Stín Černého hvozdu – Míla Linc Straky na vrbě 2009

 

Když malým městečkem Kozí hrádek stojícím na říčce Bělavě otřese masakr nebývalých rozměrů, musí se Richard z Línavce pustit chtíc nechtíc do pátrání. Otázka zní. Kdo zavraždil čerstvého novomanžela Richardovi sestry Neši a kdo ji unesl?  Richard vydává po stopách tajemných vrahů a únosců. Na své pouti spojí síly s rytířem Sovičkou a stopařem Terencem. A jejich cesta vede nejen do černého hvozdu opředeného temnotou, ale také do minulosti. Protože Richardova minulost je s Černým hvozdem silně provázaná.

Na cestu se ovšem vydává ještě někdo. Někdo, jehož žene touha po pomstě. Mladý kejklíř Žibřid, který posvatební masakr jako jediný přežil.

Míla Linc zkušeně namíchal koktejl z takových ingrediencí, jako jsou detektivní zápletka, temná tajemství, pátrání po minulosti, akce a erotika, ale také humor nevtíravě zastoupený právě kejklířem Žibřidem který svým sukničkářstvím připomíná Raynevana z Bělavy.

Navíc je Stín temného hvozdu temná fantasy zasazená do středověkého světa velice podobného tomu našemu. Což je mi velice sympatické.

Vlastně jediné co knize podráží nohy, je příliš překombinované rozuzlení a rozvláčné tempo vyprávění.

Kniha vyšla roku 2009 v nakladatelství Straky na vrbě. Já ji slyšel jako audioknihu vydanou taktéž u Strak na vrbě.

U té bych se rád zastavil.

Jiří Pobuda, který knihu Stín černého hvozdu načetl je dlouholetým lídrem skupiny Fiannan http://bandzone.cz/fiannan. I když Stín černého hvozdu byl jeho první knihou načtenou pro Straky, měl v té době za sebou práci na čtyřech knihách, k tomu připočtěme 2 výběry z afrických a indiánských pohádek, jeden z poesie F. Villona a dvě rozsáhlejší povídky či spíš novely. Byť Knihu Míly Lince načítal nedlouho po té co s narátorstvím začal, zhostil se pan Pobuda práce na výbornou. Nejen že dokázal skvěle ztvárnit šumaře Žibřida, ale i ostatním postavám (a že jich není málo) vtiskl ten správný tón hlasu. K tomu přidejme písně Hakka Muggies http://mujweb.cz/hakka_muggies/ ,které se celou knihou vinou jako červená nit. A máme tu opravdu povedenou audioknihu.

A ačkoliv „jsou Straky patrně jediné nakladatelství, jehož audioknihy vznikají v ložnici rétora a rétor je i zvukově sám střihá a upravuje“, není to na knize skoro poznat.

Je jen škoda že pan Bronec nezvolil pro Hlas Černého jiného narátora.

Kniha 70 %

Audiokniha 85 %

Jan Procházka

 

 

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka