Psí hvězdy Peter Heller Plus 2014


Peter Heller žije v Denveru. Je to spisovatel, redaktor a také velký dobrodruh.
Absolvoval několik expedic na kajaku, z nichž vznikly zápisky o Pamíru, Kavkazu, Střední Americe nebo Peru. O jeho dobrodružných cestách napsal několik knih a pravidelně přispívá do časopisu National Geographic.
Peter prosurfoval západní pobřeží Kalifornie, zúčastnil se výpravy do Antarktidy s cílem překazit cesty velrybářských lodí nebo také tajným natáčením upozornil na zabíjení delfínů v chráněných oblastech.
Jeho prvním románem je kniha The Dog Stars, vydaná v roce 2012. Titul vzbudil veliký ohlas a získal mnoho literárních ocenění. Byl přeložen do osmnácti jazyků. K českým čtenářům se kniha dostala v roce 2014 s názvem Psí hvězdy.
Na počátku roku 2014 vyšel jeho druhý román The Painter.

Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet.
Jenže.
Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo.
Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany.
Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší.
Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl.
Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max.
Ovšem, koho oslovil Malevil nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa.
Vím, že se k téhle knížce budu vracet.

80%

Autor recenze Jan Procházka

Telurie -Vladimir Sorokin

Telurie je takovým crossoverem Nova Expressu Williama Burroughse (klipovitý, ulítlý a experimentální styl psaní) a Emberta Eca (mnohoznačnost, spousta informací, spiknutí, odkazy, atd…) a trochu připomíná i svého krajana Sašu Sokolova a jeho Palisandreu.
Kniha je zajímavá tím, že vlastně nemá žádný děj a nebo když to budeme brát opačně, má minimálně tolik dějových linek, kolik je v knize kapitol. Neobvyklé je, že ač všechny ty dějové linky sdílejí společný prostor světa stvořeného autorem, nijak se spolu nestřetávají ani na sebe nijak nenavazují. Představte si to jako sbírku spousty hodně ale hodně krátkých povídek odehrávajících se v jednom společném literárním universu.
— Tím světem je blízká budoucnost, které by se mohli dožít děti nedávno narozené. tedy pokud přežijí totální rozklad našeho světa, kdy se i díky několika válkám s vahábisty rozpadne Evropa i Rusko na spoustu miniaturních státečků a díky objevení teluru, což je taková absolutní droga, propadne do technologicky vyspělejší varianty středověku. Telur je velice vzácný kov, ze kterého se vyrábějí hřebíky, které, když někomu vtlučete do hlavy, získá nikdy nekončící pocit štěstí, naplnění a plní se mu ty nejtajnější sny, objevuje nové schopnosti atd… Malá zemička na Kavkaze, kde se nachází snad jediné ložisku teluru se ze dne na den stává nejmocnější zemí světa a samotný telur se stává nejvzácnější a nejstrategičtější surovinou a universálním platidlem. „Tesaři“, kteří se živí odbornou implementací telurových hřebíků o hlav jiných lidí se potulují světem a jsou takovou novodobější verzí potulných mnichů klasického středověku. Celý příspěvek

Malevil – Robert Merle

Klasika postapo literatury. I když jsem k ní přistupoval s despektem, protože jsem si ji podvědomě řadil někde mezi Malé prince a Veroniky, které chtěli víte co, tak nakonec byla kniha příjemným překvapením.
— Možná proto, že celá ta záležitost s atomovou válkou byla jen záminka jak lépe a přesvědčivěji zmapovat dynamiku vztahů v malém izolovaném kolektivu. Kniha by se klidně mohla odehrávat na nějakém odlehlém ostrově a hrdinové by mohli být trosečníci z nějaké lodi nebo letadla a na děj knihy by to zas tak zásadní význam nemělo. Vztahy a oslava přátelství je to, co se celou knihou prolíná jako bájná ariadnina niť.
— Merle opravdu bravurně pracuje s postavami. Všechny jeho postavy jsou prokreslené a opravdu nehrozí, že by nějakou postavu udělal nějak černobílou nebo plochou. Docela by mne zajímal francouzský originál. Na více místech autor rozlišuje, zda postava mluví spisovnou francouzštinou nebo nářečím kraje, kde se nachází hrad Malevil. V českém překladu se toto zmiňuje jen slovně, ne tak, že by byly v nějakém nářečí. zajímalo by mne, zda ve francouzštině je to také tak nebo zda ty pasáže, kdy postavy mluví nářečím, jsou nářečím napsané i v knize. Tato možnost by mi vyhovovala více.
— Skvěle jsou napsány i ženské postavy. Kdy je každá naprosto jiná a zároveň v lecčems stejná. Věrohodné postavy a uvěřitelné postavy jsou zcela jistě největším kladem této knihy. Trošku mne mrzelo jednak to, jak sympaticky vykreslil autor jednoho z hrdinů, který byl kovaný komunista ale i mezi nimi se nějaká ta bílá vrána najde. I když musí člověk hledat opravdu pečlivě a dlouho. Pak mne zklamalo, jak dopadl Collin. Tedy spíš to, co se z něho po smrti hlavního hrdiny stalo. I když chápu, že na tom měl nemalou vinu konvičkův (dříve napoleonský) komplex.
— Je pravdou, že díky tomu, že kniha byla poprvé publikovaná v roce  1972, tak tempo vyprávění není tak akční jako u novějších románů a doba vzniku se odráží i ve způsobu vyjadřování hrdinů knihy a způsobu jejich života před katastrofou. Českým  čtenářům, kteří přes aktuální plané kecy o obraně křesťanských hodnot, jsou povětšinou skalní ateisté, může vadit i to, že se v knize dost mluví o zpovědích, svatém přijímání a další církevní záležitosti. Ale když akceptujete temto knihy, tak vám nebudou občasná hlušší místa vadit a ani všechny ty teologické záležitosti nejsou v knize bezdůvodně a slouží k většímu pochopení pohnutek, které stojí za chováním jednotlivých postav.
— Knihu jsem poslouchal jako audioknihu v češtině. A tady bych měl také pár výhrad. Přednes a ztvárnění rolí naprosto v pohodě, dokreslování děje zvukovými efekty (střelba, vrzání řetězů, déšť, etc.. ) mne spíše rozptylovalo než, že by mne strhlo do děje a co mne vysloveně sra.. co se mi ani za mák nelíbilo, byly šíleně dlouhé hudební pasáže mezi jednotlivými kapitolami. kapitolu ukončovala hudba. Na ni navázala další hudební pasáž na začátku nové kapitoly, pak herec přečetl číslo kapitoly a za tím následoval ještě další kus zbytečné hudby. Zejména, když byly kapitoly rozděleny v poměrně napínavém okamžiku, to bylo na pěst. Zlatý polský audioknihy