Povídky o vlasti – Dmitry Glukhovsky – Knižní klub 2017

Ačkoliv stále považuji za nejlepší knihu z laptopu Glukhovského jeho zatím poslední román Tekst, tak  tato sbírka povídek je jen o pár kroků za ním. Společné mají také to, že velká část těchto povídek je víceméně realistická.  Také jsou hodně kritické k současným poměrům nejen v Moskvě ale v celém Impériu.
 — Asi nejvíce se mi líbila povídka o místním oligarchovi, který byl, na podkladě shlédnutí pár francouzských filmů s Belmondem,  vždy velkým obdivovatelem Francie a jednoho dne se konečně rozhodne navštívit sladkou Francii  osobně. Jenže Francouzi nejsou na jeho křupanské chování zvědaví a také on čím dál více nezvládá rozpor mezi jeho vysněný obraz cizí země s aktuální realitou.
 — Povídky jsou vtipné, plné satiry a špinavé ruské reality. Občas se zde objeví nějaký fantasy nebo sci-fi motiv ale už je to jen taková exotická příchuť, která nepřekryje dominující chuť nelichotivé skutečnosti. 
— Pokud nechcete přijít o své vybájené představy o Rusku, tak tuhle knihu rozhodně nečtěte a pokud si chcete užít trochu té syrové reality a slušnou dávku hodně černého humoru, pak je tohle kniha právě pro vás.  Přečtenou ji budete mít za chvilku ale v hlavě vám zůstane na hodně dlouho.

Tiráž
Vydal: Knižní klub v roce 2017
Originální název: Рассказы о Родине
Vydání originálu: 2010
Překlad: Pavla Bošková
Obálka: Emil Křížka
Počet stran: 221
Vazba: pevná
ISBN: 9788024258485

Reklamy

Budoucnost – Dmitry Glukhovsky – Knižní klub 2015

futu--reJsem rád, že jsem dal současnému kultovnímu ruskému  spisovateli Glukhovskému druhu šanci. Nejdříve jsem od něho četl jeho nejznámější Metro 2033 a byl jsem neskutečně zklamaný. Sice jsem svůj původní obrovský odsudek mírně obrousil ale přesto jsem ho bral za vyhajpovanou bublinu. Ale když jsem se dozvěděl, o čem má být jeho poslední kniha Text, tak jsem se rozhodl, že mu dám další šanci. A podstatně jsem na něho změnil svůj názor a rozhodl jsem se, že si od něho přečtu více. Také další jeho kniha Soumrak si hodně líbila a tak jsem musel sáhnout i po Budoucnosti.
— Nakonec se Budoucnost zařadila až za Text a Soumrak. Což ale neznamená, že jde o špatnou knihu. jen že se mi ty dvě dříve jmenované, četly hůře a zaujaly mne více. Problémem Budoucnosti se mi zdá, že autor do prostotu jednoho běžně dlouhého románu  rozpracoval až moc motivů, myšlenek a nápadů. Také pojmenováním postav pouhými čísly v částech knihy, které se odehrává v minulosti, může leckoho mást a dělat hokej v ději.
— Na druhou stranu je třeba zmínit, že popisy různých lokací, kterými hlavní postava prochází v průběhu vyprávění jsou barvitě popsané a zejména Barcelona úplně vylézá ze stránek, jak je dobře popsaná. Plusem jsou i uvěřitelné postavy, které nejsou černobílé a mají i svůj vývoj a spoustu vnitřních rozporů.
— Děj tohoto románu se odehrává v budoucnosti, kdy lidé objeví prostředek, který jim zajistí nesmrtelnost ale jelikož to zároveň znamená masivní přelidnění, tak se v Evropě platí zákon, že lidé nesmí mít děti.  Hlavní hrdina této knihy je členem jednotek, které vyhledávají nelegálně počaté děti. Jednoho dne našeho hrdinu povolá jeden z nejmocnějších mužů Evropy aby jej pověřil velice delikátním a důležitým úkolem. Což spustí velkou lavinu událostí a změn v postojích hlavní postavy.
— Autor pracuje s mnoha různorodými myšlenkami a filozofickými otázkami. Od úvah o smyslu života, lidského štěstí, celého lidstva přes otázky o tom, co všechno je možné jedincům provést pro „dobro“ celku, až ke kritice „kultu mládí“ a moderního vytěsňování smrti z našich životů.  Povedení je i ten retelling Romea a Julie, který tvoří jeden z mnoha motivů tohoto mnohotvárného románu. Autor dokonce pracuje i s motivem uprchlické krize, která je velkým tématem zejména pro populistické manipulátory.
— A pokud se ptáte, zda vám knihu doporučím nebo ne, tak bych řekl, že záleží na tom, kolik si chcete od Ghlukovského přečíst knih. Pokud jen jednu, tak sáhněte po té nejnovější – tedy Textu ale pokud si od něho chcete přečíst klidně všechno, pak klidně sáhnete i po Budoucnosti.
Autor sice napsal lepší knihy ale stále dostanete minimálně nadprůměrnou sci-fi, která se zabývá hodně aktuálními tématy.
— Kniha má i zajímavý web, s ukázkami textu a grafikou inspirovanou tímto příběhem. Obojí  najdete jak jinak na adrese FUTU.RE.

Tiráž
Vydal: Knižní klub v roce 2015
Vydavatel originálu:  АСТ 2013
Originální název: Будущее
Překlad: Rudolf Řežábek
Obálka: Vojtěch Kybal
Počet stran: 648
Vazba: pevná
ISBN: 9788024249179

Dmitry Glukhovsky – Soumrak – Knižní klub 2013

dmitrij_glukhovsky_soumrakS Glukhovským mám komplikovaný vztah. Metro jsem četl a nejprve jsem ho považoval za neskutečně přeceňovanou knihu, později jsem ho vzal trochu na milost ale stejně jsem se žádným velkým fanouškem autora nestal. Když vydal svůj první zcela realistický román Tekst, tak jsem si ho chvíli po vydání pořídil a přečetl a podstatně změnil svůj pohled na Dmitryho. Doufám, že u svého příklonu k realismu zůstane.  Sluší mu více a postapo knih máme dostatek a i ze světa, který stvořil jich je (v polštině) obrovské množství. Kniha Soumrak je takovým zajímavým přechodem od sci-fi a fantasy výmyslů k realističtější tvorbě s výrazným úkrokem do historie.
— Hlavním hrdinou knihy je samotářský překladatel, kterého finanční tíseň donutí vzít překlad staré španělské knihy z doby upevňování španělské moci v Latinské Americe. našeho hrdinu děj překládané knihy naprosto pohltí a brzy zjistí, že s kolem knihy dějí podivné věci a vše je obestřeno spoustou tajemství a ne moc hezkých osudů. S každou překládanou kapitolou (náš hrdina dostává knihu jen po kapitolách) je děj překládané knihy temnější a napínavější a také události v reálném životě našeho hrdiny jsou stále přízračnější, tajemnější, bizarnější a fatálnější. Svět krvavých Mayů  pozvolna prosakuje do reality současné Moskvy.
— Aha, měl jsem se asi zmínit, že ta překládaná kniha je deníkem španělského kněze, který je jedním z členů výpravy pátrající po vzácných knihách starověkých Mayů. Převyprávění příběhu španělského  conquistadora je takovou knihou v knize a  tato druhá rovina příběhu, která se odehrává zhruba půl tisíciletí dříve než hlavní linie vyprávění se proplétá celým dějem od počátku do konce.
— Mayská část vyprávění se mi asi líbila o něco více než ta ze současnosti. Jen si je  třeba zvyknout, že téměř každá věta v této dějové lince začíná slůvkem že. Má to navozovat dojem autentického, starého vyprávění. A v rámci této dějoví linky se čtenáři dostane slušná porce zajímavostí a faktů o této indiánské civilizaci. Tato část je napínavější a má svižnější spád.
— Soumrak je na pomyslné přímce mezi Metrem a Tekstem někde ve dvou třetinách. Ve dvou třetinách a něco. Kniha se čte velice dobře a autor si sem tam i kriticky rýpne do různých ruských nešvarů jako je nezdravý kult takzvané vlastenecké války a farizejský přístup k válečným veteránům. A jelikož Tekst ještě nebyl do češtiny přeložen a ani jsem nezaznamenal, že bude, tak si dejte Soumrak jako takový předkrm, před tím, než vyjde Glukhovskému nějaká další kniha.

Tiráž
Vydal: Knižní klub v roce 2013
Vydavatel originálu:  АСТ 2007
Originální název: Сумерки
Překlad: Rudolf Řežábek
Obálka: Vojtěch Kybal
Počet stran: 344
Vazba: pevná
ISBN: 9788024237633

Tekst – Dmitrij Gluchovskij – Insignis 2017

tekstGluchovského Metro jsem četl (první díl) a považoval jsem jej za hodně přeceňované dílo, takže určitě nejsem autorův věrný fanoušek ale chtěl jsem mu dát šanci a přečíst si třeba Budoucnost (Futu.re) ale nakonec jsem se k ní nedostal. Když jsem na Instagramu zaznamenal jeho nejnovější knihu Text a přečetl jsem si o čem je, tak jsem si řekl, že tohle by mohlo změnit můj pohled na tohoto autora. A tak se také stalo.
— Text je autorův první román, který je jednak z dnešní doby a za druhé plně realistický.  Ve sbírce Povídky o vlasti  se příběhy odehrávají v divokých devadesátkách a ač jsou hodně realistické, stejně tam nějaké prvky sci-fi, horroru nebo fantasy najdete.
— Hlavní hrdina textu je mladík Ilja, který se vrací ze zóny (slangový výraz pro vězení), kde strávil sedm dlouhých let na základě podstrčení drog od mladého policisty během jednoho večírku. Když se konečně Ilja vrátí domů, zjistí, že jeho matka před pár dny zemřela a doktoři záchranky nebo havrani stačili pobrat všechno cenné z bytu. Ilja se opije a chce se konfrontovat s policistou, který do poslal do vězení. Ačkoliv jej původně zabít nechtěl, díky vodce a rozhozené psychice po smrti matky jej v afektu zabije. Až doma zjistí, že si nechal nejen jeho  služební pistoli ale i jeho iPhone.
Aby oddálil objevení těla své objeti, začne Ilja nejen komunikovat s rodinou zabitého policisty ale i s jeho dívkou a kolegy a nadřízenými.  Přes e-maily, fotografie a historii komunikací nejen přes SMS ale i instantní komunikátory začíná stále více poznávat svého nepřítele.
— Text v sobě spojuje tak trochu různé žánry. Kromě hlavní detektivní linii, kde autor řeší nejen velká témata pomsty,  viny a smyslu života ale i to, do jakého stupně a hloubky definují život moderního člověka jeho „digitální stopa“.  Najdeme zde i morbidní milostný trojúhelník nebo rodinné drama. Také postavy nejsou černobílé a ať už oba hlavní hrdinové, tak i epizodní postavy nejsou absolutně kladné nebo záporné. Také jazyk a rytmus vyprávění se dynamicky mění podle toho, čeho se vyprávění týká. Popisy Moskvy jsou zde hodně povedené a v začátku knihy jsem si vyhledával různá místa na Google mapách, což jsem dělal naposledy u Skály os Petera Maye.
— Jsem moc rád, že jsem si tuto knihu opatřil tak rychle, protože opravdu stojí za to. Starší autorovy knihy výrazně přesahuje a to jak obsahem, tak formou. Knihu mohu s klidným srdcem doporučit jak čtenářům, kteří znají autora díky jeho sérii Metro, tak i čtenářům, kteří sci-fi a dystopickou literaturu nečtou. Autorovi vykročení ze své žánrové škatulky rozhodně svědčí a doufám, že svou cestu směrem k tomu, abychom jej mohli srovnávat s takovými velikány ruské literatury jako je Dostojevský nebo Sorokin,  nevzdá a dočkáme se od něho více skvělých realistických románů.

Tiráž
Originální titul: Текст
První vydání: 2017
Vydal: Insignis v roce 2017
Překlad: Paweł Podmiotko
Obálka: Ilja Jaskevič
Počet stran: 368
Vazba: brožovaná
ISBN: 9788365743558

Rusko – vagon třetí třídy – Natalja Ključareva – Eroika 2014

rusko-vagonTahle kniha je poměrně tenká a subtilní. Pouhých 135 stran. Já ji  měl přelouskanou během jednoho víkendu a to jsem během něho dělal i spoustu jiného než jen čtení. Musím konstatovat, že na tom mělo i podstatný podíl to, že ta kniha se opravdu dobře čte a stránky pod očima čtenáře opravdu ubíhají stejně rychle jako pražce kolejí ruské železnice.
— Kniha je takovou pestrobarevnou koláží na téma Rusko, konkrétně Rusko někdy před nástupem Putina. Ale to není zas tak důležité, protože v Rusku se toho moc neděje a většina země žije v podivném šedém bezčasí. A to zejména mimo největší města.
— Kniha je složena z mnoha drobných příhod lidských příběhů, které se točí kolem křehkého hlavního hrdiny Nikity a jeho lásky, bláznivé a lehkomyslné anarchistky Jáji a v závěru knihy se trošku osudy některých postav protnou v mírně optimistickém finále. Bohužel, realita byla  byla spíše opačná a zářná budoucnost se opět nekoná.
— Děj je silně prošpikován narážkami jak na různé postavy ruské historie a literatury (hodně jich běžný čtenář ani nepobere), tak na různé spisovatele a hudebníky z okolního světa. I když je život v Rusku pro obyčejného Rusa velice těžký a pro život na periferii (jak zeměpisné, tak sociální) to platí dvojnásob, je  kniha plná vtipu a ironie.
— Když jsem viděl, jak Nikita všude hledá pravé Rusko, tak jsem  si vzpomněl na jednoho svého známého, který je u nás ve městě takovou známou figurkou. Byl to velice chytrý, příjemný, sečtělý a komunikativní chlápek. pak mu nějaká ženský zlomila srdce a od té doby je v téměř monogamní vztah s tvrdým alkoholem .  Dříve byl ve svých opicích vtipný, veselý a předčítal ze svých básní nebo zpíval hity od Beatles. Dnes už si ty svoje rumy vyžaduje hodně agresívně a  má červenou i tam, kde ho dříve z přátelství tolerovali. Dost mi to připomíná Rusko. Jo, mimochodem ten chlápek o kterým jsem mluvil, má ruské kořeny.
— Nicméně abych se nezakecal a nějak to zakončil.  Ač kniha v originále vyšla už před deseti lety, tak je stále zajímavá a čte se opravdu dobře. Pokud nemáte problémy s trošku alternativnější literaturou, pak by vás tato útlá knížka mohla bavit. J8 bych jej ocenil čtyřmi hvězdičkami z pěti.

Život a sny Anatolije Suchanova – Olga Grušinová – Kalich 2011

Kniha se sice odehrává v Rusku nebo spíše Sovětském svazu ale řeší otázky, které jsou obecné a univerzální. Také umělecké, konkrétně výtvarné prostředí je taková třešnička navíc, protože otázku, zda se vzdávat svých snů, názorů a přesvědčení ve prospěch úspěchu, peněz a materiálního zabezpečení své rodiny, řeší i lidé z jiných profesí. Stejně i to, kam až v tomto prodávání sebe sama dojít aniž bych pak musel sám sebou pohrdat.
— Příběh chudého idealisty, který podlehl lákání peněz jsme mohli číst v mnoha podobách. Zde je to ještě trošku zamotanější a vyhrocenější protože zde hraje roli i umělecká svoboda a zločinný režim, který tuto svobodu potlačuje ale zároveň nabízí bezpracný zisk podložený kolaborací. Když máte bohaté rodiče, rebeluje se velice snadno. Vždy se zpravidla můžete pokorně vrátit do zlaté klece. Pokud válčíte neustále s penězi, pak může být rozhodování složitější, protože nabídky ďábla jsou lákavější a šanci vyhrabat se z bídy již příště nemusíte vůbec dostat.
— Trošku mne zklamalo, že výtvarný umění a osobnosti jako Rublev, Chagall, Dalí nebo Malevič nehrají v příběhu tak významnou roli, jak by se z anotace knihy mohlo zdát. Každopádně asi s hlavním hrdinou v těch pasážích, které se odehrávají v přítomnosti (což jsou v knize pozdní osmdesátá léta) nebudete moc sympatizovat. A většina otázek, situací a konfliktů, které jsou zde zasazeny do Sovětského Svazu ve fázi klinické smrti, nebo v případě flashbacků do minulosti tak stalinské nebo chruščovské éry, musí řešit lidé i ve svobodném světě a proto je poselství knihy víceméně universální.

Palisandreia – Saša Sokolov – Prostor 2010

V poměrně krátkém čase, další kniha, která nemá nějaký jednoduše sledovatelný děj, jasné postavy, nějaké zápletku a podobné zbytečnosti, které charakterizovaly romány ještě před příchodem postmoderny. Ale to rozhodně neznamená, že by byla kniha špatná nebo se špatně četla. tedy pokud od ní neočekáváte klasický děj s příběhem, jasně dané postavy, které budete moci v celém ději sledovat a tak podobně.
— Tato kniha se spíše podobá dílům takových autorů, kteří čtenáře zahrnou stále obrovskou valící se lavinou postav, faktů, myšlenek, narážek na jiná díla a různých odboček a citací. Děj a dialogy postav jsou zde jen řídkou maltou, která se snaží spojit tu změť všeho možného spojit do nějakého alespoň trochu stravitelného útvaru. Napadají vás příměry k Ecovi a jeho Foucaultovu kyvadlu (ale s ještě méně viditelným dějem) nebo Nahým obědem Williama S. Burroughse (ale psaný co do formy mnohem klasičtěji) a asi by šel uvést i Sokolovův krajan Sorokin.
— Kdybych měl knihu charakterizovat pouze jedním slovem, tak mne první napadne: opulentní. Je jako exotické indické jídlo plné různých málo známých surovin a exotických koření, kde se jedna vůně prolíná s druhou, stejně jako se zde postavy a děje reálných ruských dějin bezešvě proplétají s bláznivým světem existujícím pouze v autorově fantasii. Různé narážky a odkazy najdete na každém x-tém řádku a autor pro své řádění a černě humorné vtípky často využívá i poznámky pod čarou. A to jsem si jistý, že mne minimálně polovina vtipů a narážek, vzhledem k tomu, že nejsem tak obeznámen s ruskou historií, kulturou a obecně reáliemi, zcela minula.
— Najdete zde příhody s Kukuřičným carem, i jinými vládci z doby SSSR. Hlavní hrdina se nejen pokusí o atentát na Brežněva ale i později jako vězeň v Kremlu zprzní jeho manželku. Ostatně gerontofilie hlavního hrdiny je takovým temným a mírně páchnoucím podtónem, který se táhne celým románem. V závěru knihy je hlavní hrdina odhalen jako hermafrodit a proto pak do poslední stránky o sobě píše ve středním rodě. Inu, pokud jste zvyklí na podivné, umělečtější a experimentálnější čtení, pak by se vám Palisandreia mohla líbit. Pokud jste zvyklí na klasičtější příběhy s jasně vykresleným dějem a postavami, pak by jste se mohli v tomto literárním labyrintu zabloudit. Nestěžujte si, že jsem vás nevaroval!

Sibiřská výchova – Nicolai Lilin – Paseka 2011

V něčem mi hlavní hrdina Sibiřské výchovy Nikolaj zvaný Kolyma připomínal hlavního hrdinu Melvilu. Také byl šíleně přemoudřelý a vzorně jednající Mirek Dušín. Ale Mirek Dušín, který se už od mala učí vraždit lidi, krást a podvádět. Společné s Melvilem má tento příběh i jakousi nostalgii po lepších časech, opojení venkovem a venkovany a částečně okouzlení totalitární levicovou ideologií.
— Kniha je autobiografickým příběhem mladičkého člena zločinného ruského podsvětí. Doplněné o stručné vysvětlení dnes již téměř neplatících vnitřních zákonů ruského podsvětí, symboliky kriminálnického tetování, zákonů života ve vězení a různých pověr a zvyků, které ruští kriminálníci převážně ze Sibiře, zachovávali nebo ctili. Vše nenásilnou formou začleněné do vyprávění o životě našeho hlavního hrdiny.
— Vše je podáno tak, že čtenář často zapomíná na to, že hlavní hrdina je zloděj, násilník a vrah a velkou část knihy s ním sympatizuje a to, že když sibiřský recidivista nedává své bohatství okázale najevo svými šperky, oblečením a dalšími symboly společenského postavení, neznamená to, že jeho krádeže a vraždy jsou morálně ospravedlnitelné. Bodnutí jeho nože bolí stejně a je stejně nebezpečné, jako bodnutí nožem od chlápka nebo kluka ověšeného zlatými řetězy.
— Idylku falešné kriminálnické nostalgie naruší líčení podmínek ve vězení pro mladistvé, scény hromadného znásilňování tamtéž a pár podobných scén. Život na cele, kde je namačkáno stopadesát adolescentních kriminálníků a dvě malá okna, spí se na etapy, protože lůžek je podstatně méně než nocležníků je asi nepředstavitelný i pro někoho, kdo se dostal do styku s českým pasťákem. O normálním čtenáři nemluvě. Také vyprávění o násilném přestěhování Sibiřanů do Podněstří je kruté. Nebo scéna, kdy matka jedné z postav raději zabije svou dcerku sama, než aby zemřela až po hodinách krutého mučení sadistických dozorců, je takovou drsnější verzí Sofiiny volby.
— Mimochodem o tom, že Podněstří je taková Kriminálnická autonomní oblast jsem neměl tušení. To pohled na účinkování Rusů v této oblasti ještě více komplikuje. Moc nepotěšila ani informace, že vládu nad ruským podsvětím definitivně přejímá ta část kriminálníků, kteří ignorují i zákony, které ještě nedávno platili mezi kriminálníky. A na povrch vyplouvá to nejhorší z lidské povahy.
— Nicméně, pokud skousnete hodně realisticky líčené brutální násilí, kterého se dopouštějí téměř ještě děti, tak vám mohu tuto knihu doporučit. čte se dobře a rychle ale příjemné čtení to není ani omylem.
— A ještě bych se zmínil, že autorovi vyšly ještě dvě knihy, které jsou stejně autobiografické. V jedné vypráví  autor své zážitky z okupace Čečenska a v té druhé (se Sibiřskou výchovou  třetí) zážitky po návratu z války.

 

 

Telurie -Vladimir Sorokin

Telurie je takovým crossoverem Nova Expressu Williama Burroughse (klipovitý, ulítlý a experimentální styl psaní) a Emberta Eca (mnohoznačnost, spousta informací, spiknutí, odkazy, atd…) a trochu připomíná i svého krajana Sašu Sokolova a jeho Palisandreu.
Kniha je zajímavá tím, že vlastně nemá žádný děj a nebo když to budeme brát opačně, má minimálně tolik dějových linek, kolik je v knize kapitol. Neobvyklé je, že ač všechny ty dějové linky sdílejí společný prostor světa stvořeného autorem, nijak se spolu nestřetávají ani na sebe nijak nenavazují. Představte si to jako sbírku spousty hodně ale hodně krátkých povídek odehrávajících se v jednom společném literárním universu.
— Tím světem je blízká budoucnost, které by se mohli dožít děti nedávno narozené. tedy pokud přežijí totální rozklad našeho světa, kdy se i díky několika válkám s vahábisty rozpadne Evropa i Rusko na spoustu miniaturních státečků a díky objevení teluru, což je taková absolutní droga, propadne do technologicky vyspělejší varianty středověku. Telur je velice vzácný kov, ze kterého se vyrábějí hřebíky, které, když někomu vtlučete do hlavy, získá nikdy nekončící pocit štěstí, naplnění a plní se mu ty nejtajnější sny, objevuje nové schopnosti atd… Malá zemička na Kavkaze, kde se nachází snad jediné ložisku teluru se ze dne na den stává nejmocnější zemí světa a samotný telur se stává nejvzácnější a nejstrategičtější surovinou a universálním platidlem. „Tesaři“, kteří se živí odbornou implementací telurových hřebíků o hlav jiných lidí se potulují světem a jsou takovou novodobější verzí potulných mnichů klasického středověku. Celý příspěvek

Kolymské povídky – Varlam Šalamov – G plus G 2012

Kdybych chtěl použít černý humor popisu této knihy, tak napíši, že je jako by Hrabal přepracoval vtipy o Lotyších do formátu krátkých povídek, nahradil zemiak chlebem.
Stejně jako ostatní knihy odehrávající se v prostředí koncentračních táborů, tak i zde jde o nekonečný příval deprese a beznaděje. U ruských koncentráků na rozdíl od německých hraje podstatnou roli i to, že zde byli uměle privilegováni vězni zavření za kriminální delikty. A jejich vlčí morálce se přizpůsobovali a podléhali i ostatní vězni. A nejen vězni i dozorci, úředníci a civilní zaměstnanci.
Vyprávění je psáno hodně poetickým jazykem a často je zakončené překvapivou pointou.