Poslední aristokratka – Evžen Boček

Obrovské zklamání. Knihu doprovází neskutečný hype a tvrzení, že je vtipná bych označil jako velice kontroverzní. Tedy autor se pokouší páchat humot (to není překlep ale terminus technikus – modří vědí) ale jde o takový ten druh humoru, který produkují Troška, TeleTele nebo Zdeněk Izer. Asi jsou okamžiky, kdy může člověku takto nízko postavená laťka vyhovovat ale omluvám se, tady chyběl už jen předtočený smích ve stylu Ala Bundy.
V knihomolských skupinách na Facebooku všichni básní, jak se u četby této knihy smály nahlas nebo válely po zemi (opět nejde o chybu ale o fakt, že to píší z 99% ženy) a já musím konstatovat, že jsem se asi na dvou místech v duchu usmál. A přitom nejsem nějaký bezcitný sériový vrah (jako ten druhý Bunda). U Oveho jsem se smál a v závěru dojímal jako nějaká baba, která žije sama s pejskem nebo kočkou.
To co v jiných knihách a jiným autorům funguje: absurdní situace, podivné postavičky a hrdina „bojující“  s celým světem  – tady nějak nefunguje. Autor prostě moc tlačí na pilu, dělá to příliš okatě nebo to ještě nemá úplně zmáknuté a tak má náročnější čtenář stejný dojem jako když se kouká na nepovedený akční film. Každou minutu něco vybuchuje, stále po sobě lidé střílejí, sofistikovaně si rozbíjejí držky, navzájem se nahánějí pěšky či auty ale vy se nudíte stále více a více…
Tím nechci říci, že se vám to nemusí líbit ale jen varovat, že se jedná o dílko na které musí být ta správná nálada a zejména vůle zcela vypnout mozek.

Reklamy

Mlýn na mumie – Petr Stančík – Druhé město 2014

Jednoznačně nejvíce mne v knize bavily úvodní moudra fiktivního řádu ORDO NOVI ORDINIS. Příběh pražského policisty, který tvoří děj knihy byl jen taková příjemná přidaná hodnota. Snad jen těch úchylných jmen postav by mohlo být méně nebo by mohly být méně nápadné. Dále pak už následují jen pozitiva a sociální jistoty.
Děj knihy je spíše jen záminkou pro prezentaci podivných faktů, politickou a sociální satiru, přehlídku gastronomických a sexuálních libůstek a divokou jízdu historickou Prahou s několika epochálními výlety pana detektiva mimo město, mocnářství i kontinent.
Okrajově kniha připomíná Stoletého staříka, jen náš komisař díky tomu, že je mnohem mladší, tak více souloží a častěji navštěvuje bordely a také Stančík je na rozdíl od Švéda vtipný. A to opravdu často.

Vyhnání Gerty Schnirch – Kateřina Tučková – Host 2008

Tak tento kousek je stejně jako Bohyně na hodně vykřičníků! (pro neznalé, čím víc vykřičníků, ne víc Adidas ale lepší a lepší) Nemohu pochválit grafickou a typografickou úpravu knihy. Nebojte se, nestojí za hovno ale četl jsem digitální verzi. Ale jelikož v papírové verzi má na starosti tyto dvě věci pan Pecina, dám jakýkoliv svůj úd do ohně za to, že půjde o perfektní práci a estetický zážitek. Popojedem…
— Je to fakt síla. Věděl jsem sice, že na některých místech v ČR došlo k nějakým popravám Němců a různým excesům ale netušil jsem, že v Brně to mělo tak obrovský rozsah a o tom, že existovaly české koncentrační tábory (tedy ještě než je postavili komouši) jsem též nevěděl. Opět se projevilo klasické české přizdisráčství v plné kráse. V Čechách asi vždy bude víc důvodů se za svůj původ stydět, než být na něj hrdý. Zejména nyní, když je na Hradě „prezident“, který největší část své prezidentské kampaně postavil na protiněmecké nenávisti a zatím byl financován tím druhým našim úhlavním nepřítelem.
— To že v Češích je stále zažraná primitivní xenofobie jak špína v oblečení dnes a denně dokazují spousty nenávistných stránek a statusů na FB a to, že stále častěji můžete potkat lidi oblečené v nacistické uniformě značky Thor Steinar. během čtení knihy jsem nacházel hodně paralel s nynější dobou. Bohužel.
— Teď zpět ke knize. Autorce se podařilo najít ideální tempo vyprávění. Díky tomu, že je psaná převážně z pohledu hlavní hrdinky, nabývá příběh na niternosti a čtenáře vtáhne do děje. Občas je hlavní osa příběhu nahlíženého z pohledu Gerty „proložena“ jednou, či více kapitolami, které jsou psané z pohledu jiné postavy ale většinou jde věci, které čtenář již zná z pohledu hlavní hrdinky. A nyní je vše znovu konfrontována z pohledu někoho jiného, kdo vše může vidět úplně jinak.
— Také vyvážení popisu násilných scén s mi zdá ideální. Autorka nic moc nezakrývá ale ani se nevyžívá v detailech. I tak je většina pasáží dost depresivních. Příběh se je rozptýlen v celkem širokém časovém období. Od konce první republiky, po téměř současnost. S tím, že období kolem roku 1945 se autorka věnuje nejvíce.
Ještě že se najde mezi těmi spousty českých píp píp pár kladných postav + kladná postava jednoho Gruzínce. Ale třeba nejsou Gruzínci takoví píp píp jako Rusové a Stalin nebyl typický Gruzínec ale spíše taková černá vrána. Teď taky trošku používám kolektivní vinu xD
— Každopádně pokud vám nebude vadit, že vaše národní hrdost půjde na nějakou dobu do kytek, Vyhnání velmi doporučuji. Kniha ač obsáhlá mne tak uchvátila, že jsem ji přelouskal téměř za víkend a to jsem smradlavý chlap.