Hanni Münzer – Medová smrt Omega 2017

med-smallAutorka se narodila ve Wolfratshausen a měla vždy bujnou fantazii. Již jako šestnáctiletou ji pohltila každá kniha. K napsání románu ji podle vlastních slov inspirovala kromě lásky ke knihám a touze napsat svůj vlastní příběh, historie její rodiny. Protože: „ Můj pradědeček i dědeček si vzali ženy, které nebyly v souladu s Norimberskými zákony. Oba byli členové socialistické strany, která bojovala proti Hitlerovi. Během války rodina schovávala židovského kamaráda a podařilo se jim ho zachránit. Můj pradědeček, dědeček i jejich manželky, které pro něj vařily, byli velmi stateční, riskovali životy své i svých dětí, aby jeden zachránili.“

Právě pátrání po historii vlastní rodiny přivede mladou Američanku Felicity a její matku nejdříve do Říma a posléze díky sbírce osobních poznámek a dokumentů její zemřelé babičky, až do Mnichova roku 1923 a ještě mnohem dál. Před Felicity se odvíjejí pohnuté a temné osudy nejen její prababičky operní pěvkyně Elisabeth, ale především Elisabethininých dětí Deborah a Wolfganga.

Příběh by se dal rozdělit na tři části. Současnost prezentovaná Felicity a jejím pátráním. Období Výmarské republiky od roku 1919 do roku 1933, kdy se novým kancléřem stal Adolf Hitler. Tato část naší historie je prezentována ženou židovského lékaře, naivní a povrchní dívkou Elisabeth. Její dcera Deborah nás potom provede obdobím Německých dějin od nástupu Hitlera k moci až do roku 1945.

Myslím, že právě díky věrnému zachycení historických událostí působí příběhy Elisabeth a Deborah tak realisticky.

Autorka zvolila pro svůj příběh vyprávění ve třetí osobě. To především v kapitolách věnujících se Elisabeth působí dost rušivě. Zároveň je díky velkému množství vedlejších postav kniha dost přelidněná a čtenář místy ztrácí přehled v osobách a obsazení.

Naopak vývoj postav od naivních dívek až po ženy s jasným cílem, pro jehož dosažení jsou schopny sáhnout k jakýmkoli prostředkům, je v knize zachycen citlivě a věrohodně. Je to opravdu silný příběh.

Autorka v jednom z rozhovorů říká: „Chtěla jsem napsat knihu z pohledu žen a matek, která ukazuje, jak ceněným zbožím je mír, aby děti mohly vyrůstat v lásce, beze strachu, bomb a teroru.“

Myslím, že se autorce její záměr zdařil. Hanni Münzer sice není žádný Remarque, (před románem Medová smrt autorka napsala pouze jednu knihu pro děti), ale i tak se jí podařilo napsat velice silný příběh.

Závěrem se chci pozastavit u dvou věcí.

Nejdříve musím pochválit opravdu pěknou grafickou stránku knihy. Tím myslím nejen pevnou vazbu, kvalitní grafickou úpravu a medailonek autorky na přebalu. Ale také historickou mapu Mnichova na předsádce knihy.

O to více mě zaráží výběr překladatelky. Protože kniha, kterou nakladatelství oprávněně považuje za jednu ze svých nejlepších, si zaslouží mnohem lepší překlad, než mu Langue Assistant Dita Suterová, která zřejmě doposud nemá větší překladatelské zkušenosti, dala.

Jako příklad uvádím jen několik málo vět z těch mnoha, díky nimž se mi jinak tento poutavý příběh tak špatně četl.

„Puče se rovněž zúčastnil generál Luddendorff, zasloužilý hrdina první světové války, který byl poté uvězněn ve své slavnostní císařské uniformě.“

„Felicity přiletěla jen s ručním zavazadlem…“

„Přitom si dychtivěji nepřála nic jiného než někam dorazit a najít si pevné místo ve svém životě. A stejně jednala neustále ve snaze odporovat, nutkavé nevole podrobovat se, které vycházely z její duše.“

„Měla poklidný život, omezující se především na mužské duševní rozpoložení.“

„ že může přes všechna měřítka člověka milovat, přesto se trápit.“

„Měl oné neznámé, co v ní vznítilo opíjející melodii, která i dnes zněla v její duši.“

Kniha 80%

Překlad 50%

Jan Procházka

 

marleneBTW: V Polsku tato kniha vyšla také, pod titulem Miłość w czasach zagłady a kromě toho zde právě vychází i kniha Marlene, která je prequel k Medové smrti. Tedy vypráví o tom, co předcházelo ději této knihy. Obě knihy mají pěkné obálky, které zachovávají stejný grafický styl a tak doufejme, že Omega přeloží a vydá i tuto knihu.
Pokud vás kniha zaujala a nemůžete se rozhodnout, můžete si ještě přečíst rozhovor s autorkou této série Hanni Münzer, který najdete na stránkách vydavatelství Omega.

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka

Vždycky v menšině – M. C. Putna – Portál 2013

Příjemné překvapení. Sice jsem Putnu znal, četl nějaké jeho články a dokonce celou  jednu jeho knihu. Konkrétně„Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity“. Přesto jsem užasl, jak rozsáhlé jsou jeho znalosti a kde všude byl. Kniha  má podtitul „Rozhovor s Martinem Bedřichem“. Ale nečekejte klasický rozhovor, jaký znáte třeba z časopisu Playboy. Jo, kromě spoře oděných žen, mohutně vylepšených Photoshopem, najdete v každém čísle minimálně jeden, obsáhlý mnohostránkový rozhovor s někým zajímavým. Ale to jsme trochu odbočili. Celý příspěvek

Život a sny Anatolije Suchanova – Olga Grušinová – Kalich 2011

Kniha se sice odehrává v Rusku nebo spíše Sovětském svazu ale řeší otázky, které jsou obecné a univerzální. Také umělecké, konkrétně výtvarné prostředí je taková třešnička navíc, protože otázku, zda se vzdávat svých snů, názorů a přesvědčení ve prospěch úspěchu, peněz a materiálního zabezpečení své rodiny, řeší i lidé z jiných profesí. Stejně i to, kam až v tomto prodávání sebe sama dojít aniž bych pak musel sám sebou pohrdat.
— Příběh chudého idealisty, který podlehl lákání peněz jsme mohli číst v mnoha podobách. Zde je to ještě trošku zamotanější a vyhrocenější protože zde hraje roli i umělecká svoboda a zločinný režim, který tuto svobodu potlačuje ale zároveň nabízí bezpracný zisk podložený kolaborací. Když máte bohaté rodiče, rebeluje se velice snadno. Vždy se zpravidla můžete pokorně vrátit do zlaté klece. Pokud válčíte neustále s penězi, pak může být rozhodování složitější, protože nabídky ďábla jsou lákavější a šanci vyhrabat se z bídy již příště nemusíte vůbec dostat.
— Trošku mne zklamalo, že výtvarný umění a osobnosti jako Rublev, Chagall, Dalí nebo Malevič nehrají v příběhu tak významnou roli, jak by se z anotace knihy mohlo zdát. Každopádně asi s hlavním hrdinou v těch pasážích, které se odehrávají v přítomnosti (což jsou v knize pozdní osmdesátá léta) nebudete moc sympatizovat. A většina otázek, situací a konfliktů, které jsou zde zasazeny do Sovětského Svazu ve fázi klinické smrti, nebo v případě flashbacků do minulosti tak stalinské nebo chruščovské éry, musí řešit lidé i ve svobodném světě a proto je poselství knihy víceméně universální.

Palisandreia – Saša Sokolov – Prostor 2010

V poměrně krátkém čase, další kniha, která nemá nějaký jednoduše sledovatelný děj, jasné postavy, nějaké zápletku a podobné zbytečnosti, které charakterizovaly romány ještě před příchodem postmoderny. Ale to rozhodně neznamená, že by byla kniha špatná nebo se špatně četla. tedy pokud od ní neočekáváte klasický děj s příběhem, jasně dané postavy, které budete moci v celém ději sledovat a tak podobně.
— Tato kniha se spíše podobá dílům takových autorů, kteří čtenáře zahrnou stále obrovskou valící se lavinou postav, faktů, myšlenek, narážek na jiná díla a různých odboček a citací. Děj a dialogy postav jsou zde jen řídkou maltou, která se snaží spojit tu změť všeho možného spojit do nějakého alespoň trochu stravitelného útvaru. Napadají vás příměry k Ecovi a jeho Foucaultovu kyvadlu (ale s ještě méně viditelným dějem) nebo Nahým obědem Williama S. Burroughse (ale psaný co do formy mnohem klasičtěji) a asi by šel uvést i Sokolovův krajan Sorokin.
— Kdybych měl knihu charakterizovat pouze jedním slovem, tak mne první napadne: opulentní. Je jako exotické indické jídlo plné různých málo známých surovin a exotických koření, kde se jedna vůně prolíná s druhou, stejně jako se zde postavy a děje reálných ruských dějin bezešvě proplétají s bláznivým světem existujícím pouze v autorově fantasii. Různé narážky a odkazy najdete na každém x-tém řádku a autor pro své řádění a černě humorné vtípky často využívá i poznámky pod čarou. A to jsem si jistý, že mne minimálně polovina vtipů a narážek, vzhledem k tomu, že nejsem tak obeznámen s ruskou historií, kulturou a obecně reáliemi, zcela minula.
— Najdete zde příhody s Kukuřičným carem, i jinými vládci z doby SSSR. Hlavní hrdina se nejen pokusí o atentát na Brežněva ale i později jako vězeň v Kremlu zprzní jeho manželku. Ostatně gerontofilie hlavního hrdiny je takovým temným a mírně páchnoucím podtónem, který se táhne celým románem. V závěru knihy je hlavní hrdina odhalen jako hermafrodit a proto pak do poslední stránky o sobě píše ve středním rodě. Inu, pokud jste zvyklí na podivné, umělečtější a experimentálnější čtení, pak by se vám Palisandreia mohla líbit. Pokud jste zvyklí na klasičtější příběhy s jasně vykresleným dějem a postavami, pak by jste se mohli v tomto literárním labyrintu zabloudit. Nestěžujte si, že jsem vás nevaroval!

Bohové Gothamu – Lyndsay Faye – Paseka 2014

Jako první je třeba zmínit, že název prvního dílu této série je silně zavádějící. Pokud po této knize sáhnete proto, že jste fanoušek Batmana nebo komiksů obecně, tak se dočkáte nemilého překvapení. Děj knihy se míjí s Netopýrovým universem jak geograficky, tak chronologicky.
— Děj této převážně detektivní série se odehrává ve víceméně reálném New Yorku a v době, když ještě velká část jeho domů byla dřevěná. Konkrétně jde o horké léto léta páně Bohové 1845. Mladý barman Timothy Wilde přijde při velkém požáru jak o svůj bar, tak o svoje bydlení, tak o všechny svoje úspory a jeho tvář je navždy do poloviny poznamenaná ohněm.
— Jeho bratr Valentin jej zapíše do řad nově vzniklé policie, které všichni říkají Měděné hvězdy. Má sloužit v jedné z nejhorších čtvrtí již tak nevlídné metropole. A ani si nestačí na svůj nový odznak zvyknout, kdy do jeho života vstoupí mladičká dívenka a s ní hrůzná záhada dětských mrtvolek. zejména díky ní, se jeho pátrání po sériovém vrahu dětí, stává velmi osobní záležitostí.
— Nebudu vám tajit, že tempo vyprávění až do strhujícího finále není úplně nejrychlejší ale autorka toto oldskoolovější tempo bohatě vyvažuje tím, jak skvěle buduje atmosféru stařičkého New Yorku a dobře zvolenými a bohatě prokreslenými postavami. Všechny ty nevěstince a brlohy, nálevny a kostely, chudobince a špinavé ulice na vás ze stránek knihy přímo vystupují a vy málem cítíte všudypřítomnou špínu a chudobu, která na vás útočí za každým druhým rohem.
— Nakonec musím konstatovat, že jsem opravdu rád, že jsem se nedal odradit velmi pozvolným začátkem a že by tato série nemusela být vůbec špatná, pokud si autorka slušně položenou laťku udrží.

 

Elie Wiesel – Talmud – Portréty a legendy – Sefer 1993

Kniha je sbírkou chasidských moudrostí, pravdivých i více či mírně přibarvených historek a vyprávění a legend a každá z cirka dvou desítek kapitol je věnována některému z velkých chasidských rbínů nebo jiných učenců.
— Jednotlivé postavy, které jsou „hrdiny“ jednotlivých kapitol jsou vybírány s ohledem na to aby byla každá úplně jiná a čtenáři tak zprostředkovala jiný pohled na prostou chasidskou zbožnost či hlubokou učenost a moudrost. V suvislosti s osudy a peripetiemi některých rabínů jsou v knize  rozebírány otázky na velkké  i malé otázky života a víry. A právě na osudech a názorech některých postav z této knihy je krásně ukázáno, že nic není černobílé a jak rozdílné mohou být odpovědi či postoje různých lidí.
— Pointy , estetika a poetika většiny příběhů je hodně podobná známých zenových koanům a příběhům buddhistických světců. Jazyk a rétorika příběhů je příjemně prostý a oproštěný klišé, mentorování a instantních mouder se kterými se někdy setkáváme u některých děl „duchovní“ literatury.
—  Knihu si sice určitě více vychutná někdo, kdo se zajímá o židovství a chasidismus ale nemám strach, že by  si ji nemohl přečíst někdo, kdo o této problematice nic neví a jen má zájem o hlubší a duchovnější literaturu. Naopak, myslím si, že jako„vstupní brána“ k seznámení zejména s chasidskou literaturou a duchovností, může tato kniha fungovat velmi dobře. vé si tam najde, jak odborník, tak i naprostý laik.

Kaligrafie snů – Juan Marsé – Odeon 2012

Kaligrafie snů je jedním z těch románů, u kterých se moc nedá vyprávět děj knihy ale úžasně vás strhnou atmosférou a prostředím ve kterém se odehrávají. V tomto případě je to poválečná Barcelona. Především její dělnické čtvrti, kde obyčejní lidé bojují s nepřízní osudu a nedostatkem peněz.
— Jak jsem zmiňoval, tak román neobsahuje moc děje ale staví na perfektně prokreslených postavách, pečlivě a košatě zbudované atmosféře a pomalém a valivém tempu vyprávění se spoustou odboček a spodních tónů. Kdyby se jednalo o hudbu, tak by styl knihy ve svém názvu obsahoval slovíčko gaze (shoegaze, blackgaze…), kdy je posluchač zaplavován nekonečnými variacemi zdánlivě stále stejných rifů, které se mění velice pomalu a téměř na pozadí.
— Román má velmi autobiografické prvky a vypráví o pocitech dospívajícího chlapce, který se dozvídá o tom, že je adoptovaný a potýká se nejen s komplikovaným vztahem s dosti problematickým otcem ale i se svou probouzející se sexualitou a složitou situací nejen ve svém osobním životě ale i v poválečném Španělsku obecně. Mísí se v něm poetika se spoustou květnatých obratů s realistickým až cynickým pohledem na svět.
— Kniha není vůbec špatná ale chce aby byl čtenář správně naladěn a také aby také měl už za sebou nějaké umělečtější romány. Čtenáři, který čte hlavně pro zábavu a s ambicioznějšími díly nemá zkušenosti se bude asi zdát tento román příliš rozvleklý a bude postrádat přímou a jednoduchou dějovou linku, akci a napětí.

Šinjú – Laura Joh Rowland – Metafora 2008

HIstorická detektivka z období éry 徳川 (tokugawa). Jde o první knihu ze série příběhů, kde vystupuje Sano Ičiró, jehož policejní kariéru mapují další knihy z této série.
— Sano je ve svém úřadě jen několik dnů a hned je nucen se úředně vypořádat se šinjú (smíšená sebevražda). Snad aby ukázal, že nové koště dobře mete, dojde se podívat na mrtvolu. Překvapivě zjistí, že utopenec nemá v plicích ani deci vody, což moc nejde do kupy s motivem sebevraždy z lásky. Vypraví se i do rodiny mrtvé dívky a tam mu je nenápadně naznačeno, že nemá strkat nos do rodinných záležitostí. Po návratu do práce mu něco podobného naznačí i jeho nadřízený.
— Mladý policista se stále více a více začíná potýkat mezi hluboce zakořeněnou úctou k nadřízeným a bezpodmínečnou poslušností a touhou zjistit pravdu. Začíná sledovat několik stop a případ se začíná zamotávat. Sano se při pátrání po vrahovi potencionálního mileneckého páru dostává mezi různé lidi a do různých zajímavých prostředí. Jak charaktery vedlejších postav, tak interiéry a exteriéry jsou pěkně popsané a autorka se občas zaměří na různé aspekty fungování feudální japonské společnosti.
— Kolem hlavního hrdiny se začínají objevovat další mrtvoly a on sám se dostává stále víc do problémů. Je dosti rozpolcen mezi tím, že tyto mrtvoly má na svědomí jeho touha po nalezení pravdy a ptá se sám sebe, zda cena za objasnění smrti dvou lidí není příliš vysoká. Když během pátrání po vrahovi nejenže odhalí jedno malé špinavé tajemství ale je svědkem přípravy státního puče začne jít do tuhého.
—  Vrah na něho hodí svoji poslední vraždu a z policisty se rázem stává lovná zvěř. Teď je vážně v rejži. Jen o vlásek unikne svým někdejším podřízeným a pomalu se začíná smiřovat s tím, že musí bojovat o svůj holý život a rodinnnu čest a jeho šance jsou velice mizivé. Pokusí se získat pádný důkaz pro své pátrání ale je odhalen a vrah se rozhodne s ním skoncovat jednou provždy. Zkusí tedy ještě naposledy zariskovat a vyjde mu to. Ve finále zachrání život šógúnovi, který jej později rehabilituje.
—  Autorce s podařilo pěkně skloubit poměrně svižný děj s klidnějšími pasážemi, kde se buď zaobírá psychickými pohnutkami postav nebo čtenáře seznamuje s různými aspekty života v historickém Japonsku. Tato doba, plná vojáků, kteří neválčí, rozbujelého státního aparátu s rozsáhlou byrokracií, kastovní systém a všudypřítomní špiclové, intelektuálové ve vyhnanství a propletený systém vzájemných služeb a protislužeb, vše nezdravě bublající v nedobrovolné izolaci od okolního světa připomíná nedávno minulou dobu, zde v české kotlině.
— Pokud se zajímáte o Japonsko a jeho historii a kulturu jen okrajově, dozvíte se spoustu nových faktů. Pokud už o této zemi, její historii a tradicích už lecos víte, většinu z těch věcí budete znát ale na druhou stranu si asi víc užijete samotný příběh. Trošku mně vadilo, že díky tomu, že jsem dopředu věděl, že jde o knihu z větší série, tak jsem „tušil“, že hlavní hrdina nemůže zemřít a nebyl jsem závěru knihy tak napnutý, jak bych byl býval. xD Nicméně, mohu všem tuto knihu s klidným svědomím doporučit. Ať mi Kappa sežere játra jestli to není dobrý příběh! A těším se až se začtu do dalších příběhů ze země vycházejícícho slunce.

Cech objevitelů – Cesta do Shambhaly – Jon Baird, Kevin Costner a Rick Ross – Omega 2016

co-slon

Část první – Otcové zakladatelé

— Myšlenka přivést k životu klasický dobrodružný román v novém kabátě se vylíhla v hlavách u nás neznámého amerického autora knih Day Job a Songs from Nowhere Near the Heart  Jona Bairda a jeho bratra Chrise. Sám Braid ale několikrát jasně řekl, že kniha by nevznikla nebýt Kevina Costnera (jehož hereckou filmografii jistě všichni známe, ale pro nás je momentálně mnohem důležitější, že režíroval či produkoval takové skvosty z ranku dobrodružných filmů, jako jsou Tanec s vlky, Hatfieldovi a Mc Coyovi, Krajina střelců či Wyatt Earp.) I když by se na první pohled mohlo zdát, že Kevin Conner celému projektu propůjčil pouze své jméno, Jon Baird říká (a to nejen v doslovu ke knize), že se Kevin stal nejen mentorem tvůrčího týmu, ale mnohdy přispěl svým dílem i k tvorbě příběhu (a vnímavému čtenáři jeho vliv rozhodně nezůstane skryt). Třetím ze zakládající trojice je Rick Ross, komiksový kreslíř, ve světě známý komiksem Urban Monsters či  práci na televizním seriálu Femme Fatales.  Celý příspěvek