Peter Jelínek – Norr ochraňuj Britániu! 2016

Peter Jelínek je slovenský autor. Sám sebe považuje spíš za autora undergroundového. Doposud mu vyšlo pouze několik málo povídek. Jeho první knihou je právě  Norr ochraňuj Britániu. Peter Jelínek má rád steampunk a autory jako například Howard, Lovecraft a Doyle. A na jeho knize je to znát.

Terence Norr je externí spolupracovník Scotland Yardu a vyšetřovatel zločinů s paranormálním podtextem. Jeho živobytím je boj s démony, potírání temných kultů a likvidace nadpřirozených potvor, které se snaží do Albionu vloudit z jiných dimenzí. Jeho spolupracovnicí a kolegyní je mladá telepatka Cate Havebridgeová a astrální tvor jménem Ábel. Norr je současníkem Sherlocka Holmese a své případy tedy řeší především v Londýně.

Víc asi nepotřebujete vědět.

Kniha Norr ochraňuj Britániu je vlastně povídkový román. Každá z osmi povídek prezentuje jeden z případů, ve kterém se Terrence či Cate utkávají nejen s bytostmi, jako jsou Ctullhu, elfové, vampýři či démoni. Ale také potkávají své současníky, ať už ty známé, jako jsou Lady Fuckingham či Sherlock Holmes, nebo ty které znají jen skalní vyznavači steampunku a viktoriánské éry.

Co se mi na knížce líbilo asi nejvíc, byl mix detektivky, akční jízdy a magie v kulisách Viktoriánské Anglie. Navíc Norr je sympaticky neotesaný a ve trojici s ironickým astrálem Abelem a zbrklou Cate tvoří opravdu vtipný vyšetřovací tým.

Povídky mají spád a žádná nepřesáhne třicet stran, což mi také vyhovuje.

Věc, kterou autorovi hodně lidí vyčítá a já se k nim bohužel musím přidat, je chronologie povídek. Tedy spíš totální absence jakékoliv logické chronologie. Povídka Cudzí, která vypráví tom, jak Terrence ke Cate přišel, je až v druhé polovině knihy a to samé platí o Norrově prvním případu v povídce Beznádejný prípad, která je až šestá v pořadí.

Respektuji Peterovo právo na to, si knihu uspořádat podle svého, zvlášť pokud ji vydal vlastním nákladem. Ale logika by alespoň v tomto případě měla vládnout nad osobními pohnutkami autora.

A bonusová povídka Für Gott und Kaiser je sice pěknou ukázkou toho, že Peter Jelínek umí napsat nejen skvělou detektivku, ale i kvalitní military steampunk. Nicméně působí dost rušivě. A bohužel citelně chybí doslov, který by autorovy pohnutky čtenářům přiblížil.

Peter Jelinek sice není Arthur Conan Doyle, Robert Ervin Howard a ani Howard Phillips Lovecraft. Přesto těmto velikánům vzdává svou povídkovou knihou Norr, ochraňuj Britániu!, hold se vší grácií, kterou pulpová literatura nabízí. A to včetně skvělých ilustrací Veroniky Begánové, které jako by vypadly ze stránek pulpových časopisů.

Sám za sebe tedy musím říct, že se mi kniha líbila víc než Jackaby a dokonce i o dost víc než Vražedné struny, což jsou knihy, které jsou díky detektivní zápletce a zasazením do stejné doby s knihou Petera Jelínka příbuzné. Jsem rád, že ačkoliv se Peter Jelínek ve své skromnosti považuje za undergroundového autora, tak nepíše pouze do šuplíku. A doufám, že pro svou příští knihu se mu podaří najít nakladatele, který ho zaštítí i po redaktorské stránce.

Pokud byste se chtěl s Terencem a Cate chtěli seznámit blíž, kontaktujte autora na jeho FB profilu.

86 %

Vločka v plamenech – Jan Č. Galeta Mytago 2017. edice Půlčík

vlockaO herním světě Asterion jsme zde na Kurwa czytaj psali již dvakrát a to v souvislosti se sborníkem příběhů odehrávajících se v herních světech Hry s příběhem Volání divočiny a zcela nedávno s knížečkou Slza pro dračího pána z edice Půlčík. (Více se o Asterionu dozvíte na webech http://asterionrpg.cz a http://asterion-knihy.webnode.cz/.)

Vločka v plamenech je třetí knihou edice Půlčík . I ona se odehrává v herním světě Asterion. Aby také ne, když je jejím autorem jeden z tvůrců Asterionu a spoluautor herních modulů pro tento svět.

Jan Č. Galeta má s psaním příběhů odehrávajících se v herních světech poměrně bohaté zkušenosti. Ať už jde o některé povídky ze sborníků Hry s příběhem, či ve sbírce povídek Marelion, nebo o samostatný román Stíny Erinu Šíp v zádech, jehož je Vločka v plamenech zcela regulérním prequelem.

Zatímco Slza pro dračího pána Haniny Veselé se odehrávala v přístavním městě Plavena, příběh mladé dívky z dobré rodiny která si z nudy hraje na zlodějku, nás přivádí do Erinu, města kterému vládne obchod.

Mladá šlechtična Danuta, kterou její rodina provdala za bohatého obchodníka, si krátí dlouhé dny hádkami s manželem a dlouhé noci pobíháním po střechách Erinu a drobnými krádežemi v palácích bohatých obchodníků či zhýralých šlechticů. Když se pak ve městě objeví nová obchodní gilda, se kterou by její manžel rád navázal obchodní styky, rozhodne se Danuta částečně z nudy, částečně ze zvědavosti zjistit co jsou noví manželovi obchodní partneři zač.

Zdálo by se, že jde o celkem prostou historku a v podstatě je to pravda. Ale pan Galeta je mistr vypravěč a na těch šedesáti osmi stránkách které Vločka v plamenech má, dokáže nejen barvitě vylíčit hlavní postavu a její komplikovaný vztah s manželem, ale především skvělou akční jízdu s detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. A prostořeká Danuta která nemá pro jedovatou poznámku daleko je natolik silnou postavou, že by utáhla mnohem delší příběh.

Naštěstí je Vločka v plamenech jen prvním dobrodružstvím dívky, která by se mohla stát pro Erin tím, kým se stal Batman pro Gotham.

Jestli mají být kolibříky v edici Půlčík reklamou či upoutávkou na herní svět Asterion a knihy které se v něm odehrávají, měli by být takové, jako je skvělá městská fantasy Vločka v plamenech.

85 %

Jan Procházka

 

Hanina Veselá – Slza pro dračího pána Mytago 2014. edice Půlčík

hanina„Kolibří vydání je označení pro knihu s výškou menší než 10 cm. Často bývá vytištěna jen v malém nákladu v luxusním provedení – se speciální vazbou a výzdobou, na kvalitním papíře a zvláštním typem písma. Je to tedy záležitost především pro bibliofily. Obsahem je většinou poezie.“ Tolik Wikipedie.

Ve fantastice a próze všeobecně se kolibří vydání nevydávala. Výjimkou bylo do nedávna pouze Nakladatelství Triton se svou sérií kolibříků věnovaných hrdinům Miroslava Žambocha ( Bakly 2005, Maverick a Basil 2006). Vždy šlo o delší povídku či kratší novelu věnovanou jednomu autorovu hrdinovi.

Jestli Triton od vydávání kolibřích vydání upustil z důvodů špatného prodeje nevím. Vím ale jedno. Na trhu s fantastickou literaturou pak zůstala na osm let deset centimetrů velká díra, kterou se až roku 2014 rozhodlo zaplnit nakladatelství Mytago svou edicí Půlčík.

Ta nyní čítá tři knihy Slza pro dračího pána, Louskáček a Vločka v plamenech.

A knize Slza dračího pána Haniny Veselé se chci věnovat v této recenzi.

Hanina Veselá vstoupila do fantastických vod humornou sbírkou fantasy povídek Mrakulin grimoár,  několik jejích povídek bylo uveřejněno v různých antologiích (namátkou Hry s příběhem , Marellion,  nebo Žena se lvem), ale nejvíce jsou známy  její knihy o telepatce  Magnólii která zažívá svá dobrodružství v herním fantasy světě Asterion  ( Magnólie a démon 2012, Drak bere vše 2015 )

Tou třetí knihou věnovanou zrzavé, prostořeké telepatce s problematickou minulostí, je právě Slza pro dračího pána.

Telepatka Magnólie přijme zakázku, která jí může obrátit naruby. Magnólie se na lodi Dráče vrací do svého rodného města Plaveny s úkolem získat vzácný minerál od svého někdejšího mistra, arcimága Zvina. A úkol to rozhodně není jednoduchý.

Autorka svého čtenáře bez zdlouhavého vysvětlování hodí do děje a nechá ho nevěřícně sledovat zrzčino dobrodružství. Takže hned na prvních stránkách je svědkem nejen ostrých dialogů, ale i ostré akce. Sice stále neví, co hrdinka v císařském paláci pohledává a po čem se pídí, ale díky její prořízlé puse a akci mu to ani nevadí.

Jenže záhy dojde ke klopotnému přeskakování v ději, které čtenáře i hlavní hrdinku dost zchladí.

Naštěstí po několika stránkách autorka znovu pevně uchopí opratě příběhu do svých rukou a nejen že nám vysvětlí původ peripetií zrzavé telepatky, ale dovede nás i k velkému finále, ve kterém Magnólie předvede své psyonické umění v plné síle. To celé ještě přikoření narážkami na telepatčinu problematickou minulost a pestrý koktejl ze slz pro dračího pána je zdařile namíchán.

Takže i přes počáteční rozpaky musím uznat, že na nevelkém prostoru sto šesti stran dostane čtenář příběh, který pobaví a zaujme.

Jako ochutnávka toho, co nám Magnólie a její autorka mohou dát ve svých románech okusit, je Slza pro dračího pána zcela dostatečná. A nebýt zbytečných parádiček jako je snová část a přeskakování v ději, které brzdí vyprávění, bylo by mé hodnocení i vyšší.

80 %

Jan Procházka

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka

Žena se lvem – Antologie Editorky Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková Fortna 2016

„A long time ago in a galaxy far, far away byla fantastika doménou mužů. Byly to temné časy, ale pak svitla nová naděje. Na scéně se objevila jména jako Mary Wollstonecraft Shelley, Ursula K. Le Guin a časem i v našich domácích literárních hájích dámy, jako jsou Františka Vrbenská či Zuzana Hloušková. Právě díky nim nyní můžeme držet v rukou antologii Žena se lvem.

A kdo, nebo spíše co, je Žena se lvem, a co od ní můžeme očekávat?

Žena se lvem je prvním dílem ryze ženské české a slovenské fantastiky.

Františka Vrbenská (jedna z editorek knihy) v doslovu říká: „Shromáždíme texty českých a slovenských autorek žánru fantastiky pro sbírku s ústředním zadáním: aby se vyhnuly genderovému klišé. Čtenářům představí ženské hrdinky, jejichž pojetí není černobílé, naopak se jedná o silné lidské bytosti, schopné sledovat vlastní cíle, prát se s osudem, ale zároveň volit i neagresivní řešení. Neuškodí, jestliže protagonistou některých povídek bude mužský hrdina. V takovém případě je mu ženská postava rovnocennou partnerkou či protihráčkou, a není pouze v pasivní roli erotického objektu. V tomto duchu vzniklo memorandum, ke kterému se všechny autorky přihlásily.“

Myslím, že všech třináct autorek, které do první knihy přispěly svými povídkami, výše zmíněné memorandum vzalo opravdu za své. A tak tu vedle nájemné žoldnéřky Karo a její nebezpečné protivnice v povídce Vilmy Kadlečkové Bez Krásky a bez zvířete najdeme dívku z domorodého kmene, která v povídce Vaclavy Molcarové Běžím daleko, žiju blízko, vezme osud do vlastních rukou.

Nebo kočku v povídce Černý samet Dagmar Pirochové, umělou inteligenci v Rubinově liečbe Zuzany Stožické. Či ke všemu odhodlanou matku Amandu z povídky Dany Beranové Nikdy neříkej nikdy, či stárnoucí architektku Miroslavy Dvořákové v povídce Návrat.

Jsou tu přítomny ženy, které v drsném světě mužů musí vzít osud do vlastních rukou, jako Elen v povídce Karoliny Francové V mysli mojí vidíš stíny. Nebo ženy, které jsou naopak v mnohém silnější než muži, jako paní Ondaro v povídce Zuzany Hlouškové Srdce z kamene.

Pokud žena není v povídce hlavní postavou, bude naopak soupeřkou hlavního hrdiny. Nikdy není černobílá a je mu rovnocennou protivnicí. A je jedno, jestli je to takřka v Lovecraftovsky hororové povídce Haniny Veselé Mizera z Mexika, či v detektivce Jany Maffet Šouflové Případ osla canterburského.

Žánrově pak poskytuje Žena se lvem pestrou paletu příběhů. A tak tu vedle takřka klasických fantasy povídek najdeme Erbenovsky poetickou povídku Lenony Štiblaríkové Pekná noc na čary, takřka steampunkovou akční povídku Lucie Lukačovičové Dům ocelových jehel, nebo hardcore scifi Julie Novákové Etuda pro výjimečnou mysl.

Vážně nechci hodnotit každou povídku zvlášť, protože každému čtenáři či čtenářce sedne něco jiného, ale musím uznat, že editorky (alespoň podle mého skromného názoru) nešláply s žádnou z povídek vedle. A je jedno, jestli jde o autorky zvučných jmen, nebo dámy, o kterých mnozí z vás doposud neslyšeli.

Já osobně navíc oceňuji fundovaný vhled do problematiky ženského psaní a vydávání antologií. Toho se v doslovu chopila jedna z editorek, Vrantiška Vrbenská. Přesně takové texty totiž rozšiřují nejen mé čtenářské vzdělání.

Medailonky všech autorek i výtvarníků pak považuji za samozřejmou výbavu kvalitní antologie a ani Žena se lvem v tomto ohledu není výjimkou.

K vizuální stránce knihy pak mohu jen podotknout, že nejen pevná vazba a krásná obálka z dílny Jany Maffet Šouflové, ale i tarotově pojaté portréty všech autorek, jejichž autorem je Jaroslav Svoboda, přispívají k mému přesvědčení, že antologie Žena se lvem je výjimečná kniha.

Je zvláštní, že ačkoli v zahraničí jsou ryze ženské antologie běžné (například Alucindas I. a II., Millennial Women či New Women of Wonder), u nás je Žena se lvem svého druhu prvním počinem. O to větší radost můžeme mít, že se tak povedla. Já osobně doufám, že její tři sestřičky, které jí budou brzy následovat, si udrží stejně vysokou kvalitu, jako má právě Žena se lvem.

90%.

Jan Procházka za spolupráci na korekturách děkuji Heleně Jelínkové

Mark E. Pocha – Krajina kanibalov Hydra 2016

Marek E. Pocha není českým fanouškům fantastiky neznámý. Pravidelní čtenáři časopisu Pevnost se mohli na jeho stránkách setkat hned se dvěma Markovými povídkami ( první z nich se jmenovala Necestuj tím vlakem a vyšla v únoru roku 2014, a tou druhou Píseň mrtvých v únoru letošního roku). Ta je z antologie Zombie apokalypsa (Hydra 2016) na které se Mark podílel nejen jako autor, ale především jako editor. Na Slovensku však publikuje již od roku 2008 ať již v časopisech, soutěžních sbornících či antologiích (například Na hroby, Fantastická 55, Kniha bolesti). Je také spoluautorem sbírky splatterových  povídek  A bude hůř.  Krajina kanibalov je tedy jeho prvním samostatným románem.

A jaká tedy je Krajina kanibalov?

Musím předeslat, že její zápletka není nijak originální. Když se čtyři mladí Slováci – Marko, Renča, Vik a Jojo vydají do jihoamerického Peru poznat nejen místní historické památky, ale především nasbírat materiál pro svůj školní projekt, zavede je jejich mladý průvodce nejen ke krásnému vodopádu uprostřed džungle, ale nešťastnou souhrou okolností i na území primitivního kanibalského kmene. Jak to dopadne je docela zřejmé.  Všichni víme, že podobných příběhů bylo ať již na plátnech kin či na stránkách knih zachyceno mnoho. Ostatně sám autor se hrdě hlásí k takovým inspiračním zdrojům, jako jsou filmy The Green Inferno, 2013, Cannibal Holocaust, 1980, Cannibal Ferox, 1981, či knih jako například The Ruins jejímž autorem je Scott B. Smith.

Předností Krajiny kanibalov tedy není ani tak samotná zápletka, jako spíš autorovo nadšení prýštící z každého řádku, našinci blízcí hrdinové (kdo jiný by nám mohl být bližší než partička mladých Slováků?) a skvěle využitá všechna žánrová klišé nebo spíš brutální praktiky, které má autor pečlivě nestudované, a to až do poslední kapky krve.

Ovšem několik kritických poznámek bych ke knize přeci jen měl.

Autor místy docela pěkně buduje atmosféru a pouliční karneval v Kiteni nám ukazuje, že to umí. Ale takových pasáží je na můj vkus málo. Což je podle mého soudu trochu škoda. Protože cesta čtyř studentů UKF po Jižní Americe zabírá prakticky celou polovinu knihy tedy 77 ze 139 stran.

Ovšem o to více musím Marka pochválit za to, jakou péči v první polovině knihy věnoval budování vztahů v té nesourodé skupině slovenských studentů. (Tady musím smeknout klobouk, protože si tím skvěle vybudoval předmostí k tomu, co následuje od strany 78.) O to víc pak v druhé části knihy čtenáře mrazí, když sleduje jejich utrpení v druhé polovině knihy. A tato druhá část je opravdu nanejvýš drsná a nechutná. A nejde jen o barvitý popis kanibalských a sexuálních praktik, které si členové domorodého kmene na svých obětech vyzkoušejí. Ale i chování studentů samotných. A to především v kontextu jejich vzájemných vztahů.

Sám autor v doslovu píše: „Išlo mi o príbeh, ktorý  by vás nútil přemáhat sa, aby ste hrozou  a zhnusením nezatvořili knihu a neodložili ju kdesi mimo dosah ruky… Na druhej strane by však vo vás prebudil taků zvědavosť , že  by ste nemali pokoja, kým by ste ho nedočítali do konca.“  A já se domnívám, že se mu to takřka bezezbytku podařilo.

A i když v temných vodách světového hororu není Krajina kanibalov zas až tak originální, v rámci naší domácí fantastiky jde o svěží dílko hodné pozornosti každého fanouška tohoto žánru.

Normální čtenáři,  nechť se však vydají do Jižní Ameriky na vlastní nebezpečí, a to nejen proto, že Krajina kanibalov je napísaná v autorovej rodnej reči.

80%

Jan Procházka

 

 

 

Chad Corrie – Návrat čarodějného krále Mytago 2016

Chad Corrie, rodák z Minesoty a člověk který si zakládá na tom, že vytváří nové světy je u nás neznámý a Návrat čarodějného krále je jeho první knihou vydanou u nás. Přesto má ve světě celkem dobré ohlasy. Takže se Tralodrenu a jeho hrdinům můžeme podívat na zoubek i my.

Tralodren je zbrusu nový svět. Nebudu tu popisovat podrobnosti. Ty si zvídavý čtenář může nastudovat na stránce, kterou Mytago projektu Tralodren věnuje http://tralodren.mytago.cz/#tralodren.

Já jen zmíním, že jde o klasicky koncipovaný fantasy svět, zabydlený rasami jako jsou elfové, trpaslíci, goblini a samozřejmě lidé. I povolání hrdinů jsou vlastně klasická (paladin, druid, čaroděj). Ale přesto má Tralodren pár zvláštností. Elfové jsou dost podobní starověkým Římanům a bohové mají k lidem mnohem blíže než v jiných fantasy světech. Vlastně tím, je svět Čarodějného krále asi nejnápadnější.

Geograficky jde spíš o soustavu větších či menších ostrovů. Takže pamětníkům se jistě vybaví Zeměmoří.

A jaký že příběh autor do tohoto docela zajímavého a barevného koloritu zasadil? Docela ohranou historku o záchraně světa, kdy se skupina dobrodruhů vydá do trosek starověkého města, kde se ukrývají vědomosti dávných mágů. Do toho je přimíchán šílený mág a dávné temné astrální síly bažící po návratu na Tralodren.

A i když to vypadá, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, kupodivu ten mix docela funguje a díky družině dobrodruhů, kteří zdaleka nejsou jednotní ve svých cílech a záměrech, jde o docela zábavné čtení. Bohužel děj knihy brzdí stavba příběhu, kdy se úvod knihy táhne skoro až do její první třetiny a opravdu trvá, než se dá družina dohromady.

Naštěstí sestava gladiátor, který upsal duši bohu pomsty, trpaslík s pochybnou minulostí, sotva vystudovaná čarodějka, fanatický paladin, slepý mistr Yoda a jeho elfí žačka je dobrým tahounem. Zvláště když každý věří jinému bohu a rasová nevraživost je jejich denní chleba.

Po té, co se nesourodá družina konečně sejde, nabere příběh slušné tempo, které si udrží až do samého závěru. A vzhledem k tomu, že Návrat čarodějného krále je jen prvním dílem, máme se ještě na co těšit.

Zajímavý svět a zajímaví hrdinové dělají z Návratu čarodějného krále knížku, které by fanoušci klasické fantasy odkojení Baldurs Gate a Ice Wind Dále mohli věnovat svou pozornost. 60%

Jan Procházka

Ymar – Magdalena Maria Kałużyńska -Fox Publishing 2010

Ymar je celkem originální polský horror. Kniha získala v roce 2010 cenu nejlepší polská kniha v anketě čtenářů webu Grabarz Polski (Polský hrobař – web zaměřený na horror a thriller) a v roce 2011 titul Kniha na léto – kategorie thriller / horror webového portálu granice.pl. a na polské knihomolské sociální síti Lubimyczytać.pl se hodnocení této knihy pohybuje mezi dvěma póly. Hodně nízkého a hodně vysokého hodnocení.
— A jak bych knihu hodnotil já? Také já jsem rozpolcen jak shnilý zombík po polaskání ostrou katanou. jednotliví ingredience (originální způsoby vražd, tajemné okolnosti, interakce mezi postavami, postavy, atd…) fungují celkem dobře, tempo i atmosféra vyprávění je povedená ale nějak to správně nefunguje dohromady. Nebo alespoň v mém případě to nějak nezapadlo do sebe. Ale v rámci objektivity s musím přiznat, že jsem měl mezi jednotlivým čtením větší pausy než obvykle mívám. což mohlo mít dopad na zážitek z knihy.
— Na druhou stranu nelze paní Magdaleně upřít, že píše dobře a její vyprávění má slušnou flow a občasné spíše černější fórky nejsou moc prvoplánové a že nepoužívá stokrát omleté strašidelné propriety a tak namísto vousaté šestset šedesát šestky si hraje s číslem sedm a i další detaily má originálnější než většina spisovatelů v tomto žánru. Pochválit také musím uvěřitelné a inteligentní dialogy a to jak postav z masa a kostí, tak i těch, u kterých to zas tak jisté není.

Hry s příběhem: Volání divočiny editor Jan Č. Galeta Mytago 2016

Od té chvíle kdy se opice postavila na zadní a stala se člověkem, si lidé vyprávějí příběhy. Od té chvíle, kdy se na světě objevila první hra na hrdiny, se začaly sepisovat a vydávat příběhy z herních světů. Některé si získaly světový ohlas, (kdo by si nepamatoval na skvělé příběhy temného elfa Drizzt Do’Urdena z herního světa Forgotten Realms?) a některé prostě časem zapadly.

O to aby nezapadly ty z našich luhů a hájů, se už nějaký ten pátek stará nakladatelství Mytago. To má již na svém kontě pěknou řádku knih, které se odehrávají v herních světech českých autorů. Například celou řadu knih které se odehrávají v nejznámějším z nich v Asterionu. K dalším patří i dvě antologie tematických povídek, Hry s příběhem: Zločin a trest a Hry s příběhem: Ocel a krev. Nyní nám tedy editor Jan Č. Galeta přináší antologii třetí, věnovanou lesům, pralesům, divočině, elfům a mnoha dalším bytostem, které ve fantastických světech v lesích žijí, bojují, milují a umírají.

Podívejme se tedy na jedenáct povídek, které nám Volání divočiny nabízí.

Váha přísahy – Takřka detektivní povídka ze světa jménem Taria , která ve mně vyvolala vzpomínku na film Rituál. Les tady hraje opravdu první housle, vlastně jediné co mi opravdu kazilo zážitek z povídky, byl „moravský“ slang vesničanů a Česko polský slovník jednoho z řádových bratrů. Obojí bylo zbytečné.

Dcery lesa nás už přivádějí do Asterionu a ukazují nám, co všechno dokáže udělat matka pro záchranu svého potomka. A pokud je to navíc dryáda…

Mé jméno bude znít. Mé první setkání s telepatkou Magnolií. Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh o tom, jak hrdinka knih Drak bere vše a Magnolie a démon zabloudí v psychopatově mysli, se do povídkové sbírky o lesích, pralesích a lesních bytostech moc nehodí. Ale jak říká sama autorka „ Co je lidská mysl jiného než džungle?“

Život lovce. Každá antologie má své „slabší kusy“ to se bohužel stává. Pro mě je nejslabší povídkou této antologie Život lovce. Obraz životní pouti domorodého lovce Nuaka, který se snaží zachránit zbytky svého kmene, mi připadal mdlý a vyprávěný bez valného nadšení. Je to škoda, protože život vůdce (a je jedno, jestli je to Mojžíš, král Artuš nebo náčelník domorodého klanu) není špatné téma.

Šarlatová křídla smrti, jsou povídkou, která ukazuje že Asterion má i svou astrální dimenzi.  Povídka o zkoumání astrálních bytostí mě zaujala spíše atmosférou, než samotným dějem, který jsem jako hrou nepolíbený jen těžko chápal. I tady se autorka zabývá historií Asterionu. Ale na rozdíl od Haniny Veselé, která nám ve své povídce Mé jméno bude znít, z historie světa vše potřebné vysvětlila, nás autorka Šarlatových křídel prostě hodí do děje a řekne „Plav“.

Řezno 1872. Příběhy impéria jsou herním světem na pomezí steampunku a fantasy, kde se můžeme setkat se vším, co oba žánry nabízí. Povídka Řezno 1872 nám na příkladu záchrany vílího dítěte ukazuje, že tento mix žánrů stojí za podrobnější prozkoumání. A ačkoli je povídka veskrze průměrná, autoři pěkně využili prvků, které herní svět Impéria činí tolik atraktivním.

Volání jaguára je první ze dvou povídek vycházejících z herního světa, ve kterém žijí a bojují potomci bohů. Jako iniciační příběh povídka splnila svůj účel a jako neotřelá young adult funguje také.

Druhým příběhem ze světa Potomků bohů je povídka Ozvěna dávného příběhu. Příběh dívky Silvie, která ačkoli žije v moderním světě, byla vybrána za matku poloboha.

Do herního světa Immortal fighters nás zavádí povídka Krkavec a vlk, která má nejen zajímavou zápletku, ale především hrdinku, která by si zasloužila vlastní román.

Tropický kraj divů, který se odehrává ve světě Unknown Armies . Sestry Lukačovičovy, nám na souboji dvou mágů ukazují nejen jak má vypadat kvalitní urban fantasy, ale také jaké jsou principy hry Unknown Armies. Ostatně Petra Lukačovičová ve své knize sbírka ctností tento herní svět již jednou navštívila. A přestože si autorky mohly dát větší práci s objasněním motivů obou mágů, je pro mě Tropický kraj divů jedním z vrcholů knihy.

Poslední povídkou je Kelpie. A i když moc nechápu pravidla hry Imaginárium, které je povídka zasvěcena, ten nově zpracovaný příběh o vodníkovi se mi moc líbil. Právě originální zpracování starého známého příběhu dělá z povídky Kelpie druhý pomyslný vrchol knihy.

Hry s příběhem: Volání divočiny (tak jako předchozí dvě antologie) nám mají přiblížit formou povídek herní RPG světy a to nejen ty, které byly vytvořeny jako moduly pro Dračí doupě.

Naštěstí si jsou všichni, kteří se na zrodu knihy podíleli vědomi, že bez popisu herních světů by se toto poslání kniha nikdy nemohla splnit. A tak je každému hernímu světu věnováno několik vět, které čtenáři vysvětlí, oč v kterém světě kráčí, jaké jsou jeho principy a kdo je jeho autorem. U mnohých je pak uveden i odkaz na domovské stránky.

Samozřejmostí u povídkové sbírky by pak měly být i medailonky všech autorů povídek a ani ty zde nechybí.

Myslím si, že kniha  Hry s příběhem: Volání divočiny svůj účel splnila. Seznámila mě s herními světy, které jsem neznal a s autory kterým bych měl věnovat svou pozornost. Nebo kterým bych se měl vyhnout.

Pokud jsou čtyři z jedenácti povídek nadprůměrné, šest čtyři hodně dobré, dvě dobré a jedna průměrná, není to špatné skóre. Zvláště, když si uvědomíme, kolik z těch jedenácti autorů jsou profesionální spisovatelé.

Vlastně když tak o tom teď přemýšlím, i ten název Volání divočiny naplnila bezezbytku…

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

Hořká setba – Ian Tregillis – Argo 2015

Ian Tregillis sice před vydáním trilogie Milkweed napsal nějaké povídky ale Hořká setba je jeho debutem, pokud jde o plnohodnotný román. Sice jde jen o „brakový“ román ale i ty se počítají a není moc čtenářů, kteří by četli pouze Idioty (nebo jiné romány od Dostojevského). x D
— Milkweed je povedený crossover sci-fi, fantasy a alternativní historie. Konkrétně druhé světové války. tedy plus / mínus. Protože obsahuje i španělskou občanskou válku, která se považuje za předehru k druhé světové. Ač je kniha bez ilustrací, najdeme v příběhu i určité paralely s alternativnějšími super hrdinskými komiksovými příběhy.
— A děj? Nacistickému vědci se podaří díky šíleným experimentům, které stojí spoustu životů především válečných sirotků stvořit několik super vojáků. Pomocí simulace mozku elektrickým proudem dokáže jeden z jeho svěřenců podpalovat objekty na dálku, jiný odolávat kulkám a další se dokáže zneviditelnit či procházet zdmi. Největší zájem je ale o dívku, která dokáže vidět do budoucnosti.
— Nacističtí „cyborgové“ projdou křtem ohněm právě ve Španělsku. A rozsévají smrt a zkázu. Britská rozvědka začne mít podezření poté co její polská spojka na schůzce s britským agentem podlehne samovznícení. Podaří se zachránit jen fragmenty filmu a pár dokumentů. Když vidí exhibici nacistických super vojáků, nechtějí věřit svým očím. Ale experti potvrdí pravost záběrů. Tím se zcela mění pravidla hry. Také věštecké schopnosti německé dívky působí Britům obrovské ztráty a hrozba německé invaze přímo na území Británie se stává hodně aktuální.
— Jeden z britských diplomatů přijde s nečekaným plánem. Zapojí do obrany země magii. Konkrétně povolá všemocné bytosti, které ale lidskou rasu nenávidí a za své služby požadují nepříjemně drahou platbu. Nicméně díky magicky změněnému počasí zejména nad Kanálem se podaří hrozbu invaze odvrátit.
— Jako plusy knihy považuji, jak dobře uchopenou magii, která připomíná pojetí, které můžete najít jak v parádním kusu Jonathan Strange & Mr Norrell nebo v povedené sérii urban fantasy Dresden Files. Také vzájemné antipatie nacistických zázračných vojáků jsou dobře uchopeny a leckdo ocení i spojení reálné historie a částí, které si autor přibásnil. Střídání pohledů ze strany nacistů a Britů pomáhá udržovat slušné tempo vyprávění a stálé napětí.
— Pokud vám nevadí lehčí žánr, určitě po knize sáhněte. A pokud jste fanda komiksů nebo jen super hrdinských filmů, tak by tato trilogie mohla být vaše brána do příběhů bez obrázků.
— Ostatně přesvědčte se sami. Ukázky jsou k dispozici , jak v PDF, tak v mobi nebo ePub formátu.