Neviditelná dívka – Mariel Hemingway – Portál 2016

mh-coverPrvní co vás na této knize zaujme, je malinko nezvyklejší formát, než má většina knih ve vaší knihovně. Kniha má na šířku zhruba o deset až patnáct centimetrů více, než je obvyklý poměr stran, na který jsme zvyklí z beletrických knih. Je to trošku znepokojující. Víte, že je
něco jinak ale nevíte co. : )
— Podobně asi musí působit na perfekcionalisty zadní strana obálky, kde je červeno oranžový pruh s upoutávkou na knihu. Ten je také  umístěn asymetricky. Ostatně celá obálka je neobvykle zpracovaná. Tvoří ji oranžová silueta dívky na pozadí abstraktní textury v šedých tónech. Z nějakého důvodu je název knihy psán bez počátečního velkého písmena. Tedy kromě hřbetu knihy. Ale v originále má kniha také všude velké I. V překladových vydáních se také nezmiňuje, že spoluautorem knihy je Ben Greenman. Ale stejně opomněli spoluautora zmínit i Litevci . Ale zpět k obálce. Kniha je paperback. Neobvyklým prvkem je to, že obálka z tvrdšího papíru  je na začátku i konci delší a přehnutá jako záložka. Prostě něco jako obálka jakou známe z hardbacků. Jen není nasazena na tvrdé desky ale je napevno přilepena k vnitřku knihy. Nepamatuji si, že bych něco takového někde jinde viděl. Palec nahoru za originalitu pro Kateřinu Tvrdou – autorku obálky a nakladatelství Portál za nepřechýlení příjmení autorky. Celý příspěvek

Vždycky v menšině – M. C. Putna – Portál 2013

Příjemné překvapení. Sice jsem Putnu znal, četl nějaké jeho články a dokonce celou  jednu jeho knihu. Konkrétně„Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity“. Přesto jsem užasl, jak rozsáhlé jsou jeho znalosti a kde všude byl. Kniha  má podtitul „Rozhovor s Martinem Bedřichem“. Ale nečekejte klasický rozhovor, jaký znáte třeba z časopisu Playboy. Jo, kromě spoře oděných žen, mohutně vylepšených Photoshopem, najdete v každém čísle minimálně jeden, obsáhlý mnohostránkový rozhovor s někým zajímavým. Ale to jsme trochu odbočili. Celý příspěvek

Elie Wiesel – Talmud – Portréty a legendy – Sefer 1993

Kniha je sbírkou chasidských moudrostí, pravdivých i více či mírně přibarvených historek a vyprávění a legend a každá z cirka dvou desítek kapitol je věnována některému z velkých chasidských rbínů nebo jiných učenců.
— Jednotlivé postavy, které jsou „hrdiny“ jednotlivých kapitol jsou vybírány s ohledem na to aby byla každá úplně jiná a čtenáři tak zprostředkovala jiný pohled na prostou chasidskou zbožnost či hlubokou učenost a moudrost. V suvislosti s osudy a peripetiemi některých rabínů jsou v knize  rozebírány otázky na velkké  i malé otázky života a víry. A právě na osudech a názorech některých postav z této knihy je krásně ukázáno, že nic není černobílé a jak rozdílné mohou být odpovědi či postoje různých lidí.
— Pointy , estetika a poetika většiny příběhů je hodně podobná známých zenových koanům a příběhům buddhistických světců. Jazyk a rétorika příběhů je příjemně prostý a oproštěný klišé, mentorování a instantních mouder se kterými se někdy setkáváme u některých děl „duchovní“ literatury.
—  Knihu si sice určitě více vychutná někdo, kdo se zajímá o židovství a chasidismus ale nemám strach, že by  si ji nemohl přečíst někdo, kdo o této problematice nic neví a jen má zájem o hlubší a duchovnější literaturu. Naopak, myslím si, že jako„vstupní brána“ k seznámení zejména s chasidskou literaturou a duchovností, může tato kniha fungovat velmi dobře. vé si tam najde, jak odborník, tak i naprostý laik.

Między młotem a swastyką – Władysław Kołaciński – Słowo Narodowe 1999

Především pokud je pravda, že tuto knihu, téměř bez jakéhokoliv zásahu zvenčí, sepsal sám autor ,který není profesionálním spisovatelem ale vojákem, tak klobouk dolů. Zcela férově musím říci, že svým vypravěčským uměním předstihne nejednoho z profesionálních spisovatelů, kteří mají na pultech už několik knih.

zbik-dowodca-3-kompanii-204-pp
— Władysław Kołaciński, známější pod svým krycím jménem „Żbik“ neboli „Divoká kačka“ byl legendární odbojář a partyzánský velitel především v legendární organizaci NZS (Narodowe Siły Zbrojne) v známé Svatokřížské brigádě.
— První křest ohněm prošel jako námořník a poté delší čas působil v ilegálním odboji. byl dopaden gestapem a prošel si peklem jejich výslechů. při transportu do koncentračního tábora se mu s několika kolegy podařilo uprchnout a dokonce vyhodit dva Němce z vlaku v kterém byli převáženi. Po strastiplné cestě se dostal k partyzánům. Poměrně rychle se dostal na pozici velitele oddílu.
— Bojovníci NSZ nebojovali jen s Němci ale i s různými kolaborantskými prokomunistickými ilegálními oddíly jako byli GL (Gwardia Ludowa) nebo AL (Armia Ludowa) nebo se snažili chránit polské civilisty před nájezdy loupeživých band, kterým šlo jen o rabování a loupení. Nebyli napojení na žádné zahraniční organizace a snažili se co nejvíce přiblížit tomu aby vystupovali jako regulérní armáda. často válčili s jak s nedostatkem zbraní a munice, tak nedostatkem jídla a oblečení.
— Vyprávění Żbika je velice osobní, dokáže čtenáře dokonale strnout a akční pasáže jsou napsány pravdu skvěle dynamicky a to první verze knihy byla sepsána celkem brzo po válce! Autor i hlavní hrdina v jedné osobě se nebojí poukázat na různé selhání jak blízkých osob, tak své vlastní. Nic zde není černobílé. Krásně je to ukázáno na příkladě tří Rusů, kteří nějakou dobu v jeho oddíle bojovali. Objevili je jako dezertéry z německého zajetí a přes to, že šlo o nepřátele a příslušníky okupační armády, dal jim šanci. Dva z nich se stali plnohodnotnými členy oddílu a byli přes národnostní nevraživost v oddílu oblíbení. Třetí z nich nejen že, před mnohá upozornění šířil jak mezi vojáky, tak mezi civilním obyvatelstvem nenávistnou komunistickou propagandu ale měl spoustu sporů a potyček s jinými partyzány a civilním obyvatelstvem v okolí. Nakonec byl zastřelen. Jeho dva krajané by bývali mohli s oddílem zůstat až do jeho rozpuštění ale z velitelství přišel rozkaz, že je nutno se nebezpečných Rusů zbavit. Żbik se pokusil za své dva svěřence orodovat ale nespěl a bylo mu naznačeno, jak si jeho velitelé představují to „zbavení se“ dvou spolubojovníků. Żbik přesto rozkaz nevykonal a oba spolubojovníky s doporučovacím dopisem předal do jednoho z oddílu proruských partyzánů. Ti oba Rusy přijali a ačkoliv byli od Żbika, tak se je netroufli popravit.
— Autor zde líčí nejen známé bitvy pod Olesznem a pod Rząbcem ale i své vyjednávání s velitelem německých policistů hauptmannem Huste. S ním domluvil gentlemanský klid zbraní a propuštění několika polských civilistů z věznice gestapa. Tento krok mu pak byl často vytýkán ale Żbik se snažil co nejvíce omezovat dopad německých odvetných kroků na polské obyvatelstvo.
— Autor je zejména v akčnějších bojových scénách opravdu brilantní a čtenář má pocit jako by ležel s ruským pepešem (Špaginem) někde na kraji polského lesa a čekal jen na pokyn k palbě na německou kolonu nebo bolševiky. Sem tam jsem se sice ztratil ve zkratkách pro polské odbojové organizace, různé zbraně nebo v konspiračních přezdívkách jednotlivých velitelů či odbojářů ale celkový dojem z knihy byl výtečný.
— V závěru knihy byl ještě přidám pozdější doslov protože v prvních vydáních nemohl spoustu svých spolubojovníků uvést občanskými jmény, protože pro ně by se to rovnalo rozsudku smrti. Żbik měl v totiž v komunistickém Polsku asi stejné postavení a byl stejně očerňován a pronásledován jako u nás Mašíni. Proto zde autor vysvětluje a uvádí na pravou míru různá obvinění a nepravdy, které na něho a celé NZS nakydala bolševická propaganda.
— Kniha je opravdu výtečná a ukazuje v celé realitě složitou situaci polského odboje a ještě složitější a beznadějnější situaci, do které se oddíly NZS dostali po roce 1945. Kdy sice jedna okupační armáda byla poražena ale druhá nastoupila v plné síle a s obrovskou podporou polských kolaborantů. škoda, že odboji po roce 1945 je v knize věnováno jen málo místa.

tablica-edyt

Islámskému státu na dostřel – Lenka Klicperová & Markéta Kutilová

Taková jednohubka na jeden, či dva večery. Ale přečíst by si ji mohl každý. Možná by pak ubylo těch sraček, které zaplevelují Facebook i diskuze na různých webech.
— Autorky zde v několika krátkých kapitolách doplněných výtečnými fotografiemi s popisky popisují svou cestu do čerstvě osvobozeného Kobani.
— Autorky líčí běžný život ve městě, které bylo zejména duem Assad / Putin téměř srovnáno se zemí. Poté se vypraví ještě blíže k frontě mezi Kurdy a Daeš. Setkávají se s bojovníky a bojovnicemi YPG, YPJ a dalších jednotek.
— Znovu a znovu se dozvídají, že alespoň Syřané a Kurdové rozhodně do Evropy netáhne vidina pečených holubů a opustit svou vlast vidí jen jako poslední a téměř zoufalý čin. Nic není krystalicky černobílé. Arabští Syřané bojují po boku Kurdů proti Daeš. A ačkoliv nálety spojenců ničí sem tam i civilní cíle, tak je Kurdové vnímají jako velkou pomoc v boji s Daeš. Autorky mají příležitost si prohlédnout příručky Daeš v ruštině a i místní jim potvrzují, že v řadách Daeš bojují nejen rusky mluvící bojovníci ze zemí okupovaných SSSR ale i samotní etničtí Rusové. Autorky zjišťují, že nejen střelba a bombardování ale astronomický růst cen všeho, v souvislosti s válkou vyhání Syřany do exilu.
— Výtečné jsou i dvě závěrečné kapitoly, které popisují historii syrského konfliktu a vysvětlují, kdo je kdo v Sýrii. ty nejsou dílem ani jedné z autorek ale politologa Tomáše Kaválka.

Zinkoví chlapci – Světlana Alexijevič

Pro mne jednoznačně nejlepší kniha tohoto roku. A to, pokud počítám knihy vydané v tomto roce a pokud počítám knihy, které jsem v tomto roce četl, tak se dělí o první a druhé místo s Uličkou od Gail Tsukiyamy (to přechýlení je oči i uši trhající).
— Světlana Alexijevič je běloruská spisovatelka oceněná Nobelovou cenou. Tato kniha je sbírkou vyprávění vojáků, kteří se účastnili okupace Afgánistánu v letech 79 – 89 minulého století a také jejich matek a žen. Autorka nijak nehodnotí, nekoriguje vyprávění účastníků a jen na závěr jejich „zpovědi“ uvede jejich jméno, hodnost a u které zbraně sloužili. Případně jen hodnost a druh zbraně – pokud si přejí být v anonymitě. Podobně je to u matek, manželek vojáků, případně žen, které odjely do Afgánistánu jako lékařky, sestry nebo civilní pracovnice. Celý příspěvek

Život po arabsku – Emíre Khidayer

Autorka pochází z manželského svazku slovenské matky a irácského otce. vystudovala islámistiku, arabistiku a anglicistiku na vysoké škole v Bratislavě (hodně Blízký východ). Dále studovala na universitě v Káhiře. Byla první ženou v diplomatických službách v tomto regionu. Po odchodu z diplomatických služeb dále působila na Blízkém východě ale jako obchodnice v oblasti IT a dopravy.  Napsala několik převážně populárně naučných knih na téma života v arabském světě.
Život po arabsku je jednou z nich. Autorka zde přístupnou formou seznamuje zejména Středoevropanky  se životem v arabských zemích. V knize se sice probírají spíše ženská témata ale bez problémů knihu přežije i chlap. Obsah je logicky dělen do několika okruhů (svátky, oblečení, jídlo, každodenní život, atd…) a je zde líčen běžný život a zvyklosti různých společenských vrstev i různých regionů v rámci Blízkého východu. Ukáže vám, jak poznat podle oblečení Maročana od  Egypťana a co nosí ženy v Kuvajtu.
Autorka mistrně dávkuje fakty, tak abychom se dozvěděli celkem dost informací ale zbytečně nezabředávali do velkých podrobností nebo se nezačali nudit. Informace jsou podávány s pochopením a sympatiemi k arabské kultuře ale to neznamená, že se nezmíní i o drobných hříšcích a nedokonalostech Arabů a Arabek. Občas si dovolí nějaký vtípek nebo rýpnutí.
Kniha u nás vyšla v roce 2012 ještě v době, kdy snad ani Okamura jeětě nestrašil vraždícími kebaby a kdy si Konvička ještě hleděl hovniválů a střevlíků, proto se zde autorka nijak nezabývá extremismem a islám zmiňuje spíše v souvislosti s různými muslimskými svátky, bez toho aby musela vyvracet nějaké hoaxy a fámy.
Rozhodně doporučuji jako vícméně objektivní pohled na věc. Od někoho, kdo v regionu nejen strávil spoustu let, potkal tisíce lidí z různých sociálních vrstev i různých zemí Zálivu ale má i potřebný kulturní a filozofický background aby se mohl k problematice fundovaně vyjádřit.

 

Gomora – Roberto Saviano

Hodně drsné čtení. Kniha se věnuje mapování činnosti camorry v posledních letech. Autor šikovně mixuje obecné dějiny (kdo byl kde a kdy hlavním bosem, války mezi jednotlivými rodinami), s obecným líčením změn v orientování této organizace a tím jak má camorra vliv n každodenní život obyvatel Jižní Itálie a jak naopak okolní svět ovlivňuje každonnení život, jak prostých vojáků camorry, tak těch nejvyšších bossů. Autor hustě prošpikoval líčení prostých faktů spoustou svých vlastních zážitklů, postřehů a pocitů. Kniha obsahuje velké množství poznatků, které nejsou obecně známé. Například, jak kultovní film Pulp Fiction ovlivnil styl poprav, jak vznikají modely houte couture v malých dílničkách camorry, jak se zbavit mrtvého těla či proč si raději nekupovat potravinářské výrobky z oblasti Jižní Itálie, kam v Itálii zajet pro levný kvalitná kokain či různá fakta o AK47. Okrajově jsou zmíněny i některé jiné zločinecké organizace, jak z Itálie, tak z okolního světa. Doporučuji.

Kolymské povídky – Varlam Šalamov

Kdybych chtěl použít černý humor popisu této knihy, tak napíši, že je jako by Hrabal přepracoval vtipy o Lotyších do formátu krátkých povídek, nahradil zemiak chlebem.
Stejně jako ostatní knihy odehrávající se v prostředí koncentračních táborů, tak i zde jde o nekonečný příval deprese a beznaděje. U ruských koncentráků na rozdíl od německých hraje podstatnou roli i to, že zde byli uměle privilegováni vězni zavření za kriminální delikty. A jejich vlčí morálce se přizpůsobovali a podléhali i ostatní vězni. A nejen vězni i dozorci, úředníci a civilní zaměstnanci.
Vyprávění je psáno hodně poetickým jazykem a často je zakončené překvapivou pointou.

Venuše Samešová – Venuše Samešová

Kniha má podtitul:  Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech…

Na začátek bych podotkl, že slečny a paní si k těm třem hvězdám, kterými jsem knihu ohodnotil, připočtou jednu (které pamatují ruskou okupaci i dvě). Já jako smradlavý chlap dávám tři a půl ale to tady nejde, takže dávám kříž.

Knihu jsem přelouskal během jednoho víkendu, takže se jí nemusíte bát. Vyprávění pěkně odcejpá a osudy té paní jsou opravdu velice ale velice pestré. Psané je to přirozeně, jak by to vyprávěla někomu z kamarádů nebo blízkých. neodbočuje moc jinam ani se zbytečně nezdržuje složitým vysvětlováním. Sem tam se zamýšlí nad různými problémy či životními otázkami, pár stránek je věnováno i životě jejich rodičů a prarodičů. A že oba dva jsou, každý trochu jinak, hodně daleko od toho, jak se chovají a myslí běžní čeští rodiče.

Jak jako dítě, tak také jako dospělá se Venuše dostává i mimo socialistické Československo a jak tady u nás, tak i v zahraničí se setkává s různými žijícími či již mrtvými celebritami. Ale nebojte se nejde o žádné bulvární čtení. Autorka se u všech postav pokouší odhalit, motivy jejich chování a vůbec je hodně empatická ale v rozumné míře, aniž by moc upadala do nějakých coehovin.

V kostce jde o zajímavý a bohatý životopis obyčejné a přesto neobyčejné ženy.