Budoucnost – Dmitry Glukhovsky – Knižní klub 2015

futu--reJsem rád, že jsem dal současnému kultovnímu ruskému  spisovateli Glukhovskému druhu šanci. Nejdříve jsem od něho četl jeho nejznámější Metro 2033 a byl jsem neskutečně zklamaný. Sice jsem svůj původní obrovský odsudek mírně obrousil ale přesto jsem ho bral za vyhajpovanou bublinu. Ale když jsem se dozvěděl, o čem má být jeho poslední kniha Text, tak jsem se rozhodl, že mu dám další šanci. A podstatně jsem na něho změnil svůj názor a rozhodl jsem se, že si od něho přečtu více. Také další jeho kniha Soumrak si hodně líbila a tak jsem musel sáhnout i po Budoucnosti.
— Nakonec se Budoucnost zařadila až za Text a Soumrak. Což ale neznamená, že jde o špatnou knihu. jen že se mi ty dvě dříve jmenované, četly hůře a zaujaly mne více. Problémem Budoucnosti se mi zdá, že autor do prostotu jednoho běžně dlouhého románu  rozpracoval až moc motivů, myšlenek a nápadů. Také pojmenováním postav pouhými čísly v částech knihy, které se odehrává v minulosti, může leckoho mást a dělat hokej v ději.
— Na druhou stranu je třeba zmínit, že popisy různých lokací, kterými hlavní postava prochází v průběhu vyprávění jsou barvitě popsané a zejména Barcelona úplně vylézá ze stránek, jak je dobře popsaná. Plusem jsou i uvěřitelné postavy, které nejsou černobílé a mají i svůj vývoj a spoustu vnitřních rozporů.
— Děj tohoto románu se odehrává v budoucnosti, kdy lidé objeví prostředek, který jim zajistí nesmrtelnost ale jelikož to zároveň znamená masivní přelidnění, tak se v Evropě platí zákon, že lidé nesmí mít děti.  Hlavní hrdina této knihy je členem jednotek, které vyhledávají nelegálně počaté děti. Jednoho dne našeho hrdinu povolá jeden z nejmocnějších mužů Evropy aby jej pověřil velice delikátním a důležitým úkolem. Což spustí velkou lavinu událostí a změn v postojích hlavní postavy.
— Autor pracuje s mnoha různorodými myšlenkami a filozofickými otázkami. Od úvah o smyslu života, lidského štěstí, celého lidstva přes otázky o tom, co všechno je možné jedincům provést pro „dobro“ celku, až ke kritice „kultu mládí“ a moderního vytěsňování smrti z našich životů.  Povedení je i ten retelling Romea a Julie, který tvoří jeden z mnoha motivů tohoto mnohotvárného románu. Autor dokonce pracuje i s motivem uprchlické krize, která je velkým tématem zejména pro populistické manipulátory.
— A pokud se ptáte, zda vám knihu doporučím nebo ne, tak bych řekl, že záleží na tom, kolik si chcete od Ghlukovského přečíst knih. Pokud jen jednu, tak sáhněte po té nejnovější – tedy Textu ale pokud si od něho chcete přečíst klidně všechno, pak klidně sáhnete i po Budoucnosti.
Autor sice napsal lepší knihy ale stále dostanete minimálně nadprůměrnou sci-fi, která se zabývá hodně aktuálními tématy.
— Kniha má i zajímavý web, s ukázkami textu a grafikou inspirovanou tímto příběhem. Obojí  najdete jak jinak na adrese FUTU.RE.

Tiráž
Vydal: Knižní klub v roce 2015
Vydavatel originálu:  АСТ 2013
Originální název: Будущее
Překlad: Rudolf Řežábek
Obálka: Vojtěch Kybal
Počet stran: 648
Vazba: pevná
ISBN: 9788024249179

Reklamy

Dmitry Glukhovsky – Soumrak – Knižní klub 2013

dmitrij_glukhovsky_soumrakS Glukhovským mám komplikovaný vztah. Metro jsem četl a nejprve jsem ho považoval za neskutečně přeceňovanou knihu, později jsem ho vzal trochu na milost ale stejně jsem se žádným velkým fanouškem autora nestal. Když vydal svůj první zcela realistický román Tekst, tak jsem si ho chvíli po vydání pořídil a přečetl a podstatně změnil svůj pohled na Dmitryho. Doufám, že u svého příklonu k realismu zůstane.  Sluší mu více a postapo knih máme dostatek a i ze světa, který stvořil jich je (v polštině) obrovské množství. Kniha Soumrak je takovým zajímavým přechodem od sci-fi a fantasy výmyslů k realističtější tvorbě s výrazným úkrokem do historie.
— Hlavním hrdinou knihy je samotářský překladatel, kterého finanční tíseň donutí vzít překlad staré španělské knihy z doby upevňování španělské moci v Latinské Americe. našeho hrdinu děj překládané knihy naprosto pohltí a brzy zjistí, že s kolem knihy dějí podivné věci a vše je obestřeno spoustou tajemství a ne moc hezkých osudů. S každou překládanou kapitolou (náš hrdina dostává knihu jen po kapitolách) je děj překládané knihy temnější a napínavější a také události v reálném životě našeho hrdiny jsou stále přízračnější, tajemnější, bizarnější a fatálnější. Svět krvavých Mayů  pozvolna prosakuje do reality současné Moskvy.
— Aha, měl jsem se asi zmínit, že ta překládaná kniha je deníkem španělského kněze, který je jedním z členů výpravy pátrající po vzácných knihách starověkých Mayů. Převyprávění příběhu španělského  conquistadora je takovou knihou v knize a  tato druhá rovina příběhu, která se odehrává zhruba půl tisíciletí dříve než hlavní linie vyprávění se proplétá celým dějem od počátku do konce.
— Mayská část vyprávění se mi asi líbila o něco více než ta ze současnosti. Jen si je  třeba zvyknout, že téměř každá věta v této dějové lince začíná slůvkem že. Má to navozovat dojem autentického, starého vyprávění. A v rámci této dějoví linky se čtenáři dostane slušná porce zajímavostí a faktů o této indiánské civilizaci. Tato část je napínavější a má svižnější spád.
— Soumrak je na pomyslné přímce mezi Metrem a Tekstem někde ve dvou třetinách. Ve dvou třetinách a něco. Kniha se čte velice dobře a autor si sem tam i kriticky rýpne do různých ruských nešvarů jako je nezdravý kult takzvané vlastenecké války a farizejský přístup k válečným veteránům. A jelikož Tekst ještě nebyl do češtiny přeložen a ani jsem nezaznamenal, že bude, tak si dejte Soumrak jako takový předkrm, před tím, než vyjde Glukhovskému nějaká další kniha.

Tiráž
Vydal: Knižní klub v roce 2013
Vydavatel originálu:  АСТ 2007
Originální název: Сумерки
Překlad: Rudolf Řežábek
Obálka: Vojtěch Kybal
Počet stran: 344
Vazba: pevná
ISBN: 9788024237633

František Kotleta – SPAD Epocha 2017

Rok 2050. Svět po jaderné válce a Evropa navíc i po válce občanské. Na zbytcích starého světa se snaží přežít ti, kteří přečkali jaderný Holocaust. Mezi ně patří i válečný veterán plukovník Michálek. Ten se vede bar Americká kavárna v centru rozbombardované Prahy.

Když se v jeho hospodě objeví bývalý spolubojovník, smrtelně zraněný a navíc s pronásledovateli v patách, je třeba splatit staré dluhy a vydat se na cestu. Proto se hlavní hrdina a jeho společníci nejdříve vydávají do trosek jednoho z předměstských sídlišť zachránit dceru svého bývalého velitele…

Co se stane, když někdo vezme takové ingredience, jako jsou je herní série Fallout, filmová trilogie Mad Max, akční nářez a trocha té ironie a narve to do splatterového mlýnku na maso se značkou Kotleta? Překvapivě něco, co skalní fanoušky řezníka z Bruntálu a jeho trilogie Bratrstvo krve asi moc nepotěší.

Příběh plukovníka Michálka je prostý a je rozdělen do tří částí. Seznámení s hlavním hrdinou a jeho městem a záchrana Hany (výše zmíněná dcera jeho bývalého velitele). Sestavení týmu a cesta pustinou do cílové destinace. A závěrečná akce v cíli cesty.

To vše je umě provázáno s dosavadní historií světového konfliktu a to pomocí zpráv The Hokkaido Shimbun Press, které jsou vždy v úvodu každé kapitoly.

Rozjezd plukovníkova dobrodružství, se může zdát pomalý a skoro bez akce. Ale myslím si, že je to autorův záměr. Akce zde je (ať už první konflikt v baru, nebo samotný průnik na sídliště), ale tady jde především o představení Prahy po občanské a jaderné válce. Ta připomíná vybombardovaný Berlín po druhé světové a myslím, že popis města přesně zapadá do světa, který jako by vypadl ze hry Fallout. Možná by se mohlo nabízet srovnáni s románem Ondřeje Neffa Tma. Ale to by silně pokulhávalo na obě nohy. Protože Tma popisuje Prahu během pádu a těsně po něm, zatím co Kotleta nám představuje město a svět už notnou řádku let po jaderném Holocaustu.

Cesta z Prahy do cílové stanice také není vůbec nudná, kromě několika bojů a bitek nás autor provede nejen značně zdivočelou krajinou, ale i pestrou směsicí městeček a osad. Každá je trochu jiná a o překvapivá setkání také není nouze.

Závěrečná část pak překvapivě spojuje zprávy The Hokkaido Shimbun Press s Michálkovým příběhem a nabízí skvělý akční nářez.

Pan Kotleta není žádný nedouk a je vidět, že má nastudovanou nejen geopolitickou situaci ve světě, ale také historii. Zároveň umí zvolit správnou dávku patosu a národní hrdosti v poměru k ironii a černému humoru. A jeho obdiv k Československým Legionářům je také velice sympatický.

Vlastně jediná věc, která mi na celé knize vadila, bylo nulové procento jakékoliv erotiky. To je u Kotletových knih doposud nevídané. Zvláště když víme, že hrdinky i svět ve kterém se pohybují k takovým věcem přímo vybízejí.

Ale jinak jsem absolutně spokojen.

Jesenický Mauglí je zpět a to s poctivým postapo příběhem který chápu jako poctu hře Fallout. Zároveň můžeme s povděkem kvitovat, že se František dokáže skvěle srovnat s žánrem postapo a těšit se na případné pokračování.

Kniha vyšla v nakladatelství Epocha, v jehož péči se letos urodila i její audiovize.

Role narátora se v ní zhostil rozhlasový moderátor Borek Kapitančik https://www.kapitancik.cz/praxe/ a byla nahrána v nahrávacím studiu Studio Brno Škroupova http://www.studioskroupova.cz/cs/

Myslím, že nahrávací tým Studia Škroupova na knize odvedl vynikající práci. A ať už jde o úvodní vstupy moderátora The Hokkaido Shimbun Press a jejich znělky, prvorepublikové šlágry, nebo technické provedení, zaslouží si za svou péči a profesionalitu nejvyšší možné hodnocení.

Borek Kapitančik si pak roli vypravěče a hlavního hrdiny plukovníka Michálka evidentně skvěle užil a dal do ní všechno. Zároveň dokázal bravurně zachytit i zvuky střelby či vrtulníku, aniž by bylo potřeba sáhnout k nahraným zvukovým efektům. O zpěvu procítěném zpěvu starých songů ani nemluvě. Jeho „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít.“ mi bude znít v hlavě hodně dlouho.

Snad proto mě trochu zamrzelo, že nezvládl ženské role. Michálkova bývalá kolegyně a spolubojovnice Alice má zpočátku hlas jako Tina Turner po rakovině hrtanu a teprve po šesté kapitole se to trochu upraví a druhý ženský part Hanu pan Kapitanči přehrává skoro až k parodii.

Ale to jsou jediné chyby na kráse jinak skvěle provedené audioknihy.

Kniha 95 %

Audiokniha 84 %

Jan Procházka

 

 

 

 

Psí hvězdy Peter Heller Plus 2014


Peter Heller žije v Denveru. Je to spisovatel, redaktor a také velký dobrodruh.
Absolvoval několik expedic na kajaku, z nichž vznikly zápisky o Pamíru, Kavkazu, Střední Americe nebo Peru. O jeho dobrodružných cestách napsal několik knih a pravidelně přispívá do časopisu National Geographic.
Peter prosurfoval západní pobřeží Kalifornie, zúčastnil se výpravy do Antarktidy s cílem překazit cesty velrybářských lodí nebo také tajným natáčením upozornil na zabíjení delfínů v chráněných oblastech.
Jeho prvním románem je kniha The Dog Stars, vydaná v roce 2012. Titul vzbudil veliký ohlas a získal mnoho literárních ocenění. Byl přeložen do osmnácti jazyků. K českým čtenářům se kniha dostala v roce 2014 s názvem Psí hvězdy.
Na počátku roku 2014 vyšel jeho druhý román The Painter.

Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet.
Jenže.
Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo.
Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany.
Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší.
Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl.
Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max.
Ovšem, koho oslovil Malevil nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa.
Vím, že se k téhle knížce budu vracet.

80%

Autor recenze Jan Procházka

Telurie -Vladimir Sorokin

Telurie je takovým crossoverem Nova Expressu Williama Burroughse (klipovitý, ulítlý a experimentální styl psaní) a Emberta Eca (mnohoznačnost, spousta informací, spiknutí, odkazy, atd…) a trochu připomíná i svého krajana Sašu Sokolova a jeho Palisandreu.
Kniha je zajímavá tím, že vlastně nemá žádný děj a nebo když to budeme brát opačně, má minimálně tolik dějových linek, kolik je v knize kapitol. Neobvyklé je, že ač všechny ty dějové linky sdílejí společný prostor světa stvořeného autorem, nijak se spolu nestřetávají ani na sebe nijak nenavazují. Představte si to jako sbírku spousty hodně ale hodně krátkých povídek odehrávajících se v jednom společném literárním universu.
— Tím světem je blízká budoucnost, které by se mohli dožít děti nedávno narozené. tedy pokud přežijí totální rozklad našeho světa, kdy se i díky několika válkám s vahábisty rozpadne Evropa i Rusko na spoustu miniaturních státečků a díky objevení teluru, což je taková absolutní droga, propadne do technologicky vyspělejší varianty středověku. Telur je velice vzácný kov, ze kterého se vyrábějí hřebíky, které, když někomu vtlučete do hlavy, získá nikdy nekončící pocit štěstí, naplnění a plní se mu ty nejtajnější sny, objevuje nové schopnosti atd… Malá zemička na Kavkaze, kde se nachází snad jediné ložisku teluru se ze dne na den stává nejmocnější zemí světa a samotný telur se stává nejvzácnější a nejstrategičtější surovinou a universálním platidlem. „Tesaři“, kteří se živí odbornou implementací telurových hřebíků o hlav jiných lidí se potulují světem a jsou takovou novodobější verzí potulných mnichů klasického středověku. Celý příspěvek

Malevil – Robert Merle

Klasika postapo literatury. I když jsem k ní přistupoval s despektem, protože jsem si ji podvědomě řadil někde mezi Malé prince a Veroniky, které chtěli víte co, tak nakonec byla kniha příjemným překvapením.
— Možná proto, že celá ta záležitost s atomovou válkou byla jen záminka jak lépe a přesvědčivěji zmapovat dynamiku vztahů v malém izolovaném kolektivu. Kniha by se klidně mohla odehrávat na nějakém odlehlém ostrově a hrdinové by mohli být trosečníci z nějaké lodi nebo letadla a na děj knihy by to zas tak zásadní význam nemělo. Vztahy a oslava přátelství je to, co se celou knihou prolíná jako bájná ariadnina niť.
— Merle opravdu bravurně pracuje s postavami. Všechny jeho postavy jsou prokreslené a opravdu nehrozí, že by nějakou postavu udělal nějak černobílou nebo plochou. Docela by mne zajímal francouzský originál. Na více místech autor rozlišuje, zda postava mluví spisovnou francouzštinou nebo nářečím kraje, kde se nachází hrad Malevil. V českém překladu se toto zmiňuje jen slovně, ne tak, že by byly v nějakém nářečí. zajímalo by mne, zda ve francouzštině je to také tak nebo zda ty pasáže, kdy postavy mluví nářečím, jsou nářečím napsané i v knize. Tato možnost by mi vyhovovala více.
— Skvěle jsou napsány i ženské postavy. Kdy je každá naprosto jiná a zároveň v lecčems stejná. Věrohodné postavy a uvěřitelné postavy jsou zcela jistě největším kladem této knihy. Trošku mne mrzelo jednak to, jak sympaticky vykreslil autor jednoho z hrdinů, který byl kovaný komunista ale i mezi nimi se nějaká ta bílá vrána najde. I když musí člověk hledat opravdu pečlivě a dlouho. Pak mne zklamalo, jak dopadl Collin. Tedy spíš to, co se z něho po smrti hlavního hrdiny stalo. I když chápu, že na tom měl nemalou vinu konvičkův (dříve napoleonský) komplex.
— Je pravdou, že díky tomu, že kniha byla poprvé publikovaná v roce  1972, tak tempo vyprávění není tak akční jako u novějších románů a doba vzniku se odráží i ve způsobu vyjadřování hrdinů knihy a způsobu jejich života před katastrofou. Českým  čtenářům, kteří přes aktuální plané kecy o obraně křesťanských hodnot, jsou povětšinou skalní ateisté, může vadit i to, že se v knize dost mluví o zpovědích, svatém přijímání a další církevní záležitosti. Ale když akceptujete temto knihy, tak vám nebudou občasná hlušší místa vadit a ani všechny ty teologické záležitosti nejsou v knize bezdůvodně a slouží k většímu pochopení pohnutek, které stojí za chováním jednotlivých postav.
— Knihu jsem poslouchal jako audioknihu v češtině. A tady bych měl také pár výhrad. Přednes a ztvárnění rolí naprosto v pohodě, dokreslování děje zvukovými efekty (střelba, vrzání řetězů, déšť, etc.. ) mne spíše rozptylovalo než, že by mne strhlo do děje a co mne vysloveně sra.. co se mi ani za mák nelíbilo, byly šíleně dlouhé hudební pasáže mezi jednotlivými kapitolami. kapitolu ukončovala hudba. Na ni navázala další hudební pasáž na začátku nové kapitoly, pak herec přečetl číslo kapitoly a za tím následoval ještě další kus zbytečné hudby. Zejména, když byly kapitoly rozděleny v poměrně napínavém okamžiku, to bylo na pěst. Zlatý polský audioknihy