Rusko – vagon třetí třídy – Natalja Ključareva – Eroika 2014

rusko-vagonTahle kniha je poměrně tenká a subtilní. Pouhých 135 stran. Já ji  měl přelouskanou během jednoho víkendu a to jsem během něho dělal i spoustu jiného než jen čtení. Musím konstatovat, že na tom mělo i podstatný podíl to, že ta kniha se opravdu dobře čte a stránky pod očima čtenáře opravdu ubíhají stejně rychle jako pražce kolejí ruské železnice.
— Kniha je takovou pestrobarevnou koláží na téma Rusko, konkrétně Rusko někdy před nástupem Putina. Ale to není zas tak důležité, protože v Rusku se toho moc neděje a většina země žije v podivném šedém bezčasí. A to zejména mimo největší města.
— Kniha je složena z mnoha drobných příhod lidských příběhů, které se točí kolem křehkého hlavního hrdiny Nikity a jeho lásky, bláznivé a lehkomyslné anarchistky Jáji a v závěru knihy se trošku osudy některých postav protnou v mírně optimistickém finále. Bohužel, realita byla  byla spíše opačná a zářná budoucnost se opět nekoná.
— Děj je silně prošpikován narážkami jak na různé postavy ruské historie a literatury (hodně jich běžný čtenář ani nepobere), tak na různé spisovatele a hudebníky z okolního světa. I když je život v Rusku pro obyčejného Rusa velice těžký a pro život na periferii (jak zeměpisné, tak sociální) to platí dvojnásob, je  kniha plná vtipu a ironie.
— Když jsem viděl, jak Nikita všude hledá pravé Rusko, tak jsem  si vzpomněl na jednoho svého známého, který je u nás ve městě takovou známou figurkou. Byl to velice chytrý, příjemný, sečtělý a komunikativní chlápek. pak mu nějaká ženský zlomila srdce a od té doby je v téměř monogamní vztah s tvrdým alkoholem .  Dříve byl ve svých opicích vtipný, veselý a předčítal ze svých básní nebo zpíval hity od Beatles. Dnes už si ty svoje rumy vyžaduje hodně agresívně a  má červenou i tam, kde ho dříve z přátelství tolerovali. Dost mi to připomíná Rusko. Jo, mimochodem ten chlápek o kterým jsem mluvil, má ruské kořeny.
— Nicméně abych se nezakecal a nějak to zakončil.  Ač kniha v originále vyšla už před deseti lety, tak je stále zajímavá a čte se opravdu dobře. Pokud nemáte problémy s trošku alternativnější literaturou, pak by vás tato útlá knížka mohla bavit. J8 bych jej ocenil čtyřmi hvězdičkami z pěti.

Reklamy

Život a sny Anatolije Suchanova – Olga Grušinová – Kalich 2011

Kniha se sice odehrává v Rusku nebo spíše Sovětském svazu ale řeší otázky, které jsou obecné a univerzální. Také umělecké, konkrétně výtvarné prostředí je taková třešnička navíc, protože otázku, zda se vzdávat svých snů, názorů a přesvědčení ve prospěch úspěchu, peněz a materiálního zabezpečení své rodiny, řeší i lidé z jiných profesí. Stejně i to, kam až v tomto prodávání sebe sama dojít aniž bych pak musel sám sebou pohrdat.
— Příběh chudého idealisty, který podlehl lákání peněz jsme mohli číst v mnoha podobách. Zde je to ještě trošku zamotanější a vyhrocenější protože zde hraje roli i umělecká svoboda a zločinný režim, který tuto svobodu potlačuje ale zároveň nabízí bezpracný zisk podložený kolaborací. Když máte bohaté rodiče, rebeluje se velice snadno. Vždy se zpravidla můžete pokorně vrátit do zlaté klece. Pokud válčíte neustále s penězi, pak může být rozhodování složitější, protože nabídky ďábla jsou lákavější a šanci vyhrabat se z bídy již příště nemusíte vůbec dostat.
— Trošku mne zklamalo, že výtvarný umění a osobnosti jako Rublev, Chagall, Dalí nebo Malevič nehrají v příběhu tak významnou roli, jak by se z anotace knihy mohlo zdát. Každopádně asi s hlavním hrdinou v těch pasážích, které se odehrávají v přítomnosti (což jsou v knize pozdní osmdesátá léta) nebudete moc sympatizovat. A většina otázek, situací a konfliktů, které jsou zde zasazeny do Sovětského Svazu ve fázi klinické smrti, nebo v případě flashbacků do minulosti tak stalinské nebo chruščovské éry, musí řešit lidé i ve svobodném světě a proto je poselství knihy víceméně universální.

Palisandreia – Saša Sokolov – Prostor 2010

V poměrně krátkém čase, další kniha, která nemá nějaký jednoduše sledovatelný děj, jasné postavy, nějaké zápletku a podobné zbytečnosti, které charakterizovaly romány ještě před příchodem postmoderny. Ale to rozhodně neznamená, že by byla kniha špatná nebo se špatně četla. tedy pokud od ní neočekáváte klasický děj s příběhem, jasně dané postavy, které budete moci v celém ději sledovat a tak podobně.
— Tato kniha se spíše podobá dílům takových autorů, kteří čtenáře zahrnou stále obrovskou valící se lavinou postav, faktů, myšlenek, narážek na jiná díla a různých odboček a citací. Děj a dialogy postav jsou zde jen řídkou maltou, která se snaží spojit tu změť všeho možného spojit do nějakého alespoň trochu stravitelného útvaru. Napadají vás příměry k Ecovi a jeho Foucaultovu kyvadlu (ale s ještě méně viditelným dějem) nebo Nahým obědem Williama S. Burroughse (ale psaný co do formy mnohem klasičtěji) a asi by šel uvést i Sokolovův krajan Sorokin.
— Kdybych měl knihu charakterizovat pouze jedním slovem, tak mne první napadne: opulentní. Je jako exotické indické jídlo plné různých málo známých surovin a exotických koření, kde se jedna vůně prolíná s druhou, stejně jako se zde postavy a děje reálných ruských dějin bezešvě proplétají s bláznivým světem existujícím pouze v autorově fantasii. Různé narážky a odkazy najdete na každém x-tém řádku a autor pro své řádění a černě humorné vtípky často využívá i poznámky pod čarou. A to jsem si jistý, že mne minimálně polovina vtipů a narážek, vzhledem k tomu, že nejsem tak obeznámen s ruskou historií, kulturou a obecně reáliemi, zcela minula.
— Najdete zde příhody s Kukuřičným carem, i jinými vládci z doby SSSR. Hlavní hrdina se nejen pokusí o atentát na Brežněva ale i později jako vězeň v Kremlu zprzní jeho manželku. Ostatně gerontofilie hlavního hrdiny je takovým temným a mírně páchnoucím podtónem, který se táhne celým románem. V závěru knihy je hlavní hrdina odhalen jako hermafrodit a proto pak do poslední stránky o sobě píše ve středním rodě. Inu, pokud jste zvyklí na podivné, umělečtější a experimentálnější čtení, pak by se vám Palisandreia mohla líbit. Pokud jste zvyklí na klasičtější příběhy s jasně vykresleným dějem a postavami, pak by jste se mohli v tomto literárním labyrintu zabloudit. Nestěžujte si, že jsem vás nevaroval!

Sibiřská výchova – Nicolai Lilin – Paseka 2011

V něčem mi hlavní hrdina Sibiřské výchovy Nikolaj zvaný Kolyma připomínal hlavního hrdinu Melvilu. Také byl šíleně přemoudřelý a vzorně jednající Mirek Dušín. Ale Mirek Dušín, který se už od mala učí vraždit lidi, krást a podvádět. Společné s Melvilem má tento příběh i jakousi nostalgii po lepších časech, opojení venkovem a venkovany a částečně okouzlení totalitární levicovou ideologií.
— Kniha je autobiografickým příběhem mladičkého člena zločinného ruského podsvětí. Doplněné o stručné vysvětlení dnes již téměř neplatících vnitřních zákonů ruského podsvětí, symboliky kriminálnického tetování, zákonů života ve vězení a různých pověr a zvyků, které ruští kriminálníci převážně ze Sibiře, zachovávali nebo ctili. Vše nenásilnou formou začleněné do vyprávění o životě našeho hlavního hrdiny.
— Vše je podáno tak, že čtenář často zapomíná na to, že hlavní hrdina je zloděj, násilník a vrah a velkou část knihy s ním sympatizuje a to, že když sibiřský recidivista nedává své bohatství okázale najevo svými šperky, oblečením a dalšími symboly společenského postavení, neznamená to, že jeho krádeže a vraždy jsou morálně ospravedlnitelné. Bodnutí jeho nože bolí stejně a je stejně nebezpečné, jako bodnutí nožem od chlápka nebo kluka ověšeného zlatými řetězy.
— Idylku falešné kriminálnické nostalgie naruší líčení podmínek ve vězení pro mladistvé, scény hromadného znásilňování tamtéž a pár podobných scén. Život na cele, kde je namačkáno stopadesát adolescentních kriminálníků a dvě malá okna, spí se na etapy, protože lůžek je podstatně méně než nocležníků je asi nepředstavitelný i pro někoho, kdo se dostal do styku s českým pasťákem. O normálním čtenáři nemluvě. Také vyprávění o násilném přestěhování Sibiřanů do Podněstří je kruté. Nebo scéna, kdy matka jedné z postav raději zabije svou dcerku sama, než aby zemřela až po hodinách krutého mučení sadistických dozorců, je takovou drsnější verzí Sofiiny volby.
— Mimochodem o tom, že Podněstří je taková Kriminálnická autonomní oblast jsem neměl tušení. To pohled na účinkování Rusů v této oblasti ještě více komplikuje. Moc nepotěšila ani informace, že vládu nad ruským podsvětím definitivně přejímá ta část kriminálníků, kteří ignorují i zákony, které ještě nedávno platili mezi kriminálníky. A na povrch vyplouvá to nejhorší z lidské povahy.
— Nicméně, pokud skousnete hodně realisticky líčené brutální násilí, kterého se dopouštějí téměř ještě děti, tak vám mohu tuto knihu doporučit. čte se dobře a rychle ale příjemné čtení to není ani omylem.
— A ještě bych se zmínil, že autorovi vyšly ještě dvě knihy, které jsou stejně autobiografické. V jedné vypráví  autor své zážitky z okupace Čečenska a v té druhé (se Sibiřskou výchovou  třetí) zážitky po návratu z války.

 

 

Telurie -Vladimir Sorokin

Telurie je takovým crossoverem Nova Expressu Williama Burroughse (klipovitý, ulítlý a experimentální styl psaní) a Emberta Eca (mnohoznačnost, spousta informací, spiknutí, odkazy, atd…) a trochu připomíná i svého krajana Sašu Sokolova a jeho Palisandreu.
Kniha je zajímavá tím, že vlastně nemá žádný děj a nebo když to budeme brát opačně, má minimálně tolik dějových linek, kolik je v knize kapitol. Neobvyklé je, že ač všechny ty dějové linky sdílejí společný prostor světa stvořeného autorem, nijak se spolu nestřetávají ani na sebe nijak nenavazují. Představte si to jako sbírku spousty hodně ale hodně krátkých povídek odehrávajících se v jednom společném literárním universu.
— Tím světem je blízká budoucnost, které by se mohli dožít děti nedávno narozené. tedy pokud přežijí totální rozklad našeho světa, kdy se i díky několika válkám s vahábisty rozpadne Evropa i Rusko na spoustu miniaturních státečků a díky objevení teluru, což je taková absolutní droga, propadne do technologicky vyspělejší varianty středověku. Telur je velice vzácný kov, ze kterého se vyrábějí hřebíky, které, když někomu vtlučete do hlavy, získá nikdy nekončící pocit štěstí, naplnění a plní se mu ty nejtajnější sny, objevuje nové schopnosti atd… Malá zemička na Kavkaze, kde se nachází snad jediné ložisku teluru se ze dne na den stává nejmocnější zemí světa a samotný telur se stává nejvzácnější a nejstrategičtější surovinou a universálním platidlem. „Tesaři“, kteří se živí odbornou implementací telurových hřebíků o hlav jiných lidí se potulují světem a jsou takovou novodobější verzí potulných mnichů klasického středověku. Celý příspěvek

Kolymské povídky – Varlam Šalamov – G plus G 2012

Kdybych chtěl použít černý humor popisu této knihy, tak napíši, že je jako by Hrabal přepracoval vtipy o Lotyších do formátu krátkých povídek, nahradil zemiak chlebem.
Stejně jako ostatní knihy odehrávající se v prostředí koncentračních táborů, tak i zde jde o nekonečný příval deprese a beznaděje. U ruských koncentráků na rozdíl od německých hraje podstatnou roli i to, že zde byli uměle privilegováni vězni zavření za kriminální delikty. A jejich vlčí morálce se přizpůsobovali a podléhali i ostatní vězni. A nejen vězni i dozorci, úředníci a civilní zaměstnanci.
Vyprávění je psáno hodně poetickým jazykem a často je zakončené překvapivou pointou.

Umenie sovietskej kuchyne – Anya von Bremzen – Premedia 2014

Výborně pojatý eintopf, kdy se autorce podařilo nenásilně skloubit kuchařku, rodinou ságu, cestopis, psychologický román, sociologickou a dějepisnou studii a satiru. Možná ještě nějaké žánry ale nebuďme hnidopichy.
Anya je ruská židovka, která utekla v sedmdesátých letech do USA a během svého života v SSSR poznala jak disent, tak život vyvolené smetánky a při své poslední návštěvě Ruska i prostřednictvím bývalého kremelského kuchaře i spoustu intimních tajemství nejkrvavějšího masového vraha v celé historii lidstva.
Autorka pod záminkou mapování ruské – sovětské – ruské „gastronomie“ vypráví dějiny své vlasti. A nejen pomocí „velkých“ historických faktů ale i drobných příběhů z historie své rodiny, rodin příbuzných a známých, postřehů z života běžných i privilegovanějších obyvatel. Pokouší se pochopit komplikovaný postoj svůj i jiných lidí k oficiální propagandě, státu a jednotlivým vůdcům Ruska. Není překvapením, že nejkomplikovanější vztah měli Rusové a stále mají ke Stalinovi.
Možná nejdepresivnější kapitola je věnována současnému putinovskému Rusku. Rusku, kde přes dlouho proklamovanou družbu mezi národy naplno kvete ruský rasismus.
Každá kapitola se věnuje jednomu desetiletí a na závěr knihy je ke každému desetiletí ještě krátký text a jeden recept.
Knihu velice doporučuji. Ti, kdo ještě zažili ruskou okupaci, možná poznají některé paralely se životem v ČSSR a hodně mně oslovilo jaký „stockholmský syndrom“ pociťovala autorka a její matka nejen během života ve své vlasti ale zejména po odchodu do zahraničí. Kniha je vyvážená. najdete v ní nejen hrůzy života v této zemi ale i těch pár pozitiv. Docela slušný prostor dostal i vztah Rusů k alkoholu a vztah běžného Rusa k vodce, kolem které se točí nejen celý jeho život ale která ovlivňuje i „velké“ dějiny této země.

Propředstavu obsah knihy:
Prológ: Otrávené madlenky
I. ČASŤ HODOVANIE, HLAD, BÁJKY
Desiate roky: Posledné dni cárskej rodiny
Dvadsiate roky: Leninov koláč

II. ČASŤ  LARISA
Tridsiate roky: Vďaka vám, súdruh Stalin, za naše šťastné detstvo
štyri Štyridsiate roky: O guľkách a chlebe
päť Päťdesiate roky: Chutné a zdravé

III. ČASŤ AŇA
Šesťdesiate roky: Kukurica, komunizmus, kaviár
Sedemdesiate roky: Majonéza z mojej vlasti

IV. ČASŤ NÁVRATY
Osemdesiate roky: Moskva cez pohárik
Deväťdesiate roky: Národné formou, socialistické chuťou
21. storočie: Putin v Ritzi

V. ČASŤ UMENIE SOVIETSKYCH RECEPTOV
Autorská poznámka
Poďakovanie
Pramene

A ještě malá ukázka:
Kedykoľvek s matkou varíme, rozpráva mi o svojich snoch. Mamin život v snoch je bohatý a intenzívny, má nadanie všetko historizo vať a žánrovo katalogizovať: skľučujúce  čiernobiele filmy svojho stalinského detstva; chladne elegantné vojnové trilery s mátohami príslušníkov KGB; melodrámy v hlavných úlohách s milencami, ktorých vzťah zničila povinnosť.
Vo svojej prívetivosti voči minulosti, prežitej za železnou oponou, je matka opantaná v osídlach vlastných snov – aj keď je dnes, na prahu osemdesiatky a po takmer štyroch desaťročiach života v Amerike polapená v iných, no vcelku príťažlivých osídlach.
Napríklad v hlbokom labyrinte paláca, plného umeleckých diel a pripomínajúceho Metropolitné múzeum umenia, kde ako uči­ teľka na dôchodku pracuje ako sprievodkyňa. Vo farebnom finále svojho sna ju z tohto labyrintu zachraňuje oranžový balón, ktorý
ju vynáša do prepychovej múzejnej kaviarne. Kde sa následne prepchá krémovou penou.
Má však jeden sen z dávnych čias, ktorý mi porozprávala už mnohokrát a ktorý možno považovať za príznačný. Vidím ju, vyziabnutú, krátkovlasú, ako po špičkách vchádza do mojej izby, v ktorej sa prebúdzam do beznádejnej ponurosti sovietskej socialistickej zimy. Bývame v miniatúrnom bytíku v spustnutom chruščovovskom paneláku z betónu a železa na okraji Moskvy.
Píše sa rok 1968. Mám päť rokov. Sovietske tanky práve vtrhli do Prahy, nedávno nás opustil môj otec a odsťahovali sme sa z kaf­kovského komunálneho bytu neďaleko Kremľa, kde sa osemnásť rodín delilo o jednu kuchyňu. Mama vo vyblednutom župane
s modrými slnečnicami si sadne na peľasť a dá mi na čelo upo­ kojujúci bozk. Ale v jej očiach vidím tosku, čo je osobitný ruský výraz pre utrápenosť duše, zúfalé túženie. Hneď viem, že znovu mala ten svoj sen.
„Počuj, počuj, Aňuta,“ mrmle. „Znovu som sa zmenila na lastočku (lastovičku)… Ušla som z Ruska, preletela som ponad sovietske hranice a nikto odo mňa nechcel žiadne dokumenty. A zrazu som v Paríži! V Paríži! Krúžim ponad okrom sfarbené ulice, poznám
ich podľa Utrillových obrazov. V jednej malej uličke – volá sa Ulica mačky, ktorá chytá ryby – vidím očarujúcu kaviareň. Znesiem sa prudko dolu na úžasne farebnú plátenú roletu. Chvejem sa od lahodnej vône jedla, celou bytosťou bolestne túžim to ochutnať,
prisadnúť si k ľuďom vo vnútri…“
V tomto okamihu moja mama precitne. Vždy na zlej strane vchodu. Vždy vyhladnutá, ohromene prahnúca po svete za hra­ nicou, ktorý nikdy nemala uvidieť. Nostalgiou chutí, ktoré nikdy nemala okúsiť.

Všetky šťastné spomienky na jedlo sú rovnaké; všetky nešťastné spomienky na jedlo sú však rozdielne na svoj spôsob.
Mama i ja sme vyrastali v triumfalistickej, šarlátovo planúcej rozprávke o  socialistickom nadbytku a úžasných úrodách. No v našich spomienkach niet šťastných kuchýň v idylickom opare vanilky, niet v nich milých matrón, kladúcich na stôl do zlata
prepečené sviatočné mäso. Čajové pečivo bohaté na buržoázne maslo? Áno, to si spomínam… To mi mama čítala nahlas Prousta v tom chruščovovskom slume. Mne, na smrť otrávenej Francúzo­vým zmyslovým snívaním, ale otupenej myšlienkou na obyčajný,
jedlý koláčik. Ako asi chutí tá kapitalistická madlenka? Zúfalo som to chcela vedieť.
Príbeh o sovietskom jedle je nevyhnutne kronikou túženia, nevys­lyšanej túžby. Čo sa stane, keď vaše najintenzívnejšie kulinárske spomienky súvisia s jedlom, ktoré ste v skutočnosti nikdy neochut­nali? Spomienky na predstavy, vypočuté historky, horúčkovité
kolektívne snívanie, spôsobené sedemdesiatimi rokmi geopoli­tickej izolácie a nedostatku…
Až donedávna som o tých spomienkach priveľmi nehovorila. Ak sa ma pýtate, prečo píšem o jedle, dovoľte mi odrapkať vámjeden ošúchaný príbeh.
Ako sme s matkou emigrovali z Moskvy bez otca v roku 1974 – utečenci bez štátnej príslušnosti, bez zimníkov a bez práva na návrat. Ako sa moja kariéra klaviristky, absolventky Julliardu, skončila hneď na začiatku koncom 80. rokov pre zranenie zápästia.
A ako som pri hľadaní nového štartu takmer náhodou narazila na jedlo. A nikdy som sa už neobzrela späť. Po tom, ako som napísala svoju prvú kuchársku knihu Prosím, k stolu o jedálnom lístku v bývalom ZSSR, sa začali diať príjemné veci: vyšli krásne články v  časopisoch, potom ďalšie kuchárky, ocenenia, takmer dve desaťročia cestovania a pamätné stolovania.
No na toto si spomínam len zriedka: načmáraná lebka so skrí­ženými hnátmi ako varovanie, pripevnené k hrncom v komunál­nej kuchyni mojej starej matky, kde si  súdruhovia spolubývajúci navzájom kradli mäso na polievku. Moje popoludnia, keď som
zúfalo zvracala z kaviáru v škôlke pre deti členov ústredného výboru – zvracala preto, lebo som mala pocit, že s ikrami elitnej straníckej ryby zažívam presne tú ideológiu, ktorú nemohla moja antisovietska mama prežrieť. Nespomenula som ani dievčenské
záchody v škole č. 110, kde som ako deväťročná harcovníčka čierneho trhu v podriapanej hnedej školskej uniforme vyberala od spolužiačok po päť kopejok za to, že sa mohli dotknúť fľaš­ky kokakoly, ktorú nám priatelia priniesli z mýtickej zagranici (zahraničia). Ani môj podvedomý tik, vďaka ktorému dodnes kradnem posledný croissant z opulentných bufetových stolov v milých hoteloch, kde často prespávam na svojich pracovných cestách.