Rusko – vagon třetí třídy – Natalja Ključareva – Eroika 2014

rusko-vagonTahle kniha je poměrně tenká a subtilní. Pouhých 135 stran. Já ji  měl přelouskanou během jednoho víkendu a to jsem během něho dělal i spoustu jiného než jen čtení. Musím konstatovat, že na tom mělo i podstatný podíl to, že ta kniha se opravdu dobře čte a stránky pod očima čtenáře opravdu ubíhají stejně rychle jako pražce kolejí ruské železnice.
— Kniha je takovou pestrobarevnou koláží na téma Rusko, konkrétně Rusko někdy před nástupem Putina. Ale to není zas tak důležité, protože v Rusku se toho moc neděje a většina země žije v podivném šedém bezčasí. A to zejména mimo největší města.
— Kniha je složena z mnoha drobných příhod lidských příběhů, které se točí kolem křehkého hlavního hrdiny Nikity a jeho lásky, bláznivé a lehkomyslné anarchistky Jáji a v závěru knihy se trošku osudy některých postav protnou v mírně optimistickém finále. Bohužel, realita byla  byla spíše opačná a zářná budoucnost se opět nekoná.
— Děj je silně prošpikován narážkami jak na různé postavy ruské historie a literatury (hodně jich běžný čtenář ani nepobere), tak na různé spisovatele a hudebníky z okolního světa. I když je život v Rusku pro obyčejného Rusa velice těžký a pro život na periferii (jak zeměpisné, tak sociální) to platí dvojnásob, je  kniha plná vtipu a ironie.
— Když jsem viděl, jak Nikita všude hledá pravé Rusko, tak jsem  si vzpomněl na jednoho svého známého, který je u nás ve městě takovou známou figurkou. Byl to velice chytrý, příjemný, sečtělý a komunikativní chlápek. pak mu nějaká ženský zlomila srdce a od té doby je v téměř monogamní vztah s tvrdým alkoholem .  Dříve byl ve svých opicích vtipný, veselý a předčítal ze svých básní nebo zpíval hity od Beatles. Dnes už si ty svoje rumy vyžaduje hodně agresívně a  má červenou i tam, kde ho dříve z přátelství tolerovali. Dost mi to připomíná Rusko. Jo, mimochodem ten chlápek o kterým jsem mluvil, má ruské kořeny.
— Nicméně abych se nezakecal a nějak to zakončil.  Ač kniha v originále vyšla už před deseti lety, tak je stále zajímavá a čte se opravdu dobře. Pokud nemáte problémy s trošku alternativnější literaturou, pak by vás tato útlá knížka mohla bavit. J8 bych jej ocenil čtyřmi hvězdičkami z pěti.

Reklamy

Dom z witrażem – Żanna Słoniowska – Znak 2014

dom-s-vitrazemTato kniha byla v roce 2016 nominována na prestižní literární ocenění Nike ale vítězství si  odnesla až ze soutěže vydavatelství Znak. Byla nejlepší z více jak tisíce knih, což je docela velký úspěch. A když jsme u těch ocenění, tak musím zmínit cenu  za nejlepší literární debut v roce 2015.
— Żanna Słoniowska je polská spisovatelka s ukrajinskými kořeny žijící většinu života v polském Krakově ale narozená v ukrajinském Lvově (v té době okupovaném Rusy). Je velkou znalkyní historie Lvova a to se promítá i do této knihy.
— Musím pochválit dosti povedenou obálku, jak ostatně vidíte vpravo. I když zde tolik není vidět, že písmo zde téměř vystupuje z obálky a na jméno autorky a titulu bylo použito takové zajímavě lesklé bílé barvy, která působí moc pěkně a pomáhá vytvářen onu iluzi vystouplého textu.
— Kniha kombinuje několik různých žánrů. Z části je takovou rodinnou miniságou, z části je bizarním milostným trojúhelníkem v kterém je jeden z té trojice mrtvý, Obsahuje prvky společenského i psychologického románu a spoustu informací z historie města Lvov i Ukrajiny obecně.
— Příběh je jednak ságou života čtyř generací žen, které žily většinu svého života v ukrajinském městě Lvov ale také příběhem  lásky mezi mladou ženou a mnohem starším  mužem. tak starým, že měl milostný poměr s její matkou. I když nebyl jejím otcem. To vše na pozadí složitých a krvavých dějin Lvova, Ukrajiny a vlastně celé střední Evropy.
— Příběh samotné hlavní hrdinky (nejmladší z rodu) začíná v roce  1988, kdy na jedné demonstraci proti ruské okupaci a za samostatnou Ukrajinu neznámý střelec zastřelí její matku a ona dostane svou první menstruaci a končí lvovským majdanem. Mezitím sledujeme nejen příběh jejího vztahu s milencem mrtvé matky ale i vývoj vtahu mezi jednotlivými  ženami v této rodině, kde se chlapi moc dlouho nezdržovali. Stejně tak můžeme sledovat jak milostné, tak i jiné osudy ostatních tří žen této rodiny, kdy každá z žen se cítí být spřízněna s jinou národností. Jak není ve střední až východní Evropě neobvyklé.
— V polských recenzích a anotacích hodně vyzdvihují práci autorky s jazykem. To si netroufnu hodnotit ale je pravda, že jazyk má hodně košatý a zajímavé opisy a sem tam pracuje i se snovou rovinou. Kniha se čte dobře, moc hluchých míst nemá a čtenářky si asi mohou přidat hvězdu či půl k mému hodnocení čtyři z pěti.
— Knihu jsem si objednával v e-shopu Polska ksiazka.cz ale tam už ji nemají, takže budete muset využít megaknihy.cz.

 

Magický život Aleistera Crowleyho – Martin Booth – Talpress 2004

zivotŽivotopisy moc nečtu a když už se rozhodnu si nějaký přečíst, pak to musí být hodně zajímavý člověk. A tuto definici Aleister Crowley, kterému občas familiárně přezdívám Aleš bezesporu je. Renesanční člověk, ďábelská kombinace sečtělého a rafinovaného bohéma a dandyho ve stylu Jima Morrisona s nepraktickým snílkem a finančním analfabetem přece nemůže prožít nějaký nudný život.
— A taky, že ne. Aleister je svou šíří zájmu takový temný Jára Cimrman. Byl geniálním šachistou i zdatným průkopníkem horolezectví, byl neúspěšným básníkem i o něco úspěšným spisovatelem, předefinoval tarot a v dějinách okultismu zanechal hodně výraznou stopu.
— Kniha se čte velice dobře. Autor nás nezahlcuje zbytečným množstvím dat, faktů a šikovně míchá příhody a epizody z Aleistrova magického života s jeho skutky a příhodami z jeho profánního života.  Světské i posvátné úspěchy se střídají s zejména profánními kopanci a neúspěchy a tak četba nikdy neupadne do nějakého stereotypu.
— Celý životopis, který je psán lehce, téměř  beletristicky se odehrává na přelomu devatenáctého a dvacátého století, který byl pestrý a divoký nejen v umění, politice ale i ve světě duchovním. Pokud se zajímáte alespoň trošku o duchovno nebo jste otevřen různým okrajovějším myšlenkovým směrům, pak by vás mohla kniha bavit. Za sebe mohu rozhodně doporučit.
Hodnocení: 600 / 666

Hanina Veselá – Slza pro dračího pána Mytago 2014. edice Půlčík

hanina„Kolibří vydání je označení pro knihu s výškou menší než 10 cm. Často bývá vytištěna jen v malém nákladu v luxusním provedení – se speciální vazbou a výzdobou, na kvalitním papíře a zvláštním typem písma. Je to tedy záležitost především pro bibliofily. Obsahem je většinou poezie.“ Tolik Wikipedie.

Ve fantastice a próze všeobecně se kolibří vydání nevydávala. Výjimkou bylo do nedávna pouze Nakladatelství Triton se svou sérií kolibříků věnovaných hrdinům Miroslava Žambocha ( Bakly 2005, Maverick a Basil 2006). Vždy šlo o delší povídku či kratší novelu věnovanou jednomu autorovu hrdinovi.

Jestli Triton od vydávání kolibřích vydání upustil z důvodů špatného prodeje nevím. Vím ale jedno. Na trhu s fantastickou literaturou pak zůstala na osm let deset centimetrů velká díra, kterou se až roku 2014 rozhodlo zaplnit nakladatelství Mytago svou edicí Půlčík.

Ta nyní čítá tři knihy Slza pro dračího pána, Louskáček a Vločka v plamenech.

A knize Slza dračího pána Haniny Veselé se chci věnovat v této recenzi.

Hanina Veselá vstoupila do fantastických vod humornou sbírkou fantasy povídek Mrakulin grimoár,  několik jejích povídek bylo uveřejněno v různých antologiích (namátkou Hry s příběhem , Marellion,  nebo Žena se lvem), ale nejvíce jsou známy  její knihy o telepatce  Magnólii která zažívá svá dobrodružství v herním fantasy světě Asterion  ( Magnólie a démon 2012, Drak bere vše 2015 )

Tou třetí knihou věnovanou zrzavé, prostořeké telepatce s problematickou minulostí, je právě Slza pro dračího pána.

Telepatka Magnólie přijme zakázku, která jí může obrátit naruby. Magnólie se na lodi Dráče vrací do svého rodného města Plaveny s úkolem získat vzácný minerál od svého někdejšího mistra, arcimága Zvina. A úkol to rozhodně není jednoduchý.

Autorka svého čtenáře bez zdlouhavého vysvětlování hodí do děje a nechá ho nevěřícně sledovat zrzčino dobrodružství. Takže hned na prvních stránkách je svědkem nejen ostrých dialogů, ale i ostré akce. Sice stále neví, co hrdinka v císařském paláci pohledává a po čem se pídí, ale díky její prořízlé puse a akci mu to ani nevadí.

Jenže záhy dojde ke klopotnému přeskakování v ději, které čtenáře i hlavní hrdinku dost zchladí.

Naštěstí po několika stránkách autorka znovu pevně uchopí opratě příběhu do svých rukou a nejen že nám vysvětlí původ peripetií zrzavé telepatky, ale dovede nás i k velkému finále, ve kterém Magnólie předvede své psyonické umění v plné síle. To celé ještě přikoření narážkami na telepatčinu problematickou minulost a pestrý koktejl ze slz pro dračího pána je zdařile namíchán.

Takže i přes počáteční rozpaky musím uznat, že na nevelkém prostoru sto šesti stran dostane čtenář příběh, který pobaví a zaujme.

Jako ochutnávka toho, co nám Magnólie a její autorka mohou dát ve svých románech okusit, je Slza pro dračího pána zcela dostatečná. A nebýt zbytečných parádiček jako je snová část a přeskakování v ději, které brzdí vyprávění, bylo by mé hodnocení i vyšší.

80 %

Jan Procházka

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka

Bohové Gothamu – Lyndsay Faye – Paseka 2014

Jako první je třeba zmínit, že název prvního dílu této série je silně zavádějící. Pokud po této knize sáhnete proto, že jste fanoušek Batmana nebo komiksů obecně, tak se dočkáte nemilého překvapení. Děj knihy se míjí s Netopýrovým universem jak geograficky, tak chronologicky.
— Děj této převážně detektivní série se odehrává ve víceméně reálném New Yorku a v době, když ještě velká část jeho domů byla dřevěná. Konkrétně jde o horké léto léta páně Bohové 1845. Mladý barman Timothy Wilde přijde při velkém požáru jak o svůj bar, tak o svoje bydlení, tak o všechny svoje úspory a jeho tvář je navždy do poloviny poznamenaná ohněm.
— Jeho bratr Valentin jej zapíše do řad nově vzniklé policie, které všichni říkají Měděné hvězdy. Má sloužit v jedné z nejhorších čtvrtí již tak nevlídné metropole. A ani si nestačí na svůj nový odznak zvyknout, kdy do jeho života vstoupí mladičká dívenka a s ní hrůzná záhada dětských mrtvolek. zejména díky ní, se jeho pátrání po sériovém vrahu dětí, stává velmi osobní záležitostí.
— Nebudu vám tajit, že tempo vyprávění až do strhujícího finále není úplně nejrychlejší ale autorka toto oldskoolovější tempo bohatě vyvažuje tím, jak skvěle buduje atmosféru stařičkého New Yorku a dobře zvolenými a bohatě prokreslenými postavami. Všechny ty nevěstince a brlohy, nálevny a kostely, chudobince a špinavé ulice na vás ze stránek knihy přímo vystupují a vy málem cítíte všudypřítomnou špínu a chudobu, která na vás útočí za každým druhým rohem.
— Nakonec musím konstatovat, že jsem opravdu rád, že jsem se nedal odradit velmi pozvolným začátkem a že by tato série nemusela být vůbec špatná, pokud si autorka slušně položenou laťku udrží.

 

Morderstwo jako dzieło sztuki – David Morrell – Albatros 2014

češtině vyšlo pod názvem Na hraně temnoty. Originální název odkazuje na stejnojmennou knihu Thomase de Quinceyho, který je hlavní hrdinou nejen úvodní knihy stejnojmenné série a i známá kniha v příběhu hraje velkou roli.
— Thomas de Quincey byl nejznámější viktoriánský spisovatel a narkoman, který se proslavil dvěma knihami. První z nich byla Zpověď (anglického) požívače opia a díky ní dostal i přezdívku Opiumista. A druhou je Vražda jako krásné umění, kde popisuje brutální vraždu na Ratcliffe Highway a její všechny okolnosti s fascinací nemálo připomínající současnou literaturu o sériových vrazích, která už v knihkupectvích dokáže obsadit samostatný regál.
— Děj příběhu začíná mnoho let po této události ale neznámý vrah věrně kopíruje vraždy, které náš hrdina tak mistrně popsal. Proto je také jedním z hlavních podezřelých. Přesto jej dvojice hlavních vyšetřovatelů vezme na místo činu a později i na druhé místo činu, poté co neznámý vrah zopakuje i druhou z vražd, které se odehrály před desítkami let. Možná je to způsobeno tím, že Thomase doprovází jeho sympatická dcera, která se o něho stará.
— Druhá vražda, která počtem mrtvých i brutalitou překonává svůj vzor vyvolá paniku v celém Londýně a lidí se zmocní strach. Jelikož vrah, který provedl původní vraždy na Ratcliffe Highway byl dopaden a popraven, tak nemohlo jít o stejnou osobu. Nebo ano a vrah vraždí ze záhrobí? Ministr Lord Palmerston dá de Quinceyho zavřít do vězení a i tam se jej někdo pokusí zabít. De Quincy se v obavě o svůj život pokusí o útěk při převozu z vězení a útěk se mu zdaří. Pomocí sítě londýnských žebráků se mu podaří kontaktovat svoji dceru Emily a společně s ní a oběma detektivy ve velkém finále dopadnou vraha a zabrání pokusu o vyvolání chaosu po atentátu na sklad opia Východoindické společnosti v londýnských docích.
— Kniha bravurně líčí viktoriánský Londýn a to převážně jeho temnější a chudší část. Díky flashbackům vraha se nejen dozvídáme o jeho motivaci ale dostaneme se také do Indie, kde britská armáda držela ochrannou ruku nad obchodem s opiem provozovaným právě Východoindickou společností. Určitě si zamilujete dceru hlavního hrdiny Emily, která přináší do zatuchlého měšťáckého prostředí viktoriánské Anglie svěží vítr klíčícího feminismu a moderního pohledu na svět. Ač se autor snaží jazykem zůstávat ve viktoriánské Anglii, tempo vyprávění má moderně svižné. Rozumná míra společenské kritiky a sociální tématiky nevadí, ba spíše jen dokresluje temnou a depresivní náladu viktoriánské metropole.
— Ač kniha spadá spíše mezi „lehčí“ četbu není nijak plytká a rozhodně ji mohu doporučit. Jen nevím, zda mohu vzhledem k překroucenému názvu, laciné obálce a dalším drobnostem doporučit i český překlad této skvělé knihy. Takže pokud nemáte problém s čtením knih v angličtině, sáhněte spíše po originále.

Mapa vražd v Ratcliffe Highway

Psí hvězdy Peter Heller Plus 2014


Peter Heller žije v Denveru. Je to spisovatel, redaktor a také velký dobrodruh.
Absolvoval několik expedic na kajaku, z nichž vznikly zápisky o Pamíru, Kavkazu, Střední Americe nebo Peru. O jeho dobrodružných cestách napsal několik knih a pravidelně přispívá do časopisu National Geographic.
Peter prosurfoval západní pobřeží Kalifornie, zúčastnil se výpravy do Antarktidy s cílem překazit cesty velrybářských lodí nebo také tajným natáčením upozornil na zabíjení delfínů v chráněných oblastech.
Jeho prvním románem je kniha The Dog Stars, vydaná v roce 2012. Titul vzbudil veliký ohlas a získal mnoho literárních ocenění. Byl přeložen do osmnácti jazyků. K českým čtenářům se kniha dostala v roce 2014 s názvem Psí hvězdy.
Na počátku roku 2014 vyšel jeho druhý román The Painter.

Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet.
Jenže.
Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo.
Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany.
Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší.
Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl.
Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max.
Ovšem, koho oslovil Malevil nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa.
Vím, že se k téhle knížce budu vracet.

80%

Autor recenze Jan Procházka

Telegraph Avenue – Michael Chabon – Odeon 2014

Měl jsem od této knihy obrovská očekávání a možná i díky tomu jsem ji dočetl s rozporuplnými pocity. napsaná je skvěle, o tom žádná, spousty popkulturních odkazů vždycky rád uvidím ale asi jsem se nějak v té spoustě postav a jejich interakcí trochu zamotal. Škoda, Kavalier a Clay byli dokonalí. Tady mi něco scházelo a nebo jsem prostě nebyl správně naladěn, či měl příliš vysoké očekávání a proto mně TA nerozsekal tak epicky jako Kavalier s Clayem.

Kronika ptáčka na klíček – Haruki Murakami – Odeon 2014

Opět se čtenář dočká pořádné porce magického realismu ve stylu Murakami sana. Dočká se všeho, co mají mazlíčci na jeho knihách rádi. Prolínání snového světa s realitou, slušnou dávku nostalgie a vyrovnaný mix japonských reálií s odkazy na moderní gaidžinskou kulturu i popkulturu. Neoposlouchané dialogy a lůzři v hlavních i vedlejších rolích nesmí chybět.
Pozorný čtenář objeví spoustu jungiánských archetypů a celkově příběh je variací na dlouhou řadu iniciačních románů. Stejně jako u románů Umberta Eca může čtenář hladce plout po hladině hlavního „mudlovského“ příběhu nebo ponořit více, či více do „podvědomých“ vrstev vyprávění.
A přece se tento příběh liší od ostatních románů HM. Důvodem je historická větev vyprávění, která se vrací do doby druhé světové války a doby těsně po ní. Japonsko se dodnes nevyrovnalo se svou temnou minulostí a s tím, že Japonci sehráli v Asii stejnou úlohu jako nacistické Německo v Evropě. Dodnes jsou válečné zločiny a celá druhá světová válka velké tabu v celé japonské společnosti.
Tím, se také část tohoto příběhu stává dosti aktuálním. Protože kromě Japonců se se svou temnou minulostí nevypořádali ani Rusové a dnes jsme svědky toho, jak ožívá, to nejhorší z jejich nedávné historie a společnost se opět militarizuje a opět se přepisují dějiny a mapy.