Šinjú – Laura Joh Rowland – Metafora 2008

HIstorická detektivka z období éry 徳川 (tokugawa). Jde o první knihu ze série příběhů, kde vystupuje Sano Ičiró, jehož policejní kariéru mapují další knihy z této série.
— Sano je ve svém úřadě jen několik dnů a hned je nucen se úředně vypořádat se šinjú (smíšená sebevražda). Snad aby ukázal, že nové koště dobře mete, dojde se podívat na mrtvolu. Překvapivě zjistí, že utopenec nemá v plicích ani deci vody, což moc nejde do kupy s motivem sebevraždy z lásky. Vypraví se i do rodiny mrtvé dívky a tam mu je nenápadně naznačeno, že nemá strkat nos do rodinných záležitostí. Po návratu do práce mu něco podobného naznačí i jeho nadřízený.
— Mladý policista se stále více a více začíná potýkat mezi hluboce zakořeněnou úctou k nadřízeným a bezpodmínečnou poslušností a touhou zjistit pravdu. Začíná sledovat několik stop a případ se začíná zamotávat. Sano se při pátrání po vrahovi potencionálního mileneckého páru dostává mezi různé lidi a do různých zajímavých prostředí. Jak charaktery vedlejších postav, tak interiéry a exteriéry jsou pěkně popsané a autorka se občas zaměří na různé aspekty fungování feudální japonské společnosti.
— Kolem hlavního hrdiny se začínají objevovat další mrtvoly a on sám se dostává stále víc do problémů. Je dosti rozpolcen mezi tím, že tyto mrtvoly má na svědomí jeho touha po nalezení pravdy a ptá se sám sebe, zda cena za objasnění smrti dvou lidí není příliš vysoká. Když během pátrání po vrahovi nejenže odhalí jedno malé špinavé tajemství ale je svědkem přípravy státního puče začne jít do tuhého.
—  Vrah na něho hodí svoji poslední vraždu a z policisty se rázem stává lovná zvěř. Teď je vážně v rejži. Jen o vlásek unikne svým někdejším podřízeným a pomalu se začíná smiřovat s tím, že musí bojovat o svůj holý život a rodinnnu čest a jeho šance jsou velice mizivé. Pokusí se získat pádný důkaz pro své pátrání ale je odhalen a vrah se rozhodne s ním skoncovat jednou provždy. Zkusí tedy ještě naposledy zariskovat a vyjde mu to. Ve finále zachrání život šógúnovi, který jej později rehabilituje.
—  Autorce s podařilo pěkně skloubit poměrně svižný děj s klidnějšími pasážemi, kde se buď zaobírá psychickými pohnutkami postav nebo čtenáře seznamuje s různými aspekty života v historickém Japonsku. Tato doba, plná vojáků, kteří neválčí, rozbujelého státního aparátu s rozsáhlou byrokracií, kastovní systém a všudypřítomní špiclové, intelektuálové ve vyhnanství a propletený systém vzájemných služeb a protislužeb, vše nezdravě bublající v nedobrovolné izolaci od okolního světa připomíná nedávno minulou dobu, zde v české kotlině.
— Pokud se zajímáte o Japonsko a jeho historii a kulturu jen okrajově, dozvíte se spoustu nových faktů. Pokud už o této zemi, její historii a tradicích už lecos víte, většinu z těch věcí budete znát ale na druhou stranu si asi víc užijete samotný příběh. Trošku mně vadilo, že díky tomu, že jsem dopředu věděl, že jde o knihu z větší série, tak jsem „tušil“, že hlavní hrdina nemůže zemřít a nebyl jsem závěru knihy tak napnutý, jak bych byl býval. xD Nicméně, mohu všem tuto knihu s klidným svědomím doporučit. Ať mi Kappa sežere játra jestli to není dobrý příběh! A těším se až se začtu do dalších příběhů ze země vycházejícícho slunce.

Dzieci ze schowka – Ryū Murakami – Świat Książki 2009

Kniha Coin Locker Babies poprvé vyšla už v minulém století a to dokonce už v roce 1980. Proto se ještě tolik nepodobají novějším dílům Ryu Murakamiho. Hodně často jsem měl naopak dojem, že čtu nějaké starší dílo jeho slavnějšího jmenovce Hurukiho. A to především proto, že v této knize se mnohem více setkáváme se snovými pasážemi, které v pozdějších dílech Ryu moc často nenajdeme. Ale Haruki je používá stále.
— V knize sledujeme osudy dvou chlapců, které jejich matky chvilku po porodu odložili do zavazadlových skříněk na mince na nádraží. Na rozdíl od mnoha jiných odložených dětí, se podaří těmto dvěma přežít. Potkají se v sirotčinci a spřátelí se, ačkoliv jsou povahově rozdílní. Pak je oba adoptuje stejný manželský pár a oni se tak stanou bratry.
— Poté prožívají společně i každý sólo pády i okamžiky slávy. Putují různými místy včetně opuštěného města, pokrokového vězení pro mladistvé nebo blázince. Už zde je vidět fascinace Ryu temnými kouty Japonska, jen je tato fascinace méně dominantní jak v novějších knihách.
— Zejména ze začátku knihy působí jednotlivé kapitoly spíše jako krátké povídky jen částečně spojené některými společnými postavami. Později je děj již více souvislý ač se o poté občas mění tok vyprávění podle hlavní trojice. Kromě bratrů Kiku a Haru, sledujeme některé části příběhu pohledem Anemone, která je přítelkyní Kiku a v první části příběhu vlastní obrovského krokodýla Gulivera.
— Kupodivu se kniha čte velice dobře. Časté změny atraktivního nebo zajímavého prostředí nenechají čtenáře upadnou do rutiny a jak hlavní, tak vedlejší postavy jsou dobře napsané a často hodně excentrické. kromě těhotných žen a maminek s malými dětmi mohu jedině doporučit.

Szelest złotolitego brokatu – Hisako Matsubara – Państwowy Instytut Wydawniczy – 1982

Jednu z nejsilnějších knih (Ulička tisíce květů) tohoto roku , kterou jsem četl, Šelest třpytivého brokátu nepřekonal ale i bez toho jde o skvělou knihu.
— Chronologicky se tato kniha odehrává o něco dříve než Ulička tisíce květů, které začíná těsně před vypuknutím druhé světové války. Kdežto Šelest se odehrává ještě dříve, v době, kdy se Japonsko začíná dostávat ze své úmyslné izolace a pomalu ale jistě do něho pronikají vlivy ze Západu. Zejména Ameriky. Jde o dobu těsně po Japonsko – Ruské válce, tedy v prvních letech dvacátého století.
— Ač se kniha odehrává v minulosti, zpracovává témata, která jsou až palčivě aktuální. Jde především o ekonomickou migraci, postavení ženy v rodině, souboj tradic s novými pokrokovými názory, lpění na dávné slávě a další velká a složitá témata.
— Hlavní hrdinkou je dcera ze samurajské rodiny s dlouhou tradicí a zvučným jménem. Její otec se ale díky několika neuváženým investicím dostane do potíží a je nucen prodat svoje honosné sídlo a přestěhovat se do jednopokojového bytu ve městě. Hrdý samuraj tento pád nese velice těžce.
— Protože se již v té době objevují příběhy Japonců, kteří odešli za prací do USA a vrátili se oděni do zlatého brokátu, rozhodne se vyslat do USA i svého adoptivního syna a zároveň manžela hlavní hrdinky. Protože v době odjezdu je hlavní hrdinka ještě těhotná, nemůže odjet do USA společně se svým manželem, ačkoliv by velice chtěla.
— Manžel hlavní hrdinky tedy svou dceru uvidí pouze na fotografiích, které mu do Nového světa pošle hlavní hrdinka. Po nějaké době přijdou do Japonska první peníze, které hlavní hrdince pošle její manžel, slečně s prosbou aby je použila na cestu do USA. K tomu nedojde, protože všechny peníze utratí její otec na různé věci, které mají vzkřísit někdejší slávu staré samurajské rodiny. Při zaslání dalších peněz se situace opakuje a hlavní hrdinka začne pracovat na tajném plánu, jak se dostat za svým manželem.
— Kniha se četla výtečně a situace a postavy v ní vylíčené, zná téměř každý z nás, pouze kulisy jsou jiné. Zejména postava otce je vykreslena skvěle rozporuplně. Čtenář neví, zda jej má obdivovat pro jeho sebeovládání, precisnost, nebo nenávidět pro jeho bezelstné sobectví a sebestřednost, či ho spíše litovat pro jeho namyšlenou naivitu a pedantské lpění na minulosti. A takto skvěle jsou prokresleny i ostatní postavy.
— Příběh je opravdu silný a dobře odvyprávěný. Na hodně místech vás zasáhne hodně hluboko a oceňuji i to, že některé věci, zde nejsou stoprocentně objasněny. Určitě mohu s klidným srdcem doporučit téměř každému trochu náročnějšímu čtenáři.

Ulička tisíce květů – Gail Tsukiyama

Jednoznačně KNIHA ROKU! Myšleno nejlepší kniha, kterou jsem letos četl. Kniha vyšla v roce 2009 a u nás 2011. Ale já se k ní dostal se zpožděním a jelikož se odehrává v minulosti, tak to nijak nevadí.
Kniha je v podstatě rodinnou ságou, která začíná pár let před vypuknutím války v Pacifiku a končí pokud si dobře pamatuji v roce 1965. Kde sledujeme osudy jedné rodiny a především dvou bratrů, z nichž starší se chce stát sumotorim (zápasníkem sumo) a druhý propadne kouzlu výroby masek pro tradiční divadlo nó. Kromě nich sledujeme osudy dalších několika osob, jako je sensei, který učí druhého bratra vyřezávat masky a celé rodiny trenéra, který si vybere staršího z bratrů do své „stáje“.
Zdánlivě nejdrsnější se může zdát děj z období války ale některé postavy válka poznamená tolik, že si s sebou do dob míru nesou obrovská traumata, která se později projeví po mnoha letech. Autorka se s čtenářem nijak nemazlí. Vždy, když se některé z postav začne dařit sešle na něj nějakou těžkou rámu osudu.
Ani dojemnými okamžiky a pasážemi autorka nijak nešetří. Přesto nepůsobí nijak lacině, uměle nebo nabuřele. Celá kniha je obrovskou oslavou obyčejných lidí a je psána hodně civilně a citlivě. Jak prostředí zápasníků sumo, tak svět tradičního divadla nó je zajímavě vylíčeno a i čtenář, který se o Japonsko hodně zajímá, se zde dozví spoustu neznámých faktů.
Ač žánrově si zas tak podobné nejsou, tak „emočně“ je Ulička dost podobná Ovemu. Také zde najdete spoustu pasáží, kdy bude mít slzy na krajíčku i ten chlap, který si hraje na drsňáka a cynika.
V některých jazycích vyšla pod jménem Sumotori, což se mi zdá jako mnohem lepší název ale chápu, že Češi nebudou vědět, co či spíše kdo, to je. Což by ale mohlo být výhodou.

Kronika ptáčka na klíček – Haruki Murakami – Odeon 2014

Opět se čtenář dočká pořádné porce magického realismu ve stylu Murakami sana. Dočká se všeho, co mají mazlíčci na jeho knihách rádi. Prolínání snového světa s realitou, slušnou dávku nostalgie a vyrovnaný mix japonských reálií s odkazy na moderní gaidžinskou kulturu i popkulturu. Neoposlouchané dialogy a lůzři v hlavních i vedlejších rolích nesmí chybět.
Pozorný čtenář objeví spoustu jungiánských archetypů a celkově příběh je variací na dlouhou řadu iniciačních románů. Stejně jako u románů Umberta Eca může čtenář hladce plout po hladině hlavního „mudlovského“ příběhu nebo ponořit více, či více do „podvědomých“ vrstev vyprávění.
A přece se tento příběh liší od ostatních románů HM. Důvodem je historická větev vyprávění, která se vrací do doby druhé světové války a doby těsně po ní. Japonsko se dodnes nevyrovnalo se svou temnou minulostí a s tím, že Japonci sehráli v Asii stejnou úlohu jako nacistické Německo v Evropě. Dodnes jsou válečné zločiny a celá druhá světová válka velké tabu v celé japonské společnosti.
Tím, se také část tohoto příběhu stává dosti aktuálním. Protože kromě Japonců se se svou temnou minulostí nevypořádali ani Rusové a dnes jsme svědky toho, jak ožívá, to nejhorší z jejich nedávné historie a společnost se opět militarizuje a opět se přepisují dějiny a mapy.

Slyš vítr zpívat / Pinball, 1973 – Haruki Murakami – Muza 2014

Kromě Slyš vítr zpívat (風の歌を聴け – z roku 1979) obsahuje i Pinball 1973 (1973年のピンボール z roku 1980). Jde tedy o nejranější díla Murakamiho. Přes to všechno už mají většinu poznávacích znaků typického Murakamiho stylu. A už jde o fascinaci gindžinskou kulturou (vážná hudba) nebo pop kulturou (pinball), tak snovou atmosféru, podivné postavy či snové a fantastické prvky.
Děj obou románů je více rozvolněný a netvoří tak viditelnou dějovou linku jak u některých pozdějších románů. Naopak snových a nadpřirozených prvků je zde poměrně málo, ve srovnání s některými staršími romány. V jednom z románů se mihne i motiv sestupu do šíleně hluboké studny, kde jedinec nachází božský klid a studna mu umožňuje putovat časem. Tento motiv si Murakami vypůjčil z jedné z klasických sci-fi a pak v jiné podobě použil i v Kronice ptáčka na klíček, který patří k poměrně čerstvé tvorbě.
Obě dvě knihy lze sice nelze počítat k tomu nejlepšímu, co Murakami napsal ale na druhou stranu jde o tak výtečného autora, že jeho slabší kousky předčí vrcholná díla jiných autorů. Když si libovolnou z těchto knih koupíte, tak neprohloupíte ale společně jsou jako dvojčata 208 a 209. Je to z toho důvodu, že společně s Honem na ovci (羊をめぐる冒険 z roku 1982), která je závěrečným dílem tvoří trilogii.
Každopádně jde o dobré knihy a je škoda, že u nás ještě nevyšly.

Japonsko za zrcadlem – Alan Macfarlane – Kniha Zlín 2013

Na úvod jsem čekal, že kniha bude o něčem jiném. Čekal jsem, že se dočtu něco o tom, jak Japonci dělají to či ono. Jak jí a co jí, jak se baví či o pačinko hernách a karaoke barech.
Nakonec jsem byl příjemně překvapen, že autor moc nepíše o tom, co ajak Japonci dělají ale spíš proč to dělají. proč to mají Japonci v palici srovnané úplně jinak než zbytek světa a proč se tolik lyší i od svých saousedů jako je Korea nebo Čína. Jak k tomu došlo, že pás poměrně malých ostovů v  „přesné“ vzdálenosti od mocné Číny splodil takovou civilizaci, která se navenek nijak neodlišuje od moderní Ameriky nebo Západu ale pod povrchem, kam je velmi těžké proniknout, najdeme kulturu, které nemá na světě obdoby. Rozdíly které ukrývají Japonci v hlavě jsou tak velké, že nejen evropané nedokáží Japonce pochopit ale ani Japonci nedokáží pochopit mnoho evropských pojmů, jako je např. náboženství.Spoustu věcí nedovedou Japonci gaidžinům vysvětlit a to ani poté, co cizinec už žije v Japonsku několik let.
Japonská kultura, myšlení i společnost jsou skrnaskrz „zenová“. Neuchopitelná, nejednoznačná a nezařaditelná do jednoznačných škatulek (dobro vs zlo, realita vs duchovno) I když….
Ač je kniha vysázena neestetickým „krabím“ písmem, autor nakonec správně dojde k závěru, že japonská „dosaďte si cokoliv“ je nejlepší, nejsprávnější a nejhezčí na světě.