Zapiski z Homs – Jonathan Littell – Wydawnictwo Literackie 2013

Autor této knihy Jonathan Littell je v literárním světě proslavil románem Laskavé bohyně, který beletristicky zpracoval zápisky jednoho přesvědčeného nacisty. Sugestivní líčení etnických čistek je čtení jen pro silné povahy. Čtenář si občas musí dělat přestávky, protože dlouhé pasáže sugestivně líčeného vraždění opravdu mohou přivodit hodně depresívní noční můry.
— Ani kniha Zapisky z Homs“  není moc veselé a optimistické čtení. V raném počátku syrské občanské války autor odcestoval do města Homs v Sýrii a nějaký nějakou dobu se pohyboval v okruhu obyčejných lidí, kteří už mají dost teroru a útisku assadovského režimu.
— Autorova cesta se odehrává v roce 2012, kdy byla syrská válka ještě záležitostí téměř jen samotných Syřanů a mezi  přestřelkami a boji ještě existovaly přestávky ve kterých mohli lidé žít téměř jako před vypuknutím konfliktu.
— Jonathan
Littell  se pohybuje zejména mezi stoupenci Svobodné syrské armády a ke cti mu musím přiznat, že se v knize vše snažil verifikovat z několika různých zdrojů a pokud si nějakou informací nebyl tolik jistý, tak se o tom sám zmínil.
—  Literárně nečekejte žádné zázraky. Kniha je opravdu jen deníkem z cesty do jednoho města a pobytu v něm. Takže se dočkáte téměř strohého líčení toho s kým se autor setkal, o čem spolu mluvili. Stejně téměř dokumentaristicky jsou pojata vyprávění lidí, se kterými se autor setkává.
Strohé líčení toho, jak probíhala mučení ve věznicích assadova režimu je takovou soft nebo light verzí nacistických zvěrstev líčených v Bohyních. Naštěstí není kniha zas tak dlouhá, protože občas je dost monotónní.
—  Kniha je dobrá, protože docela dobře ukazuje pohnutky, které Syřany přivedly nejdříve do ulic a později do bojových pozic. Je zde také vidět, že v počátcích konfliktu nehrálo náboženství žádnou roli a vojáci Svobodné armády se snažili válčit „rytířsky“. A na závěr je vždy otázka, zda mohu knihu doporučit nebo ne. Inu knihu určitě nezatracuji ale doporučil bych ji spíše vypůjčit v knihovně, protože  jde opravdu o strohý deník jednoho novináře a knihu nejspíše již nebude chtít číst podruhé.

Tiráž
Vydalo: Wydawnictwo Literackie v roce 2013
Originální název: Carnets de Homs
Přeložila: Magdalena Kamińska-Maurugeon
Počet stran: 280
Vazba: brožovaná
ISBN: 9788308050545

Reklamy

Magor a jeho doba – Marek Švehla – Torst 2017

magorKdyž mi tahle kniha přišla, tak jsem se trochu lekl, protože je to opravdu pořádná bichle. A i zběžné prolistování moc nepomohlo, protože v knize jsou hodně dlouhé řádky a font je celkem malý, takže za své čtyři až pět stovek dostanete opravdu obrovskou porci informací.
— Ale když jsem se začetl do této pořádně tlusté knížky, tak jsem zjistil, že se kniha čte velice dobře – téměř jako kdybyste četli hodně dobrou detektivku. Ono vlastně není divu, Magor měl opravdu velmi pestrý život a setkal se s obrovskou spoustou zajímavých, inspirativních lidí.  Jen je třeba nevzdat se při čtení první kapitoly, která se věnuje posledním dnům  Martina Jirouse a nečte se tak dobře jako další kapitoly. Ani moc optimistické čtení to není (mluvím o té první kapitole).  Ale většina knihy je výtečná.
— I když jsem část magorovy doby zažil, tak se samotným Jirousem jsem se setkal až na stránkách již legálního Vokna po roce 1989. Ale osobně jsem se s nim nikdy nesetkal. Nicméně musím konstatovat, že i když se s životem v demokracii moc dobře nevypořádal (k čemuž jistě přispěl jeho poslední pobyt ve vězení), tak byl velice zajímavou osobností a nebál bych se konstatovat, že zařadit jej k největším Čechům minulého století nebude úplně od věci.
— Zejména zajímavý je jeho první období života od jeho studentských let po setkání s Plastiky. Tehdy byl mnohem příjemnější společník než ve svých pozdějších letech. Musím konstatovat, že je jedno, zda čtenář něco o Magorovi a době normalizace ví a nebo je touto problematikou netknutý, dobře se to čte oběma. Výborné je to, že jakmile se v knize dočteme o nějakém zajímavém člověku, pak se autor většinou dost rozepíše i o jeho životě a stejně tak poctivě popisuje i různé fenomény z minulosti.
— Pokud čtete non fiction literaturu, pak vám ji mohu doporučit. Autor si dokáže od svého objektu zájmu udržet zdravý odstup a ač je vidět, že Jirouse má rád a obdivuje ho, tak dokáže psát i o negativních stránkách jeho osobnosti, které se začaly projevovat zejména v pozdějším období života.

Tiráž
Vydal: Torst v roce 2017
Počet stran: 574
Vazba: brožovaná
ISBN: 9788072155552

Niksy – Nathan Hill – 2017 Znak

niksyTu knihu jsem nejdříve nějaký čas potkával na knižním Instagramu  a pak když jsem ji už měl v knihovně, tak jsem se téměř celý rok nemohl odhodlat do ní pustit protože jde o poměrně tlustou knihu. Když jsem se občas optal někoho, kdo měl tuto knihu vyfotografovanou na Instagramu, tak často odpověděli to samé : )  Nakonec mně ale recenze jednoho čtenáře dokopala k tomu, že jsem knihu otevřel a na jeden zátah přečetl.
— Mimochodem ještě než začnu se samotnou recenzí, tak musím zmínit, že pod názvem „Střih“ knihu každým dnem vydá brněnské nakladatelství Host. Proč se v českém překladu kniha nejmenuje po norských vodních démonech, jako v originále nebo většině zahraničních překladů netuším.
— Děj knihy se odehrává mezi dvěma demonstracemi, které hýbaly Amerikou. Ta první je protiválečná demonstrace v Bostonu v roce 1968 a ta druhá je demonstrace Occupy Wall Street odehrávající se v new yorském Zuccotti parku  v roce 2011. Pár epizod se odehrává dokonce i ještě dříve ale většina knihy se odehrává mezi těmito dvěma daty.
— Jednou z postav tohoto románu je universitní učitel, který před svými problémy a frustrace z toho, že jej v dětství opustila matka uniká do virtuálního světa online počítačové hry Elflandie. Další významnou postavou románu je jeho matka, které se v době kolem roku 1968 podařilo uniknout z pekla maloměsta a díky svému úsilí se jí podaří dostat na vysokou školu ve velkoměstě. tak trochu proti vůli svého otce.
—- Podtitulem knihy je: co miluješ nejvíce, to tě raní nejhlouběji.  A tento motiv je v knize mnohokrát a různě zpracován. Kromě pop kulturních odkazů jako jsou počítačové hry, gamebooky nebo protiválečné hnutí jsou zde zmiňovány různá americká traumata nebo významné fenomény.
— Jak části knihy, které se odehrávají v nedávné minulosti, tak ty z šedesátých nebo osmdesátých let jsou napsané moc dobře a čtou se příjemně a přečtené stránky narůstají poměrně rychle a snadno. Jde o ten typ knihy, která přirozeně spojuje velké a malé (rodinné) dějiny a přibližují nám atmosféru doby, ve které se právě daná část knihy odehrává. Postavy knihy nejsou šablonovité ani černobílé a proto se s nimi snadno ztotožníte. Každopádně asi nemá cenu převyprávět děj knihy. To si můžete asi můžete snadno vygooglit ale na férovku vám knihu doporučím a je jedno, zda budete číst polštině, anglickém originálu nebo si počkáte těch pár dní na český překlad. Argo dělá dobré knihy. Tady není   důvod k nějakým obavám.

Tiráž
Vydal: Znak v roce 2017
První vydání v originále : 2016
Překlad: Jerzy Kozłowski
Počet stran: 864
Vazba: tvrdá
ISBN: 9788324049585

Grobowiec w Sewilli – Norman Lewis – 2013 Czarne

lewis_sewillaTato kniha má podtitul Podróż przez Hiszpanię u progu wojny domowej neboli česky „Cesta přes Španělsko  na prahu občanské války“.  Popravdě nezkoumal jsem, kdy přesně podle historiků začala Španělská občanská válka ale v této knize během návštěvy našich svou hrdinů už probíhá dost různých přestřelek mezi komunisty a různými španělskými pořádkovými silami  a každou chvíli je někde vyhlášen výjimečný stav a zavírají se hranice mezi Španělskem a Portugalskem.
— Ale možná bych měl začít alespoň trochu od začátku.  Takže autor této reportáže a jeho švagr ze sicilskými kořeny (který je komunista) se rozhodnou navštívit rodinný hrob v Seville.  Tuto téměř pouť jim sponzoruje autorův strýc a otec toho Sicilana. Už téměř druhý den po vstupu na španělské území se politická situace začíná rapidně horšit.  V jednu dobu dokonce musí udělat velkou okliku přes sousední Portugalsko aby se někam dál dostali. A zpět z Portugalska do Španělska musí překročit hranici ilegálně protože Španělé hranici v důsledku politické situace hranici zavřou.
— Kniha obsahuje nejen parádní líčení nezkrotné španělské přírody ale i autentické obrazy ze španělského venkova i měst. Jo a ještě jsou tam další postřehy ze sousedního Portugalska. každopádně mne dost překvapilo, jak chudé a zaostalé byly v té době některé oblasti  Španělska a Portugalska. Naši hrdinové navštívili oblasti, kde lidé žili v jeskyních a dokonce tyto jeskyně normálně pronajímali, prodávali a kupovali jako každou jinou nemovitost. Je zde zmínka i o upálení „čarodějnice“ ale šlo o takovou emo sebevraždu ženy, která už neviděla žádnou budoucnost a tak se rozhodla odejít   „ve velkém stylu“.
— Je zde i popis koridy, různých přestřelek a třeba hodně divoké cesty vlakem. Vtipné je, že když konečně dorazí do Sevilly, tak zjistí, že díky tomu, že již před rokem přestali platit za pronájem hrobu,tak správce hřbitova v sevillském chrámu jejich hrob zlikviduje. Společně z mnoha dalšími, které nikdo neplatil. Chvilku po tomto fiasku se vypraví zpět do Anglie, protože je už jen otázkou času, kdy Franko každým okamžikem má vstoupit na španělskou půdu a všichni očekávají, že se občanská válka rozjede s plnou parádou. Autorův švagr se hned po vypuknutí občanské války naplno vrací zpět do Španělska a účastní se bojů  jako saniťák na straně komunistů. Celou válku sice přežije ale s dost podlomeným zdravím a umírá brzy po jejím skončení.
— Každopádně mohu knihu s klidným srdcem doporučit a překvapilo mne, že kniha se čte stejně lehce jako by byla napsaná před rokem nějakým mladým nadějným spisovatelem.  Pokud máte rádi žánr reportáže, neváhejte ani chvilku.

Tiráž
Vydalo: Czarne v roce 2013
Překlad: Janusz Ruszkowski
Obálka: Agnieszka Pasierska
Počet stran: 144
Vazba: brožovaná
ISBN: 9788375365726

Ósme życie (dla Brilki) – tom 2 – Nino Haratischwili – Otwarte 2016

osme-zycie-dla-brilki-tom-2Tato kniha je druhým svazkem z obsáhlé rodinné ságy, která se táhne celým minulým stoletím a odehrává se také v různých zemích. Každý svazek má circa šestset stran a tak se jedná o skutečně velkorysé a rozsáhlé sílo. První svazek Osmého života jsem četl loni a před svátky jsem se rozhodl pustit se do druhého svazku, protože ten první mne hodně oslovil.
— I v druhém dílu či svazku najdeme vše, co se nám líbilo i v tom prvním. Ať už to jsou silné ženské postavy, pestré historické reálie (včetně reálných historických osob a událostí) nebo bouřlivé rodinné spory. Některé postavy známe již z minulého dílu, jiné jsou nové a to zejména vypravěčka Niko, která má hodně autobiografických rysů autorky a nakonec i Brilka, pro kterou autorka celé vyprávění sepsala.
— Také zde jsou všechny postavy košaté a nejednoznačné a  třeba u patriarcha rodu Kosťa se během několika stran změní z upjatého vojáka a přísného vládce na chápavého a křehkého muže, aby se pak za dalších několik stran  vrátil do svého původního já a opět se stal nesympatickým vůdcem klanu. Hodně prostoru je v knize věnováno vztahu mezi vypravěčkou Niko a její sestrou (matkou Brilky).
— Českého čtenáře nebo ještě spíše čtenářku potěší, že se jedna z mnoha drobných epizod románu odehraje v Praze a to před a během prvních dní ruské okupace.  Jsme svědky  masakru z 9. dubna 1989 v Tbilisi, kdy ruští vojáci brutálně napadli velkou demonstraci za nezávislost Gruzie a pod polními lopatkami vojáků zemřelo devatenáct nevinných obětí (většinou žen) a stovky jich bylo raněných. Jsou zde zmíněny i  další tragické události moderních dějin Gruzie.
— V závěrečné části vypravěčka  uteče do Německa  a zde začne nový život. A v úplném závěru se Niko vydává hledat Brilku, která utekla ze školního zájezdu aby podnikla ve dvanácti letech na vlastní pěst cestu do Vídně. Vypravěčka ji má na prosbu rodiny odvést zpátky do Gruzie ale to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A až v úplném závěru knihy najdeme několik bílých listů, které jsou určeny Brilce, osmé generaci rodu, které bude první, očištěnou od rodinné kletby.
— Pokud se nebojíte opravdu tlustých knih a pokud kniha opravdu vyjde letos na podzim u Hostu, tak vám ji mohu s klidným svědomím doporučit. Sice vám bude nějakou dobu trvat, než se ní prokoušete ale během tohoto času se rozhodně nebudete nudit a dozvíte se spoustu zajímavého z dějin nejen daleké Gruzie.

brilka-rodokmen

Tiráž
Originální titul: Das achte Leben
První vydání: 2014
Vydalo: Otwarte v roce 2016
Překlad: Urszula Poprawska
Obálka. Eliza Luty
Počet stran: 608
Vazba: tvrdá
ISBN: 9788375154061

Steve Robinsson – Stopy v krvi Mystery press 2016

stopy-coverPokud si pamatuji správně, Britům v Americké válce za nezávislost rozhodně nikdo nefandil. Jenže v Britských koloniích v Severní Americe žilo i hodně obyčejných lidí, kteří byli oddáni králi a koruně. K nim se řadila také rodina Fairbornových, jež se rozhodla vrátit zpět do náruče Albionu.

Pojem genealogie zná díky Hájíčkovu Selskému baroku téměř každý český čtenář. Ti ostatní buď četli článek Míly Lince v Pevnosti, nebo si sami sestavili životopisný strom svého rodu, případně (ti movitější) si na to zjednali profesionálního genealoga.

A pokud byste žili v U.S.A., mohl by vám s tím pomoci Jefferson Tate. Ačkoli má ve vlastní minulosti bílá místa o velikosti předkolumbovské Ameriky, zůstává Tate profesionálem, který je schopen pro dokončení zakázky udělat téměř cokoliv. I kdyby to byl jen „zatracený dárek k narozeninám!“ klientovy manželky.

 

Každý slavný historik či archeolog trpěl nějakou fobií. Indiana Jones se v noci budil hrůzou při pomyšlení na hady, Robert Langdon měl zase hrůzu z uzavřených prostor, Lara Croft… No dobře, Lara Croft se nebála ničeho. Každopádně Jefferson Tate se bojí létat. Jenže profesionální čest je pro našeho hrdinu víc, než jakákoliv noční můra, a tak se vydává přes Atlantik do Anglie, konkrétně do Cornwallu, kde stopa po rodině Fairbornových zdánlivě mizí.

Vyprávění přeskakuje mezi současností a událostmi kolem hlavního hrdiny, a historickou částí, která popisuje cestu rodiny Fairbornových. Proto má první třetina knihy zřetelně pomalejší tempo.

Ovšem po té, kdy se Tate dokodrcá do sice malebného, ale velice divokého Cornwallu se ráz vyprávění dost změní a čtenář bude takřka bez dechu sledovat hrdinovo hledání dávných stop, postupné rozplétání rodinných přediv a odhalování kostlivců ve skříních. Ve finále pak dojde i na solidní dávku akce s téměř thrillerovou atmosférou, takže Jeffersonovi prostě věříte, když zoufale křičí. „Co to tu vyvádím? Proboha, jsem genealog!“

Zkrátka a dobře, Stopy v krvi jsou solidně vystavěný a originální detektivní thriller se zajímavou zápletkou. Přesto v ní vnímavější čtenář zachytí (i když není nijak hloupá) několik nepěkných nelogičností.

Jefferson Tate sice nenosí fedoru, neohání se bičem a nehonosí se mírami 87 – 61 – 69, přesto je svým způsobem neodolatelně zábavný. A pokud vám stačí i skromnější tajemství, než jsou Kristova krev, Longinovo kopí, Archa úmluvy či spiknutí Iluminátů, užijete si Stopy v krvi stejně jako já.

A nezabrání vám v tom, ani elektricky modrá Mazda, která se jako démon z mlhy vynořuje v mírně kostrbatém překladu Kateřiny Niklové.

Naopak trochu zamrzí absence genealogického stromu Fairbornových a třeba i jen jednoduchá mapka vesnice a jejího okolí, v nichž se Jeffersonovo pátrání odehrává.

Steve Robinson mi trochu připomíná Bena Aaronovitche, jehož Řeky Londýna také trpěly jistou nevyvážeností tempa, ale díl od dílu se zlepšoval. A vzhledem k tomu, že série Jefferson Tate čítá již pět dílů a ve své domovině se stala bestsellerem, věřím, že až se k ní časem vrátím, jistě nebudu zklamán.

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

 

Ganbare! Workshopy smrti – Katarzyna Boni – Absynt 2017

ganbare-czNedávno jsem se zde rozplýval nad originální, tedy polskou verzí této knihy. Nebudu si tedy hrát na Konstantina a Metoděje a nosit sovy do Atén, takže pokud chcete vědět o čem je kniha, tak si přečtěte recenzi na originální vydání od nakladatelství Agora. V tomto článku bych se chtěl věnovat rozdílům mezi českým a polským vydáním a během toho pět chválu na vydavatelství Absynt. : )
— Takže čím se tyto dvě vydání liší, kromě jazyka ve kterém jsou napsány? určitě první co vás praští do očí je to, že české vydání je podstatně menší. Originál je víceméně formátu A4 a česká verze je spíš A5. Jen co do tloušťky jsou obě vydání téměř na milimetr shodné. Což má své výhody i nevýhody. České vydání  se vám díky menším rozměrům  sice lépe vejde to kabelky nebo kapsy ale je to na druhou vykoupeno tím, že je jednak psáno viditelně drobnějším písmem a i okraje stránky jsou menší.  Pro mladého čtenáře to asi není problém ale staršího čtenáře nebo někoho s horším zrakem to může být nevýhoda.  Rozdíl je i v tom, že české vydání má brožovanou vazbu (paperback) a  polské je v tvrdé vazbě hardback). Tady je otázkou čistě osobních preferencí, čemu dáváte přednost. Já bych možná raději sáhl po paperbacku.
ganbare— Samotná obálka se mi přiznám více líbí ta od Agory ale pro Absynt zase mluví to, že drží vzhled celé jejich edice Prokletí reportéři a pokud si pořídíte nějaké další knihy z tohoto nakladatelství, pak vám budou krásně ladit na poličce knihovny. A tento jednotný styl drží až asi na dvě výjimky celá produkce vydavatelství Absynt. To k tomu vydání od Agory nepřidáte nic se stejným designem.  To že se mi víc líbí ta agorácká obálka neznamená, že obálka od Absyntu je špatná. To ani náhodou.  Strohý až samizdatový styl působí mezi naleštěnými a přeplácanými obálkami v knihkupectvích osvěžujícím dojmem a skvěle ladí s drsným obsahem, který ve většině těchto knih naleznete. S přirozenou barvou papíru a hranatými a tučnými literami fontu GT Sectra (použitém pro titul knihy a jméno autorky) zajímavě kontrastuje červená páska s zopakováním části titulu.
— Co se týká typografie uvnitř knih, tak už jsem zmínil dříve, může drobnější font české verze knihy přispívat k horší čitelnosti knihy. Polská edice od Agory používá pro nadpisy uvnitř knihy moderní bezpatkový, velice tenký font. Působí to vzdušně ale na druhou stranu v českém vydání je i pro nadpisy použit silný patkový font a tak sazba působí sladěněji a klasičtěji. Oceňuji, že v českém vydání  Absynt uvedl i jméno použitého fontu a dokonce i na jaký papír byla kniha vytištěna. Na obálce české verze je fotografie samotné autorky změněný hustým rastrem do téměř abstraktního díla a odkazuje k dobám před počítačovou sazbou. V polském vydání Agora použila také téměř abstraktní fotografii temné masy vody od japonského fotografa Hayato Kogy (získaná přes fotobanku Getty Images). Agora také doplnila knihu (z obou vnitřních stran obálky mapami oblastí postižených vlnou cunami. V českém vydání mapy nenajdeme ale zase na závěr knihy přidali krátký medailonek autorky včetně (opět rozrastrované) fotografie.
— Když se na rozdíl mezi knihami podíváme čistě pragmaticky a budeme vybírat jen podle ceny, tak na českém e-shopu megaknihy.cz vyjde levněji polská edice. Originál stojí    162 Kč  a český překlad 215 Kč. Poštovné je stejné u obou verzí (bez koruny pouhých padesát korun) a obě jsou také skladem, takže na ně nebudete čekat. Tento stav je z začátku října roku 2017.
— A jaké vydání si vybrat? Pokud neumíte česky nebo máte už v knihovně (či chcete mít) další knihy od vydavatelství Absynt, pak sáhněte  po českém překladu. Pokud čtete polsky a o sbírání knih od Absyntu neuvažujete, pak možná pro vás bude lepší originál. Větší font i větší  formát se prostě čte pohodlněji. A nebo můžete koupit e-book. Zde také máte na výběr oba jazyky a zde je to čistě o tom jaký je váš rodný jazyk.
— Jo a text na zadní stranu obálky české verze knihy napsal Mariusz Szcygiel, velký milovník české literatury\ (zejména Hrabala) a autor několika knih o Česku a české literatuře. A z nabídky českých knih od Absyntu se můžete těšit na knihu o Klux-klux-klanu nebo Šáhinšáh o iránském šáhovi Rezá Pahlavím.  A doufám, že přeloží ještě hodně knih z nabídky mého oblíbeného vydavatelství Czarne nebo i z jiných (nejen polských) nakladatelství. Doufám, že stále více čtenářů bude číst také non-fiction literaturu.

Ósme życie (dla Brilki) – tom 1 – Nino Haratischwili – Otwarte 2016

8zycie_tom1Tento obsáhlý román či spíše rodinná sága (jen tento první díl má 608 stran) mne zaujala už když se o něm zmiňovalo velice pochvalně několik polských booktuberů či spíše booktuberek. A po přečtení, musím  konstatovat, že ta chvála byla vskutku oprávněná.
— Ve zkratce jde o obsáhlou rodinnou ságu, jejíž děj začíná v Gruzii v době před vypuknutím revoluce v sousedním Rusku a následné ruské okupaci. Na začátku sice sledujeme osudy úspěšného výrobce čokolády, který se z Paříže vrací do rodné Gruzie ale později se vypravěčka věnuje více různým ženám, které se do jeho rodiny narodí nebo vdají, či dostanou jinak.
— Jelikož jak devatenácté, tak dvacáté století je plné krvavých zvratů s událostí, tak se malá rodinná historie nepříjemně a bolestivě proplétá s velkou krvavou historií, jak Gruzie, tak i Ruska. Ať už jsou to události jako blokáda Leningradu, tak se zde objevuje i neznámější Gruzínec Stalin a ještě fatálněji do rodinné historie zasáhne druhý krvavý řezník z Gruzie Berija. Ten zde sice vystupuje pod opisem „malý velký muž“ ale podle indicií nemůže jít o nikoho jiného.
— Kniha se čte velmi dobře, děj krásně plyne a autorka používá hodně košatý a malebný jazyk. Až na pár momentů se celkem věrně drží historických událostí. I když těmi souběhy událostí  ( postava A umírá, atd… a postava B někde plně jinde v témže okamžiku zažije také nějaký životní přelom) by možná mohla více šetřit. Poprvé je to zajímavé ale potřetí už to spíše vadí.
— Potěší, že všechny postavy jsou vykresleny do hloubky a nejsou černobílé ale složité a plné rozporů a pochyb. Podobně nešablonovitě vycházejí některé události a dějové zvraty v knize. Ačkoliv jde knihu určenou spíše pro ženy, tak jsem s ní neměl žádný problém ani já jako heterosexuální muž a krásně jsem si ji užil. Celkově bych tento první díl hodnotil nějakými circa osmdesáti až devadesáti procenty ze sta.
— Pokud by jste měli chuť si knihu také přečíst, pak bych chtěl upozornit, že vyšla kromě polštiny ještě v němčině. Autorka totiž v Německu žije a i tuto knihu napsala v jazyce Schillera a Goetha. A zejména čtenářky bych chtěla varovat, že v knize jsou i hodně brutální pasáže. Zejména scénu, kdy neplodná vyšetřovatelka sovětské bezpečnosti jedné z hrdinek uměle vyvolá porod a tím zabije syna, který se má zanedlouho narodit a poté jí ještě přivodí neplodnost. Ale pokud tuto a asi další dvě scény vydýcháte, pak si můžete užít opravdu obsáhlou, zajímavou a dobře napsanou knihu, která se odehrává v několika zemích a táhnoucí se třemi stoletími. Také druhý svazek je výborný.
— Pro čtenáře a čtenářky, kteří neovládají polštinu ani němčinu mám dvě zprávy. Nakladatelství Host plánuje tuto knihu vydat v českém překladu. Ta špatná zpráva je, že knihu můžeme očekávat nejdříve na podzim roku 2018, protože kniha se teprve začíná překládat a ještě ani není rozhodnuto, zda vyjde v jednom svazku nebo ve dvou jako v polštině.

Człowiek z małą bombą. O terroryzmie i terrorystach – Kacper Rękawek – Czarne 2017

Czlowiek-Z-BombaAutor knihy je přední polský odborník na terorismus ale tato kniha není odborná ale spíše populárně naučná a určená široké veřejnosti.
— V knize se hodně píše o terorismu spojeném s ISIS ale dost prostoru je věnováno i IRA nebo německému a italskému levicovému terorismu. Autor se zamýšlí nejen nad příčinami, fungováním a dynamikou různých teroristických organizací a způsobů, jak s nimi bojovat ale předkládá různé drobné příhody a postřehy z běžného života teroristů. něco podobného jako jsou veselé příhody z natáčení u vyprávění herců a jiných bavičů. Mne například pobavilo to, že když se baskitští teroristé/separatisté z organizace ETA jezdili za kolegy z IRA sbírat zkušenosti o důstojném odchodu ze scény“, tak se stávalo, že se Baskové  zamilovávali do irských dívek a žen a naopak. A tak se stalo, že když autor knihy vyrazil dělat rozhovor z bývalým členem IRA, tak se irský taxikář učil baskitsky. :)‘
— I když se hodně dlouho zajímám jak o politiku, tak o terorismus samotný, tak jsem v knize našel spoustu faktů, o kterých jsem neměl žádné tušení. Například o bojích mezi různými frakcemi IRA.
— Autorovi se podařilo šikovně a citlivě udržet rovnováhu mezi chrlením spousty jmen teroristických vůdců, různých frakcí & organizací a vyprávěním různých drobných příběhů a vlastních dojmů z rozhovorů s různými zajímavými lidmi z obou stran barikády. Díky tomu vyprávění nesklouzává do nudného stereotypu a čte se příjemně.
— Nejlepší  z celé knihy je kapitola věnovaná občanské válce na východě Ukrajiny ale i celkově si kniha drží slušný nadprůměr a obecně se šikovně trefila do mezery mezi vyloženě odbornými knihami a knihami vyloženě klouzajícími po povrchu.

Je péro potřeba ke psaní?

Tento článek jsem se rozhodl napsat na základě obsáhlé diskuze na FB ve které se řešilo zda ženy umějí vůbec psát a zda ženy čtou muže a naopak. Jako Cyril s Metodějem, kteří přinesli do Atén sovy, které nejsou tím, čím se zdají být, tak i já bych vám přinesl pár tipů na knihy autorů bez peří, tedy bez penisů. Pořadí je přibližné.

Gail Tsukiyama – Ulička tisíce květů je jedna z nejlepších knih, které jsem v roce 2016 četl. Obsáhlá rodinná sága z Japonska odehrávající se od doby těsně před válkou a končící pár let po skončení války. Hlavní hrdinové jsou bratři, z nichž jeden je sumotori (zápasník sumo) a druhý tvůrce masek pro tradiční divadlo nó. Více s samostatné recenzi

Hitomi Kanegara – Hadi a náušnice je příběh ze současného Japonska.  Jde o autorčin debut, za který dostala hned dvě prestižní japonské literární ceny. Jde o milostný trojúhelník  z prostředí tetovacích a body modification salonů a celý příběh je podán hodně syrově a je dosti depresivní.  Nic pro slečinky.

Celý příspěvek