Hanni Münzer – Medová smrt Omega 2017

med-smallAutorka se narodila ve Wolfratshausen a měla vždy bujnou fantazii. Již jako šestnáctiletou ji pohltila každá kniha. K napsání románu ji podle vlastních slov inspirovala kromě lásky ke knihám a touze napsat svůj vlastní příběh, historie její rodiny. Protože: „ Můj pradědeček i dědeček si vzali ženy, které nebyly v souladu s Norimberskými zákony. Oba byli členové socialistické strany, která bojovala proti Hitlerovi. Během války rodina schovávala židovského kamaráda a podařilo se jim ho zachránit. Můj pradědeček, dědeček i jejich manželky, které pro něj vařily, byli velmi stateční, riskovali životy své i svých dětí, aby jeden zachránili.“

Právě pátrání po historii vlastní rodiny přivede mladou Američanku Felicity a její matku nejdříve do Říma a posléze díky sbírce osobních poznámek a dokumentů její zemřelé babičky, až do Mnichova roku 1923 a ještě mnohem dál. Před Felicity se odvíjejí pohnuté a temné osudy nejen její prababičky operní pěvkyně Elisabeth, ale především Elisabethininých dětí Deborah a Wolfganga.

Příběh by se dal rozdělit na tři části. Současnost prezentovaná Felicity a jejím pátráním. Období Výmarské republiky od roku 1919 do roku 1933, kdy se novým kancléřem stal Adolf Hitler. Tato část naší historie je prezentována ženou židovského lékaře, naivní a povrchní dívkou Elisabeth. Její dcera Deborah nás potom provede obdobím Německých dějin od nástupu Hitlera k moci až do roku 1945.

Myslím, že právě díky věrnému zachycení historických událostí působí příběhy Elisabeth a Deborah tak realisticky.

Autorka zvolila pro svůj příběh vyprávění ve třetí osobě. To především v kapitolách věnujících se Elisabeth působí dost rušivě. Zároveň je díky velkému množství vedlejších postav kniha dost přelidněná a čtenář místy ztrácí přehled v osobách a obsazení.

Naopak vývoj postav od naivních dívek až po ženy s jasným cílem, pro jehož dosažení jsou schopny sáhnout k jakýmkoli prostředkům, je v knize zachycen citlivě a věrohodně. Je to opravdu silný příběh.

Autorka v jednom z rozhovorů říká: „Chtěla jsem napsat knihu z pohledu žen a matek, která ukazuje, jak ceněným zbožím je mír, aby děti mohly vyrůstat v lásce, beze strachu, bomb a teroru.“

Myslím, že se autorce její záměr zdařil. Hanni Münzer sice není žádný Remarque, (před románem Medová smrt autorka napsala pouze jednu knihu pro děti), ale i tak se jí podařilo napsat velice silný příběh.

Závěrem se chci pozastavit u dvou věcí.

Nejdříve musím pochválit opravdu pěknou grafickou stránku knihy. Tím myslím nejen pevnou vazbu, kvalitní grafickou úpravu a medailonek autorky na přebalu. Ale také historickou mapu Mnichova na předsádce knihy.

O to více mě zaráží výběr překladatelky. Protože kniha, kterou nakladatelství oprávněně považuje za jednu ze svých nejlepších, si zaslouží mnohem lepší překlad, než mu Langue Assistant Dita Suterová, která zřejmě doposud nemá větší překladatelské zkušenosti, dala.

Jako příklad uvádím jen několik málo vět z těch mnoha, díky nimž se mi jinak tento poutavý příběh tak špatně četl.

„Puče se rovněž zúčastnil generál Luddendorff, zasloužilý hrdina první světové války, který byl poté uvězněn ve své slavnostní císařské uniformě.“

„Felicity přiletěla jen s ručním zavazadlem…“

„Přitom si dychtivěji nepřála nic jiného než někam dorazit a najít si pevné místo ve svém životě. A stejně jednala neustále ve snaze odporovat, nutkavé nevole podrobovat se, které vycházely z její duše.“

„Měla poklidný život, omezující se především na mužské duševní rozpoložení.“

„ že může přes všechna měřítka člověka milovat, přesto se trápit.“

„Měl oné neznámé, co v ní vznítilo opíjející melodii, která i dnes zněla v její duši.“

Kniha 80%

Překlad 50%

Jan Procházka

 

marleneBTW: V Polsku tato kniha vyšla také, pod titulem Miłość w czasach zagłady a kromě toho zde právě vychází i kniha Marlene, která je prequel k Medové smrti. Tedy vypráví o tom, co předcházelo ději této knihy. Obě knihy mají pěkné obálky, které zachovávají stejný grafický styl a tak doufejme, že Omega přeloží a vydá i tuto knihu.
Pokud vás kniha zaujala a nemůžete se rozhodnout, můžete si ještě přečíst rozhovor s autorkou této série Hanni Münzer, který najdete na stránkách vydavatelství Omega.

Plán N – Simon Urban – 2011 – Odeon

Rozporuplný kousek. Některé věci mne dost iritovaly. Nahrazení Stasi STB, plus pár podobných pakáren, které jdou na vrub překladatele nebo až moc dlouhé a časté pasáže vnitřních monologů s mentorem, které už jsou na vrub autora.
Kniha je mixem detektivky, politického thrilleru, satiry, alternativní historie a postapa (i když atomovou válku nahrazuje socialistická bída).
Děj se odehrává v nedávné minulosti světa, ve kterém nedošlo ke sjednocení Německa a proto stále existuje NDR. Přes „zlé“ Německo vede plynovod, který přivádí ruský plyn do Západního Německa a i zbytku Evropy. Skomírající „kružítkové“ hospodářství je dosti závislé na transitních poplatcích a proto zavražděný bývalý funkcionář na uzavřeném území kolem plynojemu vyvolá obrovský rozruch a když západoněmecký Spigel informuje o tom, že oběť měla svázané tkaničky u bot, což bylo poznávací znamení poprav prováděných Stasi, tak je ohroženo i podepsání velice významné dohody mezi oběma státy. Proto se představitelé obou německých států dohodnou na tom, že vyšetřování povede tým složený z vyšetřovatelů obou zemí…
Obraz upadající země, kde nikdo nevěří nikomu a téměř nikdo v nějakou budoucnost je vykreslen skvěle. Autor si pohrál s reáliemi z doby, kdy NDR ještě existovalo a šikovně je skloubil se vymyšlenými detaily postmileniálního NDR. Například existují mobily ale v NDR se označují jako minsky a namísto SMS si kružítka posílají TNT. Téměř každá druhá stránka je prostoupena bídou rozpadající se země.
Dějem se prolínají vnitřní dialogy tajuplně zmizelého nadřízeného a mentora hlavního hrdiny, který jeho snažení cynicky odsuzuje jako zbytečné a hrdina také hodně řeší ztroskotání vztahu se svou osudovou ženou. Ač je kniha díky tomu kdy a kde se odehrává slušně depresivní, tak zde najdeme spoustu vtipných situací a postřehů o společnosti. Vyloženě povedená je scéna na nudistické pláži.
Prostě taková kombinace Židovského policejního klubu, Otčiny a něčeho od Kafky?
Nicméně i když se sem tam budete muset plahočit nudnými pasážemi, tak celkově je kniha zajímavá a místy i plná převážně černého humoru.

Tady je malá ukázka:
Mercedes zabrzdil se zapnutými výstražnými světly na kraji ulice, zámky ve dveřích vyjely nahoru.
— Frankenstein nastoupil dopředu, Wegener dozadu.
— Bylo 18 hodin 34 minut.
— Brendel šlápl na plyn.
— Na Berlín padal soumrak, halil město jako průsvitný šedomodrý bezešvý šál, pod takovým příkrovem bojujeme, pomyslel si Wegener, všichni jsme na jedné lodi, hráči i bývalí milenci. Kohokoliv se zeptáte na jeho motiv, řekne, že chce to nejlepší pro svou zemi, nejmenší a největší společný jmenovatel je to nejlepší pro svou zemi, věta o pěti slovech, která zní vždy správně a významně, dá se s ní zdůvodnit každá křížová výprava. Věta, která se hodí na každou vlajku.
— Wegener se díval, jak po obou stranách ulice ubíhají temné řady domů, výhrůžné architektonické monumenty, zářící nacistické lustry, viděl blyštivou hvězdu na kapotě mercedesu, hnal se hlavním městem Třetí říše přímo ke kupoli Germanie, v tu chvíli si naprosto jasně uvědomil, že žil a žije v diktatuře a jednoho dne zahyne. Jak pošramocený se tenhle stát vydrápal z historicky klíčových okamžiků! Jak by to vypadalo, kdyby pár detailů proběhlo jinak? Kým by byl Martin Wegener, kdyby svět v minulosti odbočil, místo aby pořád bezcílně klopýtal rovnou za nosem?
— „Sledují nás,“ řekl Brendel.
— Sledují nás všichni ti nedůslední egoisti a oportunisti, možná k nim taky patřím, pronásleduju sám sebe, pomyslel si Wegener, jsem lovec ženoucí se sám za sebou, když se otočil, civělo na něj dvacet třicet rozsvícených párů reflektorů.
— „Červený fobos, bílý univerzál.“ Brendel zabočil do Greifs­‑ waldské ulice. Za nimi zablikala odbočovací světla, tři čtyři auta se držela za nimi. Barva se nedala rozeznat.
— „Co teď?“ zeptal se Frankenstein.
— „Nejdřív musíme za ním,“ rozhodl Wegener, „jestli to stihnem.“
— „Kde se sejdem, pokud se budem muset rozdělit?“
— „Navrhni něco!“
— „Jestli ho nedostanem, tak v Molotovu.“ Frankenstein si jazykem přejel rty. „Znáte Molotov, pane Brendle?“
— Brendel zavrtěl hlavou.
— „Nejlepší podnik ve Východním Berlíně. V každým ohledu.“
— Brendel nereagoval, upřeně hleděl na silnici, rty stažené do zahořklá čárky.
— Mlčky ujížděli hustým hlučným provozem, v němž nebylo možné setřást pronásledovatele, Brendel každých pět vteřin koukl do zpětného zrcátka a každých třicet vteřin na hodiny.
— Po nějaké chvíli řekl příjemný ženský hlas: Po dvou stech metrech budete u cíle, odmlčel se a potom přešťastně dodal: Váš cíl je na pravé straně.
— Digitální hodiny vedle tachometru skočily na 18.55.
— Frankenstein si oběma rukama poopravil účes. „Co uděláme, jestli je za námi Bezpečnost?“
— „To teda nevím.“ Wegener pozoroval černou hmotu stromů, vysoké oblouky pouličního osvětlení vytvářely na asfaltu každých sto metrů nažloutlé louže světla, mezi nimi neproniknutelná tma, v níž by se mohly skrýt celé fotbalové týmy, chodníky osiřelé, hustý provoz aut.
— Brendel zpomalil.
— Wegener se podíval zadním oknem, žádného pronásledovatele neviděl.
— Vpravo se táhl velký vybetonovaný půlkruh, v jehož středu se rozvalovala vysoká hrouda bronzu. Thälmann odhodlaně koukal do nočního nebe, kam ho komunisté umístili před více než půl stoletím. Z pravého ramene vyrůstala zaťatá pěst, za zády mu vlála těžká vlajka jako bronzové křídlo. Prostor kolem pomníku byl prázdný.
— „Zastavili někde za námi.“ Brendel vypnul motor a světla, mercedes dojel na neosvětlené místo a zastavil.
— 18:57
— Wegener cítil vibrování minsku, vytáhl ho z kapsy. Obdrželi jste zprávu od Karolíny Endersové. A je to tu zas, dobře dávkovaný nával adrenalinu, který nemůže ovlivnit, čiré plýtvání energie na nijaký text, zklamání zaručené, jediným překvapením bude kombinace slov, která ho tentokrát nakopnou zezadu do koulí.
Momentálně nikoho nemám.
— Ale samozřejmě že máš, pomyslel si Wegener, ale toho jsi vybombardovala do citového exilu, protože jsi nemohla snést pomyšlení, že ho budeš milovat pořád, proto ses bez ohledu na city rozhodla, že ho nebudeš milovat, stejně střízlivě jako posíláš neschopného sibiřského praktikanta Gazpromu o měsíc dřív k ledu – chladně a neodvolatelně.
— 18:59
— Přední sklo vozu třídy S se zevnitř orosilo. V rozích se vytvářely améby kondenzované vody, které zvolna rostly do výše.
— Frankenstein potlačil kýchnutí a prohledával si šusťákovou bundu, aby vytáhl papírové kapesníčky.
— Brendel prostředníkem rytmicky klepal ve vteřinových intervalech na řadicí páku, hlavu opřel o opěrku, pak ji sklonil na prsa.
— Frankenstein se co nej ohleduplněji vysmrkal.
— 19:00
— Jak by ses rozhodl, Ernste, kdybys to všechno věděl, kdybys přežil, pomyslel si Wegener a pozoroval Thalmannův strnulý obličej, který se najednou nezdál vůbec tvrdý a hrdinský, ale smutný, nejistý a smrtelně unavený. Kulka do týla tě zachránila před pravdou, vysochala z tebe legendu, komunistickou konzervu s nekonečnou trvanlivostí, buď rád, žes sis ušetřil pozdější zklamání, žes nemusel volit mezi mocí a možností, všichni na tom ztroskotali, tys už tu příležitost neměl, Teddy. Poděkuj a gratuluj si, dodnes jsi ze všech špatných vůdců ten nejlepší.
— Z temnoty bronzové hlavy se vynořil stín.
— Přikrčil se.
— Opřel se rukama a seskočil.
— Wegenerovi na okamžik připadalo, jako by Thälmann v životní velikosti vystoupil z vlastní hlavy, seskočil ze soklu, unavený neustálou glorifikaci postoje, který už dávno nebyl jeho, civět do nebe bylo každým rokem nesnesitelnější. Pár desetiletí přemýšlení člověku pomůže, leccos vidí, nemůže zavírat oči, když mu je sochař Kerbel udělal v bronzu doširoka otevřené.
Celý příspěvek