Telurie -Vladimir Sorokin

Telurie je takovým crossoverem Nova Expressu Williama Burroughse (klipovitý, ulítlý a experimentální styl psaní) a Emberta Eca (mnohoznačnost, spousta informací, spiknutí, odkazy, atd…) a trochu připomíná i svého krajana Sašu Sokolova a jeho Palisandreu.
Kniha je zajímavá tím, že vlastně nemá žádný děj a nebo když to budeme brát opačně, má minimálně tolik dějových linek, kolik je v knize kapitol. Neobvyklé je, že ač všechny ty dějové linky sdílejí společný prostor světa stvořeného autorem, nijak se spolu nestřetávají ani na sebe nijak nenavazují. Představte si to jako sbírku spousty hodně ale hodně krátkých povídek odehrávajících se v jednom společném literárním universu.
— Tím světem je blízká budoucnost, které by se mohli dožít děti nedávno narozené. tedy pokud přežijí totální rozklad našeho světa, kdy se i díky několika válkám s vahábisty rozpadne Evropa i Rusko na spoustu miniaturních státečků a díky objevení teluru, což je taková absolutní droga, propadne do technologicky vyspělejší varianty středověku. Telur je velice vzácný kov, ze kterého se vyrábějí hřebíky, které, když někomu vtlučete do hlavy, získá nikdy nekončící pocit štěstí, naplnění a plní se mu ty nejtajnější sny, objevuje nové schopnosti atd… Malá zemička na Kavkaze, kde se nachází snad jediné ložisku teluru se ze dne na den stává nejmocnější zemí světa a samotný telur se stává nejvzácnější a nejstrategičtější surovinou a universálním platidlem. „Tesaři“, kteří se živí odbornou implementací telurových hřebíků o hlav jiných lidí se potulují světem a jsou takovou novodobější verzí potulných mnichů klasického středověku.
— Většina dnešních technologií je zapomenuta a naopak zde najdeme spoustu nových technologií postavených zejména na biotechlogiích a manipulacích s DNA.Většina příběhů se odehrává na územích, které nyní ovládá Rusko ale sem tam se dostaneme i do Evropy. V některých částech je autor velice vtipný, v jiných hodně ulítlý, někde hodně temný a jinde rusky melancholický. Občas se styl vyprávění tak liší, že až působí, jako by některé části psal někdo jiný.
— Pokud netrváte na klasickém lineárním příběhu, tak mohu knihu doporučit. Konzervativnějším čtenářům bych raději doporučil možná Vánici a nebo raději i jiného autora.

Ještě malá ochutnávka:

Nadešel nový den.
— Sotva si vesničtí kohouti odkokrhali své a nad obzor se vyhouplo slunce, všech tři sta dvanáct rytířů v čele s velmistrem se shromáždilo na nádvoří hradu. Kaplan Alverius, navlečený do bílé sutany a vláknitého pancíře se stopami po salafitských kulkách, zahájil mši. Jeho jasný naléhavý hlas se nad klečící templáře rozlétl po celém chrámu:
—  „Dominis vobiscum!“
— „Et cum spiritu tuo!“ odpověděli mu rytíři jako oceánský příboj.
—  Začala liturgie. V jedné řadě tu stálo i šest tesařů, s rukama sepjatýma a se skloněnými hlavami. Magnus celý strnul a doslova se rozplynul ve slovech a zvucích. Jak dlouho už na tuhle chvíli čekal! Zazněly varhany a zpíval se Sanctus. A tesař Magnus Pospěch ho zapěl společně s ostatními. Pro něj se zastavil čas.
—  Probral se z toho až ve chvíli, kdy kaplan pronesl ke svým ovečkám krátké kázání. Alverius mluvil o hrdinských skutcích ve jménu Kristově, o nutnosti ochránit víru i věřící, o nejnovějších časech, o srdci vojína Kristova, jež do sebe pojme mírnost beránčí i urputnost lví. Pak začalo svaté přijímání. Jako první ke kaplanovi přistoupil velmistr. Jakmile je absolvoval, vstoupil pod nízký oblouk. Tam po svatém přijímání u kaplana vstupoval každý rytíř, odcházel chodbou a ocital se ve velkém refektáři, kde stálo pět dlouhých stolů s lavicemi. Stoly byly postaveny velmi zvláštně, ve tvaru římské číslice III, zdola i shora přeškrtnuté vodorovnou čarou; během stolování kaplan vždy seděl uprostřed horní čáry a velmistr uprostřed spodní. Podél stěn stáli sluhové. Jakmile poslední rytíř zaujal své místo, dveře se zavřely.
—  A započalo to, kvůli čemu šest tesařů tolik spěchalo do La Couvertoirade. Sluhové je navlékli do gumových tesařských zástěr, přinesli jim měděná umyvadla s vodou a mýdlo na omytí rukou. V naprostém tichu všichni sedící uslyšeli, jak natéká voda do umyvadel a jak si tesaři pečlivě a beze spěchu myjí ruce. Když voda ve džbánech došla, otřeli si ruce ručníky a pak si je polili lihem. Nato ke každému z tesařů přistoupil sluha s podlouhlým pouzdrem, ležícím na sametovém polštářku. Všechna ta pouzdra byla různého tvaru a z různého materiálu: Hugo měl hrubé ocelové, Silvestr z lakovaného černého dřeva, Theodor z japonské borovice, Nicolas si pořídil lehké hliníkové. Magnusovo pouzdro bylo cypřišové. Sluhové pouzdra otevřeli. Ležely v nich tesařské nástroje – kladívka. Také kladívka byla různá, stejně jako povahy jednotlivých mistrů. Jejich rukojeti se pro všechny tesaře světa vyráběly výhradně z kanadského jasanu. Kov na kladívko samotné však každý z tesařů volil sám. Tlustý Hugo si už dávno vybral rudé zlato, moudrý Silvestr dal před všemi ostatními kovy přednost platině, nespoutaný Nicolas se rozhodl pro měkké nekalené železo, Theodor stejně jako Hugo používal zlaté kladívko. Aris zase měděné. Magnusovo kladívko bylo titanové.
—  Tesaři uchopili kladívka do rukou, mírně je pozvedli (asi jako pruští maršálové žezlo ku pozdravu) a strnuli. Sluhové s prázdnými pouzdry odstoupili. K tesařům se přiblížil kaplan. Pomalu kolem nich přešel a pozorně se vhlížel do jejich tváří. Z jeho vyhublé snědé tváře vyzařovala víra a vědomí predestinace toho, co se tu odehrává. V chůzi se vždy na okamžik pohledem setkal s očima každého z tesařů. Vypadalo to, jako by se s nimi loučil. Ve skutečnosti si vybíral. Nakonec si vybral – a zůstal stát proti Magnusovi.
—  Tesař znehybněl.
—  Kaplanova ruka, sežehnutá napalmem, spočinula na jeho rameni.
—  „Magnusi Pospěchu, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista ti žehnám k velikému dílu!“ pronesl kaplan svým vysokým hlasem.
—  Proboha, já to stihl! poskočilo nadšeně srdce Magnusovo.
—  Uklonil se kaplanovi a vydal se podél stěny s kladívkem ve vzpažené ruce. Za ním postupovali dva sluhové s plastovými kontejnery v rukou. Magnus došel k průčelní zdi, zabočil doleva a vykročil dál, podél stolu se sedícími rytíři, za jejich zády. Když došel do středu, zůstal stát. Před ním seděl velmistr řádu templářů Joffrois de Payns. Velmistr na lavici spočíval bez jediného pohybu, s rukama zaťatýma v pěst, ležícíma na hrubém dřevě. Jeho rytířský pancíř, zdobený zlatem a mormolonem, byl velkolepý.  Promáčkliny po kulkách a stopy, jež po sobě zanechaly salafitské šavle a sekery, nádheru zbroje jen podtrhovaly. Ideálně vyholená hlava, jakoby odlitá z ušlechtilého kovu, ohromovala svou krásou.
—   Před Magnusem seděl velký muž. To on a jeho rytíři se stali onou citadelou Evropy, o niž se roztříštilo salafitské kladivo. Drtili nepřítele v Toulouse i v Marseille, osvobozovali Nice i Perpignan a potápěli salafitské lodě u Hyerských ostrovů. Byl to on, Joffrois de Payns, kdo vztyčil hrdý prapor Languedocu nad věžemi nové metropole, kdo vdechl naděje celé Evropě, sjednotil úsilí všech evropských křesťanů a zachránil evropskou civilizaci v celém světadílu.
—  Magnus nezvučně vydechl, přimhouřil oči a plně se soustředil. To se naučil dělat dokonale. Sluhové s jemným lupnutím otevřeli kontejnery. V každém z nich ležel telurový hřeb v dezinfekčním roztoku, do trubičky stočený chytrý a několik tamponů na zastavení krve. Magnus jednomu ze sluhů pokynul. Ten vzal chytrý, rozvinul ho a nalepil velmistrovi na hlavu. Chytrý pískl, rozzářil se, pak na něm zasvítil zelený bod, který chvíli plul po hlavě a nakonec zůstal stát. Magnus kývl. Sluha sejmul chytrý z holé hlavy. Na té zůstala sotva viditelná značka. Kolem ní se tísnily jizvy po předchozích doposud zatlučených dvanácti hřebech. Magnus vzal do ruky hřeb, přiložil hrot na značku a znehybněl.
—  Dívala se na ně celá síň.
—  Jediné Magnusovo oko zíralo síní do dáli. Tesař v duchu Boha prosil, aby mu dal sílu.
—  Dlouho to ale netrvalo. Následoval rychlý nápřah kladívka a úder. Hřeb až po hlavičku zajel do velmistrovy lebky. Jeho tělo se zachvělo, zbroj zařinčela a pěsti povolily.
—  Velmistr zhluboka úlevně vydechl. Zároveň s ním úlevou vydechla i celá síň. Pětice tesařů, stojících u stěny, věnovala Magnusovi zdrženlivý úsměv. Ten odložil kladívko, jenž už své dílo vykonalo, zpátky do pouzdra, uchopil tampon a odsál jím drobnou kapku krve, která vyprýštila zpod hlavičky hřebu. Stál za mistrovými zády, takže do tváře mu neviděl, ale sílu jeho pohledu po účinku teluru pochopil podle toho, co se odráželo v očích třech stovek rytířů v síni. A právě tento odrážený pohled rozechvěl celé Magnusovo nitro. Oči rytířů jako by se poskládaly v jedno velké puzzle.
—  „Languedoc…“ zašeptaly bezděčně tesařovy rty.
—  Sál ožil všeobecným pohybem. Tesaři se rozešli ke stolům, následováni desítkami sluhů s připravenými pouzdry. Začalo to, kvůli čemu pět mistrů tolik spěchalo do citadely nových templářů. Zamlaskala odklápěná víčka kontejnerů, zatřpytily se telurové hřeby, ozvaly se údery kladívek. A zazněly také první nadšené ohlasy rytířů, do jejichž hladkých hlav právě vstoupil božský telur.
—  Začala obvyklá tesařská práce. Magnus se dál tyčil za velmistrovými zády, protože on sem přijel jen proto, aby telurem zaplavil tuto ušlechtilou, vznešenou hlavu. Taková byla jeho mise. Nehybně stál s rukama svěšenýma podél těla a sledoval práci kolegů. Každý úder kladívka naplňoval Magnusovu duši profesionálním nadšením.
—  Jak obratně a poučeně pracovali tesaři!
—  Tlustý hromotlucký Hugo Másloruký konal své dílo s urputným výrazem v těžké tváři: přikládal hřeby k hlavám a kladívkem bušil jako dávný sochař, vytvářející svými mohutnými tlapami živé monumenty velké epochy.
—  Silvestr Florentský pracoval s elegantní přesností a jeho tenké prsty chirurga ohromovaly lakonicky rychlými pohyby.
—  Nicolas Chlupáč hřeby vtloukal s rozmyslnou urputností vojáka, který se s nepřátelskou přesilou bije za nový, šťastný a spravedlivý svět.
—  Theodor Konstantský si zase počínal tak, jako by veškeré jeho úkony byly natolik prostinké, běžné a banální, že se pro ně všechny už dávno staly rutinou, která v sobě neobsahuje ani stín případných osudových přehmatů.
—  Aris Prolom se nad vyholenými hlavami rytířů skláněl jako středověký alchymista nad řadami retort, v nichž kypěl zázračný elixír, na který lidstvo už tak dlouho čeká…
—  A Magnus se díval. Zda záviděl? Nikoli! Byl spokojený a pociťoval zadostiučinění. Jeho ruce byly na rozdíl od pilně pracujících tesařů nehybné, protože ty už své odvedly: atomy teluru bombardovaly neuronové membrány v hlavě velmistrově. Což bylo mimořádně důležité nejen pro tři sta dvanáct rytířů, ale pro celý Languedoc. Pro celou Evropu.
—  Kladívka zvonila.
—  Do hlav se nořil stříbřitý kov.
—  Rytíři sebou škubali, tu a tam vykřikli, bezděčně zasténali nebo zdušeně vyjekli. Zdálo se, že tohle neskončí nikdy. Jenže uplynulo sotva něco přes hodinu – a v rytířské hlavě skončil i poslední hřeb. Tesaři, kteří ukončili svou práci, se vrátili zpátky ke stěně, odevzdali kladívka sluhům a stanuli na svých místech. Dokonáno jest. A zase – stejně jako ve všech dvanácti předchozích případech se nikdo z rytířů z lavice v křeči nesvalil a nesvíjel se po zemi bolestí s očima obrácenýma v sloup. Nikdo nezemřel, jak se to často stává těm, co mají smůlu.
—  Tady naopak měli všichni opět štěstí.
—  Ale v La Couvertoirade už si na tenhle zázrak zvykli.
—  Asi minutu všichni seděli naprosto nehybně. Pak ze svého místa povstal sám velmistr a promluvil zvučným, pánovitým hlasem:
—  „Bratři v Kristu! Řádoví rytíři! Nepřátelé křesťanského světa si nedávají pokoje. Když jsme je v Marseille na hlavu porazili, zbrocení svou černou krví ustoupili. Jenže jejich nenávist ke křesťanské Evropě nevyhasla. Gazí ibn Abdalláh, který dokázal uniknout zajetí, už znova dává dohromady vojsko a hodlá nás napadnout. Stejně jako dřív se nepřítel pokouší porobit Evropu, zbořit naše chrámy, zneuctít svatyně, ohněm a mečem nám vnutit svou víru, nastolit u nás svůj krutý režim a proměnit Evropany v poslušné otrocké stádo. Až dodnes jsme jen odráželi jejich výpady. Jenže oni, rozbití vojáky Kristovými, vždy znovu našli dostatek sil a vytáhli na nás do další války. Máme tedy my, ochránci víry Kristovy, znovu jen sedět s rukama v klíně a očekávat nový útok barbarů?“
—  Tady magistr na okamžik ustal a přelétl po rytířích pohledem. Bez jediného pohybu čekali na slova, v jejich srdcích tolik vytoužená. Někteří začali pomalu vstávat.
—  „Ne, nesluší se, abychom se jen bránili!“ téměř vykřikl velmistr a síň doslova vybuchla řevem.
—  Rytíři vyskákali z lavic. Magistr zvedl ruku a požádal tak o ticho. To se okamžitě rozhostilo.
—  „Nejlepší obrana je útok!“
—  Sál znovu explodoval.
—  „Vzpomeňme na Huga de Payns, na Raimunda Toulouského, Konráda III., Gottfrieda Boulogneského či Fridricha Barbarossu! Ti nečekali, až na ně muslimové zaútočí, ale sami se vydali na východ, aby ochránili křesťanské svatyně, aby zdrtili barbary a prznitele a zajistili hranice křesťanské civilizace. Následujme tedy jejich příklad!“
—  Síň zaplavila nadšená přitakání a rozhučela klenbu.
—  „Dnes zasadíme úder hlavnímu salafitskému hnízdu – Istanbulu! Vrhnem na nepřítele všechny naše síly! Zdrtíme barbary mečem Pravdy! Předvedeme nevěrným veškeru udatnost vojska Kristova!“
—  Kamenné zdi a strop síně jen duněly. Velmistr znovu zvedl ruku. Jakmile se rytíři utišili, pokračoval:
—  „Já, Joffrois de Payns, velmistr templářského řádu, vyhlašuji třináctý křížový start! Společně s námi poletí bojovníci belgičtí, nizozemští, charlottenburgští, bavorští, slezští, transylvánští, valašští, haličtí a bělomořští. Poletí s námi i Louis Statečné Srdce a jeho okřídlená legie Riojanští sokoli! Přidá se k nám také pátá kolona města Istanbulu! Společně udeříme na nepřítele! Tak to chce Bůh!“
—  „Tak to chce Bůh!“ hřímala celá síň.
—  „Tak to chce Bůh…“ zašeptal Magnus, strnulý nadšením.
—  Velmistr se bleskurychle otočil a zamířil k východu. Magnus tak zahlédl profil toho muže – velký ostrý nos, hluboko zasazené oko, vpadlá tvář, tenké rty, malá umíněná brada… Magistr vstoupil pod oblouk, kam ho následoval kaplan a jeho nejbližší rytíři. Vojsko refektář opouštělo, blýskajíce zbrojí a hlavičkami hřebů. Magnus jen stál, fascinovaný muži, procházejícími kolem, jež by si nikdy nedovolil a nedokázal označit slovem dav.
—  Rytíři odešli.
—  Pod strop síně se zavěsilo ticho, přerušované zvenčí jen poplašným vyzváněním. Sluneční světlo, dopadající sem úzkými okny, dopadalo na dřevěné stoly a odráželo se v nečetných krůpějích krve.
—  Magnus ze sebe setřásl zcepenělost a přistoupil ke svým druhům. Navzájem si vyměnili dlouhé chápavé pohledy. Pro slova tu nebylo místa.
—  Sotva rytíři opustili síň a sestoupili do sklepních prostor hradního kostela, kde se v prázdném prostoru, obklíčeném kamenem, mezi dvěma neprůstřelnými skly v těžkém rámu z levitujících polovodičů volně vznášelo plátno Spasitelovo, posvátný mandilion, vznešená relikvie, již řád vyrval z rukou nevěrných v kruté turínské bitvě. Rytíři se seřadili, jeden po druhém ke svátosti přistupovali, klesali na kolena, líbali ji a pak další nízkou klenutou branou odcházeli a ocitali se na hradním nádvoří. Tam už se v celé své čtyřicet metrů vysoké kráse tyčil slavný templářský katapult – složité kovové monstrum, připomínající klasické raketomety. Hned vedle se v sevřených studených řadách tísnili třímetroví roboti, vyzbrojení automatickými puškami a také přenosnými raketami a plamenomety. Na hrudi každého z robotů svítil osmihrotý templářský kříž. Jako první si do svého robota vlezl velmistr. Usadil se, připnul se pásem a rukama sevřel řídící páky. Hermetická přílba robota se uzavřela a soustředěnou tvář velmistra za tlustým sklem, odolným nejen proti kulkám, ale i proti lehčí dělostřelecké munici, ozářilo vnitřní osvětlení. Velmistra následoval polní kurát a poté i šest nejvěrnějších rytířů. Další templáři už také pohotově nastupovali do svých robotů, všude cvakaly zámky a pojistky. Pak se roboti těžkým krokem, dunícím po prastaré dlažbě, vydali k širokým výtahům. Výtahy zahučely a postupně dopravovaly roboty na katapult. Tam je v řadách pokládali každého na samostatnou rampu. Když se v katapultu rozmístila první padesátka, k nohám robotů se připojily raketové motory na tuhá paliva.
—  Obrovský katapult se začal otáčet jihovýchodním směrem. Zvon dál vyzváněl na poplach. Pak se ozval startovní signál, spustil se zážeh motorů, a padesát ohnivých ohonů jeden po druhém se strašlivým řevem odnášelo ocelové vojáky Kristovy do temně modrého nebe Languedocu. Rytíři se jako komety řítili k dalekému cíli na černomořském pobřeží. Ve stejném okamžiku se stovky úplně stejných komet překotně odlepovaly od ramp u Liége, Bredy, ze siewierzských lesů, z jihokarpatských vrcholků, z břehů Starnbergského jezera i ze Soloveckých ostrovů.
—  Třináctý křižácký start nabíral sílu pro zničující úder.
—  Pod hradbami se ozval radostný pokřik davu. Toho rána sem přišly tisíce Languedockých, aby vyprovodili své hrdiny do svaté války. V ocelových ruksacích robotů se našlo místo nejen pro střelivo. Bylo tam i jídlo, jež starostlivě uvařili a připravili místní lidé a přinesli ho sem: sýry, teplý domácí chléb, ovčí máslo, pečená rajčata, artyčoky v oleji, šunka, nasolené tresky, fíky, broskve a samozřejmě neodmyslitelný rolnický aligot – tedy bramborová kaše se sýrem a pečenými vepřovými klobáskami. Tato milá a dojemná znamení lidské vřelosti a domácké pohody, odnášená nelítostnými ocelovými giganty, měla hned v prvním polním ležení dodat bojovníkům sil a po boji rytířům připomenout všechny ty prosté křesťany Evropy, kvůli nimž se odhodlali k tomuto hrdinskému skutku…
—  V La Couvertoirade zaduněla nová salva. Země se otřásla. K nebi vzlétlo dalších padesát komet, které rovněž zamířily na jihovýchod. Magnus, stojící u úzkého okna refektáře, vyprovázel křižáky pohledem plným víry a naděje.
—  „La Couvertoirade…“ pronesl a šťastně se usmál.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s