Granice marzeń – Tomasz Grzywaczewski – Czarne 2018

Název této knihy by šel přeložit jako Hranic snů nebo Hranice touhy ale nejde o nějaké prasárny, což vysvětluje také podtitul, který bych přeložil jako O neuznaných zemích. I když i toto označení je trošku zavádějící, protože státy o kterých se v této knize píše uznává Rusko a občas i ještě nějaké málo významné dvě tři země. Ač podobné země/nezemě existují v různých částech světa ale v této knize se autor zabývá těmito zeměmi z prostoru zemí v ruské sféře vlivu.
— Takže autor navštívil takové země jako je Arach/Náhorní Karabach, Podněsteří, Jižní Osetie nebo Abcházie. Osudy těchto zemí jsou si dost podobné – většinou spojené s válkami, obrovskou korupcí a steskem po dobách SSSR. Kromě této nepříjemné a smutné stránky historie těchto zemí  jsou v knize zmíněny i humornější aspekty života v neexistujících zemích jako třeba popis průběhu Mistrovství světa v kopané neuznaných zemí a národností, který se shodou náhod konal v jedné ze zemí popisovaných v této knize.
— Autor se snaží dát prostor vždy oběma stranám různých konfliktů, kterých je na Kavkaze spousta a Rusové vždy rádi tyto spory nejen podporovali ale dokonce podněcovali. Občas jsem se v zamotaném klubku různých národů a národností Kavkazu a jejich vzájemných animozit a předsudků malinko ztrácel ale tomu se asi nikdo z Evropy nevyhne. Hodně drsný byl také příběh jedné rodiny, která prožila dvě války na Kavkaze a potom se rozhodli před válkou utéct do Ukrajiny ale ke své smůle si vybrali Donbas. Mimochodem, válce na východě Ukrajiny je věnována první kapitola knihy.
— Kniha se čte dobře a autor je objektivní.  Kromě úvodní kapitoly se kniha věnuje zhruba čtyřem zemím, které téměř nikdo neuznává. I prostor mají jednotlivé země přibližně stejný. I čtenář, který se celkem dost zajímá o prostor bývalé SSSR, tak se dozví poměrně dost nových a poměrně málo známých faktů. Pokud vás zmíněná problematika nebo obecně východní země zajímají, pak koupí této knihy neuděláte chybu.

Tiráž
Vydalo: Czarne v roce 2018
Autorka obálky: Agnieszka Pasierska
Počet stran: 280
Vazba: tvrdá/e-book
ISBN: 9788380496521

Reklamy

Kwiaty w pudełku – Karolina Bednarz – Czarne 2018

Tato kniha mne zaujala ihned, jak jsem se dozvěděl, že ji vydavatelství Czarne chystá vydat. Japonsko mne vždycky zajímalo a zároveň jsem velký czarneholik. Už nedávno mne neskutečně rozsekala jiná polská reportáž z Japonska a to konkrétně Ganbare! – workshopy smrti. A Květiny v krabici vám obdobným způsobem převrátí váš pohled na svět. Tedy zejména na Japonsko.
— Hlavním námětem této reportáže je postavení žen v japonské společnosti. A musím konstatovat, že jejich postavení je velice špatné. Tak špatné, že bych se ho nebál srovnávat s ani postavením žen ve státek zálivu. A to jako beze srandy.
— Podřízené postavení žen je v japonské společnosti je tak hluboko zakořeněno, že se dost podstatně promítá i do spousty japonských slov a kanži znaků. Překvapivé je, že postavení japonských žen se značně zhoršilo poté, co se Japonsko otevřelo světu a muži začali přebírat některé západní zvyklosti. Ale své ženy naopak nutili se více a více vracet ke kořenům a tradičnímu vzhledu a chování.
—  Opravdu jsem netušil, že čikan (痴漢) neboli osahávání v MHD je tak rozšířeno a týká se tak malých děvčat, že to hnus i na japonské poměry.  Docela drsná byla i kapitola, která popisovala situaci těsně po skončení druhé světové války. Zejména ohledně  prostituce a zde se dost ušpinili i japonští vojáci, kteří zde zůstávali po konci války.
— Ale je pravda, že ne všechny témata se točí jen kolem práv žen. Některé kapitoly se třeba věnují vztahu Japonců k burakumin (部落民 – tedy nečistým), postavení bezdomovců (nejen žen), firemní kultuře japonských firem, ekologických katastrofách a další zajímavá témata.
— Každopádně kniha je napsaná moc dobře a délka témat je tak akorát aby se čtenář o tématu dozvěděl hodně informací ale nezačalo jej to nudit. Ǔctyhodné je i ozdrojování a poznámky pod čarou. Pokud budete tuto knihu číst jako e-book, tak samotný text a poznámky, vysvětlivky a podobné věci tvoří téměř polovinu knihy. Určitě mohu knihu doporučit. Už jen proto, že nevím o žádné české nebo polské knize, které by se tomuto formátu věnoval.

Tiráž
Vydalo: Czarne v roce 2018
Autorka obálky: Agnieszka Pasierska
Počet stran: 328
Vazba: tvrdá/e-book
ISBN: 9788380496842

Zakonnice odchodzą po cichu – Marta Abramowicz – Krytyka polityczna 2016

Po pravdě se přiznám, že na knize mne nejdříve zaujala minimalistická a hodně povedená obálka. Teprve poté jsem zkoumal o čem to je (i když z názvu to bylo dost poznat) a podíval se na hodnocení na GoodReads a LC. A musím říci, že kniha není zrovna  moc povzbuzující a veselé čtení.
— Základem knihy jsou příběhy cirka dvacítky žen, které prošly nějakým ženským církevním řádem a z nějakého důvodu z něj pak vystoupily. Důvody vstupu do kláštera, proč se daným ženám v něm nelíbilo nebo nelíbilo a z jakého důvodu z řádu odešly jsou dosti rozdílné ale určitě k tomu hodně přispívá to, že život řeholnic je prostoupen minimální svobodou, až otrockou fyzickou prací, minimální oceněním od kněží a nadřízených, velice přísnými omezeními a slušnou ponorkou.
— Musím také konstatovat, že věci v této knize popisované se týkaly zejména polské církve a doby před několika lety. V poslední době  by se situace řeholnic měla mírně zlepšovat a situace v mužských řádech a to i v Polsku  by měla být podstatně lepší a svobodnější. Situace řeholnic v Čechách a na Slovensku by také snad měla být lepší ale ruku do ohně (pekelného) za to rozhodně nedám. A americké a západoevropské řeholnice se mají ve skrze úplně jinak. V některých řádech například nemusí vůbec nosit řeholní oděv a nemají tolik   omezení jako polské řeholnice.
— V poslední třetině knihy autorka hledá různé odpovědi, dává některá fakta do souvislostí a píše o drobných změnách, které se v poslední době začaly u polských řeholnic dít.
— Kniha je psána celkem srozumitelným jazykem, takže téměř vše pochopí i čtenář, který je ateista a mnoho se o katolické křesťanství nezajímá. Občas najdeme v knize i zajímavý nebo vtipný okamžik, například když si dvě bývalé řeholnice otevřou hostel a první hosté ever je bandička neonacistů, které se všichni ostatní bojí ubytovat. Přičemž jedna z těch ex-sester je lesbička, veganka a bojovnice za práva sexuálních minorit – prostě někdo, kdo se náckům určitě moc nezamlouvá.
— Kniha má sice něco přes dvě stě stran ale díky krátkým kapitolám, častým předělům na celou stránku se čte velmi rychle a je to záležitost víceméně na jeden víkend nebo dva tři večery.  Každopádně mohu doporučit, jen si nejsem jistý, zda už není kniha částečně neaktuální ale to ví jen Bůh.

Tiráž
Vydala: Krytyka polityczna v roce 2016
Obálka: Maciej Kropiwicki
Počet stran: 224
Vazba: brožovaná
ISBN: 8364682911

14:57 do Czyty – Igor T. Miecik – Czarne 2012

První kapitola této knihy popisuje zážitky z cesty vlakem. Konkrétně Transibiřskou magistrálou neboli transibem, jak se v Rusku říká, takže to je trošku jiné,  než když jedete pendolinem z Prahy do Ostravy. Doba jízdy se počítá na dny, ve stanicích se zamykají záchody a v každém vagonu jsou dvě „průvodčí“ které se obden střídají. Tahle kapitola vyvolávala dojem, že v této knize reportáží z Ruska bude méně náročná na psychickou odolnost.
— Další kapitoly mne ale z tohoto trockistického bludu vyvedly. V dalším kapitole se totiž psalo o osudech příbuzných námořníků, kteří zahynuli v atomové ponorce Kursk  v roce 2000. Dále následovala kapitola o jedné ruské kadetní škole a také jedné dívčí škole. Další kapitola byla věnována jednomu moskevskému domu, kde bydlelo spousta mocných mužů. Ale ne tak mocných aby se  vyhnuli popravám nebo deportacím do gulagu a to včetně příbuzných samotného Stalina.
— Pak následuje kapitola, která mapuje osudy veteránů z druhé druhé světové války Afghánistánu a Ičkerie (Čečny). Následuje kapitola pojmenovaná „Miss Gułag 2004“. Dále si můžete přečíst o mládežnickém hnutí  Naši. Což je taková moderní varianta Hitlerjugend. V dalších kapitolách se ještě dočtete o stavu ruské armády, MMA (altimátní boje) zápasnících, čečenských sebevražedkyních nebo o situaci, která nastala po masakru v Beslanu. Prostě samé, ne moc veselé čtení.
— Tyto větší kapitoly jsou ještě členěny na další kratší celky v rozsahu pár stran a tak se kniha dobře a celkem rychle čte. Ve srovnání například s Bílou horečkou od Hugo-Badera se mi zdá kniha o nějaký desetinky slabší ale stále se drží vysoko nastavené laťky skvělé polské reportáže.

Tiráž
Vydalo: Czarne v roce 2012
Obálka: Agnieszka Pasierska
Počet stran: 152
Vazba: pevná
ISBN: 9788375364675

Biała gorączka – Jacek Hugo-Bader – Czarne 2011

Jacka Hugo-Badera jsem zaregistroval, když napsal knihu Kolymské deníky, kde popsal svou výpravu po stopách ruských koncentráků, které ve své knize Kolymské povídky mistrně popsal Varlam Šalamov. Nicméně jsem si nejdříve přečetl tuto knihu, která v mnohém Kolymské deníky připomíná.
— Také zde se autor vypraví na odvážnou cestu Ruskem. V Moskvě si zakoupí slavný gazik (namísto sponzory nabízeného moderního offroadu v plné palbě, aby lépe zapadl mezi místní lidi). Nakonec tedy projede téměř celé Rusko od Moskvy až do Vladivostoku.
—  Jelikož jde o již třetí vydání této knihy, je doplněna ještě spoustou dalších textů a reportáží i z Ukrajiny, Moldávie nebo Podněsteří, což je loutkový stát, úzká nudle, fungující tak trochu jako skanzen komunismu.
Kromě toho, že se reportáže odehrávají téměř po celém území bývalého SSSR, tak zde najdeme i části, které se liší i  časem. hodně zajímavé jsou pasáže, které s věnují životu ruských hippies v dobách vlády komančů. Zcela novým poznatkem pro mne bylo to, jak hodně bylo mezi těmito lidmi rozšířena nitrožilní aplikace tvrdých drog, protože tak se členové této subkultury bránili proti tomu, aby byli ostatními obviněni ze spolupráce s režimem a KGB.
— Alarmující byly i ty části knihy, které se věnovaly tomu, jak hodně je v Rusku rozšířen AIDS a to, že vláda tento problém moc neřeší. Hodně drsné byly i pasáže o téměř genocidě, kterou mezi původními obyvateli Sibiře způsobuje kombinace alkoholu a mizerných životních vyhlídek. Odtud pochází i název knihy: Bílá horečka, což je hovorový výraz pro alkoholové delirijní stavy, kdy lidé v halucinacích způsobených alkoholem páchají vraždy, sebevraždy nebo utečou do tajgy, kde umrznou.
— Autor v knize popisuje opravdu mnoho zajímavých věcí: fungování sibiřských šamanů, život a nástrahy jezera/moře Bajkal, stráví nějaký čas mezi ruskými bezdomovci a díky rozhovoru s ruským filologem a archeologem Leo Klejnem popsal kastovní systém panující v ruských věznicích. Další hodně drsná a depresivní kapitola se věnuje životu v Moldávii, kde ukazuje fungování mafie obchodující s lidskými orgány a také dává prostor ženám, které se staly objetí obchodníků s bílým masem. Množství témat, které tato reportážní kniha popisuje je opravdu obrovský a rozmanitý a autor jde většinou dosti do hloubky a umí se přiblížit lidem s kterými mluví a o kterých píše.
— Jacek Hugo-Bader určitě patří k čelním představitelům skvělé polské reportážní školy a jeho styl psaní je opravdu svižný ale ne povrchní, velmi lidský ale přesto se dokáže na vše podívat kriticky a je s podivem, že to obrovské množství zajímavých faktů a lidských osudů dokáže podat tak, že se čtenář ani na kratičký okamžik nenudí. Rozhodně mohu doporučit. V češtině zatím tato kniha nevyšla ale u Absyntu již zmiňované Kolymské deníky vyšly ve slovenštině.

Tiráž
První vydání: 2011
Vydal: Czarne v roce 2009
Obálka: Agnieszka Pasierska
Foto na obálce: Abbas / Magnum photo
Počet stran: 400
Vazba: pevná
ISBN: 9788375362664

Paweł Smoleński – Izrael już nie frunie – Czarne 2015

Tato kniha, která je klasickou ukázkou skvělé polské reportážní školy u nás vyšla u vydavatelství Dokořán pod jménem Izrael se už nevznáší. Ten můj výtisk od polského vydavatelství Czarne byl již čtvrtým vydáním této konkrétní knihy, takže jde o dost úspěšný titul.
— Samotný název knihy je odkazem na jeden z příběhů obsažených v  této knize, který pojednává o dvou bratrech chasidech, z nichž si jeden tajně přečte Darwina a pak tento skvělý žák jedné z prestižní ješivy  opustí tuto školu i chasidskou víru a stane se známým izraelským publicistou. Pro svého bratra i většinu rodiny se ale mrtvým již když opustí chasidskou komunitu.
— Jelikož první vydání této knihy vyšlo již v roce 2006, tak reflektuje i některé problémy, na které si již dnes sotva vzpomeneme jako je násilné vyklizení židovských osad na kupovaných územích. Tato problematika se v této knize řeší hodně a je to pro Izraelce hodně citlivé téma asi i dnes.
— Jinak jde o klasický příklad skvělé polské reportážní školy: autor dává prostor jak velké politice, tak obyčejným osudům a příběhům obyčejných lidí, snaží se nestranně dát prostor jak Palestincům, tak Izraelcům, lidem ze všech sociálních skupin a vrstev. V rámci oslovení Izraelců, zde ještě dává prostor Izraelcům, kteří pocházejí  z různých částí světa. Na to, že je izraelské obyvatelstvo složeno z Židů, kteří původně žili v úplně jiných částech světa, takže kromě tradiční nevraživosti mezi Izraelci a Palestinci, tu máme tlaky mezi židy pocházejícími z Afriky a Židy pocházejícími z Ruska a jeho bývalých kolonií.
— Protože Izrael je země plná rozporů, oblastí odkud pochází všechny tři abrahámovská náboženství a nachází se zde Jeruzalém, který má obrovský význam pro všechny tři tyto náboženství jsou všechny spory hodně ovlivněny historickými křivdami a náboženstvím.

— V otázce Blízkého východu, izraelsko – palestinských vztahů a Jeruzaléma není nic černobílé ale naopak vše má mnoho různých úrovní a jejich vyřešení by byl oříšek i pro slavného mudrce Šalamouna. Pro nás čtenáře to je na druhou stranu zárukou, že nás každou chvíli překvapí nějaký zajímavý fakt, nečekaná souvislost nebo zajímavá interpretace některých faktů.  Stránky ubíhají poměrně svižně a nějaká nuda nebo stereotyp zde opravdu nehrozí.
— I když kniha není již zcela aktuální, tak ji všem čtenářům, které zajímají některé z problémů o kterých kniha pojednává a nebo prostě jen čtou rádi non-fiction literaturu.

Tiráž
První vydání: 2011
Vydal: Czarne v roce 2015
Obálka: Agnieszka Pasierska
Foto na obálce: Piotr Janowski
Počet stran: 320
Vazba: pevná
ISBN: 9788380491205

Přípitek předkům – Wojciech Górecki – Dokořán 2017

Téměř hned, jak jsem objevil produkci skvělého polského nakladatelství Czarne jsem pokukoval po knize Wojciecha Góreckého Planeta Kaukaz a pak jsem zjistil, že tato kniha vyšla i v češtině u nakladatelství Dokořán. Ale nakonec jsem se díky šťastné náhodě, dostal dříve k jejímu volnému pokračování Přípitek předkům od stejného nakladatelství. A také původně z nabídky nakladatelství Czarne.
— Přípitek předkům mapuje Jižní Kavkaz a to konkrétně Gruzii, Arménii a Azerbájdžánu. vypráví nám jak velké dějiny těchto zemí, tak současnou geopolitikou situaci a to vše je prošpikováno drobnými postřehy a příběhy autora z cest po těchto jihokavkazských zemích s občasnými citacemi postřehů jiných polských nebo i cizích cestovatelů.
— Autor má celý region důkladně nastudovaný a tak se i čtenář, který se o dějiny těchto zemí hodně zajímá, dozví spoustu důležitých nových informací ale i všelijaké nevýznamné střípky a zajímavosti. V celé knize se tyto zhruba tři roviny vyprávění dynamicky střídají, takže nehrozí, že by se čtenář začal nudit. Když už hrozí, že by čtenáře mohlo  vyjmenovávání různých panovníků, státečků a kmenů nudit, tak následuje barvitý popis průběhu a zvyklostí správné gruzínské hostiny.
— Protože se v těchto třech kavkazských zemích mísí nejen Evropa s Asií, ale několik náboženství, spousta kultur, národů, národností i kmenů, moderní s tradičním, tak má autor stále o čem vyprávět a čím čtenáře překvapovat, udivovat a bavit. Kniha se díky této pestrosti čte opravdu velmi dobře, stránky rychle mizí a stačí, když každý den čtete jen chvilku a za cirka týden  jste na poslední straně.  takže pokud se zajímáte o tento region, postsovětské země, non fiction literaturu a polskou reportážní školu obzvláště, pak si tuto knihu nenechte ujít. U mně je to jasné, já jsem již beznadějný czarneholic. : )