Zapiski z Homs – Jonathan Littell – Wydawnictwo Literackie 2013

Autor této knihy Jonathan Littell je v literárním světě proslavil románem Laskavé bohyně, který beletristicky zpracoval zápisky jednoho přesvědčeného nacisty. Sugestivní líčení etnických čistek je čtení jen pro silné povahy. Čtenář si občas musí dělat přestávky, protože dlouhé pasáže sugestivně líčeného vraždění opravdu mohou přivodit hodně depresívní noční můry.
— Ani kniha Zapisky z Homs“  není moc veselé a optimistické čtení. V raném počátku syrské občanské války autor odcestoval do města Homs v Sýrii a nějaký nějakou dobu se pohyboval v okruhu obyčejných lidí, kteří už mají dost teroru a útisku assadovského režimu.
— Autorova cesta se odehrává v roce 2012, kdy byla syrská válka ještě záležitostí téměř jen samotných Syřanů a mezi  přestřelkami a boji ještě existovaly přestávky ve kterých mohli lidé žít téměř jako před vypuknutím konfliktu.
— Jonathan
Littell  se pohybuje zejména mezi stoupenci Svobodné syrské armády a ke cti mu musím přiznat, že se v knize vše snažil verifikovat z několika různých zdrojů a pokud si nějakou informací nebyl tolik jistý, tak se o tom sám zmínil.
—  Literárně nečekejte žádné zázraky. Kniha je opravdu jen deníkem z cesty do jednoho města a pobytu v něm. Takže se dočkáte téměř strohého líčení toho s kým se autor setkal, o čem spolu mluvili. Stejně téměř dokumentaristicky jsou pojata vyprávění lidí, se kterými se autor setkává.
Strohé líčení toho, jak probíhala mučení ve věznicích assadova režimu je takovou soft nebo light verzí nacistických zvěrstev líčených v Bohyních. Naštěstí není kniha zas tak dlouhá, protože občas je dost monotónní.
—  Kniha je dobrá, protože docela dobře ukazuje pohnutky, které Syřany přivedly nejdříve do ulic a později do bojových pozic. Je zde také vidět, že v počátcích konfliktu nehrálo náboženství žádnou roli a vojáci Svobodné armády se snažili válčit „rytířsky“. A na závěr je vždy otázka, zda mohu knihu doporučit nebo ne. Inu knihu určitě nezatracuji ale doporučil bych ji spíše vypůjčit v knihovně, protože  jde opravdu o strohý deník jednoho novináře a knihu nejspíše již nebude chtít číst podruhé.

Tiráž
Vydalo: Wydawnictwo Literackie v roce 2013
Originální název: Carnets de Homs
Přeložila: Magdalena Kamińska-Maurugeon
Počet stran: 280
Vazba: brožovaná
ISBN: 9788308050545

Reklamy

Vernon Subutex (1) – Virginie Despentes – 2016 Wydawnictwo otwarte

Asi není náhoda, že tato kniha hodně připomíná svým stylem romány Michela Houellebecqa. Michal ve svých románek má více narážek na filozofii a francouzské spisovatele. Virginie má v první díle této série zase více narážek na různé celebrity a zejména kapely a interprety, jak francouzské, tak zahraniční.
— Vernon, která je hrdinou tohoto románu, měl kdysi obchod s gramofonovými deskami ale nástup CD, interenetu a následný nástup warezu jej připravil o živobytí. Nějakou dobu žije tak, že na e-Bayi rozprodává různé sběratelské předměty a rarity, které v bohatších časech nasyslil. Občas mu vypomůže finanční injekcí jeho dávný přítel ze starých časů Alex Bleach, který se stal úspěšnou hudební hvězdou.
— Když Alex Bleach umře, je jen otázkou času, kdy Vernon kromě práce přijde i o střechu nad hlavou. Tak začíná jeho anabáze po bytech kamarádů, milenek a známých než se dostane až na ulici. Během toho prožívá chvilky štěstí i pádů ale vždy to nějak posere buď on sám nebo okolnosti. Potkává soustu zajímavých postav i postaviček, ze všech možných společenských tříd.
— Stejně jako, když Houellebecq‎ v Podvolených vypráví jak Marine Le Pen kopíruje styl oblékání Merkel, tak i Virgie Despentes vytváří podobné komické situace. Třeba když Vernon balí balí mladou slečnu o které po nějaké době zjistí, že jako malá holčička chodila do jeho obchodu se svým otcem, který tam kupoval podivné severské black metalové kapely a nyní je velké zvíře v nějaké bance nebo když s jedna z ženských postav vypraví do Barcelony jako doprovod téměř dospělé dcery svého přítele, která nedávno konvertovala k islámu. A díky její návštěvě se dozvěděla (díky Googlu), že její matka, která od jejího otce utekla byla velmi známá pornoherečka.
— Kniha je jednak plná stesku po ztraceném mladí, bezstarostných devadesátkách a osmdesátkách , rozčarování a znechucení z moderní digitální doby, druhak ostrou kritikou prázdného života bez odpovědnosti, závazků a duchovnosti. Autorka kritikou rozhodně nešetří. Trefuje se do všech bez rozdílu pohlaví, politické orientace, místa na společenském žebříčku, národnosti či věku.

Malevil – Robert Merle

Klasika postapo literatury. I když jsem k ní přistupoval s despektem, protože jsem si ji podvědomě řadil někde mezi Malé prince a Veroniky, které chtěli víte co, tak nakonec byla kniha příjemným překvapením.
— Možná proto, že celá ta záležitost s atomovou válkou byla jen záminka jak lépe a přesvědčivěji zmapovat dynamiku vztahů v malém izolovaném kolektivu. Kniha by se klidně mohla odehrávat na nějakém odlehlém ostrově a hrdinové by mohli být trosečníci z nějaké lodi nebo letadla a na děj knihy by to zas tak zásadní význam nemělo. Vztahy a oslava přátelství je to, co se celou knihou prolíná jako bájná ariadnina niť.
— Merle opravdu bravurně pracuje s postavami. Všechny jeho postavy jsou prokreslené a opravdu nehrozí, že by nějakou postavu udělal nějak černobílou nebo plochou. Docela by mne zajímal francouzský originál. Na více místech autor rozlišuje, zda postava mluví spisovnou francouzštinou nebo nářečím kraje, kde se nachází hrad Malevil. V českém překladu se toto zmiňuje jen slovně, ne tak, že by byly v nějakém nářečí. zajímalo by mne, zda ve francouzštině je to také tak nebo zda ty pasáže, kdy postavy mluví nářečím, jsou nářečím napsané i v knize. Tato možnost by mi vyhovovala více.
— Skvěle jsou napsány i ženské postavy. Kdy je každá naprosto jiná a zároveň v lecčems stejná. Věrohodné postavy a uvěřitelné postavy jsou zcela jistě největším kladem této knihy. Trošku mne mrzelo jednak to, jak sympaticky vykreslil autor jednoho z hrdinů, který byl kovaný komunista ale i mezi nimi se nějaká ta bílá vrána najde. I když musí člověk hledat opravdu pečlivě a dlouho. Pak mne zklamalo, jak dopadl Collin. Tedy spíš to, co se z něho po smrti hlavního hrdiny stalo. I když chápu, že na tom měl nemalou vinu konvičkův (dříve napoleonský) komplex.
— Je pravdou, že díky tomu, že kniha byla poprvé publikovaná v roce  1972, tak tempo vyprávění není tak akční jako u novějších románů a doba vzniku se odráží i ve způsobu vyjadřování hrdinů knihy a způsobu jejich života před katastrofou. Českým  čtenářům, kteří přes aktuální plané kecy o obraně křesťanských hodnot, jsou povětšinou skalní ateisté, může vadit i to, že se v knize dost mluví o zpovědích, svatém přijímání a další církevní záležitosti. Ale když akceptujete temto knihy, tak vám nebudou občasná hlušší místa vadit a ani všechny ty teologické záležitosti nejsou v knize bezdůvodně a slouží k většímu pochopení pohnutek, které stojí za chováním jednotlivých postav.
— Knihu jsem poslouchal jako audioknihu v češtině. A tady bych měl také pár výhrad. Přednes a ztvárnění rolí naprosto v pohodě, dokreslování děje zvukovými efekty (střelba, vrzání řetězů, déšť, etc.. ) mne spíše rozptylovalo než, že by mne strhlo do děje a co mne vysloveně sra.. co se mi ani za mák nelíbilo, byly šíleně dlouhé hudební pasáže mezi jednotlivými kapitolami. kapitolu ukončovala hudba. Na ni navázala další hudební pasáž na začátku nové kapitoly, pak herec přečetl číslo kapitoly a za tím následoval ještě další kus zbytečné hudby. Zejména, když byly kapitoly rozděleny v poměrně napínavém okamžiku, to bylo na pěst. Zlatý polský audioknihy

Podvolení – Michel Houellebecq – OneHotBook 2016

Po prvním pokusu s polštinou jsem to po dvou kapitolách vzdal. Ne že bych tomu v polštině nerozuměl ale díky tomu, že nejsem zvyklý na takové velké množství spřežek a jiných nástrah psané polštiny, jsem při čtení postupoval minimálně dvakrát pomaleji, než při čtení v rodném jazyce.
Škoda, že „re/reading“ jsem si dal na úvodních kapitolách o Huysmansovi, které jsou nejméně záživné. Ale už zde, sem tam probleskne nějaká vtipná poznámka nebo trefný postřeh.
Když se do děje zapojuje Muslimské bratrstvo, tak děj začíná být zajímavější. Po převzetí moci použijí muslimové stejnou taktiku jako v Andalusii, před reconquistou. Nové ovečky získávají soft cestou, díky dolarům od boháčů ze Zálivu. Škoda, že kniha končí tak brzy, ještě před šahádou hlavního hrdiny.

Chomejní, Sade a já – Abnousse Shalmani – Garamond 2016

Výtečné! Kniha je eklektickým mixem vyprávění o životě malé holčičky v Iránu před, během a krátce i po nástupu Chomejního. Tak trošku jako slavný komiks/film Persepolis. Dál autorka líčí své zážitky z dětského i dospělého života ve Francii. Velkou část knihy zaujímá i opěvování literatury a čtení. A už klasické francouzské nebo té specifičtější litertinské s de sadem v čele. A jako andrianina niť se knihou táhne boj za svobodu. Za svobodu nejen politickou, ale i náboženskou a za rovnost pohlaví. Autorka si nebere servítky a kritizuje obě strany barikády. Ukazuje, že blbce, pokrytce, násilníky, buřiče, lidi s otevřeným srdcem je možno najít všude napříč státy, kulturami, náboženstvími a politickým přesvědčením.