Kaligrafie snů – Juan Marsé – Odeon 2012

Kaligrafie snů je jedním z těch románů, u kterých se moc nedá vyprávět děj knihy ale úžasně vás strhnou atmosférou a prostředím ve kterém se odehrávají. V tomto případě je to poválečná Barcelona. Především její dělnické čtvrti, kde obyčejní lidé bojují s nepřízní osudu a nedostatkem peněz.
— Jak jsem zmiňoval, tak román neobsahuje moc děje ale staví na perfektně prokreslených postavách, pečlivě a košatě zbudované atmosféře a pomalém a valivém tempu vyprávění se spoustou odboček a spodních tónů. Kdyby se jednalo o hudbu, tak by styl knihy ve svém názvu obsahoval slovíčko gaze (shoegaze, blackgaze…), kdy je posluchač zaplavován nekonečnými variacemi zdánlivě stále stejných rifů, které se mění velice pomalu a téměř na pozadí.
— Román má velmi autobiografické prvky a vypráví o pocitech dospívajícího chlapce, který se dozvídá o tom, že je adoptovaný a potýká se nejen s komplikovaným vztahem s dosti problematickým otcem ale i se svou probouzející se sexualitou a složitou situací nejen ve svém osobním životě ale i v poválečném Španělsku obecně. Mísí se v něm poetika se spoustou květnatých obratů s realistickým až cynickým pohledem na svět.
— Kniha není vůbec špatná ale chce aby byl čtenář správně naladěn a také aby také měl už za sebou nějaké umělečtější romány. Čtenáři, který čte hlavně pro zábavu a s ambicioznějšími díly nemá zkušenosti se bude asi zdát tento román příliš rozvleklý a bude postrádat přímou a jednoduchou dějovou linku, akci a napětí.

Reklamy

Čekání na Lina – Cha Ťin – Odeon 2012

Děj knihy se odehrává v závěru kulturní revoluce v Číně. A i když není primárně politický, šílená omezení a atmosféra doby se v něm nemohla neodrazit.
Mladé lékaře Lina donutí jeho rodiče před jeho odchodem z rodné vesnice do města oženit se s dívkou, ke které nic necítí, jen proto, aby se o ně postarala, když on bude pryč.
Záhy se, ale v nemocnici, ve které pracuje seznámí s ošetřovatelkou Man-nou. Vzhledem k tomu, že je pod velkým tlakem okolí a i sám se snaží být, co nejetičtější, je jejich vztah pouze platonický, přestože ho Man-na přitahuje i tělesně.
Snaží se tedy se svou ženou rozvést ale není to tak jednoduché. Manželka se k němu chová pokorně a oddaně, navíc se jim narodí i dcera. Tradiční vesnická kultura je ostře proti rozvodům a vzhledem k tomu, že se do rodné vesnice dostane maximálně jednou ročně, jde o běh na dlouhou trať.
Man-na na něho stále více naléhá a on se ocitá mezi dvěma ženami a nechce ublížit ani jedné z nich. Nakonec využije pravidla, že po sedmnácti letech, kdy spolu manželé nežijí je možný rozvod ale čekání je dlouhé a na nový život je možná pozdě.
Autor v knize výtečně vykreslil prostředí jak tradiční čínské vesnice, tak život v nemocnici svázané vojenskými předpisy a nařízeními. Jen tak okrajově jsou zde zmiňovány různé události jako jsou čínsko – sovětské příhraniční boje, doznívající kult osobnosti, který stále prosakuje i do těch nejintimnějších aspektů života Číňanů a různé drobné detaily z těžkého života v Číně té doby.
Atmosféra knihy je směsicí melancholie a doznívajícího plíživého strachu. Prostě taková drsnější a chudší verze normalizace.

Kolymské povídky – Varlam Šalamov – G plus G 2012

Kdybych chtěl použít černý humor popisu této knihy, tak napíši, že je jako by Hrabal přepracoval vtipy o Lotyších do formátu krátkých povídek, nahradil zemiak chlebem.
Stejně jako ostatní knihy odehrávající se v prostředí koncentračních táborů, tak i zde jde o nekonečný příval deprese a beznaděje. U ruských koncentráků na rozdíl od německých hraje podstatnou roli i to, že zde byli uměle privilegováni vězni zavření za kriminální delikty. A jejich vlčí morálce se přizpůsobovali a podléhali i ostatní vězni. A nejen vězni i dozorci, úředníci a civilní zaměstnanci.
Vyprávění je psáno hodně poetickým jazykem a často je zakončené překvapivou pointou.

Národní satanista – Erlend Erichsen – Host 2012

Většina příběhů začíná klasickým „potká chlapec děvče“. Zde pro změnu potká chlapec chlapce a jelikož je to na koncertu blackmetalové legendy Gorgoroth nejde ani o nějakou gay variantu Romea a Julie. Kluci spolu nezačnou chodit ale založí další black metalovou kapelu.

Jeden z nich je drsný metalista a ten druhý ještě větší hovado. Tedy jeden z nich je asociální, negativistický a zmítaný depresemi a nenávistí ke všemu a ke všem. Ten druhý je to samé ale ještě na druhou. Ten se považuje za nadčlověka a všichni okolo jsou pitomci a tupé slabé ovce. Jak se jmenují je irelevantní, protože true (nejen norvegian) blackmetalisti mají „bojová“ jména. Ten první si tedy začne říkat Ljåvold a ten druhý Vinterblod. Kapela se jmenuje Stormvold a přiberou do počtu ještě dva členy, kteří pro příběh nejsou moc podstatní.

Když byl Ljåvold (to je ten první) ještě Runar, byl sice podivnej a negativistickej ale na blackmetalu ho zajímala ho hlavně hudba (a kdo říká, že to hudba není, zaslouží si ukřižovat hlavou dolů). Pod vlivem svého nového kamaráda, který to má posazené naopak a upřednostňuje ideologii (nenávisti) před samotnou hudbou. Umí manipulovat s lidmi a líbí se mu to. Používá mírné prostředky, hrozby i staré dobré násilí. Ljåvold se pod jeho vlivem mění a radikalizuje. I to děvče v příběhu nesmí chybět. Jmenuje se Hilde a je Ljåvold kamarádka ještě z dob, kdy byl jen obyčejný Runar. Runar by si s ní možná i něco začal ale jako zlovolný a mocný Ljåvold si nemůže dopřát luxus vztahu s méněcennou osobou. Protože v bibli správného black metalisty stojí: kdo má holku je gay, kdo nosí jinou barvu oblečení než černou je gay, kdo poslouchá jinou hudbu než black metal je gay… … a kdo zeslabí libovolnou black metalovou nahrávku (kdekoli a kdykoli) je všech teploušů král!

Chlapci vydají demo a je kurva dobrý. Odehrají i první koncert a Satan uslyší, že to je to dobré. Vinterbod opět někoho zmlátí a atmosféra začne houstnout. Čím víc Vinterblod odhaluje svoje pravé já, národního satanistu v sobě začnou se ho jeho spoluhráči bát ještě více. A to ani před tím to nebyl nějaký sympaťák. I to, že Vinterblod začne hrát ještě s jinou kapelou (Dark), moc klidu mezi členy Stormvodlu nepřinese. Když Vinterblod zosnuje podpálení jednoho z kostelů celý příběh graduje v temném finále.

Ano, celý příběh je hodně temný, ano, část příběhu je o drsné a temné hudbě zvané black metal ale není to jen o ní a o křížích obrázených vzhůru nahama. Je to i o vztazích, ovládání lidí, o strachu a jeho potlačování či využívání k ovládání jiných. Je to o vzpouře v době dospívání, je to o vůdcích a následovnících. Je to o hledání sama sebe a o ztrátě sama sebe. Je to kurva dobrý příběh. Pokud znáte kapely jako je Venom nebo Burzum knížku si užijete určitě víc ale líbit by se vám měla i když posloucháte něco jiného. Já ji přelouskal cirka během dvou delších večerů a líbila se mi hodně. Je přímo pekelně dobrá.

Jde o prvotinu a autor natočil jedno studiové album s právě již zmiňovanými Gorgoroth, takže ví, která bije. Po satanistovi napsal ještě jednu knihu a v současnosti pracuje na třetí. Pokud si pořídíte knihu v analogové podobě (čti papírovou), tak si užijete parádní typografii Martina Peciny, mistra svého oboru, který si dal tuto knihu i do svého portfolia na webu book.-design.eu.

Jinak bych chtěl podotknout, že black metal poslouchám jen okrajově a co se týče „ideologie“, tak satanismus u metalistů beru jako obdobu punku, kdy mladí kluci se snaží vymezovat vůči svým rodičům a většinové společnosti, která je v Americe a skandinávských zemích dosti pevně spojena s křesťanstvím. Ale mám kamarády, kteří si na ulítávají na black, death, doom a dalších metalech. Znám jména kapel, které mají loga, které vypadají jako koruny stromů v zimě, na obalech hudebních nosičů jsou obrácené kříže a trojčíslí jen ze šestek a jejich členové mají mrtvolně bílé obličeje protkané krví a na kůži a spoustu kovu ale jak jsem řekl líbilo by se mi to i kdybych nikdy neslyšel Venom ani jejich následovníky a o náboženství se vůbec nezajímal.

Zde  najdete malou ukázku v PDF.