Stín Černého hvozdu – Míla Linc Straky na vrbě 2009

 

Když malým městečkem Kozí hrádek stojícím na říčce Bělavě otřese masakr nebývalých rozměrů, musí se Richard z Línavce pustit chtíc nechtíc do pátrání. Otázka zní. Kdo zavraždil čerstvého novomanžela Richardovi sestry Neši a kdo ji unesl?  Richard vydává po stopách tajemných vrahů a únosců. Na své pouti spojí síly s rytířem Sovičkou a stopařem Terencem. A jejich cesta vede nejen do černého hvozdu opředeného temnotou, ale také do minulosti. Protože Richardova minulost je s Černým hvozdem silně provázaná.

Na cestu se ovšem vydává ještě někdo. Někdo, jehož žene touha po pomstě. Mladý kejklíř Žibřid, který posvatební masakr jako jediný přežil.

Míla Linc zkušeně namíchal koktejl z takových ingrediencí, jako jsou detektivní zápletka, temná tajemství, pátrání po minulosti, akce a erotika, ale také humor nevtíravě zastoupený právě kejklířem Žibřidem který svým sukničkářstvím připomíná Raynevana z Bělavy.

Navíc je Stín temného hvozdu temná fantasy zasazená do středověkého světa velice podobného tomu našemu. Což je mi velice sympatické.

Vlastně jediné co knize podráží nohy, je příliš překombinované rozuzlení a rozvláčné tempo vyprávění.

Kniha vyšla roku 2009 v nakladatelství Straky na vrbě. Já ji slyšel jako audioknihu vydanou taktéž u Strak na vrbě.

U té bych se rád zastavil.

Jiří Pobuda, který knihu Stín černého hvozdu načetl je dlouholetým lídrem skupiny Fiannan http://bandzone.cz/fiannan. I když Stín černého hvozdu byl jeho první knihou načtenou pro Straky, měl v té době za sebou práci na čtyřech knihách, k tomu připočtěme 2 výběry z afrických a indiánských pohádek, jeden z poesie F. Villona a dvě rozsáhlejší povídky či spíš novely. Byť Knihu Míly Lince načítal nedlouho po té co s narátorstvím začal, zhostil se pan Pobuda práce na výbornou. Nejen že dokázal skvěle ztvárnit šumaře Žibřida, ale i ostatním postavám (a že jich není málo) vtiskl ten správný tón hlasu. K tomu přidejme písně Hakka Muggies http://mujweb.cz/hakka_muggies/ ,které se celou knihou vinou jako červená nit. A máme tu opravdu povedenou audioknihu.

A ačkoliv „jsou Straky patrně jediné nakladatelství, jehož audioknihy vznikají v ložnici rétora a rétor je i zvukově sám střihá a upravuje“, není to na knize skoro poznat.

Je jen škoda že pan Bronec nezvolil pro Hlas Černého jiného narátora.

Kniha 70 %

Audiokniha 85 %

Jan Procházka

 

 

Advertisements

Amberville – Tim Davys – Odeon 2009

Amberville je město, které pod na první pohled obyčejným a pokojným zevnějškem skrývá spoustu špíny, násilí a temných tajemství. A narušit váš spokojený a do poslední doby bezstarostný život může cokoliv. Třeba návštěva největšího mafiánského bosse, který vám dá zdánlivě neřešitelný úkol, který musíte splnit, jinak se vám pomstí na vaší milované ženě.
— A vám nezbývá nic jiného než se zkontaktovat s dávnými přáteli z dob, kdy jste se ještě neměli tak dobře a proto jste se pohybovali na temné straně města. Čí více se hlavní hrdina dostává k splnění náročného úkolu a odhalení největšího a nejtemnějšího tajemství města Amberville, tím víc na povrch vyplouvá antagonismus v partě bývalých kumpánů a také různá tajemství a hříšky z dětství a mládí nejen hlavního hrdiny.
— Kniha výborně navazuje na klasiky žánru noir a v knize se dynamicky střídá obyčejné fyzické násilí s rafinovaným psychickým terorem. Autor, který překvapivě do doby, kdy se rozhodl napsal knihu, žádnou sám nepřečetl. tedy pokud nepočítáte komiksy a grafické romány. Skvěle si hraje s hlavními postavami, kdy je čtenář po některých kapitolách nucen zcela přehodnotit svůj pohled nejen na hlavního hrdinu ale i na charakter a chování jiných postav. A ty nejsou většinou moc sympatické. Spíše naopak. Boj o moc, intriky a manipulace prostupují celým městem jako pojivo, které drží vše pohromadě.
— Ani si nevzpomenu, zda v příběhu najdeme nějakého kladného hrdinu. Možná tak v začátku příběhu a v další části vám autor ukáže, že všechno je jinak a daná postava není zas tak fajn, jak jste si ještě před pár stránkami mysleli. Některé scény knihy jsou hodně mrazivé a i když někteří hrdinové knihy se hodně snaží být hodní a slušní plyšáci tak se často dočkáme velice nepříjemných překvapení. A kurwa! Já se úplně zapomněl zmínit, že v celé knize vystupují pouze humanoidní plyšáci, což celý příběh posouvá trošku jinam a navozuje atmosféru ztráty dětství a ideálů.

Dzieci ze schowka – Ryū Murakami – Świat Książki 2009

Kniha Coin Locker Babies poprvé vyšla už v minulém století a to dokonce už v roce 1980. Proto se ještě tolik nepodobají novějším dílům Ryu Murakamiho. Hodně často jsem měl naopak dojem, že čtu nějaké starší dílo jeho slavnějšího jmenovce Hurukiho. A to především proto, že v této knize se mnohem více setkáváme se snovými pasážemi, které v pozdějších dílech Ryu moc často nenajdeme. Ale Haruki je používá stále.
— V knize sledujeme osudy dvou chlapců, které jejich matky chvilku po porodu odložili do zavazadlových skříněk na mince na nádraží. Na rozdíl od mnoha jiných odložených dětí, se podaří těmto dvěma přežít. Potkají se v sirotčinci a spřátelí se, ačkoliv jsou povahově rozdílní. Pak je oba adoptuje stejný manželský pár a oni se tak stanou bratry.
— Poté prožívají společně i každý sólo pády i okamžiky slávy. Putují různými místy včetně opuštěného města, pokrokového vězení pro mladistvé nebo blázince. Už zde je vidět fascinace Ryu temnými kouty Japonska, jen je tato fascinace méně dominantní jak v novějších knihách.
— Zejména ze začátku knihy působí jednotlivé kapitoly spíše jako krátké povídky jen částečně spojené některými společnými postavami. Později je děj již více souvislý ač se o poté občas mění tok vyprávění podle hlavní trojice. Kromě bratrů Kiku a Haru, sledujeme některé části příběhu pohledem Anemone, která je přítelkyní Kiku a v první části příběhu vlastní obrovského krokodýla Gulivera.
— Kupodivu se kniha čte velice dobře. Časté změny atraktivního nebo zajímavého prostředí nenechají čtenáře upadnou do rutiny a jak hlavní, tak vedlejší postavy jsou dobře napsané a často hodně excentrické. kromě těhotných žen a maminek s malými dětmi mohu jedině doporučit.

Teorie o čínské duši – Carlos A. Aguilera – Fra 2009

Knihu jsem si koupil tak trochu omylem. Jelikož jsem nečetl anotaci, tak jsem na základě názvu předpokládal, že jde o nějakou studii nebo populárně naučnou knihu o čínské filosofii a mentalitě. Až když jsem si přečetl anotaci už na reálné obálce knihy jsem zjistil, že jde o cestopis.
— Navíc nejde o cestopis ledajaký. Autor zde popisuje méně známou část Číny, jako jsou například pojízdné budhistické chrámy nebo kolonie Japonců, odříznutá od okolního světa a přístupná pouze věží s jedním výtahem nebo vrtulníkem. nebo uzavřené čtvrti trpaslíků, které najdete v některých čínských městech. A podobné podivnosti a zvláštnosti.
— Edukativní dopad knihy ale trošku kazí fakt, že si autor vše vymyslel a v Číně nikdy nebyl. Kniha je útlá ápětka, se stovkou stránek a něco a punkově vypadajícími ilustracemi, takže ji bez problémů přelouskáte za víkend nebo jeden až dva večery.
— Nicméně tato mystifikace vypadá velice věrohodně a autor bravurně své teorie doplňuje o čínská a japonská slovíčka, včetně vysvětlivek na konci knihy. Dekadentně paranoidní atmosférou kniha trochu evokuje samizdatové romány nebo božského Chucka. Hodnotím jako příjemný nadprůměr, který se hodí jako pauza mezi dvěma těžkými knihami nebo jako v mém případě, jako nouzovka, když je potřeba dobít Kindle.
— A pokud vás kniha zaujala, můžete si přečíst malou ukázku v PDF.