Peter Jelínek – Norr ochraňuj Britániu! 2016

Peter Jelínek je slovenský autor. Sám sebe považuje spíš za autora undergroundového. Doposud mu vyšlo pouze několik málo povídek. Jeho první knihou je právě  Norr ochraňuj Britániu. Peter Jelínek má rád steampunk a autory jako například Howard, Lovecraft a Doyle. A na jeho knize je to znát.

Terence Norr je externí spolupracovník Scotland Yardu a vyšetřovatel zločinů s paranormálním podtextem. Jeho živobytím je boj s démony, potírání temných kultů a likvidace nadpřirozených potvor, které se snaží do Albionu vloudit z jiných dimenzí. Jeho spolupracovnicí a kolegyní je mladá telepatka Cate Havebridgeová a astrální tvor jménem Ábel. Norr je současníkem Sherlocka Holmese a své případy tedy řeší především v Londýně.

Víc asi nepotřebujete vědět.

Kniha Norr ochraňuj Britániu je vlastně povídkový román. Každá z osmi povídek prezentuje jeden z případů, ve kterém se Terrence či Cate utkávají nejen s bytostmi, jako jsou Ctullhu, elfové, vampýři či démoni. Ale také potkávají své současníky, ať už ty známé, jako jsou Lady Fuckingham či Sherlock Holmes, nebo ty které znají jen skalní vyznavači steampunku a viktoriánské éry.

Co se mi na knížce líbilo asi nejvíc, byl mix detektivky, akční jízdy a magie v kulisách Viktoriánské Anglie. Navíc Norr je sympaticky neotesaný a ve trojici s ironickým astrálem Abelem a zbrklou Cate tvoří opravdu vtipný vyšetřovací tým.

Povídky mají spád a žádná nepřesáhne třicet stran, což mi také vyhovuje.

Věc, kterou autorovi hodně lidí vyčítá a já se k nim bohužel musím přidat, je chronologie povídek. Tedy spíš totální absence jakékoliv logické chronologie. Povídka Cudzí, která vypráví tom, jak Terrence ke Cate přišel, je až v druhé polovině knihy a to samé platí o Norrově prvním případu v povídce Beznádejný prípad, která je až šestá v pořadí.

Respektuji Peterovo právo na to, si knihu uspořádat podle svého, zvlášť pokud ji vydal vlastním nákladem. Ale logika by alespoň v tomto případě měla vládnout nad osobními pohnutkami autora.

A bonusová povídka Für Gott und Kaiser je sice pěknou ukázkou toho, že Peter Jelínek umí napsat nejen skvělou detektivku, ale i kvalitní military steampunk. Nicméně působí dost rušivě. A bohužel citelně chybí doslov, který by autorovy pohnutky čtenářům přiblížil.

Peter Jelinek sice není Arthur Conan Doyle, Robert Ervin Howard a ani Howard Phillips Lovecraft. Přesto těmto velikánům vzdává svou povídkovou knihou Norr, ochraňuj Britániu!, hold se vší grácií, kterou pulpová literatura nabízí. A to včetně skvělých ilustrací Veroniky Begánové, které jako by vypadly ze stránek pulpových časopisů.

Sám za sebe tedy musím říct, že se mi kniha líbila víc než Jackaby a dokonce i o dost víc než Vražedné struny, což jsou knihy, které jsou díky detektivní zápletce a zasazením do stejné doby s knihou Petera Jelínka příbuzné. Jsem rád, že ačkoliv se Peter Jelínek ve své skromnosti považuje za undergroundového autora, tak nepíše pouze do šuplíku. A doufám, že pro svou příští knihu se mu podaří najít nakladatele, který ho zaštítí i po redaktorské stránce.

Pokud byste se chtěl s Terencem a Cate chtěli seznámit blíž, kontaktujte autora na jeho FB profilu.

86 %

Reklamy

Mark E. Pocha – Krajina kanibalov Hydra 2016

Marek E. Pocha není českým fanouškům fantastiky neznámý. Pravidelní čtenáři časopisu Pevnost se mohli na jeho stránkách setkat hned se dvěma Markovými povídkami ( první z nich se jmenovala Necestuj tím vlakem a vyšla v únoru roku 2014, a tou druhou Píseň mrtvých v únoru letošního roku). Ta je z antologie Zombie apokalypsa (Hydra 2016) na které se Mark podílel nejen jako autor, ale především jako editor. Na Slovensku však publikuje již od roku 2008 ať již v časopisech, soutěžních sbornících či antologiích (například Na hroby, Fantastická 55, Kniha bolesti). Je také spoluautorem sbírky splatterových  povídek  A bude hůř.  Krajina kanibalov je tedy jeho prvním samostatným románem.

A jaká tedy je Krajina kanibalov?

Musím předeslat, že její zápletka není nijak originální. Když se čtyři mladí Slováci – Marko, Renča, Vik a Jojo vydají do jihoamerického Peru poznat nejen místní historické památky, ale především nasbírat materiál pro svůj školní projekt, zavede je jejich mladý průvodce nejen ke krásnému vodopádu uprostřed džungle, ale nešťastnou souhrou okolností i na území primitivního kanibalského kmene. Jak to dopadne je docela zřejmé.  Všichni víme, že podobných příběhů bylo ať již na plátnech kin či na stránkách knih zachyceno mnoho. Ostatně sám autor se hrdě hlásí k takovým inspiračním zdrojům, jako jsou filmy The Green Inferno, 2013, Cannibal Holocaust, 1980, Cannibal Ferox, 1981, či knih jako například The Ruins jejímž autorem je Scott B. Smith.

Předností Krajiny kanibalov tedy není ani tak samotná zápletka, jako spíš autorovo nadšení prýštící z každého řádku, našinci blízcí hrdinové (kdo jiný by nám mohl být bližší než partička mladých Slováků?) a skvěle využitá všechna žánrová klišé nebo spíš brutální praktiky, které má autor pečlivě nestudované, a to až do poslední kapky krve.

Ovšem několik kritických poznámek bych ke knize přeci jen měl.

Autor místy docela pěkně buduje atmosféru a pouliční karneval v Kiteni nám ukazuje, že to umí. Ale takových pasáží je na můj vkus málo. Což je podle mého soudu trochu škoda. Protože cesta čtyř studentů UKF po Jižní Americe zabírá prakticky celou polovinu knihy tedy 77 ze 139 stran.

Ovšem o to více musím Marka pochválit za to, jakou péči v první polovině knihy věnoval budování vztahů v té nesourodé skupině slovenských studentů. (Tady musím smeknout klobouk, protože si tím skvěle vybudoval předmostí k tomu, co následuje od strany 78.) O to víc pak v druhé části knihy čtenáře mrazí, když sleduje jejich utrpení v druhé polovině knihy. A tato druhá část je opravdu nanejvýš drsná a nechutná. A nejde jen o barvitý popis kanibalských a sexuálních praktik, které si členové domorodého kmene na svých obětech vyzkoušejí. Ale i chování studentů samotných. A to především v kontextu jejich vzájemných vztahů.

Sám autor v doslovu píše: „Išlo mi o príbeh, ktorý  by vás nútil přemáhat sa, aby ste hrozou  a zhnusením nezatvořili knihu a neodložili ju kdesi mimo dosah ruky… Na druhej strane by však vo vás prebudil taků zvědavosť , že  by ste nemali pokoja, kým by ste ho nedočítali do konca.“  A já se domnívám, že se mu to takřka bezezbytku podařilo.

A i když v temných vodách světového hororu není Krajina kanibalov zas až tak originální, v rámci naší domácí fantastiky jde o svěží dílko hodné pozornosti každého fanouška tohoto žánru.

Normální čtenáři,  nechť se však vydají do Jižní Ameriky na vlastní nebezpečí, a to nejen proto, že Krajina kanibalov je napísaná v autorovej rodnej reči.

80%

Jan Procházka

 

 

 

Juraj Červenák – Přízraky nad Devínem Brokilon 2016

Zatím co Juraj Červenák sbírá body (a to nejen ve své domovině na březích Dunaje) s historickými detektivkami z rudolfínské doby a eposem o kapitánu Báthorym. Fanoušci jeho nejstarších a dnes již kultovních hrdinů se mohou radovat z nového dobrodružství černokněžníka Rogana a jeho věrného přítele vlka Goryvlada.
Příběh Rogana, Goryvlada a kněžice Pribiny je nejen vtipný. Črodějovy a vlkovy ironické komentáře často polechtají bránici, ale především svižný a čtivý.
Od Indiana Jonesovského úvodu, (kdy nás autor spolu s hlavními hrdiny bez dlouhých řečí vrhne do akce), přes zdánlivě jednoduchý hlavní příběh, až po vtipnou pointu celé knihy, se čtenář nezastaví. Vlastně nemáte čas se nudit. Stále se něco děje a najednou obracíte poslední stránku a říkáte si, chci víc.
Pro mě byl navíc ještě bonusem vývoj postavy kněžice Pribiny.
Pro někoho, je v knize té politiky možná víc než běsů a démonů. Ale já se domnívám, že poměr fantazie polita je na Devíně v přesné rovnováze.
Juraj Červenák nám znovu ukazuje nejen to, že politika byla svinstvo už za dob starých Slovanů, ale především, že je mistrem svého řemesla.
89%

Autor recenze Jan Procházka

Život po arabsku – Emíre Khidayer

Autorka pochází z manželského svazku slovenské matky a irácského otce. vystudovala islámistiku, arabistiku a anglicistiku na vysoké škole v Bratislavě (hodně Blízký východ). Dále studovala na universitě v Káhiře. Byla první ženou v diplomatických službách v tomto regionu. Po odchodu z diplomatických služeb dále působila na Blízkém východě ale jako obchodnice v oblasti IT a dopravy.  Napsala několik převážně populárně naučných knih na téma života v arabském světě.
Život po arabsku je jednou z nich. Autorka zde přístupnou formou seznamuje zejména Středoevropanky  se životem v arabských zemích. V knize se sice probírají spíše ženská témata ale bez problémů knihu přežije i chlap. Obsah je logicky dělen do několika okruhů (svátky, oblečení, jídlo, každodenní život, atd…) a je zde líčen běžný život a zvyklosti různých společenských vrstev i různých regionů v rámci Blízkého východu. Ukáže vám, jak poznat podle oblečení Maročana od  Egypťana a co nosí ženy v Kuvajtu.
Autorka mistrně dávkuje fakty, tak abychom se dozvěděli celkem dost informací ale zbytečně nezabředávali do velkých podrobností nebo se nezačali nudit. Informace jsou podávány s pochopením a sympatiemi k arabské kultuře ale to neznamená, že se nezmíní i o drobných hříšcích a nedokonalostech Arabů a Arabek. Občas si dovolí nějaký vtípek nebo rýpnutí.
Kniha u nás vyšla v roce 2012 ještě v době, kdy snad ani Okamura jeětě nestrašil vraždícími kebaby a kdy si Konvička ještě hleděl hovniválů a střevlíků, proto se zde autorka nijak nezabývá extremismem a islám zmiňuje spíše v souvislosti s různými muslimskými svátky, bez toho aby musela vyvracet nějaké hoaxy a fámy.
Rozhodně doporučuji jako vícméně objektivní pohled na věc. Od někoho, kdo v regionu nejen strávil spoustu let, potkal tisíce lidí z různých sociálních vrstev i různých zemí Zálivu ale má i potřebný kulturní a filozofický background aby se mohl k problematice fundovaně vyjádřit.