Jackaby -William Ritter – Host 2015

— Do New Fiddlehamu na vlastní nebezpečí.
— Píše se rok 1892 a Abigail Rooková přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Město terorizuje sériový vrah a mladá dívka s dobrodružstvím v krvi se po boku nedostižného detektiva R.F.Jackabyho vydává po jeho stopě.
— Příběh, který nám začínající autor, (ale především muž který vystudoval folklor na Oregonské univerzitě) předkládá, není nijak objevný.
— I když je Jackaby příjemně excentrický není hlavní hrdince (která vlastně celý příběh vypráví) až takovým partnerem jak by si zasloužil a je ho zkrátka málo. Hlavní hrdinka je vlastně taky celkem sympatická (a kdyby se stále nelitovala a neomílala stále dokola svou minulost) člověk by ji měl ještě raději. To je jedna z věcí, které tak jako i neustálé opakování již jednou vyřčených faktů příběh hodně ubíjí.
— Detektivní zápletka je bohužel dost průhledná. A bystřejší čtenář velice brzy odhalí kdo je kdo a pak už jen čeká, až ke stejnému poznání doklopýtá detektiv se svou asistentkou.
Vlastně jediným přínosem celé knihy je kromě špetky spíše situačního humoru, to že autor využil své studium folkloru a osadil svůj New Fiddleham neotřelou sbírkou irských mýtických bytostí. (Ale ani to není nic, co bychom neznali například z geniální knihy Američtí bohové.)
— Ke všemu čtení kazí dost odbytý překlad. Používat moderní spojení jako například „klučičí šaty“ se u fantasy, která se odehrává v roce 1892, by se prostě nemělo. A ne, v textu se to neztratí, i když jde o jednoduchou oddychovku.
— Jackaby je prezentován jako Young Adoult a v tomto ranku, jde přeci jen o svěží dílko, které se mohlo stát jakousi alternativou všem dystopickým a upírským ságám. Přesto se domnívám, že nejde o žádný zázrak a své dceři (až na to bude mít věk) spíš raději doporučím Amélii Petry Neomillnerové.
60%
A ještě malá ukázka z knihy.

Reklamy

Vladimír Šlechta – Kukaččí mláďata Brokilon 2016.

Young adult pro starší a pokročilé.

Vladimíra Šlechtu autora jednoho fantasy a jednoho postapo cyklu netřeba většině čtenářů představovat. Zatím co tak zvaný Oggerdský cyklus je ryzí post apo, cyklus Krvavé pohraničí  získal právem titul Zálesácká fantasy. A právě do Krvavého pohraničí se Vladimír šlechta vrací ve svém nejnovějším románu.

Arkastie prochází vleklou krizí. Král uprchl už před deseti roky a ještě stále se skrývá. Bezvládí přineslo hořké plody. Staré dohody jsou porušovány, zájmové skupiny soupeří o moc. Schyluje se k občanské válce. Ve městě jménem Thonnierika žijí své životy čtyři mladí lidé z různých společenských vrstev. Zatím ještě netuší, že budou zataženi do samého středu nadcházejících událostí. Pak budou přinuceni bojovat jeden za druhého i jeden proti druhému. Čas se nachyluje, blíží se bouře. Možná se vrátí král. Možná…

Vzhledem k tomu, že se Kukaččí mláďata odehrávají deset let po uzavření poslední kapitoly Gordonovy země, není divu, že se v Thonnierice nesetkáme se starými známými hrdiny, ale naopak s hrdiny zbrusu novými. A ať už je to Thornel vracející se z pohraničí domů, Wenzl který naopak nikdy neopustil zdi města, zámečnická učnice Zirri, mladý šlechtic Coelin, nekromantka  Ju, nebo její souputník Daniel, jsou to hrdinové sympatičtí a rozhodně jim budete fandit.

Za deset let bezvládí se toho v Thonnierice změnilo hodně a situace ve městě není ani zdaleka ideální. Stačí jen málo a na problémy je zaděláno…

Popravdě řečeno zápletka není až takovým tahounem jak by se mohlo zdát, protože ta je poměrně jednoduchá a průhledná. Dost brzo je čtenáři jasné, kdo, proč a jak, rozpoutá peklo, které musí hlavní hrdinové přežít.

Hlavním tahounem příběhu jsou tedy především hrdinové (jichž je opravdu požehnaně a autorovi chvíli trvá, než nám je všechny představí.) a jejich osudy, které jsou správně  propletené.

Právě díky tomu, že autor rozdělil (a podle mě to byl z  vypravěčského hlediska takřka geniální tah) do skupin, které se za patřičně dramatických okolností setkávají, nemá čtenář pocit, že by byla Kukaččí mláďata přelidněná.

A některým čtenářům bude možná vadit, že příběh postrádá výrazného záporného hrdinu. Jenže toho zde (což až taková novinka není) supluje organizace, tedy v našem případě církev.

Zkrátka o akci, napětí a překvapení není nouze a to je jen dobře.

Nevím, jestli jsou Kukaččí mláďata nejlepším dílem Krvavého pohraničí. Ale rozhodně se čtou jedním dechem. A pokud jsou opravdu poslední knihou série, myslím, že ten odchod ze scény je opravdu velkolepý.

Kukaččí mláďata (právě díky tomu, že se odehrávají deset let po událostech v poslední knize) mají tu výhodu, že je můžete číst i bez znalosti předchozích knih. A vlastně ještě jednu výhodu Kukaččí mláďata mají. Můžete je pořídit mladšímu sourozenci. Protože je to v podstatě young adult fantasy. Jenže mnohem lepší a dospělejší, než nám většina titulů tohoto žánru nabízí.

90%

Autor recenze Jan Procházka