Człowiek z małą bombą. O terroryzmie i terrorystach – Kacper Rękawek – Czarne 2017

Czlowiek-Z-BombaAutor knihy je přední polský odborník na terorismus ale tato kniha není odborná ale spíše populárně naučná a určená široké veřejnosti.
— V knize se hodně píše o terorismu spojeném s ISIS ale dost prostoru je věnováno i IRA nebo německému a italskému levicovému terorismu. Autor se zamýšlí nejen nad příčinami, fungováním a dynamikou různých teroristických organizací a způsobů, jak s nimi bojovat ale předkládá různé drobné příhody a postřehy z běžného života teroristů. něco podobného jako jsou veselé příhody z natáčení u vyprávění herců a jiných bavičů. Mne například pobavilo to, že když se baskitští teroristé/separatisté z organizace ETA jezdili za kolegy z IRA sbírat zkušenosti o důstojném odchodu ze scény“, tak se stávalo, že se Baskové  zamilovávali do irských dívek a žen a naopak. A tak se stalo, že když autor knihy vyrazil dělat rozhovor z bývalým členem IRA, tak se irský taxikář učil baskitsky. :)‘
— I když se hodně dlouho zajímám jak o politiku, tak o terorismus samotný, tak jsem v knize našel spoustu faktů, o kterých jsem neměl žádné tušení. Například o bojích mezi různými frakcemi IRA.
— Autorovi se podařilo šikovně a citlivě udržet rovnováhu mezi chrlením spousty jmen teroristických vůdců, různých frakcí & organizací a vyprávěním různých drobných příběhů a vlastních dojmů z rozhovorů s různými zajímavými lidmi z obou stran barikády. Díky tomu vyprávění nesklouzává do nudného stereotypu a čte se příjemně.
— Nejlepší  z celé knihy je kapitola věnovaná občanské válce na východě Ukrajiny ale i celkově si kniha drží slušný nadprůměr a obecně se šikovně trefila do mezery mezi vyloženě odbornými knihami a knihami vyloženě klouzajícími po povrchu.

Advertisements

Inwigilacja – Remigiusz Mróz – Czwarta Strona 2017

chyłlkaMěl jsem pro Chyłku vymyšlený titul Królowa ciętej riposty ale nakonec jej nepoužiji, protože i když Chyłlka umí setřít protivníka i v obraně, taj ještě častěji je ten, kdo slovní přestřelky začíná a riposta se používá pro břitkou odpověď. Původ slova najdeme v italštině a šermířském slangu. Ale to sem nepatří.
— Každopádně série s Joannou Chyłkou je mojí oblíbenou a těším se každý nový díl. I když po tomto posledním, kdo ví? Remigiusz Mróz se tentokrát s ničím nepáře a hned na prvních pár stranách knihy nás uvede do víru dění. Chyłka poté co zjistila, že je těhotná, se ujme obrany prvního polského džihádisty v historii. Ví totiž, že tento proces bude ostře sledovaný jak veřejností, tak všemi médii a pozornost ostatních právníků a právnických kanceláří a nastávající matce se peníze budou hodit. Hodně peněz. Aby to nebylo tak jednoduché, ukáže se, že Fahad Al-Jassam, který je obviněn z přípravy teroristického útoku na území Polska může být někdo jiný.
— Před cirka desíti lety  se polskému páru na dovolené v Egyptě záhadně ztratil jejich syn, kterého ač byl adoptovaný bezmezně milovali a dlouho se jej neúspěšně pokoušeli najít. Rodiče jsou naprosto skálopevně přesvědčeni, že Fahad je jejich znovu nalezený syn ale ten to popírá.  Je to následkem vymytí mozku v nějakém středisku islámských teroristů nebo si rodiče tak moc přejí návrat svého syna, že se upnou na někoho, kdo jím nemusí být? To je jen jedna ze záhad, kterou musí Chyłka rozhřešit.
— Jiná a více osobní je otázka je identita otce dítěte, kterého tituluje různě. Někdy vetřelec, jindy parazit a tak podobně. Dokonce i svého gynekologa se zeptá, kdy bude možné rozeznat, zda se jedná o parazita nebo parazitku.
—  Celý proces je silně medializovaný, v pozadí je cítit zájem tajných služeb a navíc je do role soudce jmenován  Tatarka, který Chyłku nesnáší a to celý soudní spor ještě posouvá do trochu osobní roviny. A aby toho nebylo málo je Chyłka nucena spolupracovat s týmem z jiné právnické kanceláře.
— Zordon se do toho všeho pilně šprtá na advokátské zkoušky, které už klepou na dveře a mají rozhodnout o jeho dalším životě, zatímco Chyłka zjišťuje, že jí těhotenství komplikuje život více, než je ochotna připustit. Zdá se, že  tento proces bude nejen nejtěžší v její bohaté právnické kariéře ale, že to je proces, který nelze vyhrát. Minimálně v Polsku ne.
— Pátý díl této skvělé série se asi nejvíce vzdálil žánru krimi a je především thrillerem ze soudního prostředí. Autor zde nastoluje otázky xenofobie, nenávisti,  terorismu a boje s ním a především toho, jak hodně a často zasahují do života občanů různé tajné služby a do jaké míry je naše relativní bezpečí vykoupeno stále se zmenšující mírou soukromí. Stane se brzy soukromí jen prázdným pojmem z nedávné historie?
— Kniha je opět napsána svěžím stylem se spoustou odkazů na popkulturu a dějiny. Má svižné tempo a spoustu překvapivých dějových zvratů. Znovu je stěžejní a nejzábavnější vzájemná interakce mezi  Chyłkou  a Zordonem, plná vzájemných slovních přestřelek a různého vzájemného popichování. Tento díl patří z celé pětidílné série k těm silnějším.
— Musím se přiznat, že až u tohoto dílu jsem zjistil, že jsem mylně předpokládal, že slovo ławnik pochází z anglického law a znamená právník ale ve skutečnosti jde o přísedícího u soudu (takové ty soudce z lidu) a  odvozuje se od ławky neboli lavice. Příbuznost češtiny a polštiny může mít i svá úskalí. Víte, že Poláci mají květen už v dubnu, na rozdíl od Rusů, kteří mají říjen až v listopadu?
— Ale abych se opět nezakecal, tak konečný výrok je , že shledávám Remigiusze Mróze vinného ze sepsání výborné a napínavé knihy, kterou vám mohu jen doporučit. Proti rozsudku není odvolání.

Islámskému státu na dostřel – Lenka Klicperová & Markéta Kutilová

Taková jednohubka na jeden, či dva večery. Ale přečíst by si ji mohl každý. Možná by pak ubylo těch sraček, které zaplevelují Facebook i diskuze na různých webech.
— Autorky zde v několika krátkých kapitolách doplněných výtečnými fotografiemi s popisky popisují svou cestu do čerstvě osvobozeného Kobani.
— Autorky líčí běžný život ve městě, které bylo zejména duem Assad / Putin téměř srovnáno se zemí. Poté se vypraví ještě blíže k frontě mezi Kurdy a Daeš. Setkávají se s bojovníky a bojovnicemi YPG, YPJ a dalších jednotek.
— Znovu a znovu se dozvídají, že alespoň Syřané a Kurdové rozhodně do Evropy netáhne vidina pečených holubů a opustit svou vlast vidí jen jako poslední a téměř zoufalý čin. Nic není krystalicky černobílé. Arabští Syřané bojují po boku Kurdů proti Daeš. A ačkoliv nálety spojenců ničí sem tam i civilní cíle, tak je Kurdové vnímají jako velkou pomoc v boji s Daeš. Autorky mají příležitost si prohlédnout příručky Daeš v ruštině a i místní jim potvrzují, že v řadách Daeš bojují nejen rusky mluvící bojovníci ze zemí okupovaných SSSR ale i samotní etničtí Rusové. Autorky zjišťují, že nejen střelba a bombardování ale astronomický růst cen všeho, v souvislosti s válkou vyhání Syřany do exilu.
— Výtečné jsou i dvě závěrečné kapitoly, které popisují historii syrského konfliktu a vysvětlují, kdo je kdo v Sýrii. ty nejsou dílem ani jedné z autorek ale politologa Tomáše Kaválka.

Zinkoví chlapci – Světlana Alexijevič

Pro mne jednoznačně nejlepší kniha tohoto roku. A to, pokud počítám knihy vydané v tomto roce a pokud počítám knihy, které jsem v tomto roce četl, tak se dělí o první a druhé místo s Uličkou od Gail Tsukiyamy (to přechýlení je oči i uši trhající).
— Světlana Alexijevič je běloruská spisovatelka oceněná Nobelovou cenou. Tato kniha je sbírkou vyprávění vojáků, kteří se účastnili okupace Afgánistánu v letech 79 – 89 minulého století a také jejich matek a žen. Autorka nijak nehodnotí, nekoriguje vyprávění účastníků a jen na závěr jejich „zpovědi“ uvede jejich jméno, hodnost a u které zbraně sloužili. Případně jen hodnost a druh zbraně – pokud si přejí být v anonymitě. Podobně je to u matek, manželek vojáků, případně žen, které odjely do Afgánistánu jako lékařky, sestry nebo civilní pracovnice. Celý příspěvek

Jakobijánův dům – Alá’a al-Aswání

Sice jsem díky doporučením čekal o něco více ale i tak je to s odřenýma ušima na hodnocení v plné palbě. V samotném Egyptě a arabském světě obecně má kniha hodně vyhraněné hodnocení, jak ukazují i recenze čtenářů a čtenářek níže. Ale většina těch negativních hodnocení je způsobena většinou úzkoprsostí a někdy i s kapkou hurá vlastenectví.  (Odkazuji na komentáře na sociální síti Goodreads.com).
Kniha ve mně vyvolala dojem, že jde o takového obráceného Oveho. Hrdinové této knihy vám spíše s postupem času přijdou méně a méně sympatičtí, i když to není stoprocentním pravidlem. V této knize je dobře vidět, jak je islám v Egyptě všudypřítomný. Ať už je Bůh zmiňován někým „upřímně“ nebo jiným je formulka inšalláh pronášena mimovolně. Podobně jako u nás někdo špikuje svou řeč voly nebo jakoby.
V příbězích této knihy jsou zobrazovány především ty negativní aspekty egyptské společnosti jako jsou všudypřítomná korupce a arogance mocných, tak policie zneužívající svou moc nebo zaměstnavatelé zneužívající své zaměstnankyně za pár šupů navíc. Kniha je na místo svého vzniku hodně otevřená a implicitní v popisu sexuálních scén a řekl bych, že především arabští čtenáři nemusí být připraveni na to, že podstatnou část erotických scén tvoří homoerotika.
Docela aktuální je i dějová linka, kdy se téměř sekulární a silně prozápadní hrdina díky nízkému původu nedostane na vysněnou důstojnickou školu a když je pak policií zatčen na proislámské demonstraci, dají mu policisté neskutečnou čočku a jeho prdel pozná středověk. Touha po pomstě jej pak přivede mezi islámské teroristy.
Většina intimních vztahů v knize je hodně nezdravých a manipulativních. Tato kniha si nebude to pravé ořechové, když potřebujete zlepšit náladu nebo načerpat optimistický pohled na lidi a svět.
Přesto, že autor vykresluje Egypt v hodně černých barvách, tak je v pozadí cítit, že svou zemi má rád a má pochopení i pro sebeprohnilejšího hrdinu či hrdinku. Moderní Egypt je v knize vykreslen v obrovské paletě barev, chutí a vůní.

Život po arabsku – Emíre Khidayer

Autorka pochází z manželského svazku slovenské matky a irácského otce. vystudovala islámistiku, arabistiku a anglicistiku na vysoké škole v Bratislavě (hodně Blízký východ). Dále studovala na universitě v Káhiře. Byla první ženou v diplomatických službách v tomto regionu. Po odchodu z diplomatických služeb dále působila na Blízkém východě ale jako obchodnice v oblasti IT a dopravy.  Napsala několik převážně populárně naučných knih na téma života v arabském světě.
Život po arabsku je jednou z nich. Autorka zde přístupnou formou seznamuje zejména Středoevropanky  se životem v arabských zemích. V knize se sice probírají spíše ženská témata ale bez problémů knihu přežije i chlap. Obsah je logicky dělen do několika okruhů (svátky, oblečení, jídlo, každodenní život, atd…) a je zde líčen běžný život a zvyklosti různých společenských vrstev i různých regionů v rámci Blízkého východu. Ukáže vám, jak poznat podle oblečení Maročana od  Egypťana a co nosí ženy v Kuvajtu.
Autorka mistrně dávkuje fakty, tak abychom se dozvěděli celkem dost informací ale zbytečně nezabředávali do velkých podrobností nebo se nezačali nudit. Informace jsou podávány s pochopením a sympatiemi k arabské kultuře ale to neznamená, že se nezmíní i o drobných hříšcích a nedokonalostech Arabů a Arabek. Občas si dovolí nějaký vtípek nebo rýpnutí.
Kniha u nás vyšla v roce 2012 ještě v době, kdy snad ani Okamura jeětě nestrašil vraždícími kebaby a kdy si Konvička ještě hleděl hovniválů a střevlíků, proto se zde autorka nijak nezabývá extremismem a islám zmiňuje spíše v souvislosti s různými muslimskými svátky, bez toho aby musela vyvracet nějaké hoaxy a fámy.
Rozhodně doporučuji jako vícméně objektivní pohled na věc. Od někoho, kdo v regionu nejen strávil spoustu let, potkal tisíce lidí z různých sociálních vrstev i různých zemí Zálivu ale má i potřebný kulturní a filozofický background aby se mohl k problematice fundovaně vyjádřit.

 

Podvolení – Michel Houellebecq – OneHotBook 2016

Po prvním pokusu s polštinou jsem to po dvou kapitolách vzdal. Ne že bych tomu v polštině nerozuměl ale díky tomu, že nejsem zvyklý na takové velké množství spřežek a jiných nástrah psané polštiny, jsem při čtení postupoval minimálně dvakrát pomaleji, než při čtení v rodném jazyce.
Škoda, že „re/reading“ jsem si dal na úvodních kapitolách o Huysmansovi, které jsou nejméně záživné. Ale už zde, sem tam probleskne nějaká vtipná poznámka nebo trefný postřeh.
Když se do děje zapojuje Muslimské bratrstvo, tak děj začíná být zajímavější. Po převzetí moci použijí muslimové stejnou taktiku jako v Andalusii, před reconquistou. Nové ovečky získávají soft cestou, díky dolarům od boháčů ze Zálivu. Škoda, že kniha končí tak brzy, ještě před šahádou hlavního hrdiny.

Nebudu nenávidět – Izzeldin Abuelaish – Host 2014

Příběh silnej jak noha od kulečníku. Poselství stejně lidské jako podobná zpráva, která vyšla z Palestiny před zhruba dvěma tisíciletími. Pouhá dvě slova ale co síly, lidství a víry se v tomto konkrétním případě za nimi skrývá. Dám ruku do ohně za to, že se v celém světe nenajde moc lidí, kteří by poté, co by prožili něco podobného jako Izzeldin neoddali nenávisti.
Existuje legenda, tuším židovská, kde tvrdí, že v každé generaci lidské populace existuje (většinou dvanáct) spravedlivých, kteří dávají Hospodinovi důvod, udržovat Svět v chodu. Pokud je na této legendě něco pravdy, pak je Izzeldin jedním z té skupinky.
Vyprávění je civilní a neplýtvá velkými slovy tak, aby vás to znechutilo. Líčení života v Gaze je hodně silná káva a to byl ještě Izzeldin jako lékař, někým, s kým židovští vojáci a úřady jednali přeci jenom o něco vlídněji, než s jinými Palestinci.
Pokud vyhledáváte příběhy z koncentračních táborů fungujících v minulém století, tak můžete mít trošku odstup od těch hrůz, které tam jsou popisované. Pokud čtete o dnešních koncentrácích nebo u této knihy, tento odstup nemáte. Události popisované v knize si můžete pustit na Youtube, případně pokud budete hodně chtít, můžete se dostat na nějakou jeho přednášku nebo vystoupení Izzeldina Abuelaishe. Škoda, že tento obrovský příběh u nás zná tak málo lidí.

Chomejní, Sade a já – Abnousse Shalmani – Garamond 2016

Výtečné! Kniha je eklektickým mixem vyprávění o životě malé holčičky v Iránu před, během a krátce i po nástupu Chomejního. Tak trošku jako slavný komiks/film Persepolis. Dál autorka líčí své zážitky z dětského i dospělého života ve Francii. Velkou část knihy zaujímá i opěvování literatury a čtení. A už klasické francouzské nebo té specifičtější litertinské s de sadem v čele. A jako andrianina niť se knihou táhne boj za svobodu. Za svobodu nejen politickou, ale i náboženskou a za rovnost pohlaví. Autorka si nebere servítky a kritizuje obě strany barikády. Ukazuje, že blbce, pokrytce, násilníky, buřiče, lidi s otevřeným srdcem je možno najít všude napříč státy, kulturami, náboženstvími a politickým přesvědčením.