Infico – Petr Heteša -Brokilon 2016 – kontrarecenze

Jasně, nepletete se. recenzi na Infico jsem tu měli nedávno. Ale tu psal kolega a napadlo nás, že by nebylo špatné, kdybychom občas  napsali každý svou recenzi na stejnou knihu.  Protože já ji četl až jako druhý, tak je toto kontrarecenze.
— Kurwa, nebylo to vůbec špatný! Pokud ke knize přistoupíte jen jako k zábavnému akčnímu příběhu, který vás má pobavit, tak Infico, vaše očekávání splní téměř na sto procent.
— A příběh? Americká NSA je infikována čínskými agenty a malá skupina nejelitnějších agentů zkouší nejnovější a nejtajnější zbraň Ameriky – technologii Infico. Díky ní se školený agent „hackne“ do vědomí jiného člověka a může se jeho prostřednictvím dostat do jinak nedostupných míst, může na určitou dobu převzít vládu nad jeho tělem, zatímco původní majitel má totální výpadek paměti a nebo dokonce může přejmout vlád nad tělem hostitele, za plného vědomí subjektu, který užasle hledí na to, jak jedná naprosto proti svému vědomí a svědomí.
— Náš hrdina je nasazen do vědomí čínské agentky ale brzy zjistí, že mladá studentka, v jejíž hlavě nyní elitní agent sídlí, je opravdu pouze studentkou a celou akci někdo totálně podělal. Mezitím Číňané převezmou kontrolu nad agenturou NSA a dalšími složkami americké bezpečnosti a to včetně dvou kamionů s těly agentů, jejichž vědomí je v cizích hlavách.
— Hrdina knihy se pokouší zjistit, co se děje a přitom se zamotává do různých bitek a přestřelek. Studentka, jejíž tělo si půjčuje se pak probouzí s velkými výpadky paměti a často i s odřeninami a špinavým a roztrhaným oblečením. Ačkoliv měly být celou noc ve své posteli. Začíná se bát, že jí může začít hrabat. Situace se stává dosti neúnosnou. Pro oba.
— Také agent v hlavě naší ženské hrdinky válčí nejen s drastickou dietou své hostitelky ale i s ženskými záležitostmi jako je jiný způsob močení a tak vůbec. Když pak tělo své hostitelky opět „vrátí“ po nějaké přestřelce poničené a se zdevastovaným značkovým oblečením, jeho právoplatná a majitelka se začíná rozhodovat mezi psychiatrem a exorcistou, rozhodne se náš hrdina, že svoji hostitelku seznámí se stavem věcí.
— Přes počáteční šok a drobné neshody se oba obyvatelé jednoho těla naučí spolu vycházet a v akčním finále se náš agent nakonec vrátí do svého původního těla.
— Kniha je dosti vtipná a má slušné tempo. Humor založený na kontrastu mezi mužskýma ženským pohledem na svět prostě téměř vždy funguje. A ani nevadí, když oba dva hrdinové jsou tak trošku komiksově přehnaní ve svých gender škatulkách.
— Na relax mohu knihu s lehkým srdcem doporučit a kdo chce hard core total art literaturu asi stejně sáhne po jiném autorovi. Howg.

Teorie o čínské duši – Carlos A. Aguilera – Fra 2009

Knihu jsem si koupil tak trochu omylem. Jelikož jsem nečetl anotaci, tak jsem na základě názvu předpokládal, že jde o nějakou studii nebo populárně naučnou knihu o čínské filosofii a mentalitě. Až když jsem si přečetl anotaci už na reálné obálce knihy jsem zjistil, že jde o cestopis.
— Navíc nejde o cestopis ledajaký. Autor zde popisuje méně známou část Číny, jako jsou například pojízdné budhistické chrámy nebo kolonie Japonců, odříznutá od okolního světa a přístupná pouze věží s jedním výtahem nebo vrtulníkem. nebo uzavřené čtvrti trpaslíků, které najdete v některých čínských městech. A podobné podivnosti a zvláštnosti.
— Edukativní dopad knihy ale trošku kazí fakt, že si autor vše vymyslel a v Číně nikdy nebyl. Kniha je útlá ápětka, se stovkou stránek a něco a punkově vypadajícími ilustracemi, takže ji bez problémů přelouskáte za víkend nebo jeden až dva večery.
— Nicméně tato mystifikace vypadá velice věrohodně a autor bravurně své teorie doplňuje o čínská a japonská slovíčka, včetně vysvětlivek na konci knihy. Dekadentně paranoidní atmosférou kniha trochu evokuje samizdatové romány nebo božského Chucka. Hodnotím jako příjemný nadprůměr, který se hodí jako pauza mezi dvěma těžkými knihami nebo jako v mém případě, jako nouzovka, když je potřeba dobít Kindle.
— A pokud vás kniha zaujala, můžete si přečíst malou ukázku v PDF.

Petr Heteša – Morphin Red Brokilon podzim 2015

Autor se vrací na místo činu S Petrem Hetešou jsem se poprvé setkal v roce 1989 kdy jsem, (ještě v samizdatu) četl román Sítě, kanály a stoky který tehdy napsal s Karlem Veverkou. Od té doby jsem ho sledoval spíše z povzdálí a viděl jak mu především u Brokilonu vychází jedna knížka za druhou. (Namátkou: Démoni jsou věční, Nevermore Baltimore, Ruská ruleta, Fatal Virtual ). Už v Sítích Petr koketoval s žánrem kyberpunk a zůstal mu věrný i nadále. Takže výjimkou není ani jeho zatím poslední román Morphin Red. V něm se Petr vrací do Baltimore které navštívil již ve svém druhém románu vydaném u Brokilonu. Baltimore v Morphin Red je mnohopodlažní metropolí která vzkvétá do technologické krásy, zatím co jeho obyvatelé díky speciálním augmentacím do krásy biotechnologické. Ovšem uvnitř Idinou zářícího městského organismu dvacet let dřímá nebezpečný bioware a stačí jen jediná krátká zprávička na internetu a spustí se dominový efekt, který ani strůjci původního projektu, ani jeho oběti nemohou zastavit… Morphin Red je příběhem čtyř teenagerů semletých ilegálním biotechnologocickým výzkumem, kteří se musí vyrovnat s důsledky své temné minulosti. Přesto tato kniha není v žádném případě hloupým young adult románkem, neboť vzpomínky hlavní hrdinky na dětství strávené v detenčním ústavu jsou jen jednou ze součástí celého příběhu. Zároveň jsou asi také jednou z nejdrsnějšícha pro mě emočně nejsilnějších částí Morphin Red. Druhou neméně důležitou součástí příběhu je takřka detektivní pátrání po minulosti hlavních aktérů a tou třetí akce. Akce, jenž čtenáře nejen pobaví, ale která především není samoúčelná. A rovněž každý dějový zvrat je přísně logický a má své místo v příběhu. Dokonce i humor, který nám autor dávkuje, jen po malých kapkách přesně odpovídá stylu knihy a pasuje tam jako tištěný spoj na základovou desku. Morphin Red je skvělý příběh s cyberpunkovou tematikou a morálním přesahem, který si užijí nejen fanoušci Matrixu a Deus ex Human Revolution, ale každý milovník kvalitní sci- fi. Petr Heteša ušel od dob románu sítě, kanály a stoky opravdu veliký kus cesty. V závěru musím pochválit Roberta Pilcha za kvalitní redaktorskou práci a grafickou úpravu, protože nejen luxusní obálka, ale i ilustrace uvnitř knihy pěkně doplňují již tak zajímavý příběh.

80%

Autor recenze Jan Procházka

Jan Hlávka – Kladivo Na čaroděje Bůh strachu Nakladatelství Epocha 2016

Kladivo na čaroděje je urban fantasy série, která se odehrává v současné Praze. Jde o svět, v němž více či méně funguje magie. Hlavními hrdiny je nesourodá skupina vyšetřovatelů pod vedením bývalého člena inkvizice Felixe Jonáše. Sérii odstartoval roku 2012 Jiří Pavlovský, pod jehož přísným vedením nabírá obrátky a s vervou supícího rychlíku nám v osobě Jana Hlávky (Mráz a hry, Tenký led, Dračice) přináší již jedenáctý díl. Kladivo na čaroděje je sdílený svět kdy každý díl píše jiný autor a každý díl má (nebo by měl mít) svoji vlastní uzavřenou zápletku. Zároveň však musí autor dbát na to, aby se držel v mezích vytyčených v předchozích dílech. Neměnit charakter hlavních postav, respektovat události z předchozích dílů, případně dále rozvíjet hlavní zápletku, která se jako ponorná řeka vine celou sérií. S tím má Jan Hlávka své zkušenosti, neboť již podvakrát přispěl svou troškou do mlýna do sdíleného světa J.F.K.  (Odplata1 a Zatmění). Nyní nám tedy vstoupil i do sdíleného světa Kladiva na čaroděje a s ním přichází Bůh strachu. Jaký tedy je?

Hned z počátku musím říct, že zápletka je vystavěná skvěle a i když čtenář z počátku vidí, kdo celý aktuální průšvih odstartoval, tak to ani moc nevadí, protože pohnutky kvůli kterým vyslal na pouť Prahou části tajemného magického artefaktu a důvod proč vybral právě ty a ne jiné adresáty čtenář poznává postupně (stejně jako Felix Jonáš).

Formálně vlastně není Bohu strachu co vytknout. Je to sice velice temný příběh, ve kterém se lámou charaktery a přátelství podstupují ty nejtěžší zkoušky. Přesto autor ponechal vyprávění lehkost a humor. Díky několika mistrně rozmístěným easter eggs pro zaryté fanoušky série a velice vtipných narážek na dnešní situaci ve světě i v naší krásné vlasti se člověk opravdu zasměje. A využití charakterových vlastností jednotlivých členů Jonášova týmu také přineslo několik humorných situací. Zároveň mě potěšilo, že Jan Hlávka (předpokládám, že po důkladné konzultaci s otcem zakladatelem) dokázal do akce smysluplně zapojit všechny frakce, které svět Kladiva na čaroděje obývají.

Ve výsledku je tedy Bůh strachu sice nejtemnějším, ale také jedním z nejlepších a nejzábavnějších dílů série.

Možná se to může zdát někomu divné, ale černý humor a temné příběhy k sobě pasují jako Felix Jonáš a jeho kladivo.

Vlastně jedinou poznámku k celé knize mám. Ač jsem redakci časopisu Pevnost a nakladatelství Epocha vděčný, že knihu Bůh strachu vybrali jako přílohu Pevnosti, nemyslím si, že se s Bohem strachu bude případným novým čtenářům do rychlíku jménem Kladivo na čaroděje naskakovat nejlépe. Spíš si ho užijí fanoušci série, kteří mají přeci jen větší přehled o vztazích mezi jednotlivými aktéry příběhu.

90%

Autor recenze Jan Procházka

 

Vernon Subutex (1) – Virginie Despentes – 2016 Wydawnictwo otwarte

Asi není náhoda, že tato kniha hodně připomíná svým stylem romány Michela Houellebecqa. Michal ve svých románek má více narážek na filozofii a francouzské spisovatele. Virginie má v první díle této série zase více narážek na různé celebrity a zejména kapely a interprety, jak francouzské, tak zahraniční.
— Vernon, která je hrdinou tohoto románu, měl kdysi obchod s gramofonovými deskami ale nástup CD, interenetu a následný nástup warezu jej připravil o živobytí. Nějakou dobu žije tak, že na e-Bayi rozprodává různé sběratelské předměty a rarity, které v bohatších časech nasyslil. Občas mu vypomůže finanční injekcí jeho dávný přítel ze starých časů Alex Bleach, který se stal úspěšnou hudební hvězdou.
— Když Alex Bleach umře, je jen otázkou času, kdy Vernon kromě práce přijde i o střechu nad hlavou. Tak začíná jeho anabáze po bytech kamarádů, milenek a známých než se dostane až na ulici. Během toho prožívá chvilky štěstí i pádů ale vždy to nějak posere buď on sám nebo okolnosti. Potkává soustu zajímavých postav i postaviček, ze všech možných společenských tříd.
— Stejně jako, když Houellebecq‎ v Podvolených vypráví jak Marine Le Pen kopíruje styl oblékání Merkel, tak i Virgie Despentes vytváří podobné komické situace. Třeba když Vernon balí balí mladou slečnu o které po nějaké době zjistí, že jako malá holčička chodila do jeho obchodu se svým otcem, který tam kupoval podivné severské black metalové kapely a nyní je velké zvíře v nějaké bance nebo když s jedna z ženských postav vypraví do Barcelony jako doprovod téměř dospělé dcery svého přítele, která nedávno konvertovala k islámu. A díky její návštěvě se dozvěděla (díky Googlu), že její matka, která od jejího otce utekla byla velmi známá pornoherečka.
— Kniha je jednak plná stesku po ztraceném mladí, bezstarostných devadesátkách a osmdesátkách , rozčarování a znechucení z moderní digitální doby, druhak ostrou kritikou prázdného života bez odpovědnosti, závazků a duchovnosti. Autorka kritikou rozhodně nešetří. Trefuje se do všech bez rozdílu pohlaví, politické orientace, místa na společenském žebříčku, národnosti či věku.

Telurie -Vladimir Sorokin

Telurie je takovým crossoverem Nova Expressu Williama Burroughse (klipovitý, ulítlý a experimentální styl psaní) a Emberta Eca (mnohoznačnost, spousta informací, spiknutí, odkazy, atd…) a trochu připomíná i svého krajana Sašu Sokolova a jeho Palisandreu.
Kniha je zajímavá tím, že vlastně nemá žádný děj a nebo když to budeme brát opačně, má minimálně tolik dějových linek, kolik je v knize kapitol. Neobvyklé je, že ač všechny ty dějové linky sdílejí společný prostor světa stvořeného autorem, nijak se spolu nestřetávají ani na sebe nijak nenavazují. Představte si to jako sbírku spousty hodně ale hodně krátkých povídek odehrávajících se v jednom společném literárním universu.
— Tím světem je blízká budoucnost, které by se mohli dožít děti nedávno narozené. tedy pokud přežijí totální rozklad našeho světa, kdy se i díky několika válkám s vahábisty rozpadne Evropa i Rusko na spoustu miniaturních státečků a díky objevení teluru, což je taková absolutní droga, propadne do technologicky vyspělejší varianty středověku. Telur je velice vzácný kov, ze kterého se vyrábějí hřebíky, které, když někomu vtlučete do hlavy, získá nikdy nekončící pocit štěstí, naplnění a plní se mu ty nejtajnější sny, objevuje nové schopnosti atd… Malá zemička na Kavkaze, kde se nachází snad jediné ložisku teluru se ze dne na den stává nejmocnější zemí světa a samotný telur se stává nejvzácnější a nejstrategičtější surovinou a universálním platidlem. „Tesaři“, kteří se živí odbornou implementací telurových hřebíků o hlav jiných lidí se potulují světem a jsou takovou novodobější verzí potulných mnichů klasického středověku. Celý příspěvek

Poslední aristokratka – Evžen Boček

Obrovské zklamání. Knihu doprovází neskutečný hype a tvrzení, že je vtipná bych označil jako velice kontroverzní. Tedy autor se pokouší páchat humot (to není překlep ale terminus technikus – modří vědí) ale jde o takový ten druh humoru, který produkují Troška, TeleTele nebo Zdeněk Izer. Asi jsou okamžiky, kdy může člověku takto nízko postavená laťka vyhovovat ale omluvám se, tady chyběl už jen předtočený smích ve stylu Ala Bundy.
V knihomolských skupinách na Facebooku všichni básní, jak se u četby této knihy smály nahlas nebo válely po zemi (opět nejde o chybu ale o fakt, že to píší z 99% ženy) a já musím konstatovat, že jsem se asi na dvou místech v duchu usmál. A přitom nejsem nějaký bezcitný sériový vrah (jako ten druhý Bunda). U Oveho jsem se smál a v závěru dojímal jako nějaká baba, která žije sama s pejskem nebo kočkou.
To co v jiných knihách a jiným autorům funguje: absurdní situace, podivné postavičky a hrdina „bojující“  s celým světem  – tady nějak nefunguje. Autor prostě moc tlačí na pilu, dělá to příliš okatě nebo to ještě nemá úplně zmáknuté a tak má náročnější čtenář stejný dojem jako když se kouká na nepovedený akční film. Každou minutu něco vybuchuje, stále po sobě lidé střílejí, sofistikovaně si rozbíjejí držky, navzájem se nahánějí pěšky či auty ale vy se nudíte stále více a více…
Tím nechci říci, že se vám to nemusí líbit ale jen varovat, že se jedná o dílko na které musí být ta správná nálada a zejména vůle zcela vypnout mozek.

Tvé překrásné já – Chuck Palahniuk

Tvé překrásné já je jako dobrý korejský film. V jednom balení si vychutnáte několik žánrů a způsobů vyprávění a u všech se budete královsky bavit.
Jednak je tento příběh kurevsky povedenou parodií na vlnu šedivek, druhak je to originálně pojatá distopie, kde upíři jsou všichni ženského pohlaví a nepotřebují vysávat nikoho druhého ale vystačí si sami se sebou. Božský Chuck nešetří vtipy a kritikou moderní společnosti. Skvěle zde autor remixuje i jednu kapitolu z kultovního Kill Billa. Jen Pai Mei je ženská a kung fu a kendo nahrazuje ipsacedo a výroba různých megamastítek. Jen při finálním fightu dobra se zlem to autor malinko ošulil pomocí deux ex machina.
Erotické pasáže dosti připomínají texty grincorových kapel, jen jsou zde potlačeny popisy nechutných chorob aby se autor mohl více věnovat podrobné topologii ženských partií. Občas se do vyprávění promítnou i různé spiklenecké teorie a narážky na mediální manipulaci.
Palahniuk je důstojným pokračovatelem geniálního Williama Sewarda Burroughse, kterého nahradil na pozici největšího žijícího spisovatele. Stejně jako on je neskutečně vtipný a promyšleně a precizně kritizuje spoustu projevů a nedostatků moderního světa.
Pokud vám nevadí v knize sem tam nějaká ta nechutnost, sprosté slůvko a ustojíte i slušnou porci erotiky, která je podána s tak scholastickým vědátorským odstupem, že vám pták ani neťukne a s julčou to bude přes kopírák, tak je tento příběh skvělou a vtipnou kritikou moderní přesexualizované konzumní společnosti. Král je opět ve formě.

Babička pozdravuje a omlouvá se – F. Backman

Babička se stylem vyprávění a způsobem vystavění příběhu hodně podobá Ovemu. Přesto se mi líbil více ale to je způsobeno více faktory. Ove byl první a tedy trošku zjevení na čistém literárním nebi. Do příběhu starého muže jsem se více vcítil než do příběhu malé holčičky. Kniha obsahovala různé narážky na Harryho Pottera, které jsem jako dospělý čtenář, který nečetl ani jeden jeho příběh, tolik nepobíral. I posedlost tímto fenoménem, která postihuje hlavní hrdinku mi byla cizí, i když chápu, že je celkem hojně rozšířená u mladších čtenářů a to nejde jen o děti.
Stejně jako Oveho, tak i všechny ty nesympatické a otravné sousedy a sousedky hlavní hrdinky si postupně oblíbíte, když zjistíte, proč se chovají, tak jak se chovají a jaká peklíčka se skrývají v jejich minulosti. Příběh hlavní hrdinky je jak pečínka prošpikován výlety do vymyšlené pohádkové země a jsme zde seznamovány s její mytologií a pohádkovými příběhy (stvořených na podkladě skutečných událostí) z tohoto světa. Ty mne trošku otravovaly.
Takže pokud se vám líbil Ove, tak když sáhnete po Babičce, neuděláte chybu. Pokud se vám líbila Aristokratka, tak nevím, zda zde prezentovaný humor pro vás nebude moc složitý.