Příběhy vašeho života – Ted Chiang – Albatros 2011

big_pribehyKdybych měl tuto útlou sbírku sci fi povídek nějak stručně charakterizovat, tak bych použil nálepku: sci sci-fi. Prostě vědecká fantastika, která klade hodně důraz na to sci – neboli vědu. Z tohoto subžánru jsem četl například Darwinovo rádio nebo aktuálněji bych se tam nebál zařadit i populárního Marťana.
— Zde najdeme několik povídek, které mají všechny dost rozdílné náměty a trošku i zpracování  ale spojuje je určitý důraz na pokud možno vědecký pohled na sci-fi. Asi nejblíže k tradičnímu pohledu na sci-fi má úvodní povídka o stavbě babylonské věže. Ale i ostatní povídky jsou výtečné. Ať už jde o pohled na soupeření dvou jedinců, kteří získají kvantitativně vyšší inteligenci než zbytek populace nebo o porozumění jazyku a myšlení  civilizace postavené jak na odlišných civilizačních hodnotách, tak i na jiné stavbě těla, vždy je povídka zajímavá, čtivá a nutí čtenáře k zamyšlení. Hodně dobrá  je i povídka, která míchá vědu s kabalou a kde se už dostáváme i na okraj žánru fantasy.
— Nenapadá mne moc věcí, které by šly knize vytknout. Kromě toho, že by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha delší a obsahovala o pár povídek více. Ocenil jsem i to, že v závěru knihy odhaluje autor genesi všech povídek, které kniha obsahuje a čtenář se tak má možnost dozvědět, jak autor uvažuje a jakým způsobem se dopracoval k zápletkám svých povídek.
— Knihu bych doporučil nejen náročným čtenářům žánru sci-fi ale i těm, kteří tento žánr opomíjejí a vidí v něm jen dlouhé ságy o kosmických lodích a bojích s vetřelci. Kniha by mohla být i dobrou volbou na nějakou cestu nebo období, kdy čtenář  nemá tolik času na čtení a nemůže také číst každý den.

 

 

Sibiřská výchova – Nicolai Lilin – Paseka 2011

V něčem mi hlavní hrdina Sibiřské výchovy Nikolaj zvaný Kolyma připomínal hlavního hrdinu Melvilu. Také byl šíleně přemoudřelý a vzorně jednající Mirek Dušín. Ale Mirek Dušín, který se už od mala učí vraždit lidi, krást a podvádět. Společné s Melvilem má tento příběh i jakousi nostalgii po lepších časech, opojení venkovem a venkovany a částečně okouzlení totalitární levicovou ideologií.
— Kniha je autobiografickým příběhem mladičkého člena zločinného ruského podsvětí. Doplněné o stručné vysvětlení dnes již téměř neplatících vnitřních zákonů ruského podsvětí, symboliky kriminálnického tetování, zákonů života ve vězení a různých pověr a zvyků, které ruští kriminálníci převážně ze Sibiře, zachovávali nebo ctili. Vše nenásilnou formou začleněné do vyprávění o životě našeho hlavního hrdiny.
— Vše je podáno tak, že čtenář často zapomíná na to, že hlavní hrdina je zloděj, násilník a vrah a velkou část knihy s ním sympatizuje a to, že když sibiřský recidivista nedává své bohatství okázale najevo svými šperky, oblečením a dalšími symboly společenského postavení, neznamená to, že jeho krádeže a vraždy jsou morálně ospravedlnitelné. Bodnutí jeho nože bolí stejně a je stejně nebezpečné, jako bodnutí nožem od chlápka nebo kluka ověšeného zlatými řetězy.
— Idylku falešné kriminálnické nostalgie naruší líčení podmínek ve vězení pro mladistvé, scény hromadného znásilňování tamtéž a pár podobných scén. Život na cele, kde je namačkáno stopadesát adolescentních kriminálníků a dvě malá okna, spí se na etapy, protože lůžek je podstatně méně než nocležníků je asi nepředstavitelný i pro někoho, kdo se dostal do styku s českým pasťákem. O normálním čtenáři nemluvě. Také vyprávění o násilném přestěhování Sibiřanů do Podněstří je kruté. Nebo scéna, kdy matka jedné z postav raději zabije svou dcerku sama, než aby zemřela až po hodinách krutého mučení sadistických dozorců, je takovou drsnější verzí Sofiiny volby.
— Mimochodem o tom, že Podněstří je taková Kriminálnická autonomní oblast jsem neměl tušení. To pohled na účinkování Rusů v této oblasti ještě více komplikuje. Moc nepotěšila ani informace, že vládu nad ruským podsvětím definitivně přejímá ta část kriminálníků, kteří ignorují i zákony, které ještě nedávno platili mezi kriminálníky. A na povrch vyplouvá to nejhorší z lidské povahy.
— Nicméně, pokud skousnete hodně realisticky líčené brutální násilí, kterého se dopouštějí téměř ještě děti, tak vám mohu tuto knihu doporučit. čte se dobře a rychle ale příjemné čtení to není ani omylem.
— A ještě bych se zmínil, že autorovi vyšly ještě dvě knihy, které jsou stejně autobiografické. V jedné vypráví  autor své zážitky z okupace Čečenska a v té druhé (se Sibiřskou výchovou  třetí) zážitky po návratu z války.

 

 

Dívka na klíček – Paolo Bacigalupi – Argo 2011

Tak trochu jsem věděl do čeho jdu, protože jsem už přelouskal (stejně výbornou a možná i o prsa lepší) sbírku povídek PB která se jmenuje Čerpadlo 6. Už zde jsou určité zárodky tohoto románu zpětně dosti znát (ne, ve všech povídkách). Parádní je to, že zde autor vykreslil celý nový svět se svou mytologií, flórou a faunou podobně jako to udělal Tolkien se Středozemí,

Alternativní Thajsko z blízké budoucnosti, kde se příběh odehrává si můžete představit jako krásný nový svět v podání firmy Monsanto, který se změnil v obrovskou noční můru. Po přečtení pár článků o historii a praktikách této firmy, pochopíme ještě lépe některé motivy a reálie použité v této knize. Nynější ekonomika založená na ropě je již minulostí a přechod na energii uchovávanou v kličkopružinách, byl velice bolestivý. Celý svět byl nejen zpustošen mnoha vlnami nových virových epidem ale lidé jsou přes zemědělce rukojmími několika mamutích nadnárodních firem produkujíích geneticky modifikované „značková“ semena a potraviny. Malému thajskému království se politikou izolacionalismu daří udržovat rozsáhlou nezávislost. Ale nic není trvale udržitelné.

V samotném království je také hodně horko. Thajci jsou nepřátelsky naladěni proti všem cizincům, zejména Číňanům, kteří jsou vykázáni na okraj společnosti a div že nemusí nosit žlutou hvězdu (a čtyři malé). Mezi příznivci ministerstva obchodu a ministerstva zemědělství se stále přiostřuje již tak velké napětí. Ve vzduchu je cítit konflikt, který očistí zemi krví.

V této „pekelné kuchyni“ pátrají agenti genetických společností po původu tajemného ovoce a tajně sní o tom, že se dostanou k pokladům ukrytým v thajské semenné bance. V jednom„zábavním“ podniku, kam chodí i cizinci pracuje dívka, která není tak úplně dívka. Tedy nemá nic navíc tam dole, jak by si někdo mohl myslet na základě svých výletů do této země, ale je spíše něco mezi člověkem, androidem a mutantem. Díky genovým úpravám na té nejhlubší úrovni a sadistické výchově v domovském Japonsku, představuje dokonalou služku. Má přímo živočišnou potřebu sloužit a zalíbit se svým pánům. Kdo by ji nechtěl?

Zdá se že není schopna se vzbouřit. Ale zázraky se dějí. A najednou zoufalý čin pouhé sexuální hračky odpálí nálož, která zaplaví celou zemi krví a plameny. Poté již nic nebude stejné jako dříve.

Příběh je parádní. Po pár stránkách vás vtáhne do děje a vy se ocitnete v ulicích asijské metropole. Časté používání thajských slovíček vůbec nevadí, spíše naopak. Pomůže lépe se vcítit do děje a ztotožnit se s postavami knihy. Prostě obsah knihy je stejně parádní jako obálka s thajskou biomechanickou Monou Lízou. Dívka na klíček patří k těm nemnoha knihám, které je možné číst vícekrát a vždy v nich najdete něco nového a stále vám bude čtení bavit, i když budete znát pointu a kdo „byl zahradník“.

Zapletení – Zygmunt Miłoszewski – Host 2011

Na první pohled celkem obyčejná detektivka. Příjemná je i červenoknižní vedlejší linka, kdy s hlavní hrdina začne románek s mladší ženou. Dobrý nápad byl i to, že před každou kapitolou předcházel krátký výběr z denního tisku, který zejména polskému čtenáři pomohl příběh ukotvit v čase.
Hlavní hrdina mi byl velmi sympatický a musím ocenit jeho vkus, co se týká gamesek. A i když nejsem zas tak dobře obeznámen s polskými reáliemi, bavil mne rozporuplný vztah hlavního hrdiny k Varšavě, kterou zároveň miluje i nenávidí.
Po této knize jsem pošilhával dlouho a nezklamala mne a rozhodně si přečtu Zrnko pravdy. už jenom proto, že je dnes také hodně aktuální.
A pokud bych měl knihu nějak jednoduše ohodnotit, tak jí přidělím čtyři Králíky z pěti.

Plán N – Simon Urban – 2011 – Odeon

Rozporuplný kousek. Některé věci mne dost iritovaly. Nahrazení Stasi STB, plus pár podobných pakáren, které jdou na vrub překladatele nebo až moc dlouhé a časté pasáže vnitřních monologů s mentorem, které už jsou na vrub autora.
Kniha je mixem detektivky, politického thrilleru, satiry, alternativní historie a postapa (i když atomovou válku nahrazuje socialistická bída).
Děj se odehrává v nedávné minulosti světa, ve kterém nedošlo ke sjednocení Německa a proto stále existuje NDR. Přes „zlé“ Německo vede plynovod, který přivádí ruský plyn do Západního Německa a i zbytku Evropy. Skomírající „kružítkové“ hospodářství je dosti závislé na transitních poplatcích a proto zavražděný bývalý funkcionář na uzavřeném území kolem plynojemu vyvolá obrovský rozruch a když západoněmecký Spigel informuje o tom, že oběť měla svázané tkaničky u bot, což bylo poznávací znamení poprav prováděných Stasi, tak je ohroženo i podepsání velice významné dohody mezi oběma státy. Proto se představitelé obou německých států dohodnou na tom, že vyšetřování povede tým složený z vyšetřovatelů obou zemí…
Obraz upadající země, kde nikdo nevěří nikomu a téměř nikdo v nějakou budoucnost je vykreslen skvěle. Autor si pohrál s reáliemi z doby, kdy NDR ještě existovalo a šikovně je skloubil se vymyšlenými detaily postmileniálního NDR. Například existují mobily ale v NDR se označují jako minsky a namísto SMS si kružítka posílají TNT. Téměř každá druhá stránka je prostoupena bídou rozpadající se země.
Dějem se prolínají vnitřní dialogy tajuplně zmizelého nadřízeného a mentora hlavního hrdiny, který jeho snažení cynicky odsuzuje jako zbytečné a hrdina také hodně řeší ztroskotání vztahu se svou osudovou ženou. Ač je kniha díky tomu kdy a kde se odehrává slušně depresivní, tak zde najdeme spoustu vtipných situací a postřehů o společnosti. Vyloženě povedená je scéna na nudistické pláži.
Prostě taková kombinace Židovského policejního klubu, Otčiny a něčeho od Kafky?
Nicméně i když se sem tam budete muset plahočit nudnými pasážemi, tak celkově je kniha zajímavá a místy i plná převážně černého humoru.

Tady je malá ukázka:
Mercedes zabrzdil se zapnutými výstražnými světly na kraji ulice, zámky ve dveřích vyjely nahoru.
— Frankenstein nastoupil dopředu, Wegener dozadu.
— Bylo 18 hodin 34 minut.
— Brendel šlápl na plyn.
— Na Berlín padal soumrak, halil město jako průsvitný šedomodrý bezešvý šál, pod takovým příkrovem bojujeme, pomyslel si Wegener, všichni jsme na jedné lodi, hráči i bývalí milenci. Kohokoliv se zeptáte na jeho motiv, řekne, že chce to nejlepší pro svou zemi, nejmenší a největší společný jmenovatel je to nejlepší pro svou zemi, věta o pěti slovech, která zní vždy správně a významně, dá se s ní zdůvodnit každá křížová výprava. Věta, která se hodí na každou vlajku.
— Wegener se díval, jak po obou stranách ulice ubíhají temné řady domů, výhrůžné architektonické monumenty, zářící nacistické lustry, viděl blyštivou hvězdu na kapotě mercedesu, hnal se hlavním městem Třetí říše přímo ke kupoli Germanie, v tu chvíli si naprosto jasně uvědomil, že žil a žije v diktatuře a jednoho dne zahyne. Jak pošramocený se tenhle stát vydrápal z historicky klíčových okamžiků! Jak by to vypadalo, kdyby pár detailů proběhlo jinak? Kým by byl Martin Wegener, kdyby svět v minulosti odbočil, místo aby pořád bezcílně klopýtal rovnou za nosem?
— „Sledují nás,“ řekl Brendel.
— Sledují nás všichni ti nedůslední egoisti a oportunisti, možná k nim taky patřím, pronásleduju sám sebe, pomyslel si Wegener, jsem lovec ženoucí se sám za sebou, když se otočil, civělo na něj dvacet třicet rozsvícených párů reflektorů.
— „Červený fobos, bílý univerzál.“ Brendel zabočil do Greifs­‑ waldské ulice. Za nimi zablikala odbočovací světla, tři čtyři auta se držela za nimi. Barva se nedala rozeznat.
— „Co teď?“ zeptal se Frankenstein.
— „Nejdřív musíme za ním,“ rozhodl Wegener, „jestli to stihnem.“
— „Kde se sejdem, pokud se budem muset rozdělit?“
— „Navrhni něco!“
— „Jestli ho nedostanem, tak v Molotovu.“ Frankenstein si jazykem přejel rty. „Znáte Molotov, pane Brendle?“
— Brendel zavrtěl hlavou.
— „Nejlepší podnik ve Východním Berlíně. V každým ohledu.“
— Brendel nereagoval, upřeně hleděl na silnici, rty stažené do zahořklá čárky.
— Mlčky ujížděli hustým hlučným provozem, v němž nebylo možné setřást pronásledovatele, Brendel každých pět vteřin koukl do zpětného zrcátka a každých třicet vteřin na hodiny.
— Po nějaké chvíli řekl příjemný ženský hlas: Po dvou stech metrech budete u cíle, odmlčel se a potom přešťastně dodal: Váš cíl je na pravé straně.
— Digitální hodiny vedle tachometru skočily na 18.55.
— Frankenstein si oběma rukama poopravil účes. „Co uděláme, jestli je za námi Bezpečnost?“
— „To teda nevím.“ Wegener pozoroval černou hmotu stromů, vysoké oblouky pouličního osvětlení vytvářely na asfaltu každých sto metrů nažloutlé louže světla, mezi nimi neproniknutelná tma, v níž by se mohly skrýt celé fotbalové týmy, chodníky osiřelé, hustý provoz aut.
— Brendel zpomalil.
— Wegener se podíval zadním oknem, žádného pronásledovatele neviděl.
— Vpravo se táhl velký vybetonovaný půlkruh, v jehož středu se rozvalovala vysoká hrouda bronzu. Thälmann odhodlaně koukal do nočního nebe, kam ho komunisté umístili před více než půl stoletím. Z pravého ramene vyrůstala zaťatá pěst, za zády mu vlála těžká vlajka jako bronzové křídlo. Prostor kolem pomníku byl prázdný.
— „Zastavili někde za námi.“ Brendel vypnul motor a světla, mercedes dojel na neosvětlené místo a zastavil.
— 18:57
— Wegener cítil vibrování minsku, vytáhl ho z kapsy. Obdrželi jste zprávu od Karolíny Endersové. A je to tu zas, dobře dávkovaný nával adrenalinu, který nemůže ovlivnit, čiré plýtvání energie na nijaký text, zklamání zaručené, jediným překvapením bude kombinace slov, která ho tentokrát nakopnou zezadu do koulí.
Momentálně nikoho nemám.
— Ale samozřejmě že máš, pomyslel si Wegener, ale toho jsi vybombardovala do citového exilu, protože jsi nemohla snést pomyšlení, že ho budeš milovat pořád, proto ses bez ohledu na city rozhodla, že ho nebudeš milovat, stejně střízlivě jako posíláš neschopného sibiřského praktikanta Gazpromu o měsíc dřív k ledu – chladně a neodvolatelně.
— 18:59
— Přední sklo vozu třídy S se zevnitř orosilo. V rozích se vytvářely améby kondenzované vody, které zvolna rostly do výše.
— Frankenstein potlačil kýchnutí a prohledával si šusťákovou bundu, aby vytáhl papírové kapesníčky.
— Brendel prostředníkem rytmicky klepal ve vteřinových intervalech na řadicí páku, hlavu opřel o opěrku, pak ji sklonil na prsa.
— Frankenstein se co nej ohleduplněji vysmrkal.
— 19:00
— Jak by ses rozhodl, Ernste, kdybys to všechno věděl, kdybys přežil, pomyslel si Wegener a pozoroval Thalmannův strnulý obličej, který se najednou nezdál vůbec tvrdý a hrdinský, ale smutný, nejistý a smrtelně unavený. Kulka do týla tě zachránila před pravdou, vysochala z tebe legendu, komunistickou konzervu s nekonečnou trvanlivostí, buď rád, žes sis ušetřil pozdější zklamání, žes nemusel volit mezi mocí a možností, všichni na tom ztroskotali, tys už tu příležitost neměl, Teddy. Poděkuj a gratuluj si, dodnes jsi ze všech špatných vůdců ten nejlepší.
— Z temnoty bronzové hlavy se vynořil stín.
— Přikrčil se.
— Opřel se rukama a seskočil.
— Wegenerovi na okamžik připadalo, jako by Thälmann v životní velikosti vystoupil z vlastní hlavy, seskočil ze soklu, unavený neustálou glorifikaci postoje, který už dávno nebyl jeho, civět do nebe bylo každým rokem nesnesitelnější. Pár desetiletí přemýšlení člověku pomůže, leccos vidí, nemůže zavírat oči, když mu je sochař Kerbel udělal v bronzu doširoka otevřené.
Celý příspěvek