. Já ji  měl přelouskanou během jednoho víkendu a to jsem během něho dělal i spoustu jiného než jen čtení. Musím konstatovat, že na tom mělo i podstatný podíl to, že ta kniha se opravdu dobře čte a stránky pod očima čtenáře opravdu ubíhají stejně rychle jako pražce kolejí ruské železnice.
— Kniha je takovou pestrobarevnou koláží na téma Rusko, konkrétně Rusko někdy před nástupem Putina. Ale to není zas tak důležité, protože v Rusku se toho moc neděje a většina země žije v podivném šedém bezčasí. A to zejména mimo největší města.
— Kniha je složena z mnoha drobných příhod lidských příběhů, které se točí kolem křehkého hlavního hrdiny Nikity a jeho lásky, bláznivé a lehkomyslné anarchistky Jáji a v závěru knihy se trošku osudy některých postav protnou v mírně optimistickém finále. Bohužel, realita byla  byla spíše opačná a zářná budoucnost se opět nekoná.
— Děj je silně prošpikován narážkami jak na různé postavy ruské historie a literatury (hodně jich běžný čtenář ani nepobere), tak na různé spisovatele a hudebníky z okolního světa. I když je život v Rusku pro obyčejného Rusa velice těžký a pro život na periferii (jak zeměpisné, tak sociální) to platí dvojnásob, je  kniha plná vtipu a ironie.
— Když jsem viděl, jak Nikita všude hledá pravé Rusko, tak jsem  si vzpomněl na jednoho svého známého, který je u nás ve městě takovou známou figurkou. Byl to velice chytrý, příjemný, sečtělý a komunikativní chlápek. pak mu nějaká ženský zlomila srdce a od té doby je v téměř monogamní vztah s tvrdým alkoholem .  Dříve byl ve svých opicích vtipný, veselý a předčítal ze svých básní nebo zpíval hity od Beatles. Dnes už si ty svoje rumy vyžaduje hodně agresívně a  má červenou i tam, kde ho dříve z přátelství tolerovali. Dost mi to připomíná Rusko. Jo, mimochodem ten chlápek o kterým jsem mluvil, má ruské kořeny.
— Nicméně abych se nezakecal a nějak to zakončil.  Ač kniha v originále vyšla už před deseti lety, tak je stále zajímavá a čte se opravdu dobře. Pokud nemáte problémy s trošku alternativnější literaturou, pak by vás tato útlá knížka mohla bavit. J8 bych jej ocenil čtyřmi hvězdičkami z pěti.

Reklamy

Běguni – Olga Tokarczuk – Host 2008

beguniU této knihy mne už v době vydání zaujala povedená obálka od Martina Peciny ale až nyní, když jsem se k přečtení knihy dostal jsem zjistil, že původní obálka je možná o vlásek lepší a překonat MP rozhodně není žádná snadná věc. Musím přiznat, že jsem si rád po dlouhé době přečetl něco v češtině. Bylo to příjemná změna.  : )
— A jak mi to poslední dobou, tak nějak vychází, tak tato skvělá kniha, za kterou autorka dostala v roce 2008 cenu Nike ( a to jak hlavní cenu odborné poroty, tak cenu čtenářů), opět nemá víceméně děj. Tedy  nějaký ucelený děj který by se táhl celou knihou. Autorka namísto toho nechá čtenáře se unášet proudem krátkých i delších příběhů a drobných zamyšlení, ze všech koutů světa i ze všech časových období moderních dějin a je na čtenáři, aby buď tuto hru přijal a nebo knihu zavrhl.
— Nicméně příběhy a úvahy, které v knize najdeme mají několik styčných bodů. jedním je cestování a to převážně takové to postmoderní cestování s batůžkem a pár dolary v kapse. Hodně se zde také řeší  tělo a jeho smrtelnost a dočasnost. A to včetně několika volně se proplétajících se příběhů točících se kolem pitev a zejména preparátů, tedy různých lidských orgánů naložených ve sklenicích se speciálními roztoky.
— Pokud vám nevadí číst vážnější a experimentálnější knihy, pak by vám Běguni mohli sednout. Díky tomu, že většina kapitol se pohybuje v rozsahu kolem jedné, dvou stran tak se kniha čte hodně rychle a také od ní můžete odbíhat a nic se nestane. Ale i delší kapitoly se čtou příjemně a nemusíte se bát nějakých přehnaných uměleckých experimentů. Neobvyklý je jen formát vyprávění ale jazyk knihy je sice košatý a barvitý ale naprosto civilní a srozumitelný. Nudy se bát rozhodně nemusíte.
— Jak bájný Úroboros bych se ještě vrátil k grafickému zpracování knihy. Příjemným zpestřením četby je několik reprodukcí historických map různě rozesetých v knize a musím konstatovat, že to jak Martin Pecina „namapoval“ plán londýnského metra na mapu světa dost přiléhavě odkazuje k stylu, jakým autorka v této knize pojala vyprávění. Vtipným detailem je i zopakování přestupních stanic z plánu metra z přebalu na obálce knihy. Host prostě umí krásné a typografické knihy a vždy uměl.
— A závěrečný verdikt? Pokud vám nevadí dospělé knihy a obejdete se bez příběhu jako sjednocujícího prvku celé knihy, pak mohu s klidným svědomím Běguny doporučit a myslím, že si jejich čtení užijete stejně, jako jsem si při čtení užíval já. Jo a mimochodem, název knihy Běguni je odvozen od ruské sekty, jejíž vyznavači věřili, že člověka, který se zastaví na cestě i na malý okamžik hned začnou pokoušet zlé síly a proto jediný způsob, jak se ubránit nástrahám ďábla je být neustále v pohybu.  Protože i Cílek je někdy cesta.

Ósme życie (dla Brilki) – tom 1 – Nino Haratischwili – Otwarte 2016

8zycie_tom1Tento obsáhlý román či spíše rodinná (jen tento první díl má 608 stran) mne zaujala už když se o něm zmiňovalo velice pochvalně několik polských booktuberů či spíše booktuberek. A po přečtení, musím  konstatovat, že ta chvála byla vskutku oprávněná.
— Ve zkratce jde o obsáhlou rodinnou ságu, jejíž děj začíná v Gruzii v době před vypuknutím revoluce v sousedním Rusku a následné ruské okupaci. na začátku sice sledujeme osudy úspěšného výrobce čokolády, který se z Paříže vrací do rodné Gruzie ale později se vypravěčka věnuje více různým ženám, které se do jeho rodiny narodí nebo vdají, či dostanou jinak.
— Jelikož jak devatenácté, tak dvacáté století je plné krvavých zvratů s událostí, tak se malá rodinná historie nepříjemně a bolestivě proplétá s velkou krvavou historií, jak Gruzie, tak i Ruska. Ať už jsou to události jako blokáda Leningradu, tak se zde objevuje i neznámější Gruzínec Stalin a ještě fatálněji do rodinné historie zasáhne druhý krvavý řezník z Gruzie Berija. Ten zde sice vystupuje pod opisem „malý velký muž“ ale podle indicií nemůže jít o nikoho jiného.
— Kniha se čte velmi dobře, děj krásně plyne a autorka používá hodně košatý a malebný jazyk. Až na pár momentů se celkem věrně drží historických událostí. I když těmi souběhy událostí  ( postava A umírá, atd… a postava B někde plně jinde v témže okamžiku zažije také nějaký životní přelom) by možná mohla více šetřit. Poprvé je to zajímavé ale potřetí už to spíše vadí.
— Potěší, že všechny postavy jsou vykresleny do hloubky a nejsou černobílé ale složité a plné rozporů a pochyb. Podobně nešablonovitě vycházejí některé události a dějové zvraty v knize. Ačkoliv jde knihu určenou spíše pro ženy, tak jsem s ní neměl žádný problém ani já jako heterosexuální muž a krásně jsem si ji užil. Celkově bych tento první díl hodnotil nějakými circa osmdesáti až devadesáti procenty ze sta.
— Pokud by jste měli chuť si knihu také přečíst, pak bych chtěl upozornit, že vyšla kromě polštiny ještě v němčině. Autorka totiž v Německu žije a i tuto knihu napsala v jazyce Schillera a Goetha. A zejména čtenářky bych chtěla varovat, že v knize jsou i hodně brutální pasáže. Zejména scénu, kdy neplodná vyšetřovatelka sovětské bezpečnosti jedné z hrdinek uměle vyvolá porod a tím zabije syna, který se má zanedlouho narodit a poté jí ještě přivodí neplodnost. Ale pokud tuto a asi další dvě scény vydýcháte, pak si můžete užít opravdu obsáhlou, zajímavou a dobře napsanou knihu, která se odehrává v několika zemích a táhnoucí se třemi stoletími.
— Pro čtenáře a čtenářky, kteří neovládají polštinu ani němčinu mám dvě zprávy. Nakladatelství Host plánuje tuto knihu vydat v českém překladu. Ta špatná zpráva je, že knihu můžeme očekávat nejdříve na podzim roku 2018, protože kniha se teprve začíná překládat a ještě ani není rozhodnuto, zda vyjde v jednom svazku nebo ve dvou jako v polštině.

Zdobywcy oddechu – Przemysław Piotr Kłosowicz – Novae Res 2016

zdobywcy-okładkaUwaga, uwaga uwaga! Tahle kniha není pro každého.  Sice ji mohu s klidným srdcem doporučit ale mám k tomu pár připomínek, které by jste si měli přečíst, než po této knize sáhnete. A pokud si ji pořídíte a nebude se vám líbit, pak neříkejte, že jsem vás nevaroval.
— To, co může některé čtenáře odradit, je to, že kniha víceméně nemá žádný děj. Ale to neznamená, že je špatná. Jen vyžaduje čtenáře, který již má zkušenost s nějakou náročnější knihou. Pokud k takovým čtenářům patříte, pak čtěte dál, pokud jste s takovým druhem literatury neměl, co do činění, pak se možná s touto knihou minete.
— Ale nepředstavujte si, že tato kniha je nějakou literární obdobou nějakého nudného, černobílého, uměleckého filmu v původním znění s titulky, který   vysílají před půlnocí na dvojce. Pokud bych měl zůstat u těchto  filmových přirovnání, pak bych knihu přirovnal k Jackie Brown od Quentina Tarantina. Prostě stejně kvalitní jako Pulp Fiction ale s jiným rytmem a stylem vyprávění.
— Výhodou této knihy je to, že i když je hodně psychologická a umělecká, tak její jazyk není nijak těžký a autor se nijak přehnaně nepředvádí, jak tomu dost často bývá. Zdobywcy oddechu jsou psány současným a srozumitelným jazykem.  Ale autorův jazyk je velmi kultivovaný a košatý, dokáže nacházet zajímavé a neokoukané metafory a každou chvíli si hraje se slovy. Ať už si pohrává s obyčejnými situacemi z běžného života nebo si utahuje z popkulturních odkazů, či syndromů moderního života – vždy vám dokáže pobaveně nadzvednout koutky úst.
— I když si autor hraje se slůvky, tak  ještě častěji se dotýká vážných a universálních  problémů a otázek. Jako tenká jednotící linka se celou knihou táhne touha po lásce a po někom, pro koho budete jedinečný.  Hodně prostoru je zde věnováno i strastem středního věku a jeho krizi. Myslím si, že pokud jste už před nějakým časem odrostli young adult a vampýrům ale ještě nečtete memoáry již mrtvých herců a hereček, v nejednom autorově postřehu  se poznáte. A na chvilku si oddychnete, že v tom nejste sami.
zdobywcy-autor— Pokud bych měl nějak popsat ten zbytek děje, který v knize najdete, tak jde o popis běžného života tří různých mužů a zejména to, co se jim honí v jejich  mozcích.
— Na druhou stranu, má to, že kniha nemá děj v klasickém slova smyslu, může být její výhoda. Můžete ji číst po pár stránkách, což se může hodit třeba vášnivým a náročným čtenářům a čtenářkám, které bohužel  aktuálně nemají téměř žádný čas na čtení. Z této knihy si můžete dopřát jak malé porce, jak na nějaké snobské akci nebo pořádný kus žvance jako na nějaké soutěži jedlíků a nijak nehrozí, že zapomenete nějakou důležitou událost nebo budete plavat v postavách a jejich vztazích.
— Ale abych to shrnul a uzavřel: knihu doporučuji všem, kteří nemají problémy s trošku náročnější a dospělejší literaturou a dal bych jí čtyři, možná čtyři a půl hvězdičky z pěti. Každopádně stále platí varování, že tato kniha není úplně pro každého.
— Děkuji autorovi,  Przemysławu Piotrovi Kłosowiczkému za zaslání recenzní kopie a chtěl bych mu poblahopřát k velice podařenému debutu. Pokud takto vysoko postavenou laťku v další knize udrží nebo dokonce překoná, pak bychom o něm mohli  ještě slyšet.

 

Je péro potřeba ke psaní?

Tento článek jsem se rozhodl napsat na základě obsáhlé diskuze na FB ve které se řešilo zda ženy umějí vůbec psát a zda ženy čtou muže a naopak. Jako Cyril s Metodějem, kteří přinesli do Atén sovy, které nejsou tím, čím se zdají být, tak i já bych vám přinesl pár tipů na knihy autorů bez peří, tedy bez penisů. Pořadí je přibližné.

Gail Tsukiyama – Ulička tisíce květů je jedna z nejlepších knih, které jsem v roce 2016 četl. Obsáhlá rodinná sága z Japonska odehrávající se od doby těsně před válkou a končící pár let po skončení války. Hlavní hrdinové jsou bratři, z nichž jeden je sumotori (zápasník sumo) a druhý tvůrce masek pro tradiční divadlo nó. Více s samostatné recenzi

Hitomi Kanegara – Hadi a náušnice je příběh ze současného Japonska.  Jde o autorčin debut, za který dostala hned dvě prestižní japonské literární ceny. Jde o milostný trojúhelník  z prostředí tetovacích a body modification salonů a celý příběh je podán hodně syrově a je dosti depresivní.  Nic pro slečinky.

Celý příspěvek

Ernesto Mallo – Jehla v kupce sena – Host 2013

jehla-na-stojatoTato kniha je pro zkušeného čtenáře či čtenářku záležitostí na jeden víkend nebo pár všedních dní. Je poměrně útlá (184 stran) a velice svižně se čte ale rozhodně to neznamená, že by byla plytká. Ve skutečnosti  je tomu spíše naopak. Ačkoliv vyšla v edici Detektivní román Host, tak žánr krimi je pro autora jen takovou formální nádobou, do které ukryl velice vážný společenský až psychologický román a vyšetřování vraždy je jen jednou z více linek. Možná tou nejméně podstatnou.
— Pokud bychom ale trvali na tom, že jde o detektivku, pak by byla určitě v podžánru noir nebo můžeme použít staročeský termín drsná škola. : ) Prostě drsné příběhy z divokého, korupcí prorostlého světa, kde se drsný detektiv Phil Marlowe pere na vlastní pěst s mafií. Ve skutečnosti  se děj odehrává ve vojenskou juntou ovládané Argentině ale ta depresivní a temná atmosféra světa, kde platí pouze zákon silnějšího a mocní rozhodují o životě a smrti prostých lidí a nikde nenajdete odvolání je zde přítomný na každé stránce. Prostě šeď, beznaděj a bezpráví, které je všudypřítomnou  ingrediencí života v každém totalitním režimu.
— Hrdina knihy je obyčejný policajt, který ve svou práci používá jako úkryt před faktem, že mu umřela žena. Jediný člověk, který v jeho osamělém životě něco znamenal. Jednoho dne někdo přihodí k dvou tělům zabitým vojáky ještě jedno tělo. Náš detektiv ihned pozná, že zde něco nehraje a začne vyšetřování. Když pak při rutinním zásahu v bordelu narazí na ženu k nepoznání podobnou své mrtvé ženě a ukryje ji u sebe, převrátí se celý jeho svět a rozjede se kolotoč událostí na které nemá moc vlivu.
— Jedno, čím se tato kniha liší snad od všeho, co jsem zatím četl jsou dialogy. Autor totiž úplně vynechal, popis toho, kdo mluví. Takové to: A pravil a B odvětil ale celý dialog vyskládá do jednolitého bloku, bez uvození co a kdo a dokonce bez  rozdělení jednotlivých částí dialogu po řádcích. Prostě jednolitý blok promluv, kterou si čtenář musí sám v hlavě rozházet mezi jednotlivé postavy. A kupodivu to funguje a dokonce to dodává příběhu až akční dynamiku.
— Celkově hodnotím knihu jako slušný nadprůměr a oceňuji zejména precizní vylíčení atmosféry života v exotické diktatuře, dobře vykreslené postavy a famózní dialogy.

Dom z witrażem – Żanna Słoniowska – Znak 2014

dom-s-vitrazemTato kniha byla v roce 2016 nominována na prestižní literární ocenění Nike ale vítězství si  odnesla až ze soutěže vydavatelství Znak. Byla nejlepší z více jak tisíce knih, což je docela velký úspěch. A když jsme u těch ocenění, tak musím zmínit cenu  za nejlepší literární debut v roce 2015.
— Żanna Słoniowska je polská spisovatelka s ukrajinskými kořeny žijící většinu života v polském Krakově ale narozená v ukrajinském Lvově (v té době okupovaném Rusy). Je velkou znalkyní historie Lvova a to se promítá i do této knihy.
— Musím pochválit dosti povedenou obálku, jak ostatně vidíte vpravo. I když zde tolik není vidět, že písmo zde téměř vystupuje z obálky a na jméno autorky a titulu bylo použito takové zajímavě lesklé bílé barvy, která působí moc pěkně a pomáhá vytvářen onu iluzi vystouplého textu.
— Kniha kombinuje několik různých žánrů. Z části je takovou rodinnou miniságou, z části je bizarním milostným trojúhelníkem v kterém je jeden z té trojice mrtvý, Obsahuje prvky společenského i psychologického románu a spoustu informací z historie města Lvov i Ukrajiny obecně.
— Příběh je jednak ságou života čtyř generací žen, které žily většinu svého života v ukrajinském městě Lvov ale také příběhem  lásky mezi mladou ženou a mnohem starším  mužem. tak starým, že měl milostný poměr s její matkou. I když nebyl jejím otcem. To vše na pozadí složitých a krvavých dějin Lvova, Ukrajiny a vlastně celé střední Evropy.
— Příběh samotné hlavní hrdinky (nejmladší z rodu) začíná v roce  1988, kdy na jedné demonstraci proti ruské okupaci a za samostatnou Ukrajinu neznámý střelec zastřelí její matku a ona dostane svou první menstruaci a končí lvovským majdanem. Mezitím sledujeme nejen příběh jejího vztahu s milencem mrtvé matky ale i vývoj vtahu mezi jednotlivými  ženami v této rodině, kde se chlapi moc dlouho nezdržovali. Stejně tak můžeme sledovat jak milostné, tak i jiné osudy ostatních tří žen této rodiny, kdy každá z žen se cítí být spřízněna s jinou národností. Jak není ve střední až východní Evropě neobvyklé.
— V polských recenzích a anotacích hodně vyzdvihují práci autorky s jazykem. To si netroufnu hodnotit ale je pravda, že jazyk má hodně košatý a zajímavé opisy a sem tam pracuje i se snovou rovinou. Kniha se čte dobře, moc hluchých míst nemá a čtenářky si asi mohou přidat hvězdu či půl k mému hodnocení čtyři z pěti.
— Knihu jsem si objednával v e-shopu Polska ksiazka.cz ale tam už ji nemají, takže budete muset využít megaknihy.cz.

 

Čelisti slov – Steven Hall – Odeon 2008

V originále, který vyšel o rok dříve se román jmenuje The Raw Shark Texts a dle mého názoru vyjadřuje lépe mnohovrstevnatost a nejednoznačnost a navíc je to slovní hříčka, která naráží na slavný Rorschachův test. Ten nemá nic společného s šachy ani s islámem ale jsou to ty inkoustové skvrny, které představují mrtvoly rozježděné parním válcem nebo souložící motýly. Vzhledem k tomu, jak je román napsán a jak je složitý, je až k podivu, že jde o autorovu prvotinu. Při jeho čtení se mi v mysli zjevovala jména dvou  literárních velikánů. Umberta Eca protože jeho romány mají vždy několik vrstev a vnořených subquestů a Williama Sewarda Burroughse, protože v jeho románech je kladen velký důraz na sílu slova a jeho moc ovládat jak davy, tak myšlení a chování jednotlivců.
celisti— Musím se přiznat, že knihu jsem si dal na Goodreads do poličky „Chci si přečíst“ hodně rychle. Obálka s žralokem vytvořeným z písmen mne zaujala a po přečtení anotace jsem měl hned jasno. Tohle je kniha přesně pro mne. Přesto trvalo nějaký ten pátek (čtvrtek a středu) než jsem se ke knize dostal a mohl si ji  přečíst. Vděčím tomu, hodné slečně, která si ve své knihovně dělala místo na nové knihy a tak mi tuto knihu a další dvě z edice Světová knihovna zcela nezištně poslala. Mimochodem, Čelisti jsou pětasedmdesátou knihou z této edice a za sebe mohu říci, že v této edici nenajdete špatné knihy. jen dobré a geniální. A čelisti jsou ten druhý případ.
— Ve světě Čelistí a možná také v naší realitě existuje svět nad běžnou realitou, svět představ, slov a postmoderních mýtů. A tento obrovský oceán slov, zpráv, blogů a memů žije svým životem. Také v něm dochází k evoluci jako ve viditelném světě. A evoluce plodí nebezpečné predátory. Nebezpečné predátory jako je žralok Ludovic, nejstrašnější a nejobávanější z pojmových ryb. Nebo pojmových paryb? Ale koho to zajímá? Bába nebo sníh? Když vám něco virtuálního vyžere vaše vzpomínky a udělá z vás trosku bez minulosti a identity, je řešit přesné logobiologické zařazení té potvory to poslední, co vás trápí.
— Má cenu vyprávět děj knihy? Já myslím, že to nemá cenu a nebudu to tedy dělat. raději se zmíním o tom, že kniha je zajímavá po grafické nebo přesněji typografické stránce. Kniha je doplněna různými ilustracemi, diagramy, které vysvětlují způsob šifrování, který používá starší  verze hlavního hrdiny ke komunikaci s mladší verzí svého já. Také na některých stránkách najdete vetší či menší ukázky něčeho, co připomíná ASCII art nebo experimentální básně na pomezí mezi literaturou a grafikou.
— Jazyk a styl vyprávění příběhu je velice ale velice postmoderní a také jména některých postav jsou narážkami na různé jiné lidi nebo produkty.  Části knihy které jsou víc dějové jsou zhruba ve stejném poměru k částem, které jsou více filosofické a zabývající se fungováním jazyka. Čtenář je neustále držen v nejistotě, zda hlavní hrdina jen trpí vzácnou poruchou paměti, jak tvrdí jeho psychoterapeutka a nebo je dění kolem něho skutečné a různé postavy, které potkává jsou stejně tak z masa a kostí jako z ideí a slov.
— Malá část zápletky, tedy člověk, který se probudí a neví kdo je a nevzpomíná si téměř na nic ze své minulosti je dosti často používaný prvek zejména v sci-fi literatuře ale další prvky člověk, který bojuje proti smrti exponenciálním klonováním své osobnosti nebo svět pojmových ryb jsou nové, neotřelé a zajímavé prvky, které posouvají knihu na pomezí žánru sci-fi a těžkotonážního postmoderního románu. Opravdu to není čtení do vlaku nebo na pláž ale kniha, která vás donutí přemýšlet a kterou budete mít chuť si přečíst vícekrát.
— Ačkoliv to není rozhodně lehké čtení. Ne, že by byla napsána nějak krkolomně nebo dokonce nezáživně, spíše vás překvapí to předávkování informacemi a dojmy nebo se můžete ztratit ve složité struktuře knihy. Vzdáleně by čelisti mohly připomínat knihu Ulluminae ale s tím rozdílem, že čelisti jsou o několik levelů dospělejší, hlubší a  filosofičtější. Ale knihu i tak mohu s klidným svědomím a v plné palbě doporučit.

Michael Kardos – Dřív než ji najde – Mystery Press 2017

V neděli 22. Září 1991 otřásl malým přímořským městem Silver Bay strašný zločin. Toho večera pořádali Allison a Ramsey Millerovi venkovní sousedskou party. Později v noci, když hosté odešli, opilý Ramsey brutálně zavraždil svou ženu Allison.

Ramsey Miller byl později v noci spatřen v přístavišti. Jeden ze svědků ho viděl v jeho motorovém člunu mířícím na otevřené moře, jak svírá v náručí ranec, který tvarem i velikostí připomínal malé dítě. Ramseyho ani jeho tříletou dceru M už nikdy nikdo neviděl.

Fredonia září 2006. Osmnáctiletá dívka Em. V rámci programu pro ochranu svědků žije v Západní Virginii se svým strýcem a tetou. Proč? Protože její otec Ramsey Miller nebyl nikdy dopaden. Tvrdohlavá a naivní Em poruší všechna bezpečnostní opatření, která pro její dobro její opatrovníci ustanovili a nejen že se sblíží s členem profesorského sboru na místní škole, ale dokonce s ním otěhotní. A kdyby jen to. Em se rozhodne vrátit do Silver Bay a najít svého otce dřív, než on najde ji.

Tolik k základní zápletce.

driveVyprávění se odehrává ve dvou rovinách. Na jednu stranu sledujeme mladou Em, která se snaží vymanit z okovů přísných bezpečnostních pravidel svých opatrovníků. Posléze ji sledujeme do Silver Bay, kde se snaží najít přímé účastníky událostí, které vedly před patnácti lety k zavraždění její matky.

Tou druhou rovinou je příběh Millerových. Celá prostřední část knihy popisuje vztah Ramseyho a Allison. Provede nás celým jejich vztahem. Od jejich seznámení, přes svatbu, nadějí plné manželství, krize a pády, až po ten osudný večer kdy Ramsey Miller svou ženu zavraždil.

V závěru se pak autor vrací k „detektivní“ zápletce a pěkně spojuje minulost s přítomností.

Je zajímavé, že Em minulost svých rodičů neodkrývá postupně, jako ve „správné“ detektivce. Ale ta je čtenáři autorem předložena v celku jako samostatný příběh v příběhu. Takže pátrání Em po minulosti se smrskne do závěrečné třetiny knihy. Což může některým čtenářům vadit.

Pokud mám knihu Dřív, než ji najde k něčemu přirovnat. Tak je to mix rodinného dramatu a kriminálního thrilleru.

První a závěrečná část knihy mi připomínala takové filmové skvosty jako Tajemná řeka, Gone, Baby, gone či Zmizelá. A prostřední část, tedy příběh Ramseyho a Allison Millerových bych připodobnil k rodinným dramatům, jako jsou například filmy Jako malé děti, nebo Nouzový východ.

Závěr knihy se zdál trochu překombinovaný, úplný konec lehce natahovaný a důvod pro dívčino pátrání trochu nelogický. Přesto jsem si knihu užil a příběh manželů Millerových mě bavil o trochu víc než samotné pátrání po minulosti.

Slovy Starého muže s psacím strojem: „Nevybavuji si žádný pocit, který by byl lepší než chvíle, kdy jsem byl v područí příběhu, který konečně získal hlavu a patu – pohlcen fakty a svým vlastním způsobem jejich podávání. Řeknu vám, že je to lepší než narazit na ropu.

A Dřív než ji najde je opravdu silný příběh.

87 %

 

 

 

 

Parabellum – Prędkość ucieczki – Instytut Wydawniczy Erica 2013

parabellum-01Polská literární hvězda Remigiusz Mróz si mne získal svou skvělou sérií Chyłka i Zordon ale toto byla moje první kniha mimo tuto sérii. To že se odehrávala v období napadení Polska nacisty a komunisty mne lákalo a právě možná proto jsem měl opravdu velké očekávání.
— Je vidět, že autor díky tomu, že chrlí jednu knihu za druhou se slušně vypsal (není to myšleno negativně, že ztratil by náměty a inspiraci, spíše, že získal řemeslnou zručnost) ale ty geniální slovní přestřelky mezi Chyłkou a Zordonem mi tam prostě scházely. Přesto se kniha četla dobře a děj s přibývajícími stránkami získával na temnotě i tempu.
— Ohledně děje a žánru jde o miniságu, která sleduje osudy dvou polských bratrů. Starší z nich jako voják bojuje s německou armádou ale hned v první bitvě je jeho oddíl rozmetán německým letectvem a on přežije téměř sám a tak je nucen s hrstkou dalších polských vojáků bojovat spíše partyzánským způsobem proti německým okupantům.
— Jeho mladší bratr se rozhodne společně se svou dívkou utéct do Francie, protože zde mají vzdáleného příbuzného u kterého doufají, že najdou útočiště. Bohužel když si opatřují falešné doklady, které z nich udělají rakouské novináře, musí s sebou na útěk přibrat i člověka, který jim ty doklady opatřil a který nebudí moc důvěry.
— Kromě osudů polských bratří a lidí z jejich okolí, můžeme sledovat i osudy několika německých vojáků, kteří asi nevzbudí u vás moc sympatií.
— V knize najdeme i dosti drsné pasáže, například řádění Einsatz gruppe v polské vesnici nebo mučení zajatého polského důstojníka. Pro české nebo ještě více slovenské čtenáře bude možná zajímavé zjištění, že se vojáci, v té době již loutkového nacistického Slovenského štátu, podíleli na napadení Polska a zabíjení polských vojáků a někdy i civilistů. V závěru je nakousnuto i řádění Ukrajinců v polských vesnicích a snaha Poláků tvořit partyzánské oddíly na svou obranu.
— Pokud jde o historickou věrnost, tak autor v závěrečném doslovu vysvětluje, kde čerpal inspiraci a jak a kde si ověřoval a čerpal historické fakty, takže s hodně přimhouřenýma oběma očima, by se popisovaný příběh stát mohl ale přesto je děj knihy zejména v druhé polovině knihy už dost akční a autor si dost pouští fantasii na špacír. Jedna kobieta v recenzích na Goodreads zmiňuje v souvislosti s touto knihou Inglourious Basterds od božského Quentina Tarantina. Na jednu stranu  je to troufalost, na druhou stranu není slečna zas tak úplně mimo mísu. V některých ohledech oba autoři pracují s historií podobně volně. : )
— Nicméně je knížka povedená a když po ní sáhnete, tak neuděláte chybu ale přeci jenom i díky době, kdy se děj knihy  odehrává, není tak zábavná jako knihy ze série s Chyłkou a Zordonem. Poslední díl série čtu právě teď a tak se můžete těšit, že recenze na Inwigilaciji (nejsem si zcela jist českým skloňováním polských slov) bude následovat zanedlouho, protože ta kniha se čte opravdu tempem Usámy Bin Bolta (narážka na to, že tento díl, pátý v řadě se točí kolem islámského terorismu).  A na závěr ještě přidám tématickou písničku. (Je to song, který má Chyłka jako vyzvánění.)