Vločka v plamenech – Jan Č. Galeta Mytago 2017. edice Půlčík

vlockaO herním světě Asterion jsme zde na Kurwa czytaj psali již dvakrát a to v souvislosti se sborníkem příběhů odehrávajících se v herních světech Hry s příběhem Volání divočiny a zcela nedávno s knížečkou Slza pro dračího pána z edice Půlčík. (Více se o Asterionu dozvíte na webech http://asterionrpg.cz a http://asterion-knihy.webnode.cz/.)

Vločka v plamenech je třetí knihou edice Půlčík . I ona se odehrává v herním světě Asterion. Aby také ne, když je jejím autorem jeden z tvůrců Asterionu a spoluautor herních modulů pro tento svět.

Jan Č. Galeta má s psaním příběhů odehrávajících se v herních světech poměrně bohaté zkušenosti. Ať už jde o některé povídky ze sborníků Hry s příběhem, či ve sbírce povídek Marelion, nebo o samostatný román Stíny Erinu Šíp v zádech, jehož je Vločka v plamenech zcela regulérním prequelem.

Zatímco Slza pro dračího pána Haniny Veselé se odehrávala v přístavním městě Plavena, příběh mladé dívky z dobré rodiny která si z nudy hraje na zlodějku, nás přivádí do Erinu, města kterému vládne obchod.

Mladá šlechtična Danuta, kterou její rodina provdala za bohatého obchodníka, si krátí dlouhé dny hádkami s manželem a dlouhé noci pobíháním po střechách Erinu a drobnými krádežemi v palácích bohatých obchodníků či zhýralých šlechticů. Když se pak ve městě objeví nová obchodní gilda, se kterou by její manžel rád navázal obchodní styky, rozhodne se Danuta částečně z nudy, částečně ze zvědavosti zjistit co jsou noví manželovi obchodní partneři zač.

Zdálo by se, že jde o celkem prostou historku a v podstatě je to pravda. Ale pan Galeta je mistr vypravěč a na těch šedesáti osmi stránkách které Vločka v plamenech má, dokáže nejen barvitě vylíčit hlavní postavu a její komplikovaný vztah s manželem, ale především skvělou akční jízdu s detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. A prostořeká Danuta která nemá pro jedovatou poznámku daleko je natolik silnou postavou, že by utáhla mnohem delší příběh.

Naštěstí je Vločka v plamenech jen prvním dobrodružstvím dívky, která by se mohla stát pro Erin tím, kým se stal Batman pro Gotham.

Jestli mají být kolibříky v edici Půlčík reklamou či upoutávkou na herní svět Asterion a knihy které se v něm odehrávají, měli by být takové, jako je skvělá městská fantasy Vločka v plamenech.

85 %

Jan Procházka

 

Hanina Veselá – Slza pro dračího pána Mytago 2014. edice Půlčík

hanina„Kolibří vydání je označení pro knihu s výškou menší než 10 cm. Často bývá vytištěna jen v malém nákladu v luxusním provedení – se speciální vazbou a výzdobou, na kvalitním papíře a zvláštním typem písma. Je to tedy záležitost především pro bibliofily. Obsahem je většinou poezie.“ Tolik Wikipedie.

Ve fantastice a próze všeobecně se kolibří vydání nevydávala. Výjimkou bylo do nedávna pouze Nakladatelství Triton se svou sérií kolibříků věnovaných hrdinům Miroslava Žambocha ( Bakly 2005, Maverick a Basil 2006). Vždy šlo o delší povídku či kratší novelu věnovanou jednomu autorovu hrdinovi.

Jestli Triton od vydávání kolibřích vydání upustil z důvodů špatného prodeje nevím. Vím ale jedno. Na trhu s fantastickou literaturou pak zůstala na osm let deset centimetrů velká díra, kterou se až roku 2014 rozhodlo zaplnit nakladatelství Mytago svou edicí Půlčík.

Ta nyní čítá tři knihy Slza pro dračího pána, Louskáček a Vločka v plamenech.

A knize Slza dračího pána Haniny Veselé se chci věnovat v této recenzi.

Hanina Veselá vstoupila do fantastických vod humornou sbírkou fantasy povídek Mrakulin grimoár,  několik jejích povídek bylo uveřejněno v různých antologiích (namátkou Hry s příběhem , Marellion,  nebo Žena se lvem), ale nejvíce jsou známy  její knihy o telepatce  Magnólii která zažívá svá dobrodružství v herním fantasy světě Asterion  ( Magnólie a démon 2012, Drak bere vše 2015 )

Tou třetí knihou věnovanou zrzavé, prostořeké telepatce s problematickou minulostí, je právě Slza pro dračího pána.

Telepatka Magnólie přijme zakázku, která jí může obrátit naruby. Magnólie se na lodi Dráče vrací do svého rodného města Plaveny s úkolem získat vzácný minerál od svého někdejšího mistra, arcimága Zvina. A úkol to rozhodně není jednoduchý.

Autorka svého čtenáře bez zdlouhavého vysvětlování hodí do děje a nechá ho nevěřícně sledovat zrzčino dobrodružství. Takže hned na prvních stránkách je svědkem nejen ostrých dialogů, ale i ostré akce. Sice stále neví, co hrdinka v císařském paláci pohledává a po čem se pídí, ale díky její prořízlé puse a akci mu to ani nevadí.

Jenže záhy dojde ke klopotnému přeskakování v ději, které čtenáře i hlavní hrdinku dost zchladí.

Naštěstí po několika stránkách autorka znovu pevně uchopí opratě příběhu do svých rukou a nejen že nám vysvětlí původ peripetií zrzavé telepatky, ale dovede nás i k velkému finále, ve kterém Magnólie předvede své psyonické umění v plné síle. To celé ještě přikoření narážkami na telepatčinu problematickou minulost a pestrý koktejl ze slz pro dračího pána je zdařile namíchán.

Takže i přes počáteční rozpaky musím uznat, že na nevelkém prostoru sto šesti stran dostane čtenář příběh, který pobaví a zaujme.

Jako ochutnávka toho, co nám Magnólie a její autorka mohou dát ve svých románech okusit, je Slza pro dračího pána zcela dostatečná. A nebýt zbytečných parádiček jako je snová část a přeskakování v ději, které brzdí vyprávění, bylo by mé hodnocení i vyšší.

80 %

Jan Procházka

Josef Pecinovský – Abbey Road (Svoboda 1991 a Triton 2007)

abbey-book„A oni stále jdou. Jeden za druhým, pěkně v zástupu. Jdou z leva doprava. Na obalu gramodesky. Kam jdou? Přece přecházejí ulici… skutečně? Copak neexistuje viditelná hranice, za níž posluchač ani čtenář nedohlédne? Hranice mezi realitou a snem?“

Josef Pecinovský  svou první povídku „Signály zmlkly“ publikoval časopisecky již v roce 1962, tedy o šest let dříve, než slavní Beatles natočili svou dvanáctou desku. V druhé polovině osmdesátých let pak patřil k nejplodnějším SF povídkářům. V té době také získal své dvě největší literární ceny. V roce 1986 cenu Karla čapka za povídku Její Veličenstvo a o rok později za povídku Nos to závaží. (Pro obě povídky byly inspirací písně z alba, které Liverpoolská čtveřice natočila v roce 1962.) Pravidelně však začal publikovat až po sametové revoluci v roce 1989. V roce 1990, vydal antiutopický román Plástev jedu, román Juta (1991), a román Sinusoida 26 (1999), a roku 1999 povídkovou sbírku Házím ti laso, kamaráde, která  je výběrem nejlepší autorovy povídkové tvorby z 90. let. Roku 2016 se Josef Pecinovský ke svým čtenářům vrátil románem Areston a letos jeho druhým dílem Útěk z Arestonu.

Já se chci ale věnovat povídkové sbírce, kterou autor napsal v roce 1991 a jejíž inspirací se stalo album, které slavní Beatles natočili roku 1969. Tou námětově snad nejbohatší deskou je album Abbey Road.

Abbey Road

Sedmnáct písní na dvou stranách černé vinylové desky. Sedmnáct textů na ty nejrůznější náměty.

Stejně tak i sbírka Abbey Road nabízí sedmnáct povídek inspirovaných verši Johna Lennona a jeho přátel. A jak jinak, jde o povídky ze světa fantastiky. Vždyť i texty hochů z Liverpoolu evokují obrazy fantastických světů a jiných vesmírů.

Témata povídek páně Pecinovského jsou opravdu pestrá. Ať už jde očerným humorem sršící vztahové drama Miláčku, antiutopické, Nos to závaží, Zlatý spánek, Její veličenstvo či Vlezla koupelnovým oknem. Nebo jdeo o klasická SF témata,  jako jsou umělé inteligence, či úžasné vynálezy v povídkách Nikdy mi nedáváš peníze, Ubohý pan Mustard a Něco. A to nemluvím o škatulkám vyhýbajícím se povídkám, Všichni sem!, Maxwellovo stříbrné kladívko, Návrat slunce, nebo povídce Protože.

Pan Pecinovský se ve většině povídek inspiroval první slokou dané písně, někdy velice volně, jindy se snažil zachovat atmosféru, která na člověka působí už při prvním poslechu. Nicméně většina ze sedmnácti povídek nepostrádá originální nápad a skvělou pointu. Možná může někomu připadat, že některá z povídek nemá s textem písně pranic společného. Ale to je jen otázka názoru. Vždyť i ve skvělém filmu Across The Universe režisérky Julie Taymor získaly písně Beatles mnohdy netušený význam.

A že je většina povídek pochmurná a depresivní? Inu, všimněte si, v jaké době byly napsány.

85%

Jan Procházka

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka

Žena se lvem – Antologie Editorky Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková Fortna 2016

„A long time ago in a galaxy far, far away byla fantastika doménou mužů. Byly to temné časy, ale pak svitla nová naděje. Na scéně se objevila jména jako Mary Wollstonecraft Shelley, Ursula K. Le Guin a časem i v našich domácích literárních hájích dámy, jako jsou Františka Vrbenská či Zuzana Hloušková. Právě díky nim nyní můžeme držet v rukou antologii Žena se lvem.

A kdo, nebo spíše co, je Žena se lvem, a co od ní můžeme očekávat?

Žena se lvem je prvním dílem ryze ženské české a slovenské fantastiky.

Františka Vrbenská (jedna z editorek knihy) v doslovu říká: „Shromáždíme texty českých a slovenských autorek žánru fantastiky pro sbírku s ústředním zadáním: aby se vyhnuly genderovému klišé. Čtenářům představí ženské hrdinky, jejichž pojetí není černobílé, naopak se jedná o silné lidské bytosti, schopné sledovat vlastní cíle, prát se s osudem, ale zároveň volit i neagresivní řešení. Neuškodí, jestliže protagonistou některých povídek bude mužský hrdina. V takovém případě je mu ženská postava rovnocennou partnerkou či protihráčkou, a není pouze v pasivní roli erotického objektu. V tomto duchu vzniklo memorandum, ke kterému se všechny autorky přihlásily.“

Myslím, že všech třináct autorek, které do první knihy přispěly svými povídkami, výše zmíněné memorandum vzalo opravdu za své. A tak tu vedle nájemné žoldnéřky Karo a její nebezpečné protivnice v povídce Vilmy Kadlečkové Bez Krásky a bez zvířete najdeme dívku z domorodého kmene, která v povídce Vaclavy Molcarové Běžím daleko, žiju blízko, vezme osud do vlastních rukou.

Nebo kočku v povídce Černý samet Dagmar Pirochové, umělou inteligenci v Rubinově liečbe Zuzany Stožické. Či ke všemu odhodlanou matku Amandu z povídky Dany Beranové Nikdy neříkej nikdy, či stárnoucí architektku Miroslavy Dvořákové v povídce Návrat.

Jsou tu přítomny ženy, které v drsném světě mužů musí vzít osud do vlastních rukou, jako Elen v povídce Karoliny Francové V mysli mojí vidíš stíny. Nebo ženy, které jsou naopak v mnohém silnější než muži, jako paní Ondaro v povídce Zuzany Hlouškové Srdce z kamene.

Pokud žena není v povídce hlavní postavou, bude naopak soupeřkou hlavního hrdiny. Nikdy není černobílá a je mu rovnocennou protivnicí. A je jedno, jestli je to takřka v Lovecraftovsky hororové povídce Haniny Veselé Mizera z Mexika, či v detektivce Jany Maffet Šouflové Případ osla canterburského.

Žánrově pak poskytuje Žena se lvem pestrou paletu příběhů. A tak tu vedle takřka klasických fantasy povídek najdeme Erbenovsky poetickou povídku Lenony Štiblaríkové Pekná noc na čary, takřka steampunkovou akční povídku Lucie Lukačovičové Dům ocelových jehel, nebo hardcore scifi Julie Novákové Etuda pro výjimečnou mysl.

Vážně nechci hodnotit každou povídku zvlášť, protože každému čtenáři či čtenářce sedne něco jiného, ale musím uznat, že editorky (alespoň podle mého skromného názoru) nešláply s žádnou z povídek vedle. A je jedno, jestli jde o autorky zvučných jmen, nebo dámy, o kterých mnozí z vás doposud neslyšeli.

Já osobně navíc oceňuji fundovaný vhled do problematiky ženského psaní a vydávání antologií. Toho se v doslovu chopila jedna z editorek, Vrantiška Vrbenská. Přesně takové texty totiž rozšiřují nejen mé čtenářské vzdělání.

Medailonky všech autorek i výtvarníků pak považuji za samozřejmou výbavu kvalitní antologie a ani Žena se lvem v tomto ohledu není výjimkou.

K vizuální stránce knihy pak mohu jen podotknout, že nejen pevná vazba a krásná obálka z dílny Jany Maffet Šouflové, ale i tarotově pojaté portréty všech autorek, jejichž autorem je Jaroslav Svoboda, přispívají k mému přesvědčení, že antologie Žena se lvem je výjimečná kniha.

Je zvláštní, že ačkoli v zahraničí jsou ryze ženské antologie běžné (například Alucindas I. a II., Millennial Women či New Women of Wonder), u nás je Žena se lvem svého druhu prvním počinem. O to větší radost můžeme mít, že se tak povedla. Já osobně doufám, že její tři sestřičky, které jí budou brzy následovat, si udrží stejně vysokou kvalitu, jako má právě Žena se lvem.

90%.

Jan Procházka za spolupráci na korekturách děkuji Heleně Jelínkové

Vždycky v menšině – M. C. Putna – Portál 2013

Příjemné překvapení. Sice jsem Putnu znal, četl nějaké jeho články a dokonce celou  jednu jeho knihu. Konkrétně„Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity“. Přesto jsem užasl, jak rozsáhlé jsou jeho znalosti a kde všude byl. Kniha  má podtitul „Rozhovor s Martinem Bedřichem“. Ale nečekejte klasický rozhovor, jaký znáte třeba z časopisu Playboy. Jo, kromě spoře oděných žen, mohutně vylepšených Photoshopem, najdete v každém čísle minimálně jeden, obsáhlý mnohostránkový rozhovor s někým zajímavým. Ale to jsme trochu odbočili. Celý příspěvek

Polární záře – George Mazurek – Wattpad 2016

První recenze tohoto roku vlastně nebude na knihu alespoň co jsem informován. Polární záři si totiž přečtete na webu Wattpad. Jde o web, který nabízí místo pro publikaci svých románů, povídek a dlaší tvorby amatérským literátům a nebo jen obyčejným grafomanům a grafomankám. Proto jsem byl trošku skeptický, když mne přes Goodreads (tento knihomolský facebook doporučuji navštívit, pokud jej neznáte a nepoužíváte) oslovil autor a nabídl „knihu“ k recenzi.
— O to jsem byl příjemně překvapen, že kniha byla celkem povedená a bez roblémů by smohla měřit s podobnými knihami vydanými oficiálně a na papíře. Jde o mysteriózní sci-fi odehrávající se  v odlehlých končínách Ruska a pokud hledáte odechovou příběh, který si na nic nehraje, tak Polární záře celkem slušně nahradí příbehy od Browna nebo Rollinse (ne Henryho ale Jamese). Prostě dobře řemeslně odvedený příběh, s přiměřenou dávkou žánrových klišé, který se čte svižně ale tak trošku vždy tušíte, co přijde. Ale když je toho na vás hodně nebo si potřebujete „odfouknout“ mezi dvěmi náročnými knihami, tak si podobnou knihu dopřejete bez výčitek a s čtení vás bude bavit. Nejde koukat jen na Stalkera a Bergmana ale občas chcete vypnout mozek při nějaké akčňárně s Arniem.
— S Polární září se dočkáte příběhu z blízké budoucnosti a vzdálené země s trochou těch konspiračních teorií kolem mimozemské lodi, spoustou více či méně sympatických Rusů, jedné nebezpečně sexy Rusky a českým hlavním hrdinou. Na dvou, třech místech autorovo líčení chování Rusů nebo jejich techniky balancuje na hraně s propagandou ale Putin to vem. K akční sci-fi /thrilleru troška toho přehánění patří a v rámci žánru to není žádná vzácnost. čenář se dozví i nějaké zajímavé fakty a sem tam autor sklouzne k humornějšímu stylu nebo hláškám.
— V krátkosti bych to shrnul takto: pokud hledáte akčnější oddechové čtení s trochou té „mulderoviny“ a nevadí vám číst na obrazovce počítače nebo si dokážete knihu z wattpadu stáhnout/převést do čtečky, tak s Polární září nešlápnete vedle. A vzhledem k tomu, že jde o legální čtení za nulovou cenu a na rozdíl od knih s prošlými autorskými právy, také psané současným jazykem, tak musím jen doporučit.
— A nakonec ještě odkaz na kterém si knihu můžete legálně přečíst.

 

 

Do tmy – Anna Bolavá – Odeon 2015

Knihu mi doporučil kolega, který ji doslova hltal . Tak jsem na ni byl natěšený a komentáře zde nebo na Facebooku o její temnotě nebo depresívnosti u mne jen posilovali chuť si knihu přečíst. Nakonec možná byla ta očekávání trochu přehnaná ale buď jak buď je to výtečná kniha a čte se dobře.
— Členění knihy dle toho, v jakou dobu se která léčivá bylina sbírá mi připomnělo členění Jména růže (podle liturgických hodin) nebo Foucaultovo kyvadlo (podle sefirot kabalistického stromu života). Ano atmosféra knihy je dost ponurá a s počtem přečtených stránek pomalu houstne ale četl jsem mnohem větší temnoty.
— Hrdinkou či spíše hlavní postavou knihy je starší paní, která je chorobně posedlá sběrem léčivých bylin. A to tak, že od raného dětství a s postupujícími léty tato obsese narůstá a ta paní jí podřizuje naprosto všechno. Od osobního života, po výběr zaměstnání. Balancuje na tenké hranici mezi absolutním zaujetím pro věc a počínající poruchou osobnosti.
— Autorka šikovně míchá pasáže ze současnosti, s flashbacky do dětství i období, kdy byla hlavní hrdinka mladší, s pasážemi, které se odehrávají jen v její mysli a některé věci nechává úmyslně jen naznačené nebo nejednoznačné. Plusem je také to, že fyzický úpadek hlavní hrdinky je neoddělitelně propojen s tím, jak v hrdinčině mysli narůstá iracionalita. Skvěle je také vykreslena atmosféra maloměsta či spíše téměř vesnice s tím, jak si všichni vidí do talíře a vědí o svých kostlivcích ve skříních a různé křivdičky, animozity a dloužky se táhnou dlouhé roky a někdy i několik generací.
— Pokud vám nedělá problém ustát trochu temnější a ne zrovna optimistický příběh, tak by vás tato kniha neměla zklamat. Uhrane vás jako stará vesnická čarodějnice nebo víla ve výslužbě a pustí vás omámené až na poslední stránce. Čtenářky a ty, kterým se líbily Žítkovské bohyně obzvláště si ještě připíší pár bodíků navíc.

Hry s příběhem: Volání divočiny editor Jan Č. Galeta Mytago 2016

Od té chvíle kdy se opice postavila na zadní a stala se člověkem, si lidé vyprávějí příběhy. Od té chvíle, kdy se na světě objevila první hra na hrdiny, se začaly sepisovat a vydávat příběhy z herních světů. Některé si získaly světový ohlas, (kdo by si nepamatoval na skvělé příběhy temného elfa Drizzt Do’Urdena z herního světa Forgotten Realms?) a některé prostě časem zapadly.

O to aby nezapadly ty z našich luhů a hájů, se už nějaký ten pátek stará nakladatelství Mytago. To má již na svém kontě pěknou řádku knih, které se odehrávají v herních světech českých autorů. Například celou řadu knih které se odehrávají v nejznámějším z nich v Asterionu. K dalším patří i dvě antologie tematických povídek, Hry s příběhem: Zločin a trest a Hry s příběhem: Ocel a krev. Nyní nám tedy editor Jan Č. Galeta přináší antologii třetí, věnovanou lesům, pralesům, divočině, elfům a mnoha dalším bytostem, které ve fantastických světech v lesích žijí, bojují, milují a umírají.

Podívejme se tedy na jedenáct povídek, které nám Volání divočiny nabízí.

Váha přísahy – Takřka detektivní povídka ze světa jménem Taria , která ve mně vyvolala vzpomínku na film Rituál. Les tady hraje opravdu první housle, vlastně jediné co mi opravdu kazilo zážitek z povídky, byl „moravský“ slang vesničanů a Česko polský slovník jednoho z řádových bratrů. Obojí bylo zbytečné.

Dcery lesa nás už přivádějí do Asterionu a ukazují nám, co všechno dokáže udělat matka pro záchranu svého potomka. A pokud je to navíc dryáda…

Mé jméno bude znít. Mé první setkání s telepatkou Magnolií. Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh o tom, jak hrdinka knih Drak bere vše a Magnolie a démon zabloudí v psychopatově mysli, se do povídkové sbírky o lesích, pralesích a lesních bytostech moc nehodí. Ale jak říká sama autorka „ Co je lidská mysl jiného než džungle?“

Život lovce. Každá antologie má své „slabší kusy“ to se bohužel stává. Pro mě je nejslabší povídkou této antologie Život lovce. Obraz životní pouti domorodého lovce Nuaka, který se snaží zachránit zbytky svého kmene, mi připadal mdlý a vyprávěný bez valného nadšení. Je to škoda, protože život vůdce (a je jedno, jestli je to Mojžíš, král Artuš nebo náčelník domorodého klanu) není špatné téma.

Šarlatová křídla smrti, jsou povídkou, která ukazuje že Asterion má i svou astrální dimenzi.  Povídka o zkoumání astrálních bytostí mě zaujala spíše atmosférou, než samotným dějem, který jsem jako hrou nepolíbený jen těžko chápal. I tady se autorka zabývá historií Asterionu. Ale na rozdíl od Haniny Veselé, která nám ve své povídce Mé jméno bude znít, z historie světa vše potřebné vysvětlila, nás autorka Šarlatových křídel prostě hodí do děje a řekne „Plav“.

Řezno 1872. Příběhy impéria jsou herním světem na pomezí steampunku a fantasy, kde se můžeme setkat se vším, co oba žánry nabízí. Povídka Řezno 1872 nám na příkladu záchrany vílího dítěte ukazuje, že tento mix žánrů stojí za podrobnější prozkoumání. A ačkoli je povídka veskrze průměrná, autoři pěkně využili prvků, které herní svět Impéria činí tolik atraktivním.

Volání jaguára je první ze dvou povídek vycházejících z herního světa, ve kterém žijí a bojují potomci bohů. Jako iniciační příběh povídka splnila svůj účel a jako neotřelá young adult funguje také.

Druhým příběhem ze světa Potomků bohů je povídka Ozvěna dávného příběhu. Příběh dívky Silvie, která ačkoli žije v moderním světě, byla vybrána za matku poloboha.

Do herního světa Immortal fighters nás zavádí povídka Krkavec a vlk, která má nejen zajímavou zápletku, ale především hrdinku, která by si zasloužila vlastní román.

Tropický kraj divů, který se odehrává ve světě Unknown Armies . Sestry Lukačovičovy, nám na souboji dvou mágů ukazují nejen jak má vypadat kvalitní urban fantasy, ale také jaké jsou principy hry Unknown Armies. Ostatně Petra Lukačovičová ve své knize sbírka ctností tento herní svět již jednou navštívila. A přestože si autorky mohly dát větší práci s objasněním motivů obou mágů, je pro mě Tropický kraj divů jedním z vrcholů knihy.

Poslední povídkou je Kelpie. A i když moc nechápu pravidla hry Imaginárium, které je povídka zasvěcena, ten nově zpracovaný příběh o vodníkovi se mi moc líbil. Právě originální zpracování starého známého příběhu dělá z povídky Kelpie druhý pomyslný vrchol knihy.

Hry s příběhem: Volání divočiny (tak jako předchozí dvě antologie) nám mají přiblížit formou povídek herní RPG světy a to nejen ty, které byly vytvořeny jako moduly pro Dračí doupě.

Naštěstí si jsou všichni, kteří se na zrodu knihy podíleli vědomi, že bez popisu herních světů by se toto poslání kniha nikdy nemohla splnit. A tak je každému hernímu světu věnováno několik vět, které čtenáři vysvětlí, oč v kterém světě kráčí, jaké jsou jeho principy a kdo je jeho autorem. U mnohých je pak uveden i odkaz na domovské stránky.

Samozřejmostí u povídkové sbírky by pak měly být i medailonky všech autorů povídek a ani ty zde nechybí.

Myslím si, že kniha  Hry s příběhem: Volání divočiny svůj účel splnila. Seznámila mě s herními světy, které jsem neznal a s autory kterým bych měl věnovat svou pozornost. Nebo kterým bych se měl vyhnout.

Pokud jsou čtyři z jedenácti povídek nadprůměrné, šest čtyři hodně dobré, dvě dobré a jedna průměrná, není to špatné skóre. Zvláště, když si uvědomíme, kolik z těch jedenácti autorů jsou profesionální spisovatelé.

Vlastně když tak o tom teď přemýšlím, i ten název Volání divočiny naplnila bezezbytku…

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

Infico – Petr Heteša -Brokilon 2016 – kontrarecenze

Jasně, nepletete se. recenzi na Infico jsem tu měli nedávno. Ale tu psal kolega a napadlo nás, že by nebylo špatné, kdybychom občas  napsali každý svou recenzi na stejnou knihu.  Protože já ji četl až jako druhý, tak je toto kontrarecenze.
— Kurwa, nebylo to vůbec špatný! Pokud ke knize přistoupíte jen jako k zábavnému akčnímu příběhu, který vás má pobavit, tak Infico, vaše očekávání splní téměř na sto procent.
— A příběh? Americká NSA je infikována čínskými agenty a malá skupina nejelitnějších agentů zkouší nejnovější a nejtajnější zbraň Ameriky – technologii Infico. Díky ní se školený agent „hackne“ do vědomí jiného člověka a může se jeho prostřednictvím dostat do jinak nedostupných míst, může na určitou dobu převzít vládu nad jeho tělem, zatímco původní majitel má totální výpadek paměti a nebo dokonce může přejmout vlád nad tělem hostitele, za plného vědomí subjektu, který užasle hledí na to, jak jedná naprosto proti svému vědomí a svědomí.
— Náš hrdina je nasazen do vědomí čínské agentky ale brzy zjistí, že mladá studentka, v jejíž hlavě nyní elitní agent sídlí, je opravdu pouze studentkou a celou akci někdo totálně podělal. Mezitím Číňané převezmou kontrolu nad agenturou NSA a dalšími složkami americké bezpečnosti a to včetně dvou kamionů s těly agentů, jejichž vědomí je v cizích hlavách.
— Hrdina knihy se pokouší zjistit, co se děje a přitom se zamotává do různých bitek a přestřelek. Studentka, jejíž tělo si půjčuje se pak probouzí s velkými výpadky paměti a často i s odřeninami a špinavým a roztrhaným oblečením. Ačkoliv měly být celou noc ve své posteli. Začíná se bát, že jí může začít hrabat. Situace se stává dosti neúnosnou. Pro oba.
— Také agent v hlavě naší ženské hrdinky válčí nejen s drastickou dietou své hostitelky ale i s ženskými záležitostmi jako je jiný způsob močení a tak vůbec. Když pak tělo své hostitelky opět „vrátí“ po nějaké přestřelce poničené a se zdevastovaným značkovým oblečením, jeho právoplatná a majitelka se začíná rozhodovat mezi psychiatrem a exorcistou, rozhodne se náš hrdina, že svoji hostitelku seznámí se stavem věcí.
— Přes počáteční šok a drobné neshody se oba obyvatelé jednoho těla naučí spolu vycházet a v akčním finále se náš agent nakonec vrátí do svého původního těla.
— Kniha je dosti vtipná a má slušné tempo. Humor založený na kontrastu mezi mužskýma ženským pohledem na svět prostě téměř vždy funguje. A ani nevadí, když oba dva hrdinové jsou tak trošku komiksově přehnaní ve svých gender škatulkách.
— Na relax mohu knihu s lehkým srdcem doporučit a kdo chce hard core total art literaturu asi stejně sáhne po jiném autorovi. Howg.