Čelisti slov – Steven Hall – Odeon 2008

V originále, který vyšel o rok dříve se román jmenuje The Raw Shark Texts a dle mého názoru vyjadřuje lépe mnohovrstevnatost a nejednoznačnost a navíc je to slovní hříčka, která naráží na slavný Rorschachův test. Ten nemá nic společného s šachy ani s islámem ale jsou to ty inkoustové skvrny, které představují mrtvoly rozježděné parním válcem nebo souložící motýly. Vzhledem k tomu, jak je román napsán a jak je složitý, je až k podivu, že jde o autorovu prvotinu. Při jeho čtení se mi v mysli zjevovala jména dvou  literárních velikánů. Umberta Eca protože jeho romány mají vždy několik vrstev a vnořených subquestů a Williama Sewarda Burroughse, protože v jeho románech je kladen velký důraz na sílu slova a jeho moc ovládat jak davy, tak myšlení a chování jednotlivců.
celisti— Musím se přiznat, že knihu jsem si dal na Goodreads do poličky „Chci si přečíst“ hodně rychle. Obálka s žralokem vytvořeným z písmen mne zaujala a po přečtení anotace jsem měl hned jasno. Tohle je kniha přesně pro mne. Přesto trvalo nějaký ten pátek (čtvrtek a středu) než jsem se ke knize dostal a mohl si ji  přečíst. Vděčím tomu, hodné slečně, která si ve své knihovně dělala místo na nové knihy a tak mi tuto knihu a další dvě z edice Světová knihovna zcela nezištně poslala. Mimochodem, Čelisti jsou pětasedmdesátou knihou z této edice a za sebe mohu říci, že v této edici nenajdete špatné knihy. jen dobré a geniální. A čelisti jsou ten druhý případ.
— Ve světě Čelistí a možná také v naší realitě existuje svět nad běžnou realitou, svět představ, slov a postmoderních mýtů. A tento obrovský oceán slov, zpráv, blogů a memů žije svým životem. Také v něm dochází k evoluci jako ve viditelném světě. A evoluce plodí nebezpečné predátory. Nebezpečné predátory jako je žralok Ludovic, nejstrašnější a nejobávanější z pojmových ryb. Nebo pojmových paryb? Ale koho to zajímá? Bába nebo sníh? Když vám něco virtuálního vyžere vaše vzpomínky a udělá z vás trosku bez minulosti a identity, je řešit přesné logobiologické zařazení té potvory to poslední, co vás trápí.
— Má cenu vyprávět děj knihy? Já myslím, že to nemá cenu a nebudu to tedy dělat. raději se zmíním o tom, že kniha je zajímavá po grafické nebo přesněji typografické stránce. Kniha je doplněna různými ilustracemi, diagramy, které vysvětlují způsob šifrování, který používá starší  verze hlavního hrdiny ke komunikaci s mladší verzí svého já. Také na některých stránkách najdete vetší či menší ukázky něčeho, co připomíná ASCII art nebo experimentální básně na pomezí mezi literaturou a grafikou.
— Jazyk a styl vyprávění příběhu je velice ale velice postmoderní a také jména některých postav jsou narážkami na různé jiné lidi nebo produkty.  Části knihy které jsou víc dějové jsou zhruba ve stejném poměru k částem, které jsou více filosofické a zabývající se fungováním jazyka. Čtenář je neustále držen v nejistotě, zda hlavní hrdina jen trpí vzácnou poruchou paměti, jak tvrdí jeho psychoterapeutka a nebo je dění kolem něho skutečné a různé postavy, které potkává jsou stejně tak z masa a kostí jako z ideí a slov.
— Malá část zápletky, tedy člověk, který se probudí a neví kdo je a nevzpomíná si téměř na nic ze své minulosti je dosti často používaný prvek zejména v sci-fi literatuře ale další prvky člověk, který bojuje proti smrti exponenciálním klonováním své osobnosti nebo svět pojmových ryb jsou nové, neotřelé a zajímavé prvky, které posouvají knihu na pomezí žánru sci-fi a těžkotonážního postmoderního románu. Opravdu to není čtení do vlaku nebo na pláž ale kniha, která vás donutí přemýšlet a kterou budete mít chuť si přečíst vícekrát.
— Ačkoliv to není rozhodně lehké čtení. Ne, že by byla napsána nějak krkolomně nebo dokonce nezáživně, spíše vás překvapí to předávkování informacemi a dojmy nebo se můžete ztratit ve složité struktuře knihy. Vzdáleně by čelisti mohly připomínat knihu Ulluminae ale s tím rozdílem, že čelisti jsou o několik levelů dospělejší, hlubší a  filosofičtější. Ale knihu i tak mohu s klidným svědomím a v plné palbě doporučit.

Advertisements

Kaligrafie snů – Juan Marsé – Odeon 2012

Kaligrafie snů je jedním z těch románů, u kterých se moc nedá vyprávět děj knihy ale úžasně vás strhnou atmosférou a prostředím ve kterém se odehrávají. V tomto případě je to poválečná Barcelona. Především její dělnické čtvrti, kde obyčejní lidé bojují s nepřízní osudu a nedostatkem peněz.
— Jak jsem zmiňoval, tak román neobsahuje moc děje ale staví na perfektně prokreslených postavách, pečlivě a košatě zbudované atmosféře a pomalém a valivém tempu vyprávění se spoustou odboček a spodních tónů. Kdyby se jednalo o hudbu, tak by styl knihy ve svém názvu obsahoval slovíčko gaze (shoegaze, blackgaze…), kdy je posluchač zaplavován nekonečnými variacemi zdánlivě stále stejných rifů, které se mění velice pomalu a téměř na pozadí.
— Román má velmi autobiografické prvky a vypráví o pocitech dospívajícího chlapce, který se dozvídá o tom, že je adoptovaný a potýká se nejen s komplikovaným vztahem s dosti problematickým otcem ale i se svou probouzející se sexualitou a složitou situací nejen ve svém osobním životě ale i v poválečném Španělsku obecně. Mísí se v něm poetika se spoustou květnatých obratů s realistickým až cynickým pohledem na svět.
— Kniha není vůbec špatná ale chce aby byl čtenář správně naladěn a také aby také měl už za sebou nějaké umělečtější romány. Čtenáři, který čte hlavně pro zábavu a s ambicioznějšími díly nemá zkušenosti se bude asi zdát tento román příliš rozvleklý a bude postrádat přímou a jednoduchou dějovou linku, akci a napětí.

Amberville – Tim Davys – Odeon 2009

Amberville je město, které pod na první pohled obyčejným a pokojným zevnějškem skrývá spoustu špíny, násilí a temných tajemství. A narušit váš spokojený a do poslední doby bezstarostný život může cokoliv. Třeba návštěva největšího mafiánského bosse, který vám dá zdánlivě neřešitelný úkol, který musíte splnit, jinak se vám pomstí na vaší milované ženě.
— A vám nezbývá nic jiného než se zkontaktovat s dávnými přáteli z dob, kdy jste se ještě neměli tak dobře a proto jste se pohybovali na temné straně města. Čí více se hlavní hrdina dostává k splnění náročného úkolu a odhalení největšího a nejtemnějšího tajemství města Amberville, tím víc na povrch vyplouvá antagonismus v partě bývalých kumpánů a také různá tajemství a hříšky z dětství a mládí nejen hlavního hrdiny.
— Kniha výborně navazuje na klasiky žánru noir a v knize se dynamicky střídá obyčejné fyzické násilí s rafinovaným psychickým terorem. Autor, který překvapivě do doby, kdy se rozhodl napsal knihu, žádnou sám nepřečetl. tedy pokud nepočítáte komiksy a grafické romány. Skvěle si hraje s hlavními postavami, kdy je čtenář po některých kapitolách nucen zcela přehodnotit svůj pohled nejen na hlavního hrdinu ale i na charakter a chování jiných postav. A ty nejsou většinou moc sympatické. Spíše naopak. Boj o moc, intriky a manipulace prostupují celým městem jako pojivo, které drží vše pohromadě.
— Ani si nevzpomenu, zda v příběhu najdeme nějakého kladného hrdinu. Možná tak v začátku příběhu a v další části vám autor ukáže, že všechno je jinak a daná postava není zas tak fajn, jak jste si ještě před pár stránkami mysleli. Některé scény knihy jsou hodně mrazivé a i když někteří hrdinové knihy se hodně snaží být hodní a slušní plyšáci tak se často dočkáme velice nepříjemných překvapení. A kurwa! Já se úplně zapomněl zmínit, že v celé knize vystupují pouze humanoidní plyšáci, což celý příběh posouvá trošku jinam a navozuje atmosféru ztráty dětství a ideálů.

Čekání na Lina – Cha Ťin – Odeon 2012

Děj knihy se odehrává v závěru kulturní revoluce v Číně. A i když není primárně politický, šílená omezení a atmosféra doby se v něm nemohla neodrazit.
Mladé lékaře Lina donutí jeho rodiče před jeho odchodem z rodné vesnice do města oženit se s dívkou, ke které nic necítí, jen proto, aby se o ně postarala, když on bude pryč.
Záhy se, ale v nemocnici, ve které pracuje seznámí s ošetřovatelkou Man-nou. Vzhledem k tomu, že je pod velkým tlakem okolí a i sám se snaží být, co nejetičtější, je jejich vztah pouze platonický, přestože ho Man-na přitahuje i tělesně.
Snaží se tedy se svou ženou rozvést ale není to tak jednoduché. Manželka se k němu chová pokorně a oddaně, navíc se jim narodí i dcera. Tradiční vesnická kultura je ostře proti rozvodům a vzhledem k tomu, že se do rodné vesnice dostane maximálně jednou ročně, jde o běh na dlouhou trať.
Man-na na něho stále více naléhá a on se ocitá mezi dvěma ženami a nechce ublížit ani jedné z nich. Nakonec využije pravidla, že po sedmnácti letech, kdy spolu manželé nežijí je možný rozvod ale čekání je dlouhé a na nový život je možná pozdě.
Autor v knize výtečně vykreslil prostředí jak tradiční čínské vesnice, tak život v nemocnici svázané vojenskými předpisy a nařízeními. Jen tak okrajově jsou zde zmiňovány různé události jako jsou čínsko – sovětské příhraniční boje, doznívající kult osobnosti, který stále prosakuje i do těch nejintimnějších aspektů života Číňanů a různé drobné detaily z těžkého života v Číně té doby.
Atmosféra knihy je směsicí melancholie a doznívajícího plíživého strachu. Prostě taková drsnější a chudší verze normalizace.

Telegraph Avenue – Michael Chabon – Odeon 2014

Měl jsem od této knihy obrovská očekávání a možná i díky tomu jsem ji dočetl s rozporuplnými pocity. napsaná je skvěle, o tom žádná, spousty popkulturních odkazů vždycky rád uvidím ale asi jsem se nějak v té spoustě postav a jejich interakcí trochu zamotal. Škoda, Kavalier a Clay byli dokonalí. Tady mi něco scházelo a nebo jsem prostě nebyl správně naladěn, či měl příliš vysoké očekávání a proto mně TA nerozsekal tak epicky jako Kavalier s Clayem.

Kronika ptáčka na klíček – Haruki Murakami – Odeon 2014

Opět se čtenář dočká pořádné porce magického realismu ve stylu Murakami sana. Dočká se všeho, co mají mazlíčci na jeho knihách rádi. Prolínání snového světa s realitou, slušnou dávku nostalgie a vyrovnaný mix japonských reálií s odkazy na moderní gaidžinskou kulturu i popkulturu. Neoposlouchané dialogy a lůzři v hlavních i vedlejších rolích nesmí chybět.
Pozorný čtenář objeví spoustu jungiánských archetypů a celkově příběh je variací na dlouhou řadu iniciačních románů. Stejně jako u románů Umberta Eca může čtenář hladce plout po hladině hlavního „mudlovského“ příběhu nebo ponořit více, či více do „podvědomých“ vrstev vyprávění.
A přece se tento příběh liší od ostatních románů HM. Důvodem je historická větev vyprávění, která se vrací do doby druhé světové války a doby těsně po ní. Japonsko se dodnes nevyrovnalo se svou temnou minulostí a s tím, že Japonci sehráli v Asii stejnou úlohu jako nacistické Německo v Evropě. Dodnes jsou válečné zločiny a celá druhá světová válka velké tabu v celé japonské společnosti.
Tím, se také část tohoto příběhu stává dosti aktuálním. Protože kromě Japonců se se svou temnou minulostí nevypořádali ani Rusové a dnes jsme svědky toho, jak ožívá, to nejhorší z jejich nedávné historie a společnost se opět militarizuje a opět se přepisují dějiny a mapy.

Ticho a vřava – Nihad Sirees – Odeon 2014

Pokud je je polovina z vyprávění z této knihy pravda, tak se nedivím, že Syřané utíkají ze své vlasti. Děj knihy se odehrává ještě před arabským jarem a pekla, které vypuklo následně ale i tak jde o režim, kde by jste nechtěli rozhodně žít. Představte si naše osmdesátky ale kombinované s kultem osobnosti, kterým se Asad vyrovnal jak Stalinovi, tak Hitlerovi či Maovi. Představte si, že se tak jednou týdně opakuje šílenější, agresívnější a nebezpečnější verze prvního máje, kdy běžně dohází k ušlapání lidí nebo mlácení lidí ze strany policie.
Autobiografická postava hlavního hrdiny je spisovatel, který si dříve získal nějaké jméno ale po změně režimu již nemá šanci nic vydat. My sledujeme jeho všední život v rozsahu circa tří dnů, vyplněných hlukem demonstrací na podporu Asada a následnou kafkovskou odyseou po vládních úřadech. Líčení vnějších událostí je prošpikováno úvahami nad fungováním moci, propagandy a nástroji kontroly davu. Ať už těmi obecnými, tak těmi specifickými pro Bašára. Jako světlejší nit se příběhem ještě vine vztah hlavního hrdiny k jeho přítelkyni a životní lásce Lamě, s kterou si navzájem pomáhají přežít v nepřátelském světě. Kafka okořeněný Kunderou – začíná anotace na Goodreads, což celkem sedí. 

Rodová znamení – Nancy Huston – Odeon 2008

Výtečné! Na osudech čtyř dětí z jedné rodiny, časově rozkročených od druhé světové války po dnešek můžeme sledovat změny myšlení lidí i to, jak osudové okamžiky velkých dějin, působí na malé dějiny jedné zdánlivě obyčejné rodiny.
— Dva kluci a dvě dívky. Příběhy jsou seřazeny od současnosti do hlubší a hlubší minulosti. Drobné detaily v novějších příbězích pak získávají temná vysvětlení či příčiny a atmosféra s každou stránkou houstne a houstne.
— Autorka si hraje se symbolikou jmen postav, s jejich národní, náboženskou i obecnou identitou, má hodně černý smysl pro humor a smysl pro drobné detaily.
— Řeší se tu nejen nejen historická vina Němců ale i palestinsko židovská nenávist a také židovská identika v současném světě.
— Autorka opravdu skvěle pracuje s principem pohledu na nějakou událost nebo chování nějaké postavy z různých úhlů, podle toho, z čího podledu se na událost nebo osobu díváme. Někdy nějaká událost, vztah postav či jejich motivace získávají úplně jiný kontext, když se ve vyprávění o generaci hloub v minulosti, podíváme na tuto událost pohledem jiné postavy.

Plán N – Simon Urban – 2011 – Odeon

Rozporuplný kousek. Některé věci mne dost iritovaly. Nahrazení Stasi STB, plus pár podobných pakáren, které jdou na vrub překladatele nebo až moc dlouhé a časté pasáže vnitřních monologů s mentorem, které už jsou na vrub autora.
Kniha je mixem detektivky, politického thrilleru, satiry, alternativní historie a postapa (i když atomovou válku nahrazuje socialistická bída).
Děj se odehrává v nedávné minulosti světa, ve kterém nedošlo ke sjednocení Německa a proto stále existuje NDR. Přes „zlé“ Německo vede plynovod, který přivádí ruský plyn do Západního Německa a i zbytku Evropy. Skomírající „kružítkové“ hospodářství je dosti závislé na transitních poplatcích a proto zavražděný bývalý funkcionář na uzavřeném území kolem plynojemu vyvolá obrovský rozruch a když západoněmecký Spigel informuje o tom, že oběť měla svázané tkaničky u bot, což bylo poznávací znamení poprav prováděných Stasi, tak je ohroženo i podepsání velice významné dohody mezi oběma státy. Proto se představitelé obou německých států dohodnou na tom, že vyšetřování povede tým složený z vyšetřovatelů obou zemí…
Obraz upadající země, kde nikdo nevěří nikomu a téměř nikdo v nějakou budoucnost je vykreslen skvěle. Autor si pohrál s reáliemi z doby, kdy NDR ještě existovalo a šikovně je skloubil se vymyšlenými detaily postmileniálního NDR. Například existují mobily ale v NDR se označují jako minsky a namísto SMS si kružítka posílají TNT. Téměř každá druhá stránka je prostoupena bídou rozpadající se země.
Dějem se prolínají vnitřní dialogy tajuplně zmizelého nadřízeného a mentora hlavního hrdiny, který jeho snažení cynicky odsuzuje jako zbytečné a hrdina také hodně řeší ztroskotání vztahu se svou osudovou ženou. Ač je kniha díky tomu kdy a kde se odehrává slušně depresivní, tak zde najdeme spoustu vtipných situací a postřehů o společnosti. Vyloženě povedená je scéna na nudistické pláži.
Prostě taková kombinace Židovského policejního klubu, Otčiny a něčeho od Kafky?
Nicméně i když se sem tam budete muset plahočit nudnými pasážemi, tak celkově je kniha zajímavá a místy i plná převážně černého humoru.

Tady je malá ukázka:
Mercedes zabrzdil se zapnutými výstražnými světly na kraji ulice, zámky ve dveřích vyjely nahoru.
— Frankenstein nastoupil dopředu, Wegener dozadu.
— Bylo 18 hodin 34 minut.
— Brendel šlápl na plyn.
— Na Berlín padal soumrak, halil město jako průsvitný šedomodrý bezešvý šál, pod takovým příkrovem bojujeme, pomyslel si Wegener, všichni jsme na jedné lodi, hráči i bývalí milenci. Kohokoliv se zeptáte na jeho motiv, řekne, že chce to nejlepší pro svou zemi, nejmenší a největší společný jmenovatel je to nejlepší pro svou zemi, věta o pěti slovech, která zní vždy správně a významně, dá se s ní zdůvodnit každá křížová výprava. Věta, která se hodí na každou vlajku.
— Wegener se díval, jak po obou stranách ulice ubíhají temné řady domů, výhrůžné architektonické monumenty, zářící nacistické lustry, viděl blyštivou hvězdu na kapotě mercedesu, hnal se hlavním městem Třetí říše přímo ke kupoli Germanie, v tu chvíli si naprosto jasně uvědomil, že žil a žije v diktatuře a jednoho dne zahyne. Jak pošramocený se tenhle stát vydrápal z historicky klíčových okamžiků! Jak by to vypadalo, kdyby pár detailů proběhlo jinak? Kým by byl Martin Wegener, kdyby svět v minulosti odbočil, místo aby pořád bezcílně klopýtal rovnou za nosem?
— „Sledují nás,“ řekl Brendel.
— Sledují nás všichni ti nedůslední egoisti a oportunisti, možná k nim taky patřím, pronásleduju sám sebe, pomyslel si Wegener, jsem lovec ženoucí se sám za sebou, když se otočil, civělo na něj dvacet třicet rozsvícených párů reflektorů.
— „Červený fobos, bílý univerzál.“ Brendel zabočil do Greifs­‑ waldské ulice. Za nimi zablikala odbočovací světla, tři čtyři auta se držela za nimi. Barva se nedala rozeznat.
— „Co teď?“ zeptal se Frankenstein.
— „Nejdřív musíme za ním,“ rozhodl Wegener, „jestli to stihnem.“
— „Kde se sejdem, pokud se budem muset rozdělit?“
— „Navrhni něco!“
— „Jestli ho nedostanem, tak v Molotovu.“ Frankenstein si jazykem přejel rty. „Znáte Molotov, pane Brendle?“
— Brendel zavrtěl hlavou.
— „Nejlepší podnik ve Východním Berlíně. V každým ohledu.“
— Brendel nereagoval, upřeně hleděl na silnici, rty stažené do zahořklá čárky.
— Mlčky ujížděli hustým hlučným provozem, v němž nebylo možné setřást pronásledovatele, Brendel každých pět vteřin koukl do zpětného zrcátka a každých třicet vteřin na hodiny.
— Po nějaké chvíli řekl příjemný ženský hlas: Po dvou stech metrech budete u cíle, odmlčel se a potom přešťastně dodal: Váš cíl je na pravé straně.
— Digitální hodiny vedle tachometru skočily na 18.55.
— Frankenstein si oběma rukama poopravil účes. „Co uděláme, jestli je za námi Bezpečnost?“
— „To teda nevím.“ Wegener pozoroval černou hmotu stromů, vysoké oblouky pouličního osvětlení vytvářely na asfaltu každých sto metrů nažloutlé louže světla, mezi nimi neproniknutelná tma, v níž by se mohly skrýt celé fotbalové týmy, chodníky osiřelé, hustý provoz aut.
— Brendel zpomalil.
— Wegener se podíval zadním oknem, žádného pronásledovatele neviděl.
— Vpravo se táhl velký vybetonovaný půlkruh, v jehož středu se rozvalovala vysoká hrouda bronzu. Thälmann odhodlaně koukal do nočního nebe, kam ho komunisté umístili před více než půl stoletím. Z pravého ramene vyrůstala zaťatá pěst, za zády mu vlála těžká vlajka jako bronzové křídlo. Prostor kolem pomníku byl prázdný.
— „Zastavili někde za námi.“ Brendel vypnul motor a světla, mercedes dojel na neosvětlené místo a zastavil.
— 18:57
— Wegener cítil vibrování minsku, vytáhl ho z kapsy. Obdrželi jste zprávu od Karolíny Endersové. A je to tu zas, dobře dávkovaný nával adrenalinu, který nemůže ovlivnit, čiré plýtvání energie na nijaký text, zklamání zaručené, jediným překvapením bude kombinace slov, která ho tentokrát nakopnou zezadu do koulí.
Momentálně nikoho nemám.
— Ale samozřejmě že máš, pomyslel si Wegener, ale toho jsi vybombardovala do citového exilu, protože jsi nemohla snést pomyšlení, že ho budeš milovat pořád, proto ses bez ohledu na city rozhodla, že ho nebudeš milovat, stejně střízlivě jako posíláš neschopného sibiřského praktikanta Gazpromu o měsíc dřív k ledu – chladně a neodvolatelně.
— 18:59
— Přední sklo vozu třídy S se zevnitř orosilo. V rozích se vytvářely améby kondenzované vody, které zvolna rostly do výše.
— Frankenstein potlačil kýchnutí a prohledával si šusťákovou bundu, aby vytáhl papírové kapesníčky.
— Brendel prostředníkem rytmicky klepal ve vteřinových intervalech na řadicí páku, hlavu opřel o opěrku, pak ji sklonil na prsa.
— Frankenstein se co nej ohleduplněji vysmrkal.
— 19:00
— Jak by ses rozhodl, Ernste, kdybys to všechno věděl, kdybys přežil, pomyslel si Wegener a pozoroval Thalmannův strnulý obličej, který se najednou nezdál vůbec tvrdý a hrdinský, ale smutný, nejistý a smrtelně unavený. Kulka do týla tě zachránila před pravdou, vysochala z tebe legendu, komunistickou konzervu s nekonečnou trvanlivostí, buď rád, žes sis ušetřil pozdější zklamání, žes nemusel volit mezi mocí a možností, všichni na tom ztroskotali, tys už tu příležitost neměl, Teddy. Poděkuj a gratuluj si, dodnes jsi ze všech špatných vůdců ten nejlepší.
— Z temnoty bronzové hlavy se vynořil stín.
— Přikrčil se.
— Opřel se rukama a seskočil.
— Wegenerovi na okamžik připadalo, jako by Thälmann v životní velikosti vystoupil z vlastní hlavy, seskočil ze soklu, unavený neustálou glorifikaci postoje, který už dávno nebyl jeho, civět do nebe bylo každým rokem nesnesitelnější. Pár desetiletí přemýšlení člověku pomůže, leccos vidí, nemůže zavírat oči, když mu je sochař Kerbel udělal v bronzu doširoka otevřené.
Celý příspěvek