Islámskému státu na dostřel – Lenka Klicperová & Markéta Kutilová

Taková jednohubka na jeden, či dva večery. Ale přečíst by si ji mohl každý. Možná by pak ubylo těch sraček, které zaplevelují Facebook i diskuze na různých webech.
— Autorky zde v několika krátkých kapitolách doplněných výtečnými fotografiemi s popisky popisují svou cestu do čerstvě osvobozeného Kobani.
— Autorky líčí běžný život ve městě, které bylo zejména duem Assad / Putin téměř srovnáno se zemí. Poté se vypraví ještě blíže k frontě mezi Kurdy a Daeš. Setkávají se s bojovníky a bojovnicemi YPG, YPJ a dalších jednotek.
— Znovu a znovu se dozvídají, že alespoň Syřané a Kurdové rozhodně do Evropy netáhne vidina pečených holubů a opustit svou vlast vidí jen jako poslední a téměř zoufalý čin. Nic není krystalicky černobílé. Arabští Syřané bojují po boku Kurdů proti Daeš. A ačkoliv nálety spojenců ničí sem tam i civilní cíle, tak je Kurdové vnímají jako velkou pomoc v boji s Daeš. Autorky mají příležitost si prohlédnout příručky Daeš v ruštině a i místní jim potvrzují, že v řadách Daeš bojují nejen rusky mluvící bojovníci ze zemí okupovaných SSSR ale i samotní etničtí Rusové. Autorky zjišťují, že nejen střelba a bombardování ale astronomický růst cen všeho, v souvislosti s válkou vyhání Syřany do exilu.
— Výtečné jsou i dvě závěrečné kapitoly, které popisují historii syrského konfliktu a vysvětlují, kdo je kdo v Sýrii. ty nejsou dílem ani jedné z autorek ale politologa Tomáše Kaválka.

Zinkoví chlapci – Světlana Alexijevič

Pro mne jednoznačně nejlepší kniha tohoto roku. A to, pokud počítám knihy vydané v tomto roce a pokud počítám knihy, které jsem v tomto roce četl, tak se dělí o první a druhé místo s Uličkou od Gail Tsukiyamy (to přechýlení je oči i uši trhající).
— Světlana Alexijevič je běloruská spisovatelka oceněná Nobelovou cenou. Tato kniha je sbírkou vyprávění vojáků, kteří se účastnili okupace Afgánistánu v letech 79 – 89 minulého století a také jejich matek a žen. Autorka nijak nehodnotí, nekoriguje vyprávění účastníků a jen na závěr jejich „zpovědi“ uvede jejich jméno, hodnost a u které zbraně sloužili. Případně jen hodnost a druh zbraně – pokud si přejí být v anonymitě. Podobně je to u matek, manželek vojáků, případně žen, které odjely do Afgánistánu jako lékařky, sestry nebo civilní pracovnice. Celý příspěvek

Jakobijánův dům – Alá’a al-Aswání

Sice jsem díky doporučením čekal o něco více ale i tak je to s odřenýma ušima na hodnocení v plné palbě. V samotném Egyptě a arabském světě obecně má kniha hodně vyhraněné hodnocení, jak ukazují i recenze čtenářů a čtenářek níže. Ale většina těch negativních hodnocení je způsobena většinou úzkoprsostí a někdy i s kapkou hurá vlastenectví.  (Odkazuji na komentáře na sociální síti Goodreads.com).
Kniha ve mně vyvolala dojem, že jde o takového obráceného Oveho. Hrdinové této knihy vám spíše s postupem času přijdou méně a méně sympatičtí, i když to není stoprocentním pravidlem. V této knize je dobře vidět, jak je islám v Egyptě všudypřítomný. Ať už je Bůh zmiňován někým „upřímně“ nebo jiným je formulka inšalláh pronášena mimovolně. Podobně jako u nás někdo špikuje svou řeč voly nebo jakoby.
V příbězích této knihy jsou zobrazovány především ty negativní aspekty egyptské společnosti jako jsou všudypřítomná korupce a arogance mocných, tak policie zneužívající svou moc nebo zaměstnavatelé zneužívající své zaměstnankyně za pár šupů navíc. Kniha je na místo svého vzniku hodně otevřená a implicitní v popisu sexuálních scén a řekl bych, že především arabští čtenáři nemusí být připraveni na to, že podstatnou část erotických scén tvoří homoerotika.
Docela aktuální je i dějová linka, kdy se téměř sekulární a silně prozápadní hrdina díky nízkému původu nedostane na vysněnou důstojnickou školu a když je pak policií zatčen na proislámské demonstraci, dají mu policisté neskutečnou čočku a jeho prdel pozná středověk. Touha po pomstě jej pak přivede mezi islámské teroristy.
Většina intimních vztahů v knize je hodně nezdravých a manipulativních. Tato kniha si nebude to pravé ořechové, když potřebujete zlepšit náladu nebo načerpat optimistický pohled na lidi a svět.
Přesto, že autor vykresluje Egypt v hodně černých barvách, tak je v pozadí cítit, že svou zemi má rád a má pochopení i pro sebeprohnilejšího hrdinu či hrdinku. Moderní Egypt je v knize vykreslen v obrovské paletě barev, chutí a vůní.

Život po arabsku – Emíre Khidayer

Autorka pochází z manželského svazku slovenské matky a irácského otce. vystudovala islámistiku, arabistiku a anglicistiku na vysoké škole v Bratislavě (hodně Blízký východ). Dále studovala na universitě v Káhiře. Byla první ženou v diplomatických službách v tomto regionu. Po odchodu z diplomatických služeb dále působila na Blízkém východě ale jako obchodnice v oblasti IT a dopravy.  Napsala několik převážně populárně naučných knih na téma života v arabském světě.
Život po arabsku je jednou z nich. Autorka zde přístupnou formou seznamuje zejména Středoevropanky  se životem v arabských zemích. V knize se sice probírají spíše ženská témata ale bez problémů knihu přežije i chlap. Obsah je logicky dělen do několika okruhů (svátky, oblečení, jídlo, každodenní život, atd…) a je zde líčen běžný život a zvyklosti různých společenských vrstev i různých regionů v rámci Blízkého východu. Ukáže vám, jak poznat podle oblečení Maročana od  Egypťana a co nosí ženy v Kuvajtu.
Autorka mistrně dávkuje fakty, tak abychom se dozvěděli celkem dost informací ale zbytečně nezabředávali do velkých podrobností nebo se nezačali nudit. Informace jsou podávány s pochopením a sympatiemi k arabské kultuře ale to neznamená, že se nezmíní i o drobných hříšcích a nedokonalostech Arabů a Arabek. Občas si dovolí nějaký vtípek nebo rýpnutí.
Kniha u nás vyšla v roce 2012 ještě v době, kdy snad ani Okamura jeětě nestrašil vraždícími kebaby a kdy si Konvička ještě hleděl hovniválů a střevlíků, proto se zde autorka nijak nezabývá extremismem a islám zmiňuje spíše v souvislosti s různými muslimskými svátky, bez toho aby musela vyvracet nějaké hoaxy a fámy.
Rozhodně doporučuji jako vícméně objektivní pohled na věc. Od někoho, kdo v regionu nejen strávil spoustu let, potkal tisíce lidí z různých sociálních vrstev i různých zemí Zálivu ale má i potřebný kulturní a filozofický background aby se mohl k problematice fundovaně vyjádřit.