Běguni – Olga Tokarczuk – Host 2008

beguniU této knihy mne už v době vydání zaujala povedená obálka od Martina Peciny ale až nyní, když jsem se k přečtení knihy dostal jsem zjistil, že původní obálka je možná o vlásek lepší a překonat MP rozhodně není žádná snadná věc. Musím přiznat, že jsem si rád po dlouhé době přečetl něco v češtině. Bylo to příjemná změna.  : )
— A jak mi to poslední dobou, tak nějak vychází, tak tato skvělá kniha, za kterou autorka dostala v roce 2008 cenu Nike ( a to jak hlavní cenu odborné poroty, tak cenu čtenářů), opět nemá víceméně děj. Tedy  nějaký ucelený děj který by se táhl celou knihou. Autorka namísto toho nechá čtenáře se unášet proudem krátkých i delších příběhů a drobných zamyšlení, ze všech koutů světa i ze všech časových období moderních dějin a je na čtenáři, aby buď tuto hru přijal a nebo knihu zavrhl.
— Nicméně příběhy a úvahy, které v knize najdeme mají několik styčných bodů. jedním je cestování a to převážně takové to postmoderní cestování s batůžkem a pár dolary v kapse. Hodně se zde také řeší  tělo a jeho smrtelnost a dočasnost. A to včetně několika volně se proplétajících se příběhů točících se kolem pitev a zejména preparátů, tedy různých lidských orgánů naložených ve sklenicích se speciálními roztoky.
— Pokud vám nevadí číst vážnější a experimentálnější knihy, pak by vám Běguni mohli sednout. Díky tomu, že většina kapitol se pohybuje v rozsahu kolem jedné, dvou stran tak se kniha čte hodně rychle a také od ní můžete odbíhat a nic se nestane. Ale i delší kapitoly se čtou příjemně a nemusíte se bát nějakých přehnaných uměleckých experimentů. Neobvyklý je jen formát vyprávění ale jazyk knihy je sice košatý a barvitý ale naprosto civilní a srozumitelný. Nudy se bát rozhodně nemusíte.
— Jak bájný Úroboros bych se ještě vrátil k grafickému zpracování knihy. Příjemným zpestřením četby je několik reprodukcí historických map různě rozesetých v knize a musím konstatovat, že to jak Martin Pecina „namapoval“ plán londýnského metra na mapu světa dost přiléhavě odkazuje k stylu, jakým autorka v této knize pojala vyprávění. Vtipným detailem je i zopakování přestupních stanic z plánu metra z přebalu na obálce knihy. Host prostě umí krásné a typografické knihy a vždy uměl.
— A závěrečný verdikt? Pokud vám nevadí dospělé knihy a obejdete se bez příběhu jako sjednocujícího prvku celé knihy, pak mohu s klidným svědomím Běguny doporučit a myslím, že si jejich čtení užijete stejně, jako jsem si při čtení užíval já. Jo a mimochodem, název knihy Běguni je odvozen od ruské sekty, jejíž vyznavači věřili, že člověka, který se zastaví na cestě i na malý okamžik hned začnou pokoušet zlé síly a proto jediný způsob, jak se ubránit nástrahám ďábla je být neustále v pohybu.  Protože i Cílek je někdy cesta.

Reklamy

Ernesto Mallo – Jehla v kupce sena – Host 2013

jehla-na-stojatoTato kniha je pro zkušeného čtenáře či čtenářku záležitostí na jeden víkend nebo pár všedních dní. Je poměrně útlá (184 stran) a velice svižně se čte ale rozhodně to neznamená, že by byla plytká. Ve skutečnosti  je tomu spíše naopak. Ačkoliv vyšla v edici Detektivní román Host, tak žánr krimi je pro autora jen takovou formální nádobou, do které ukryl velice vážný společenský až psychologický román a vyšetřování vraždy je jen jednou z více linek. Možná tou nejméně podstatnou.
— Pokud bychom ale trvali na tom, že jde o detektivku, pak by byla určitě v podžánru noir nebo můžeme použít staročeský termín drsná škola. : ) Prostě drsné příběhy z divokého, korupcí prorostlého světa, kde se drsný detektiv Phil Marlowe pere na vlastní pěst s mafií. Ve skutečnosti  se děj odehrává ve vojenskou juntou ovládané Argentině ale ta depresivní a temná atmosféra světa, kde platí pouze zákon silnějšího a mocní rozhodují o životě a smrti prostých lidí a nikde nenajdete odvolání je zde přítomný na každé stránce. Prostě šeď, beznaděj a bezpráví, které je všudypřítomnou  ingrediencí života v každém totalitním režimu.
— Hrdina knihy je obyčejný policajt, který ve svou práci používá jako úkryt před faktem, že mu umřela žena. Jediný člověk, který v jeho osamělém životě něco znamenal. Jednoho dne někdo přihodí k dvou tělům zabitým vojáky ještě jedno tělo. Náš detektiv ihned pozná, že zde něco nehraje a začne vyšetřování. Když pak při rutinním zásahu v bordelu narazí na ženu k nepoznání podobnou své mrtvé ženě a ukryje ji u sebe, převrátí se celý jeho svět a rozjede se kolotoč událostí na které nemá moc vlivu.
— Jedno, čím se tato kniha liší snad od všeho, co jsem zatím četl jsou dialogy. Autor totiž úplně vynechal, popis toho, kdo mluví. Takové to: A pravil a B odvětil ale celý dialog vyskládá do jednolitého bloku, bez uvození co a kdo a dokonce bez  rozdělení jednotlivých částí dialogu po řádcích. Prostě jednolitý blok promluv, kterou si čtenář musí sám v hlavě rozházet mezi jednotlivé postavy. A kupodivu to funguje a dokonce to dodává příběhu až akční dynamiku.
— Celkově hodnotím knihu jako slušný nadprůměr a oceňuji zejména precizní vylíčení atmosféry života v exotické diktatuře, dobře vykreslené postavy a famózní dialogy.

Vydavatelství mého srdce – tom 1

vlcice-zo-sernovodskaNevím jak vy ale při výběru knih, já hodně dám na to u jakého vydavatelství kniha vyšla a koukám se i na edice. A ano, souhlasím s tím, že obálka prodává. Ale myslím to v tom smyslu, že styl v jakém je udělaná obálka hodně vypovídá i o obsahu knihy a kvalitě nakladatelství, které ji vydalo. Mám rád jednoduché a minimalistické obálky a odrazují mně filmové obálky. Ale dost obecných tlachů, buďme konkrétní! Představím vám tři své oblíbence, každého z jiné země a začneme jak jinak v Polsku. : )
Wydawnictwo Czarne jsem objevil díky knize Tatuaż z tryzubem, kterou jsem si koupil nedávno. Mají moc pěkný web a skvěle zmáknutou corporate identity. To myslím v tom dobrém slova smyslu. Perfektně pracují na obálkách svých knih s logotypem a jejich knihy mají svou nezaměnitelnou tvář i když se dost liší podle různých svých edic. Ostatně práce s grafikou v rámci edic tohoto vydavatelství je kapitola sama o sobě. Skvělá ukázka profesionální práce a grafického cítění.
— Zaměřují se převážně na literaturu faktu a to zejména na různé reportáže ze zemí Balkánu a bývalého Východního bloku, zemí třetího světa a knihy mapující různé méně sledované  problémy a jevy. Ať vydávají převážně literaturu faktu, tak v jejich katalogu najdete i horrory, prózu nebo biografie.
— V jejich katalogu snad nenajdete nic, co by se dalo označit jako mainstream ale na rozdíl od jiných více či méně undergroundových nakladatelství, toto nakladatelství si z undegroundu vzalo jen  náměty a zájmy ale kvalita knih je naprosto profesionálně zmáknutá a dotažená do dokonalosti. V tomto ohledu jsou undegroundu na hony vzdáleni.
— Slovenské vydavatelství Absynt má poměrně malý katalog. Svým zaměřením a důrazem na literaturu faktu a velkým zájmem o třetí svět a země bývalého Východního bloku budí dojem jako by šlo o slovenskou filiálku již dříve zmiňovaného vydavatelství Czarne. Dokonce se s tímto vydavatelstvím shodnou na dosti titulech, převážně polských autorů.
— Jako příklad mohu jmenovat knihu Kolymské deníky poslkého reportéra Hugo-Badera, který se nedávno vydal po stopách knihy Kolymské povídky Varlama Šalamova, což jsou autobiografické vzpomínky na legendární oblast sovětských koncentráků – gulagů.  Hugo-Bader cestuje drsnou krajinou a mluví s lidmi, kteří toto peklo přežili. Absynt také vydává knihy běloruské laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexejevič jako jsou Zinkoví chlapci nebo její další knihy. To také mají s dříve jmenovaným polským vydavatelstvím společné.
— Také knihy od Absyntu jsou ihned rozpoznatelné díky jednotnému grafickému stylu obálek. Ten je hodně strohý, špinavý až punkový ale k tomu, co čtenář najde uvnitř se hodí.
pecina— Poslední a český zástupce už je trošku více přístupný i lidem, kteří čtou i méně vážná témata. Brněnský Host (Říkal jsem český zástupce? Tak to není stoprocentní pravda :)) má obrovský katalog, kde najdeme jak literaturu faktu, náročnou domácí i zahraniční beletrii, tak i sci-fi, YA nebo severskou detektivku. A až na pár černých ovcí mají všechny knihy od Hostu jedno společné: originální a špičkové obálky a obecně typografickou stránku. Toto vydavatelství budu mít navždy spojené s jménem Martina Peciny, který byl autorem velkého množství těch nejvymazlenějších knih od Hostu. A i když pro toto vydavatelství dnes už snad ani nic nedělá, Host si dále drží kvalitu na hodně dobré úrovni.

Jackaby -William Ritter – Host 2015

— Do New Fiddlehamu na vlastní nebezpečí.
— Píše se rok 1892 a Abigail Rooková přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Město terorizuje sériový vrah a mladá dívka s dobrodružstvím v krvi se po boku nedostižného detektiva R.F.Jackabyho vydává po jeho stopě.
— Příběh, který nám začínající autor, (ale především muž který vystudoval folklor na Oregonské univerzitě) předkládá, není nijak objevný.
— I když je Jackaby příjemně excentrický není hlavní hrdince (která vlastně celý příběh vypráví) až takovým partnerem jak by si zasloužil a je ho zkrátka málo. Hlavní hrdinka je vlastně taky celkem sympatická (a kdyby se stále nelitovala a neomílala stále dokola svou minulost) člověk by ji měl ještě raději. To je jedna z věcí, které tak jako i neustálé opakování již jednou vyřčených faktů příběh hodně ubíjí.
— Detektivní zápletka je bohužel dost průhledná. A bystřejší čtenář velice brzy odhalí kdo je kdo a pak už jen čeká, až ke stejnému poznání doklopýtá detektiv se svou asistentkou.
Vlastně jediným přínosem celé knihy je kromě špetky spíše situačního humoru, to že autor využil své studium folkloru a osadil svůj New Fiddleham neotřelou sbírkou irských mýtických bytostí. (Ale ani to není nic, co bychom neznali například z geniální knihy Američtí bohové.)
— Ke všemu čtení kazí dost odbytý překlad. Používat moderní spojení jako například „klučičí šaty“ se u fantasy, která se odehrává v roce 1892, by se prostě nemělo. A ne, v textu se to neztratí, i když jde o jednoduchou oddychovku.
— Jackaby je prezentován jako Young Adoult a v tomto ranku, jde přeci jen o svěží dílko, které se mohlo stát jakousi alternativou všem dystopickým a upírským ságám. Přesto se domnívám, že nejde o žádný zázrak a své dceři (až na to bude mít věk) spíš raději doporučím Amélii Petry Neomillnerové.
60%
A ještě malá ukázka z knihy.

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých – Olga Tokarczuk – Host 2010

Musím se zeptat Davida Drábka, zda se Helena nezajímala o astrologii a Blakea. Jde o takovou hipisáckou krimi a i ten jazyk a způsob vyprávění dost připomíná samizdatové romány z dob ruské okupace. Ale to není na škodu a nečte se to špatně. Rozhodně příběh vybočuje z klasického detektivního příběhu. No možná je to taková slečna Marple naopak. Výstižně a barvitě je v knize popsán život obyčejných lidí hned za rohem, pár kroků od Náchoda. Potěší, že autorka vykresluje Čechy jako pozemský ráj a snad to není jen sofistikovaný trolling.
Pobavila mne narážka na jakobíny (lidi nadužívající slovíčko jakoby) a docela by mne zajímalo, jaké slovo bylo zmíněno v originálu.

Vyhnání Gerty Schnirch – Kateřina Tučková – Host 2008

Tak tento kousek je stejně jako Bohyně na hodně vykřičníků! (pro neznalé, čím víc vykřičníků, ne víc Adidas ale lepší a lepší) Nemohu pochválit grafickou a typografickou úpravu knihy. Nebojte se, nestojí za hovno ale četl jsem digitální verzi. Ale jelikož v papírové verzi má na starosti tyto dvě věci pan Pecina, dám jakýkoliv svůj úd do ohně za to, že půjde o perfektní práci a estetický zážitek. Popojedem…
— Je to fakt síla. Věděl jsem sice, že na některých místech v ČR došlo k nějakým popravám Němců a různým excesům ale netušil jsem, že v Brně to mělo tak obrovský rozsah a o tom, že existovaly české koncentrační tábory (tedy ještě než je postavili komouši) jsem též nevěděl. Opět se projevilo klasické české přizdisráčství v plné kráse. V Čechách asi vždy bude víc důvodů se za svůj původ stydět, než být na něj hrdý. Zejména nyní, když je na Hradě „prezident“, který největší část své prezidentské kampaně postavil na protiněmecké nenávisti a zatím byl financován tím druhým našim úhlavním nepřítelem.
— To že v Češích je stále zažraná primitivní xenofobie jak špína v oblečení dnes a denně dokazují spousty nenávistných stránek a statusů na FB a to, že stále častěji můžete potkat lidi oblečené v nacistické uniformě značky Thor Steinar. během čtení knihy jsem nacházel hodně paralel s nynější dobou. Bohužel.
— Teď zpět ke knize. Autorce se podařilo najít ideální tempo vyprávění. Díky tomu, že je psaná převážně z pohledu hlavní hrdinky, nabývá příběh na niternosti a čtenáře vtáhne do děje. Občas je hlavní osa příběhu nahlíženého z pohledu Gerty „proložena“ jednou, či více kapitolami, které jsou psané z pohledu jiné postavy ale většinou jde věci, které čtenář již zná z pohledu hlavní hrdinky. A nyní je vše znovu konfrontována z pohledu někoho jiného, kdo vše může vidět úplně jinak.
— Také vyvážení popisu násilných scén s mi zdá ideální. Autorka nic moc nezakrývá ale ani se nevyžívá v detailech. I tak je většina pasáží dost depresivních. Příběh se je rozptýlen v celkem širokém časovém období. Od konce první republiky, po téměř současnost. S tím, že období kolem roku 1945 se autorka věnuje nejvíce.
Ještě že se najde mezi těmi spousty českých píp píp pár kladných postav + kladná postava jednoho Gruzínce. Ale třeba nejsou Gruzínci takoví píp píp jako Rusové a Stalin nebyl typický Gruzínec ale spíše taková černá vrána. Teď taky trošku používám kolektivní vinu xD
— Každopádně pokud vám nebude vadit, že vaše národní hrdost půjde na nějakou dobu do kytek, Vyhnání velmi doporučuji. Kniha ač obsáhlá mne tak uchvátila, že jsem ji přelouskal téměř za víkend a to jsem smradlavý chlap.

Nebudu nenávidět – Izzeldin Abuelaish – Host 2014

Příběh silnej jak noha od kulečníku. Poselství stejně lidské jako podobná zpráva, která vyšla z Palestiny před zhruba dvěma tisíciletími. Pouhá dvě slova ale co síly, lidství a víry se v tomto konkrétním případě za nimi skrývá. Dám ruku do ohně za to, že se v celém světe nenajde moc lidí, kteří by poté, co by prožili něco podobného jako Izzeldin neoddali nenávisti.
Existuje legenda, tuším židovská, kde tvrdí, že v každé generaci lidské populace existuje (většinou dvanáct) spravedlivých, kteří dávají Hospodinovi důvod, udržovat Svět v chodu. Pokud je na této legendě něco pravdy, pak je Izzeldin jedním z té skupinky.
Vyprávění je civilní a neplýtvá velkými slovy tak, aby vás to znechutilo. Líčení života v Gaze je hodně silná káva a to byl ještě Izzeldin jako lékař, někým, s kým židovští vojáci a úřady jednali přeci jenom o něco vlídněji, než s jinými Palestinci.
Pokud vyhledáváte příběhy z koncentračních táborů fungujících v minulém století, tak můžete mít trošku odstup od těch hrůz, které tam jsou popisované. Pokud čtete o dnešních koncentrácích nebo u této knihy, tento odstup nemáte. Události popisované v knize si můžete pustit na Youtube, případně pokud budete hodně chtít, můžete se dostat na nějakou jeho přednášku nebo vystoupení Izzeldina Abuelaishe. Škoda, že tento obrovský příběh u nás zná tak málo lidí.

Zapletení – Zygmunt Miłoszewski – Host 2011

Na první pohled celkem obyčejná detektivka. Příjemná je i červenoknižní vedlejší linka, kdy s hlavní hrdina začne románek s mladší ženou. Dobrý nápad byl i to, že před každou kapitolou předcházel krátký výběr z denního tisku, který zejména polskému čtenáři pomohl příběh ukotvit v čase.
Hlavní hrdina mi byl velmi sympatický a musím ocenit jeho vkus, co se týká gamesek. A i když nejsem zas tak dobře obeznámen s polskými reáliemi, bavil mne rozporuplný vztah hlavního hrdiny k Varšavě, kterou zároveň miluje i nenávidí.
Po této knize jsem pošilhával dlouho a nezklamala mne a rozhodně si přečtu Zrnko pravdy. už jenom proto, že je dnes také hodně aktuální.
A pokud bych měl knihu nějak jednoduše ohodnotit, tak jí přidělím čtyři Králíky z pěti.

Skála – Peter May – Host 2013

Ostrov Lewis je drsný ale krásný ostrov ve Vnějších Hebridách. Geograficky leží možná (kromě Islandu) asi nejseverněji, ze všech dějišť různých severských detektivek. Ještě více na sever, ztracen v chladném, bouřlivém a nelítostném moři leží nepřístupný ostrůvek Sula Sgeir ( v knize se jmenuje An Sgeir) neboli Skála.
Hlavním hrdinou příběhu je detektiv Fin Macleod, které na Lewis zavede vražda, která má hodně podobný modus operandi jako jiná vražda v Edinburghu, kterou právě vyšetřuje. Fin na tomto ostrově prožil své dětství ale na spoustu let minulost a své rodiště vymazal ze své paměti.
— Na ostrově mu dělá parťáka jeden místní policista a jinak vyšetřuje násilnou smrt místního vyhlášeného tyrana téměř na vlastní pěst.
Tak jak pokračuje vyšetřování a Fin potkává různé lidi ze své minulosti hromadí se záhady, temná tajemství, nedořčená obvinění a atmosféra houstne a plní se temnotou a tajemnem. Ve vyprávění se pravidelně střídá současnost a retrospektivy od nejranějšího Finova dětství až do doby těsně před jeho odchodem z ostrova a vrcholí mohutným finále, kdy se obě časové roviny protnou.
— Vyprávění je strhující a autor dovedně vykresluje nejen divokou krásu krajiny ale i svazující a neradostný život na ostrově, kde každý zná každého a vymanit se z chladných okovů zdejšího života se podaří jen málokomu. Většina vyprávění, jak toho, které se odehrává v současnosti ale i toho, které se odehrává ve vzpomínkách hlavního hrdiny, se točí kolem jeho nejlepšího přítele Artaira a Marsaili jeho první láskou.
— Vyprávění zejména to, které se odehrává v minulosti, je protkané spoustou skotských reálií a gaelských slov, které ale zejména, když už se dostatečně ponoříte do příběhu, čtenáře (či posluchače) ještě více přibližují dějišti tohoto dramatu. Ať je to samotná Skála, kde se odehrává drsný a krvavý lov ptáků guga nebo Crobost a jiná místa na ostrově Lewis. V půlce příběhu jsem se už virtuálně projížděl V Google Street View a zkoumal, kde leží a jak v současnosti vypadají místa, která jsem znal jen z vyprávění autora. Hledal jsem informace o fotografie guga, lewiských šachových figurek a černých domů, což svědčí o tom, že mne příběh uhranul, jak málokterá jiná.
— Pochválit musím i parádní obálku knihy a kterou překonává jen obálka dalšího románu od stejného autora, která se jmenuje „Muž z ostrova Lewis‟. Pokud si román pořídíte jako audio knihu, tak zjistíte, že to, že toto vyprávění ještě o minimálně jeden level vylepšené parádním přednesem Jiří Dvořáka, nezískalo cenu „Audiokniha roku 2013‟ žádnou náhodou. Jiřího Dvořáka si možná budete pamatovat jako sympatického detektiva Sumaru (s pozitivním vztahem k alkoholu) z českých minisérií „Ďáblova lest‟ nebo „Ztracená brána‟ a je vidět, že umí zahrát i skotské poldy.
— Pokud jsem to ještě nezmínil, tak ta kniha se jmenuje „Skála‟ a jejím autorem je skotský spisovatel Peter May. Pokud po této knize sáhnete, ať už v podobě klasického analogu, či moderního digitálu či dokonce audioknihy, tak rozhodně neprohloupíte.

Národní satanista – Erlend Erichsen – Host 2012

Většina příběhů začíná klasickým „potká chlapec děvče“. Zde pro změnu potká chlapec chlapce a jelikož je to na koncertu blackmetalové legendy Gorgoroth nejde ani o nějakou gay variantu Romea a Julie. Kluci spolu nezačnou chodit ale založí další black metalovou kapelu.

Jeden z nich je drsný metalista a ten druhý ještě větší hovado. Tedy jeden z nich je asociální, negativistický a zmítaný depresemi a nenávistí ke všemu a ke všem. Ten druhý je to samé ale ještě na druhou. Ten se považuje za nadčlověka a všichni okolo jsou pitomci a tupé slabé ovce. Jak se jmenují je irelevantní, protože true (nejen norvegian) blackmetalisti mají „bojová“ jména. Ten první si tedy začne říkat Ljåvold a ten druhý Vinterblod. Kapela se jmenuje Stormvold a přiberou do počtu ještě dva členy, kteří pro příběh nejsou moc podstatní.

Když byl Ljåvold (to je ten první) ještě Runar, byl sice podivnej a negativistickej ale na blackmetalu ho zajímala ho hlavně hudba (a kdo říká, že to hudba není, zaslouží si ukřižovat hlavou dolů). Pod vlivem svého nového kamaráda, který to má posazené naopak a upřednostňuje ideologii (nenávisti) před samotnou hudbou. Umí manipulovat s lidmi a líbí se mu to. Používá mírné prostředky, hrozby i staré dobré násilí. Ljåvold se pod jeho vlivem mění a radikalizuje. I to děvče v příběhu nesmí chybět. Jmenuje se Hilde a je Ljåvold kamarádka ještě z dob, kdy byl jen obyčejný Runar. Runar by si s ní možná i něco začal ale jako zlovolný a mocný Ljåvold si nemůže dopřát luxus vztahu s méněcennou osobou. Protože v bibli správného black metalisty stojí: kdo má holku je gay, kdo nosí jinou barvu oblečení než černou je gay, kdo poslouchá jinou hudbu než black metal je gay… … a kdo zeslabí libovolnou black metalovou nahrávku (kdekoli a kdykoli) je všech teploušů král!

Chlapci vydají demo a je kurva dobrý. Odehrají i první koncert a Satan uslyší, že to je to dobré. Vinterbod opět někoho zmlátí a atmosféra začne houstnout. Čím víc Vinterblod odhaluje svoje pravé já, národního satanistu v sobě začnou se ho jeho spoluhráči bát ještě více. A to ani před tím to nebyl nějaký sympaťák. I to, že Vinterblod začne hrát ještě s jinou kapelou (Dark), moc klidu mezi členy Stormvodlu nepřinese. Když Vinterblod zosnuje podpálení jednoho z kostelů celý příběh graduje v temném finále.

Ano, celý příběh je hodně temný, ano, část příběhu je o drsné a temné hudbě zvané black metal ale není to jen o ní a o křížích obrázených vzhůru nahama. Je to i o vztazích, ovládání lidí, o strachu a jeho potlačování či využívání k ovládání jiných. Je to o vzpouře v době dospívání, je to o vůdcích a následovnících. Je to o hledání sama sebe a o ztrátě sama sebe. Je to kurva dobrý příběh. Pokud znáte kapely jako je Venom nebo Burzum knížku si užijete určitě víc ale líbit by se vám měla i když posloucháte něco jiného. Já ji přelouskal cirka během dvou delších večerů a líbila se mi hodně. Je přímo pekelně dobrá.

Jde o prvotinu a autor natočil jedno studiové album s právě již zmiňovanými Gorgoroth, takže ví, která bije. Po satanistovi napsal ještě jednu knihu a v současnosti pracuje na třetí. Pokud si pořídíte knihu v analogové podobě (čti papírovou), tak si užijete parádní typografii Martina Peciny, mistra svého oboru, který si dal tuto knihu i do svého portfolia na webu book.-design.eu.

Jinak bych chtěl podotknout, že black metal poslouchám jen okrajově a co se týče „ideologie“, tak satanismus u metalistů beru jako obdobu punku, kdy mladí kluci se snaží vymezovat vůči svým rodičům a většinové společnosti, která je v Americe a skandinávských zemích dosti pevně spojena s křesťanstvím. Ale mám kamarády, kteří si na ulítávají na black, death, doom a dalších metalech. Znám jména kapel, které mají loga, které vypadají jako koruny stromů v zimě, na obalech hudebních nosičů jsou obrácené kříže a trojčíslí jen ze šestek a jejich členové mají mrtvolně bílé obličeje protkané krví a na kůži a spoustu kovu ale jak jsem řekl líbilo by se mi to i kdybych nikdy neslyšel Venom ani jejich následovníky a o náboženství se vůbec nezajímal.

Zde  najdete malou ukázku v PDF.