Steve Robinsson – Stopy v krvi Mystery press 2016

stopy-coverPokud si pamatuji správně, Britům v Americké válce za nezávislost rozhodně nikdo nefandil. Jenže v Britských koloniích v Severní Americe žilo i hodně obyčejných lidí, kteří byli oddáni králi a koruně. K nim se řadila také rodina Fairbornových, jež se rozhodla vrátit zpět do náruče Albionu.

Pojem genealogie zná díky Hájíčkovu Selskému baroku téměř každý český čtenář. Ti ostatní buď četli článek Míly Lince v Pevnosti, nebo si sami sestavili životopisný strom svého rodu, případně (ti movitější) si na to zjednali profesionálního genealoga.

A pokud byste žili v U.S.A., mohl by vám s tím pomoci Jefferson Tate. Ačkoli má ve vlastní minulosti bílá místa o velikosti předkolumbovské Ameriky, zůstává Tate profesionálem, který je schopen pro dokončení zakázky udělat téměř cokoliv. I kdyby to byl jen „zatracený dárek k narozeninám!“ klientovy manželky.

 

Každý slavný historik či archeolog trpěl nějakou fobií. Indiana Jones se v noci budil hrůzou při pomyšlení na hady, Robert Langdon měl zase hrůzu z uzavřených prostor, Lara Croft… No dobře, Lara Croft se nebála ničeho. Každopádně Jefferson Tate se bojí létat. Jenže profesionální čest je pro našeho hrdinu víc, než jakákoliv noční můra, a tak se vydává přes Atlantik do Anglie, konkrétně do Cornwallu, kde stopa po rodině Fairbornových zdánlivě mizí.

Vyprávění přeskakuje mezi současností a událostmi kolem hlavního hrdiny, a historickou částí, která popisuje cestu rodiny Fairbornových. Proto má první třetina knihy zřetelně pomalejší tempo.

Ovšem po té, kdy se Tate dokodrcá do sice malebného, ale velice divokého Cornwallu se ráz vyprávění dost změní a čtenář bude takřka bez dechu sledovat hrdinovo hledání dávných stop, postupné rozplétání rodinných přediv a odhalování kostlivců ve skříních. Ve finále pak dojde i na solidní dávku akce s téměř thrillerovou atmosférou, takže Jeffersonovi prostě věříte, když zoufale křičí. „Co to tu vyvádím? Proboha, jsem genealog!“

Zkrátka a dobře, Stopy v krvi jsou solidně vystavěný a originální detektivní thriller se zajímavou zápletkou. Přesto v ní vnímavější čtenář zachytí (i když není nijak hloupá) několik nepěkných nelogičností.

Jefferson Tate sice nenosí fedoru, neohání se bičem a nehonosí se mírami 87 – 61 – 69, přesto je svým způsobem neodolatelně zábavný. A pokud vám stačí i skromnější tajemství, než jsou Kristova krev, Longinovo kopí, Archa úmluvy či spiknutí Iluminátů, užijete si Stopy v krvi stejně jako já.

A nezabrání vám v tom, ani elektricky modrá Mazda, která se jako démon z mlhy vynořuje v mírně kostrbatém překladu Kateřiny Niklové.

Naopak trochu zamrzí absence genealogického stromu Fairbornových a třeba i jen jednoduchá mapka vesnice a jejího okolí, v nichž se Jeffersonovo pátrání odehrává.

Steve Robinson mi trochu připomíná Bena Aaronovitche, jehož Řeky Londýna také trpěly jistou nevyvážeností tempa, ale díl od dílu se zlepšoval. A vzhledem k tomu, že série Jefferson Tate čítá již pět dílů a ve své domovině se stala bestsellerem, věřím, že až se k ní časem vrátím, jistě nebudu zklamán.

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

 

Reklamy

Vydavatelství mého srdce – tom 3

otoky-krveU nás na Kurwa czytaj je na to vzdělávání zaměřený spíš kolega, ale když už měl dva články zaměřené na vydavatelství věnující se především vážné beletrii (první díl a druhý díl), řekl jsem si, že je potřeba se také vyjádřit k těm, která vydávají fantastiku.
A že jich u nás od listopadu 89 nevzniklo málo. Já jich vybral pět. Z různých důvodů jsou mému srdci blízká a myslím si, že není na škodu o nich říci něco málo i čtenářům, kteří se mezi Fandom neřadí.
— Jedno z těch, jež u nás fantastiku vydávají už drahně let, je Talpress. Ten přinesl již v roce 1993 knihu Barva kouzel. Tím českým čtenářům představil nejenom dva opravdové rytíře fantastiky, tedy autora Terryho Pratchetta a jeho dvorního překladatele Jana Kantůrka, ale především neskonale pestrý, vtipný a barevný svět Zeměplochy. Doposud v této sérii vyšlo přes 40 knih, pokud nepočítáme všelijaké doplňkové materiály, jako je Kuchařka stařenky Oggové, nebo mapa Smrťova říše. Talpress se však zaměřuje i na jiné autory. Za zmínku jistě stojí i Brandon Sanderson a jeho Mistborn, nebo Malazká kniha padlých od Stevena Eriksona.
Ploty_z_kosti_OBALKA.ai— Druhé nakladatelství a musím přiznat, že mému srdci nejbližší, je Brokilon. Brokilon je vlastně přímým potomkem nakladatelství Leonardo. Právě Jiří Pilch byl tím, kdo v roce 1993 představil českým čtenářům zaklínače Geralta. A to nejdříve jako jeden z překladatelů tří povídkových knih pod hlavičkou nakladatelství Winston Smith, a poté už jako šéfredaktor Leonarda vydal celou pentalogii O zaklínači a Ciri.
— Brokilon, jehož srdcem, hlavou i rukama je syn pana Pilcha Robert, jde zdárně ve stopách Leonarda. Pan Robert Pilch, nejenom že se věnuje vydávání fantasy jako jeho tatínek, ale snaží se propagovat i takové žánry jako postapo, space opera či cyberpunk. Ostatně jména autorů, jejichž knihy Brokilon vydává, mluví za vše. Vladimír Šlechta, Petr Heteša, Julie Nováková…
— Na Brokilonu je zároveň sympatické i to, že se jeho šéfredaktor nebojí vydávat ve své edici Alternativa i takové knihy jako je steampunkový román Démon z Eastendu či antologie transhumanismem inspirovaných povídek Terra Nullius. A edice Evropská space opera také stojí za pozornost.
— Mezi naše největší vydavatelství patří jistojistě Argo. O to víc je mi na něm sympatická jeho edice Sci-fi a Fantasy. Ano, fantastika v Argu zaujímá velký prostor a je jí věnována opravdu příkladná péče.
lavondyss-argo— Právě v Argu vycházejí knihy Roberta Holdstocka, Philipa K. Dicka, Douglase Adamse či J. R. R. Tolkiena. A to vždy v perfektní úpravě a zpravidla i v pevné vazbě. Argo se však nezaměřuje pouze na základní pilíře fantastiky, ale jejich ediční plán počítá i se současnými autory. Sergej Lukjaněnko, Ben Aaronovitch či Paolo Bacigalupi jsou jména, která snad čtenářům našeho blogu představovat nemusíme.
— A aby toho nebylo málo. Stejnou péči Argo věnuje i našim domácím autorům. Vilma Kadlečková, Juraj Červenák či Pavel Renčín jsou jména, která najdete právě v jejich edičním plánu.
— Když je řeč o našich domácích autorech, je třeba také zmínit nakladatelství Epocha. Epocha se věnuje především literatuře faktu a historii. Nicméně nás dnes zajímá především její edice Fantastická epocha a edice Pevnost. V nich vychází také knihy Laurell A. Hamiltonové, ale především knihy českých autorů.
— Spisovatelku Janu Rečkovou, Jaroslava Mosteckého, Josefa Pecinovského či Františka Kotletu, nebo Jiřího Pavlovského zná většina fanoušků fantastiky. Epocha se však nebojí vydat ani knihy začínajících, či méně známých českých autorů. Tereza Matoušková, Pavel Fritz či Oskar Fuchs jsou jména, která díky Epoše slyšíme poprvé, ale jistě ne naposled.
— Když mluvíme o české fantastice, nemůžeme zapomenout na pana Michaela Bronce a jeho Straky na vrbě, které jsou s námi již od roku 1998. Mezi edice Strak patří sice i Východní a Západní fantastika (v té druhé nalezneme i některá díla z pera Rogera Zelaznyho), ale nejvíce položek najdeme přeci jen v edici Česká fantastika. Ediční plán Strak není sice nijak nabitý, ale za ta léta pan Bronec vydal hezkou řádku knih českých autorů. V jeho edici Česká fantastika tedy najdeme jména jako Františka Vrbenská, Leonard Medek, Robert Fabian, Míla Linc, Lucie Lukačovičová či Jana Maffet Šouflová.
— A pak tu máme sborníky povídek českých autorů Drakobijci a Žoldnéři fantasie. Domnívám se, že Straky na vrbě jsou jedním z mála nakladatelství, jež se věnují naší domácí povídkové tvorbě.
— Vydávání knih je náročná a často i velice nevděčná práce a já vím, že na našem knižním trhu máme mnohem více zajímavých nakladatelství, která fantastiku vydávají. Ostatně o jejich kvalitách svědčí pochvalné recenze na webech, jako jsou Dagon, Sarden, Vlčí bouda, Fantasy svět. Určitě se na ně podívejte a zjistíte, že Crew, Mytago, Gorgona, Triton či Fantom Print vydávají skvělé knihy, i když se do našeho článku nevešli.
— Jan Procházka
Za spolupráci a veškeré odborné konzultace děkuji Heleně Jelínkové z knihkupectví Fantasya

Stín Černého hvozdu – Míla Linc Straky na vrbě 2009

 

Když malým městečkem Kozí hrádek stojícím na říčce Bělavě otřese masakr nebývalých rozměrů, musí se Richard z Línavce pustit chtíc nechtíc do pátrání. Otázka zní. Kdo zavraždil čerstvého novomanžela Richardovi sestry Neši a kdo ji unesl?  Richard vydává po stopách tajemných vrahů a únosců. Na své pouti spojí síly s rytířem Sovičkou a stopařem Terencem. A jejich cesta vede nejen do černého hvozdu opředeného temnotou, ale také do minulosti. Protože Richardova minulost je s Černým hvozdem silně provázaná.

Na cestu se ovšem vydává ještě někdo. Někdo, jehož žene touha po pomstě. Mladý kejklíř Žibřid, který posvatební masakr jako jediný přežil.

Míla Linc zkušeně namíchal koktejl z takových ingrediencí, jako jsou detektivní zápletka, temná tajemství, pátrání po minulosti, akce a erotika, ale také humor nevtíravě zastoupený právě kejklířem Žibřidem který svým sukničkářstvím připomíná Raynevana z Bělavy.

Navíc je Stín temného hvozdu temná fantasy zasazená do středověkého světa velice podobného tomu našemu. Což je mi velice sympatické.

Vlastně jediné co knize podráží nohy, je příliš překombinované rozuzlení a rozvláčné tempo vyprávění.

Kniha vyšla roku 2009 v nakladatelství Straky na vrbě. Já ji slyšel jako audioknihu vydanou taktéž u Strak na vrbě.

U té bych se rád zastavil.

Jiří Pobuda, který knihu Stín černého hvozdu načetl je dlouholetým lídrem skupiny Fiannan http://bandzone.cz/fiannan. I když Stín černého hvozdu byl jeho první knihou načtenou pro Straky, měl v té době za sebou práci na čtyřech knihách, k tomu připočtěme 2 výběry z afrických a indiánských pohádek, jeden z poesie F. Villona a dvě rozsáhlejší povídky či spíš novely. Byť Knihu Míly Lince načítal nedlouho po té co s narátorstvím začal, zhostil se pan Pobuda práce na výbornou. Nejen že dokázal skvěle ztvárnit šumaře Žibřida, ale i ostatním postavám (a že jich není málo) vtiskl ten správný tón hlasu. K tomu přidejme písně Hakka Muggies http://mujweb.cz/hakka_muggies/ ,které se celou knihou vinou jako červená nit. A máme tu opravdu povedenou audioknihu.

A ačkoliv „jsou Straky patrně jediné nakladatelství, jehož audioknihy vznikají v ložnici rétora a rétor je i zvukově sám střihá a upravuje“, není to na knize skoro poznat.

Je jen škoda že pan Bronec nezvolil pro Hlas Černého jiného narátora.

Kniha 70 %

Audiokniha 85 %

Jan Procházka

 

 

Bernard Cornwell – Sharpův tygr – Walker a Volf 2016

tigrDříve než se Sean Bean stal Boromirem či Eddem Starkem, proslavil se rolí válečníka, kterému syn Gondoru ani pán ze Zimohradu nesahají ani po kotníky. Ano, řeč je o Richardu Sharpovi, jemuž bylo v letech 1993 až 2008 věnováno šestnáct filmů.

Jejich předlohou se stala série historických románů Bernarda Cornwella, která zatím čítá dvacet jedna knih. První z nich se jmenuje Sharpův tygr, a ačkoliv u nás vyšla již v roce 1997, teprve vloni se ji rozhodli mládenci z audio vydavatelství Walker a Volf vydat jako audio knihu.

O čem tedy Sharpův tygr je?

Richard Sharp se jako mladý vojín roku 1799 účastní tažení britské armády k Seringapatamu, opevněnému sídelnímu městu maisúrského sultána Típúa.

Vojínu Sharpovi, který uvažuje o dezerci, se náhle naskytne zvláštní příležitost uniknout tyranskému seržantu Hakeswillovi i nudnému vojenskému životu, jenž neuspokojuje jeho dobrodružnou povahu. Dostane od velitele armády generála Harrise úkol, aby se jako předstíraný dezertér pokusil proniknout do Seringapatamu a spojil se tam se zajatým britským zvědem plukovníkem McCandlessem, který ví, jakou past Típú na Brity nastražil. Nebezpečné poslání zavede Sharpa do exotického prostředí orientálního města, v němž musí vynaložit všechen svůj důvtip i odvahu, aby si zachoval život, a navíc zachránil britskou armádu před porážkou.

Bernard Cornwell ve svém románu nejen skvěle zachytil mašinerii tehdejší britské armády, ale zároveň nám nabízí akcí nabitý dobrodružný román plný akčních scén a dějových zvratů. Navíc Richard Sharp je sympatická postava, které čtenář prostě musí fandit.

Jiří Walker Procházka a Radek Volf si jako narátora pro Sharpova tygra zvolili herce Luboše Ondráčka, který je členem hereckého souboru činohry Národího divadla Brno a na poli audioknih má na kontě takové skvosty jako Tajemný Etrustk Mika Waltariho či Cesta na Jitřní Jana Čepa.

Ačkoliv se zvukový mág Radek Volf tentokrát nemohl vyřádit tak jako u sci – fi titulů, audioknize není po zvukové co vyčítat a Luboš Ondráček zvládl jako narátor svou práci na výbornou. Jeho seržanta Hakeswilla si budu pamatovat zřejmě do smrti.

90% kniha

85% audiokniha

 

 

 

Peter Jelínek – Norr ochraňuj Britániu! 2016

Peter Jelínek je slovenský autor. Sám sebe považuje spíš za autora undergroundového. Doposud mu vyšlo pouze několik málo povídek. Jeho první knihou je právě  Norr ochraňuj Britániu. Peter Jelínek má rád steampunk a autory jako například Howard, Lovecraft a Doyle. A na jeho knize je to znát.

Terence Norr je externí spolupracovník Scotland Yardu a vyšetřovatel zločinů s paranormálním podtextem. Jeho živobytím je boj s démony, potírání temných kultů a likvidace nadpřirozených potvor, které se snaží do Albionu vloudit z jiných dimenzí. Jeho spolupracovnicí a kolegyní je mladá telepatka Cate Havebridgeová a astrální tvor jménem Ábel. Norr je současníkem Sherlocka Holmese a své případy tedy řeší především v Londýně.

Víc asi nepotřebujete vědět.

Kniha Norr ochraňuj Britániu je vlastně povídkový román. Každá z osmi povídek prezentuje jeden z případů, ve kterém se Terrence či Cate utkávají nejen s bytostmi, jako jsou Ctullhu, elfové, vampýři či démoni. Ale také potkávají své současníky, ať už ty známé, jako jsou Lady Fuckingham či Sherlock Holmes, nebo ty které znají jen skalní vyznavači steampunku a viktoriánské éry.

Co se mi na knížce líbilo asi nejvíc, byl mix detektivky, akční jízdy a magie v kulisách Viktoriánské Anglie. Navíc Norr je sympaticky neotesaný a ve trojici s ironickým astrálem Abelem a zbrklou Cate tvoří opravdu vtipný vyšetřovací tým.

Povídky mají spád a žádná nepřesáhne třicet stran, což mi také vyhovuje.

Věc, kterou autorovi hodně lidí vyčítá a já se k nim bohužel musím přidat, je chronologie povídek. Tedy spíš totální absence jakékoliv logické chronologie. Povídka Cudzí, která vypráví tom, jak Terrence ke Cate přišel, je až v druhé polovině knihy a to samé platí o Norrově prvním případu v povídce Beznádejný prípad, která je až šestá v pořadí.

Respektuji Peterovo právo na to, si knihu uspořádat podle svého, zvlášť pokud ji vydal vlastním nákladem. Ale logika by alespoň v tomto případě měla vládnout nad osobními pohnutkami autora.

A bonusová povídka Für Gott und Kaiser je sice pěknou ukázkou toho, že Peter Jelínek umí napsat nejen skvělou detektivku, ale i kvalitní military steampunk. Nicméně působí dost rušivě. A bohužel citelně chybí doslov, který by autorovy pohnutky čtenářům přiblížil.

Peter Jelinek sice není Arthur Conan Doyle, Robert Ervin Howard a ani Howard Phillips Lovecraft. Přesto těmto velikánům vzdává svou povídkovou knihou Norr, ochraňuj Britániu!, hold se vší grácií, kterou pulpová literatura nabízí. A to včetně skvělých ilustrací Veroniky Begánové, které jako by vypadly ze stránek pulpových časopisů.

Sám za sebe tedy musím říct, že se mi kniha líbila víc než Jackaby a dokonce i o dost víc než Vražedné struny, což jsou knihy, které jsou díky detektivní zápletce a zasazením do stejné doby s knihou Petera Jelínka příbuzné. Jsem rád, že ačkoliv se Peter Jelínek ve své skromnosti považuje za undergroundového autora, tak nepíše pouze do šuplíku. A doufám, že pro svou příští knihu se mu podaří najít nakladatele, který ho zaštítí i po redaktorské stránce.

Pokud byste se chtěl s Terencem a Cate chtěli seznámit blíž, kontaktujte autora na jeho FB profilu.

86 %

Vločka v plamenech – Jan Č. Galeta Mytago 2017. edice Půlčík

vlockaO herním světě Asterion jsme zde na Kurwa czytaj psali již dvakrát a to v souvislosti se sborníkem příběhů odehrávajících se v herních světech Hry s příběhem Volání divočiny a zcela nedávno s knížečkou Slza pro dračího pána z edice Půlčík. (Více se o Asterionu dozvíte na webech http://asterionrpg.cz a http://asterion-knihy.webnode.cz/.)

Vločka v plamenech je třetí knihou edice Půlčík . I ona se odehrává v herním světě Asterion. Aby také ne, když je jejím autorem jeden z tvůrců Asterionu a spoluautor herních modulů pro tento svět.

Jan Č. Galeta má s psaním příběhů odehrávajících se v herních světech poměrně bohaté zkušenosti. Ať už jde o některé povídky ze sborníků Hry s příběhem, či ve sbírce povídek Marelion, nebo o samostatný román Stíny Erinu Šíp v zádech, jehož je Vločka v plamenech zcela regulérním prequelem.

Zatímco Slza pro dračího pána Haniny Veselé se odehrávala v přístavním městě Plavena, příběh mladé dívky z dobré rodiny která si z nudy hraje na zlodějku, nás přivádí do Erinu, města kterému vládne obchod.

Mladá šlechtična Danuta, kterou její rodina provdala za bohatého obchodníka, si krátí dlouhé dny hádkami s manželem a dlouhé noci pobíháním po střechách Erinu a drobnými krádežemi v palácích bohatých obchodníků či zhýralých šlechticů. Když se pak ve městě objeví nová obchodní gilda, se kterou by její manžel rád navázal obchodní styky, rozhodne se Danuta částečně z nudy, částečně ze zvědavosti zjistit co jsou noví manželovi obchodní partneři zač.

Zdálo by se, že jde o celkem prostou historku a v podstatě je to pravda. Ale pan Galeta je mistr vypravěč a na těch šedesáti osmi stránkách které Vločka v plamenech má, dokáže nejen barvitě vylíčit hlavní postavu a její komplikovaný vztah s manželem, ale především skvělou akční jízdu s detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. A prostořeká Danuta která nemá pro jedovatou poznámku daleko je natolik silnou postavou, že by utáhla mnohem delší příběh.

Naštěstí je Vločka v plamenech jen prvním dobrodružstvím dívky, která by se mohla stát pro Erin tím, kým se stal Batman pro Gotham.

Jestli mají být kolibříky v edici Půlčík reklamou či upoutávkou na herní svět Asterion a knihy které se v něm odehrávají, měli by být takové, jako je skvělá městská fantasy Vločka v plamenech.

85 %

Jan Procházka

 

Hanina Veselá – Slza pro dračího pána Mytago 2014. edice Půlčík

hanina„Kolibří vydání je označení pro knihu s výškou menší než 10 cm. Často bývá vytištěna jen v malém nákladu v luxusním provedení – se speciální vazbou a výzdobou, na kvalitním papíře a zvláštním typem písma. Je to tedy záležitost především pro bibliofily. Obsahem je většinou poezie.“ Tolik Wikipedie.

Ve fantastice a próze všeobecně se kolibří vydání nevydávala. Výjimkou bylo do nedávna pouze Nakladatelství Triton se svou sérií kolibříků věnovaných hrdinům Miroslava Žambocha ( Bakly 2005, Maverick a Basil 2006). Vždy šlo o delší povídku či kratší novelu věnovanou jednomu autorovu hrdinovi.

Jestli Triton od vydávání kolibřích vydání upustil z důvodů špatného prodeje nevím. Vím ale jedno. Na trhu s fantastickou literaturou pak zůstala na osm let deset centimetrů velká díra, kterou se až roku 2014 rozhodlo zaplnit nakladatelství Mytago svou edicí Půlčík.

Ta nyní čítá tři knihy Slza pro dračího pána, Louskáček a Vločka v plamenech.

A knize Slza dračího pána Haniny Veselé se chci věnovat v této recenzi.

Hanina Veselá vstoupila do fantastických vod humornou sbírkou fantasy povídek Mrakulin grimoár,  několik jejích povídek bylo uveřejněno v různých antologiích (namátkou Hry s příběhem , Marellion,  nebo Žena se lvem), ale nejvíce jsou známy  její knihy o telepatce  Magnólii která zažívá svá dobrodružství v herním fantasy světě Asterion  ( Magnólie a démon 2012, Drak bere vše 2015 )

Tou třetí knihou věnovanou zrzavé, prostořeké telepatce s problematickou minulostí, je právě Slza pro dračího pána.

Telepatka Magnólie přijme zakázku, která jí může obrátit naruby. Magnólie se na lodi Dráče vrací do svého rodného města Plaveny s úkolem získat vzácný minerál od svého někdejšího mistra, arcimága Zvina. A úkol to rozhodně není jednoduchý.

Autorka svého čtenáře bez zdlouhavého vysvětlování hodí do děje a nechá ho nevěřícně sledovat zrzčino dobrodružství. Takže hned na prvních stránkách je svědkem nejen ostrých dialogů, ale i ostré akce. Sice stále neví, co hrdinka v císařském paláci pohledává a po čem se pídí, ale díky její prořízlé puse a akci mu to ani nevadí.

Jenže záhy dojde ke klopotnému přeskakování v ději, které čtenáře i hlavní hrdinku dost zchladí.

Naštěstí po několika stránkách autorka znovu pevně uchopí opratě příběhu do svých rukou a nejen že nám vysvětlí původ peripetií zrzavé telepatky, ale dovede nás i k velkému finále, ve kterém Magnólie předvede své psyonické umění v plné síle. To celé ještě přikoření narážkami na telepatčinu problematickou minulost a pestrý koktejl ze slz pro dračího pána je zdařile namíchán.

Takže i přes počáteční rozpaky musím uznat, že na nevelkém prostoru sto šesti stran dostane čtenář příběh, který pobaví a zaujme.

Jako ochutnávka toho, co nám Magnólie a její autorka mohou dát ve svých románech okusit, je Slza pro dračího pána zcela dostatečná. A nebýt zbytečných parádiček jako je snová část a přeskakování v ději, které brzdí vyprávění, bylo by mé hodnocení i vyšší.

80 %

Jan Procházka

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka

Žena se lvem – Antologie Editorky Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková Fortna 2016

„A long time ago in a galaxy far, far away byla fantastika doménou mužů. Byly to temné časy, ale pak svitla nová naděje. Na scéně se objevila jména jako Mary Wollstonecraft Shelley, Ursula K. Le Guin a časem i v našich domácích literárních hájích dámy, jako jsou Františka Vrbenská či Zuzana Hloušková. Právě díky nim nyní můžeme držet v rukou antologii Žena se lvem.

A kdo, nebo spíše co, je Žena se lvem, a co od ní můžeme očekávat?

Žena se lvem je prvním dílem ryze ženské české a slovenské fantastiky.

Františka Vrbenská (jedna z editorek knihy) v doslovu říká: „Shromáždíme texty českých a slovenských autorek žánru fantastiky pro sbírku s ústředním zadáním: aby se vyhnuly genderovému klišé. Čtenářům představí ženské hrdinky, jejichž pojetí není černobílé, naopak se jedná o silné lidské bytosti, schopné sledovat vlastní cíle, prát se s osudem, ale zároveň volit i neagresivní řešení. Neuškodí, jestliže protagonistou některých povídek bude mužský hrdina. V takovém případě je mu ženská postava rovnocennou partnerkou či protihráčkou, a není pouze v pasivní roli erotického objektu. V tomto duchu vzniklo memorandum, ke kterému se všechny autorky přihlásily.“

Myslím, že všech třináct autorek, které do první knihy přispěly svými povídkami, výše zmíněné memorandum vzalo opravdu za své. A tak tu vedle nájemné žoldnéřky Karo a její nebezpečné protivnice v povídce Vilmy Kadlečkové Bez Krásky a bez zvířete najdeme dívku z domorodého kmene, která v povídce Vaclavy Molcarové Běžím daleko, žiju blízko, vezme osud do vlastních rukou.

Nebo kočku v povídce Černý samet Dagmar Pirochové, umělou inteligenci v Rubinově liečbe Zuzany Stožické. Či ke všemu odhodlanou matku Amandu z povídky Dany Beranové Nikdy neříkej nikdy, či stárnoucí architektku Miroslavy Dvořákové v povídce Návrat.

Jsou tu přítomny ženy, které v drsném světě mužů musí vzít osud do vlastních rukou, jako Elen v povídce Karoliny Francové V mysli mojí vidíš stíny. Nebo ženy, které jsou naopak v mnohém silnější než muži, jako paní Ondaro v povídce Zuzany Hlouškové Srdce z kamene.

Pokud žena není v povídce hlavní postavou, bude naopak soupeřkou hlavního hrdiny. Nikdy není černobílá a je mu rovnocennou protivnicí. A je jedno, jestli je to takřka v Lovecraftovsky hororové povídce Haniny Veselé Mizera z Mexika, či v detektivce Jany Maffet Šouflové Případ osla canterburského.

Žánrově pak poskytuje Žena se lvem pestrou paletu příběhů. A tak tu vedle takřka klasických fantasy povídek najdeme Erbenovsky poetickou povídku Lenony Štiblaríkové Pekná noc na čary, takřka steampunkovou akční povídku Lucie Lukačovičové Dům ocelových jehel, nebo hardcore scifi Julie Novákové Etuda pro výjimečnou mysl.

Vážně nechci hodnotit každou povídku zvlášť, protože každému čtenáři či čtenářce sedne něco jiného, ale musím uznat, že editorky (alespoň podle mého skromného názoru) nešláply s žádnou z povídek vedle. A je jedno, jestli jde o autorky zvučných jmen, nebo dámy, o kterých mnozí z vás doposud neslyšeli.

Já osobně navíc oceňuji fundovaný vhled do problematiky ženského psaní a vydávání antologií. Toho se v doslovu chopila jedna z editorek, Vrantiška Vrbenská. Přesně takové texty totiž rozšiřují nejen mé čtenářské vzdělání.

Medailonky všech autorek i výtvarníků pak považuji za samozřejmou výbavu kvalitní antologie a ani Žena se lvem v tomto ohledu není výjimkou.

K vizuální stránce knihy pak mohu jen podotknout, že nejen pevná vazba a krásná obálka z dílny Jany Maffet Šouflové, ale i tarotově pojaté portréty všech autorek, jejichž autorem je Jaroslav Svoboda, přispívají k mému přesvědčení, že antologie Žena se lvem je výjimečná kniha.

Je zvláštní, že ačkoli v zahraničí jsou ryze ženské antologie běžné (například Alucindas I. a II., Millennial Women či New Women of Wonder), u nás je Žena se lvem svého druhu prvním počinem. O to větší radost můžeme mít, že se tak povedla. Já osobně doufám, že její tři sestřičky, které jí budou brzy následovat, si udrží stejně vysokou kvalitu, jako má právě Žena se lvem.

90%.

Jan Procházka za spolupráci na korekturách děkuji Heleně Jelínkové

Mark E. Pocha – Krajina kanibalov Hydra 2016

Marek E. Pocha není českým fanouškům fantastiky neznámý. Pravidelní čtenáři časopisu Pevnost se mohli na jeho stránkách setkat hned se dvěma Markovými povídkami ( první z nich se jmenovala Necestuj tím vlakem a vyšla v únoru roku 2014, a tou druhou Píseň mrtvých v únoru letošního roku). Ta je z antologie Zombie apokalypsa (Hydra 2016) na které se Mark podílel nejen jako autor, ale především jako editor. Na Slovensku však publikuje již od roku 2008 ať již v časopisech, soutěžních sbornících či antologiích (například Na hroby, Fantastická 55, Kniha bolesti). Je také spoluautorem sbírky splatterových  povídek  A bude hůř.  Krajina kanibalov je tedy jeho prvním samostatným románem.

A jaká tedy je Krajina kanibalov?

Musím předeslat, že její zápletka není nijak originální. Když se čtyři mladí Slováci – Marko, Renča, Vik a Jojo vydají do jihoamerického Peru poznat nejen místní historické památky, ale především nasbírat materiál pro svůj školní projekt, zavede je jejich mladý průvodce nejen ke krásnému vodopádu uprostřed džungle, ale nešťastnou souhrou okolností i na území primitivního kanibalského kmene. Jak to dopadne je docela zřejmé.  Všichni víme, že podobných příběhů bylo ať již na plátnech kin či na stránkách knih zachyceno mnoho. Ostatně sám autor se hrdě hlásí k takovým inspiračním zdrojům, jako jsou filmy The Green Inferno, 2013, Cannibal Holocaust, 1980, Cannibal Ferox, 1981, či knih jako například The Ruins jejímž autorem je Scott B. Smith.

Předností Krajiny kanibalov tedy není ani tak samotná zápletka, jako spíš autorovo nadšení prýštící z každého řádku, našinci blízcí hrdinové (kdo jiný by nám mohl být bližší než partička mladých Slováků?) a skvěle využitá všechna žánrová klišé nebo spíš brutální praktiky, které má autor pečlivě nestudované, a to až do poslední kapky krve.

Ovšem několik kritických poznámek bych ke knize přeci jen měl.

Autor místy docela pěkně buduje atmosféru a pouliční karneval v Kiteni nám ukazuje, že to umí. Ale takových pasáží je na můj vkus málo. Což je podle mého soudu trochu škoda. Protože cesta čtyř studentů UKF po Jižní Americe zabírá prakticky celou polovinu knihy tedy 77 ze 139 stran.

Ovšem o to více musím Marka pochválit za to, jakou péči v první polovině knihy věnoval budování vztahů v té nesourodé skupině slovenských studentů. (Tady musím smeknout klobouk, protože si tím skvěle vybudoval předmostí k tomu, co následuje od strany 78.) O to víc pak v druhé části knihy čtenáře mrazí, když sleduje jejich utrpení v druhé polovině knihy. A tato druhá část je opravdu nanejvýš drsná a nechutná. A nejde jen o barvitý popis kanibalských a sexuálních praktik, které si členové domorodého kmene na svých obětech vyzkoušejí. Ale i chování studentů samotných. A to především v kontextu jejich vzájemných vztahů.

Sám autor v doslovu píše: „Išlo mi o príbeh, ktorý  by vás nútil přemáhat sa, aby ste hrozou  a zhnusením nezatvořili knihu a neodložili ju kdesi mimo dosah ruky… Na druhej strane by však vo vás prebudil taků zvědavosť , že  by ste nemali pokoja, kým by ste ho nedočítali do konca.“  A já se domnívám, že se mu to takřka bezezbytku podařilo.

A i když v temných vodách světového hororu není Krajina kanibalov zas až tak originální, v rámci naší domácí fantastiky jde o svěží dílko hodné pozornosti každého fanouška tohoto žánru.

Normální čtenáři,  nechť se však vydají do Jižní Ameriky na vlastní nebezpečí, a to nejen proto, že Krajina kanibalov je napísaná v autorovej rodnej reči.

80%

Jan Procházka