Hanni Münzer – Medová smrt Omega 2017

med-smallAutorka se narodila ve Wolfratshausen a měla vždy bujnou fantazii. Již jako šestnáctiletou ji pohltila každá kniha. K napsání románu ji podle vlastních slov inspirovala kromě lásky ke knihám a touze napsat svůj vlastní příběh, historie její rodiny. Protože: „ Můj pradědeček i dědeček si vzali ženy, které nebyly v souladu s Norimberskými zákony. Oba byli členové socialistické strany, která bojovala proti Hitlerovi. Během války rodina schovávala židovského kamaráda a podařilo se jim ho zachránit. Můj pradědeček, dědeček i jejich manželky, které pro něj vařily, byli velmi stateční, riskovali životy své i svých dětí, aby jeden zachránili.“

Právě pátrání po historii vlastní rodiny přivede mladou Američanku Felicity a její matku nejdříve do Říma a posléze díky sbírce osobních poznámek a dokumentů její zemřelé babičky, až do Mnichova roku 1923 a ještě mnohem dál. Před Felicity se odvíjejí pohnuté a temné osudy nejen její prababičky operní pěvkyně Elisabeth, ale především Elisabethininých dětí Deborah a Wolfganga.

Příběh by se dal rozdělit na tři části. Současnost prezentovaná Felicity a jejím pátráním. Období Výmarské republiky od roku 1919 do roku 1933, kdy se novým kancléřem stal Adolf Hitler. Tato část naší historie je prezentována ženou židovského lékaře, naivní a povrchní dívkou Elisabeth. Její dcera Deborah nás potom provede obdobím Německých dějin od nástupu Hitlera k moci až do roku 1945.

Myslím, že právě díky věrnému zachycení historických událostí působí příběhy Elisabeth a Deborah tak realisticky.

Autorka zvolila pro svůj příběh vyprávění ve třetí osobě. To především v kapitolách věnujících se Elisabeth působí dost rušivě. Zároveň je díky velkému množství vedlejších postav kniha dost přelidněná a čtenář místy ztrácí přehled v osobách a obsazení.

Naopak vývoj postav od naivních dívek až po ženy s jasným cílem, pro jehož dosažení jsou schopny sáhnout k jakýmkoli prostředkům, je v knize zachycen citlivě a věrohodně. Je to opravdu silný příběh.

Autorka v jednom z rozhovorů říká: „Chtěla jsem napsat knihu z pohledu žen a matek, která ukazuje, jak ceněným zbožím je mír, aby děti mohly vyrůstat v lásce, beze strachu, bomb a teroru.“

Myslím, že se autorce její záměr zdařil. Hanni Münzer sice není žádný Remarque, (před románem Medová smrt autorka napsala pouze jednu knihu pro děti), ale i tak se jí podařilo napsat velice silný příběh.

Závěrem se chci pozastavit u dvou věcí.

Nejdříve musím pochválit opravdu pěknou grafickou stránku knihy. Tím myslím nejen pevnou vazbu, kvalitní grafickou úpravu a medailonek autorky na přebalu. Ale také historickou mapu Mnichova na předsádce knihy.

O to více mě zaráží výběr překladatelky. Protože kniha, kterou nakladatelství oprávněně považuje za jednu ze svých nejlepších, si zaslouží mnohem lepší překlad, než mu Langue Assistant Dita Suterová, která zřejmě doposud nemá větší překladatelské zkušenosti, dala.

Jako příklad uvádím jen několik málo vět z těch mnoha, díky nimž se mi jinak tento poutavý příběh tak špatně četl.

„Puče se rovněž zúčastnil generál Luddendorff, zasloužilý hrdina první světové války, který byl poté uvězněn ve své slavnostní císařské uniformě.“

„Felicity přiletěla jen s ručním zavazadlem…“

„Přitom si dychtivěji nepřála nic jiného než někam dorazit a najít si pevné místo ve svém životě. A stejně jednala neustále ve snaze odporovat, nutkavé nevole podrobovat se, které vycházely z její duše.“

„Měla poklidný život, omezující se především na mužské duševní rozpoložení.“

„ že může přes všechna měřítka člověka milovat, přesto se trápit.“

„Měl oné neznámé, co v ní vznítilo opíjející melodii, která i dnes zněla v její duši.“

Kniha 80%

Překlad 50%

Jan Procházka

 

marleneBTW: V Polsku tato kniha vyšla také, pod titulem Miłość w czasach zagłady a kromě toho zde právě vychází i kniha Marlene, která je prequel k Medové smrti. Tedy vypráví o tom, co předcházelo ději této knihy. Obě knihy mají pěkné obálky, které zachovávají stejný grafický styl a tak doufejme, že Omega přeloží a vydá i tuto knihu.
Pokud vás kniha zaujala a nemůžete se rozhodnout, můžete si ještě přečíst rozhovor s autorkou této série Hanni Münzer, který najdete na stránkách vydavatelství Omega.

Janet Evanovitch a Lee Goldberg – Štvanice Mystery Press 2017

stvanice-smallKate O’Hareová bývalá mariňačka, agentka FBI a šarmantní, pohledný a drzý lupič gentleman Nick Fox se vrací v druhém dílu podfukářské akční jízdy.

Tentokrát je cílem této nesourodé dvojice Carter Grove. Ten je nejen majitelem opravdu pozoruhodné sbírky kradených uměleckých předmětů, ale především bývalým poradcem prezidenta USA a majitelem prestižní bezpečnostní agentury Black Rhino.

Vzhledem k tomu, že Nick a Kate (nebo spíš Janet Evanovitch a Lee Goldberg) využili tým z předchozího dílu, casting do týmu je tentokrát osekán na minimum a mnohem víc prostoru věnovala autorka samotné akci.

Oproti Podfuku jí Štvanice nabízí mnohem víc. První úkol je celkem jednoduchý. Ukrást vzácnou sošku, kterou si vyžádala čínská vláda a USA ji v rámci udržení dobrých politických vztahů chce Číňanům vrátit. Právě originál téhle sošky má ve svém trezoru Carter Grove. Takže zase přichází na řadu geniální divadelní představení v režii Fox – O’Hareová. Potud tedy nic nového. Jenže pak přijde ta správná jízda.

Carter Grove totiž není jen tak obyčejný nýmand, ale majitel agentury plné ostrých hochů. A muž, který krádež svého majetku nenechá bez odplaty.

Kate a Nick si budou muset poradit nejen s krádeží sošky, ale i s nájemnými zabijáky a dokonce i čínskou policií. Akce stíhá akci a odveta odvetu.

Naštěstí je Kate dcerou bývalého důstojníka a ten (ačkoliv by si mohl užívat důchod) své milované dceři kryje záda.

Štvanice neopouští cestu, kterou si autorka vytyčila už v prvním díle, takže nám znovu nabízí představení, v němž hrají hlavní roli podfuky všeho druhu, humor a nadsázka, ale navíc i spousta akce ve stylu Mission Impossible.

Stejně jako Podfuk si i Štvanice neklade jiný cíl než pobavit. A já se u ní bavil opravdu dobře.

80%

Jan Procházka

 

 

 

Příběhy vašeho života – Ted Chiang – Albatros 2011

big_pribehyKdybych měl tuto útlou sbírku sci fi povídek nějak stručně charakterizovat, tak bych použil nálepku: sci sci-fi. Prostě vědecká fantastika, která klade hodně důraz na to sci – neboli vědu. Z tohoto subžánru jsem četl například Darwinovo rádio nebo aktuálněji bych se tam nebál zařadit i populárního Marťana.
— Zde najdeme několik povídek, které mají všechny dost rozdílné náměty a trošku i zpracování  ale spojuje je určitý důraz na pokud možno vědecký pohled na sci-fi. Asi nejblíže k tradičnímu pohledu na sci-fi má úvodní povídka o stavbě babylonské věže. Ale i ostatní povídky jsou výtečné. Ať už jde o pohled na soupeření dvou jedinců, kteří získají kvantitativně vyšší inteligenci než zbytek populace nebo o porozumění jazyku a myšlení  civilizace postavené jak na odlišných civilizačních hodnotách, tak i na jiné stavbě těla, vždy je povídka zajímavá, čtivá a nutí čtenáře k zamyšlení. Hodně dobrá  je i povídka, která míchá vědu s kabalou a kde se už dostáváme i na okraj žánru fantasy.
— Nenapadá mne moc věcí, které by šly knize vytknout. Kromě toho, že by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha delší a obsahovala o pár povídek více. Ocenil jsem i to, že v závěru knihy odhaluje autor genesi všech povídek, které kniha obsahuje a čtenář se tak má možnost dozvědět, jak autor uvažuje a jakým způsobem se dopracoval k zápletkám svých povídek.
— Knihu bych doporučil nejen náročným čtenářům žánru sci-fi ale i těm, kteří tento žánr opomíjejí a vidí v něm jen dlouhé ságy o kosmických lodích a bojích s vetřelci. Kniha by mohla být i dobrou volbou na nějakou cestu nebo období, kdy čtenář  nemá tolik času na čtení a nemůže také číst každý den.

 

 

Janet Evanovich a Lee Goldberg – Podfuk Mystery Press 2016

Kate O’Hareová je bývalá mariňačka, agentka FBI a tak trochu poděs. (Ostatně jak by ne, když díky svému otci, jenž byl důstojníkem v armádě, vyrůstala na vojenských základnách). Jejím protipólem a zároveň parťákem je šarmantní, pohledný a drzý lupič gentleman Nick Fox. Když jsou tihle dva z moci úřední donuceni ke spolupráci, čtenář se rozhodně nenudí.

Podfuk se skládá ze tří částí. A i když se může někomu zdát, že některá z nich má slabší spád, mně to tak rozhodně nepřipadalo. Protože každá je trochu jiná a má jiné přednosti.

podfuckV té první Kate O’Hareová nahání Nicka Foxe (který jí utíká podobně jako Frank W. Abagnale, tedy vlastně Leonardo DiCaprio ve filmu Chyť mě, když to dokážeš). Velice brzo dojde k tomu, co nám říká anotace knihy. Nick se přidá k FBI a vzápětí on i Kate dostanou svůj první společný úkol. A i když byl hon na lišku docela příjemnou kratochvílí, opravdová zábava začíná až teď. Proč?

Protože najít a přečůrat investičního bankéře, který okradl stát a tím i daňové poplatníky o spoustu dolarů a schoval se neznámo kam, není práce pro dva lidi, ale pro celou partu. A tak nezbývá   Nickovi a Kate (která na většinu jeho kousků nevěřícně zírá jako Alenka v říši divů na mizející kočku Šklíbu) nic jiného, než sestavit tým.

A tak se v druhé části příběhu k partě přidají opravdu jedineční lidé.

Boyd: který se dokáže do své role vžít tak, že je schopen v reklamě na pivo žádat režiséra, aby mu dal popis historie jeho postavy.

Willie: která umí řídit takřka všechno, kromě raketoplánu (i když na většinu z toho nemá ani řidičák).

George: Chlap, který umí postavit honosné viktoriánské sídlo třeba i z krabičky sirek.

A Chris, který pracuje jako maskér a odborník na výbušniny, a pracuje na filmu Vzpoura nemrtvých striptérek.

Samozřejmě, že každý z nich má skill, který Nick a Kate pro svůj podfuk potřebují. Ale každý z nich má také svou minulost a ta je neméně zajímavá. Navíc je docela zábavné pozorovat, jak je ti dva lanaří pro svůj podnik.

No a třetí část je pak samotná velká bouda. Ta se skládá ze dvou částí a obě mají lecos do sebe. Jak ta první, kdy se celý tým pod vedením Nicka zúčastní skvělého únosu bankéřova právníka, anebo ta druhá, kdy celá past sklapne a zloděj padne do rukou zákona.

Příběh pěkně odsýpá a je zábavné sledovat, jak do sebe všechno hezky zapadá. Nick je navíc sympatický darebák a Kate je zase neskutečně prostořeká a drzá. Mezi oběma hrdiny to správně jiskří a o slovní přestřelky rozhodně není nouze.

A i když by příběh mohl lehce sklouznout do krabičky s nápisem Červená knihovna, nestane se tak. A to je dobře.

Protože autorka naštěstí moc dobře ví, že se nesmí brát moc vážně a to celé knize jen prospívá.

Samozřejmě že jsme tu od dob, kdy ve filmu Podraz řádili Paul Newman a Robert Redford, měli podobných příběhů celou řadu, ale nevzpomínám si, že by některý z nich tak hezky smíchal akční, takřka Bondovskou linku s podfukářkou omáčkou, okořeněnou velkou porcí humoru.

80%

 

 

 

 

 

Vločka v plamenech – Jan Č. Galeta Mytago 2017. edice Půlčík

vlockaO herním světě Asterion jsme zde na Kurwa czytaj psali již dvakrát a to v souvislosti se sborníkem příběhů odehrávajících se v herních světech Hry s příběhem Volání divočiny a zcela nedávno s knížečkou Slza pro dračího pána z edice Půlčík. (Více se o Asterionu dozvíte na webech http://asterionrpg.cz a http://asterion-knihy.webnode.cz/.)

Vločka v plamenech je třetí knihou edice Půlčík . I ona se odehrává v herním světě Asterion. Aby také ne, když je jejím autorem jeden z tvůrců Asterionu a spoluautor herních modulů pro tento svět.

Jan Č. Galeta má s psaním příběhů odehrávajících se v herních světech poměrně bohaté zkušenosti. Ať už jde o některé povídky ze sborníků Hry s příběhem, či ve sbírce povídek Marelion, nebo o samostatný román Stíny Erinu Šíp v zádech, jehož je Vločka v plamenech zcela regulérním prequelem.

Zatímco Slza pro dračího pána Haniny Veselé se odehrávala v přístavním městě Plavena, příběh mladé dívky z dobré rodiny která si z nudy hraje na zlodějku, nás přivádí do Erinu, města kterému vládne obchod.

Mladá šlechtična Danuta, kterou její rodina provdala za bohatého obchodníka, si krátí dlouhé dny hádkami s manželem a dlouhé noci pobíháním po střechách Erinu a drobnými krádežemi v palácích bohatých obchodníků či zhýralých šlechticů. Když se pak ve městě objeví nová obchodní gilda, se kterou by její manžel rád navázal obchodní styky, rozhodne se Danuta částečně z nudy, částečně ze zvědavosti zjistit co jsou noví manželovi obchodní partneři zač.

Zdálo by se, že jde o celkem prostou historku a v podstatě je to pravda. Ale pan Galeta je mistr vypravěč a na těch šedesáti osmi stránkách které Vločka v plamenech má, dokáže nejen barvitě vylíčit hlavní postavu a její komplikovaný vztah s manželem, ale především skvělou akční jízdu s detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. A prostořeká Danuta která nemá pro jedovatou poznámku daleko je natolik silnou postavou, že by utáhla mnohem delší příběh.

Naštěstí je Vločka v plamenech jen prvním dobrodružstvím dívky, která by se mohla stát pro Erin tím, kým se stal Batman pro Gotham.

Jestli mají být kolibříky v edici Půlčík reklamou či upoutávkou na herní svět Asterion a knihy které se v něm odehrávají, měli by být takové, jako je skvělá městská fantasy Vločka v plamenech.

85%

Jan Procházka

 

Hanina Veselá – Slza pro dračího pána Mytago 2014. edice Půlčík

hanina„Kolibří vydání je označení pro knihu s výškou menší než 10 cm. Často bývá vytištěna jen v malém nákladu v luxusním provedení – se speciální vazbou a výzdobou, na kvalitním papíře a zvláštním typem písma. Je to tedy záležitost především pro bibliofily. Obsahem je většinou poezie.“ Tolik Wikipedie.

Ve fantastice a próze všeobecně se kolibří vydání nevydávala. Výjimkou bylo do nedávna pouze Nakladatelství Triton se svou sérií kolibříků věnovaných hrdinům Miroslava Žambocha ( Bakly 2005, Maverick a Basil 2006). Vždy šlo o delší povídku či kratší novelu věnovanou jednomu autorovu hrdinovi.

Jestli Triton od vydávání kolibřích vydání upustil z důvodů špatného prodeje nevím. Vím ale jedno. Na trhu s fantastickou literaturou pak zůstala na osm let deset centimetrů velká díra, kterou se až roku 2014 rozhodlo zaplnit nakladatelství Mytago svou edicí Půlčík.

Ta nyní čítá tři knihy Slza pro dračího pána, Louskáček a Vločka v plamenech.

A knize Slza dračího pána Haniny Veselé se chci věnovat v této recenzi.

Hanina Veselá vstoupila do fantastických vod humornou sbírkou fantasy povídek Mrakulin grimoár,  několik jejích povídek bylo uveřejněno v různých antologiích (namátkou Hry s příběhem , Marellion,  nebo Žena se lvem), ale nejvíce jsou známy  její knihy o telepatce  Magnólii která zažívá svá dobrodružství v herním fantasy světě Asterion  ( Magnólie a démon 2012, Drak bere vše 2015 )

Tou třetí knihou věnovanou zrzavé, prostořeké telepatce s problematickou minulostí, je právě Slza pro dračího pána.

Telepatka Magnólie přijme zakázku, která jí může obrátit naruby. Magnólie se na lodi Dráče vrací do svého rodného města Plaveny s úkolem získat vzácný minerál od svého někdejšího mistra, arcimága Zvina. A úkol to rozhodně není jednoduchý.

Autorka svého čtenáře bez zdlouhavého vysvětlování hodí do děje a nechá ho nevěřícně sledovat zrzčino dobrodružství. Takže hned na prvních stránkách je svědkem nejen ostrých dialogů, ale i ostré akce. Sice stále neví, co hrdinka v císařském paláci pohledává a po čem se pídí, ale díky její prořízlé puse a akci mu to ani nevadí.

Jenže záhy dojde ke klopotnému přeskakování v ději, které čtenáře i hlavní hrdinku dost zchladí.

Naštěstí po několika stránkách autorka znovu pevně uchopí opratě příběhu do svých rukou a nejen že nám vysvětlí původ peripetií zrzavé telepatky, ale dovede nás i k velkému finále, ve kterém Magnólie předvede své psyonické umění v plné síle. To celé ještě přikoření narážkami na telepatčinu problematickou minulost a pestrý koktejl ze slz pro dračího pána je zdařile namíchán.

Takže i přes počáteční rozpaky musím uznat, že na nevelkém prostoru sto šesti stran dostane čtenář příběh, který pobaví a zaujme.

Jako ochutnávka toho, co nám Magnólie a její autorka mohou dát ve svých románech okusit, je Slza pro dračího pána zcela dostatečná. A nebýt zbytečných parádiček jako je snová část a přeskakování v ději, které brzdí vyprávění, bylo by mé hodnocení i vyšší.

80%

Jan Procházka

Josef Pecinovský – Abbey Road (Svoboda 1991 a Triton 2007)

abbey-book„A oni stále jdou. Jeden za druhým, pěkně v zástupu. Jdou z leva doprava. Na obalu gramodesky. Kam jdou? Přece přecházejí ulici… skutečně? Copak neexistuje viditelná hranice, za níž posluchač ani čtenář nedohlédne? Hranice mezi realitou a snem?“

Josef Pecinovský  svou první povídku „Signály zmlkly“ publikoval časopisecky již v roce 1962, tedy o šest let dříve, než slavní Beatles natočili svou dvanáctou desku. V druhé polovině osmdesátých let pak patřil k nejplodnějším SF povídkářům. V té době také získal své dvě největší literární ceny. V roce 1986 cenu Karla čapka za povídku Její Veličenstvo a o rok později za povídku Nos to závaží. (Pro obě povídky byly inspirací písně z alba, které Liverpoolská čtveřice natočila v roce 1962.) Pravidelně však začal publikovat až po sametové revoluci v roce 1989. V roce 1990, vydal antiutopický román Plástev jedu, román Juta (1991), a román Sinusoida 26 (1999), a roku 1999 povídkovou sbírku Házím ti laso, kamaráde, která  je výběrem nejlepší autorovy povídkové tvorby z 90. let. Roku 2016 se Josef Pecinovský ke svým čtenářům vrátil románem Areston a letos jeho druhým dílem Útěk z Arestonu.

Já se chci ale věnovat povídkové sbírce, kterou autor napsal v roce 1991 a jejíž inspirací se stalo album, které slavní Beatles natočili roku 1969. Tou námětově snad nejbohatší deskou je album Abbey Road.

Abbey Road

Sedmnáct písní na dvou stranách černé vinylové desky. Sedmnáct textů na ty nejrůznější náměty.

Stejně tak i sbírka Abbey Road nabízí sedmnáct povídek inspirovaných verši Johna Lennona a jeho přátel. A jak jinak, jde o povídky ze světa fantastiky. Vždyť i texty hochů z Liverpoolu evokují obrazy fantastických světů a jiných vesmírů.

Témata povídek páně Pecinovského jsou opravdu pestrá. Ať už jde očerným humorem sršící vztahové drama Miláčku, antiutopické, Nos to závaží, Zlatý spánek, Její veličenstvo či Vlezla koupelnovým oknem. Nebo jdeo o klasická SF témata,  jako jsou umělé inteligence, či úžasné vynálezy v povídkách Nikdy mi nedáváš peníze, Ubohý pan Mustard a Něco. A to nemluvím o škatulkám vyhýbajícím se povídkám, Všichni sem!, Maxwellovo stříbrné kladívko, Návrat slunce, nebo povídce Protože.

Pan Pecinovský se ve většině povídek inspiroval první slokou dané písně, někdy velice volně, jindy se snažil zachovat atmosféru, která na člověka působí už při prvním poslechu. Nicméně většina ze sedmnácti povídek nepostrádá originální nápad a skvělou pointu. Možná může někomu připadat, že některá z povídek nemá s textem písně pranic společného. Ale to je jen otázka názoru. Vždyť i ve skvělém filmu Across The Universe režisérky Julie Taymor získaly písně Beatles mnohdy netušený význam.

A že je většina povídek pochmurná a depresivní? Inu, všimněte si, v jaké době byly napsány.

85%

Jan Procházka

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka

Neviditelná dívka – Mariel Hemingway – Portál 2016

mh-coverPrvní co vás na této knize zaujme, je malinko nezvyklejší formát, než má většina knih ve vaší knihovně. Kniha má na šířku zhruba o deset až patnáct centimetrů více, než je obvyklý poměr stran, na který jsme zvyklí z beletrických knih. Je to trošku znepokojující. Víte, že je
něco jinak ale nevíte co. : )
— Podobně asi musí působit na perfekcionalisty zadní strana obálky, kde je červeno oranžový pruh s upoutávkou na knihu. Ten je také  umístěn asymetricky. Ostatně celá obálka je neobvykle zpracovaná. Tvoří ji oranžová silueta dívky na pozadí abstraktní textury v šedých tónech. Z nějakého důvodu je název knihy psán bez počátečního velkého písmena. Tedy kromě hřbetu knihy. Ale v originále má kniha také všude velké I. V překladových vydáních se také nezmiňuje, že spoluautorem knihy je Ben Greenman. Ale stejně opomněli spoluautora zmínit i Litevci . Ale zpět k obálce. Kniha je paperback. Neobvyklým prvkem je to, že obálka z tvrdšího papíru  je na začátku i konci delší a přehnutá jako záložka. Prostě něco jako obálka jakou známe z hardbacků. Jen není nasazena na tvrdé desky ale je napevno přilepena k vnitřku knihy. Nepamatuji si, že bych něco takového někde jinde viděl. Palec nahoru za originalitu pro Kateřinu Tvrdou – autorku obálky a nakladatelství Portál za nepřechýlení příjmení autorky. Celý příspěvek

Žena se lvem – Antologie Editorky Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková Fortna 2016

„A long time ago in a galaxy far, far away byla fantastika doménou mužů. Byly to temné časy, ale pak svitla nová naděje. Na scéně se objevila jména jako Mary Wollstonecraft Shelley, Ursula K. Le Guin a časem i v našich domácích literárních hájích dámy, jako jsou Františka Vrbenská či Zuzana Hloušková. Právě díky nim nyní můžeme držet v rukou antologii Žena se lvem.

A kdo, nebo spíše co, je Žena se lvem, a co od ní můžeme očekávat?

Žena se lvem je prvním dílem ryze ženské české a slovenské fantastiky.

Františka Vrbenská (jedna z editorek knihy) v doslovu říká: „Shromáždíme texty českých a slovenských autorek žánru fantastiky pro sbírku s ústředním zadáním: aby se vyhnuly genderovému klišé. Čtenářům představí ženské hrdinky, jejichž pojetí není černobílé, naopak se jedná o silné lidské bytosti, schopné sledovat vlastní cíle, prát se s osudem, ale zároveň volit i neagresivní řešení. Neuškodí, jestliže protagonistou některých povídek bude mužský hrdina. V takovém případě je mu ženská postava rovnocennou partnerkou či protihráčkou, a není pouze v pasivní roli erotického objektu. V tomto duchu vzniklo memorandum, ke kterému se všechny autorky přihlásily.“

Myslím, že všech třináct autorek, které do první knihy přispěly svými povídkami, výše zmíněné memorandum vzalo opravdu za své. A tak tu vedle nájemné žoldnéřky Karo a její nebezpečné protivnice v povídce Vilmy Kadlečkové Bez Krásky a bez zvířete najdeme dívku z domorodého kmene, která v povídce Vaclavy Molcarové Běžím daleko, žiju blízko, vezme osud do vlastních rukou.

Nebo kočku v povídce Černý samet Dagmar Pirochové, umělou inteligenci v Rubinově liečbe Zuzany Stožické. Či ke všemu odhodlanou matku Amandu z povídky Dany Beranové Nikdy neříkej nikdy, či stárnoucí architektku Miroslavy Dvořákové v povídce Návrat.

Jsou tu přítomny ženy, které v drsném světě mužů musí vzít osud do vlastních rukou, jako Elen v povídce Karoliny Francové V mysli mojí vidíš stíny. Nebo ženy, které jsou naopak v mnohém silnější než muži, jako paní Ondaro v povídce Zuzany Hlouškové Srdce z kamene.

Pokud žena není v povídce hlavní postavou, bude naopak soupeřkou hlavního hrdiny. Nikdy není černobílá a je mu rovnocennou protivnicí. A je jedno, jestli je to takřka v Lovecraftovsky hororové povídce Haniny Veselé Mizera z Mexika, či v detektivce Jany Maffet Šouflové Případ osla canterburského.

Žánrově pak poskytuje Žena se lvem pestrou paletu příběhů. A tak tu vedle takřka klasických fantasy povídek najdeme Erbenovsky poetickou povídku Lenony Štiblaríkové Pekná noc na čary, takřka steampunkovou akční povídku Lucie Lukačovičové Dům ocelových jehel, nebo hardcore scifi Julie Novákové Etuda pro výjimečnou mysl.

Vážně nechci hodnotit každou povídku zvlášť, protože každému čtenáři či čtenářce sedne něco jiného, ale musím uznat, že editorky (alespoň podle mého skromného názoru) nešláply s žádnou z povídek vedle. A je jedno, jestli jde o autorky zvučných jmen, nebo dámy, o kterých mnozí z vás doposud neslyšeli.

Já osobně navíc oceňuji fundovaný vhled do problematiky ženského psaní a vydávání antologií. Toho se v doslovu chopila jedna z editorek, Vrantiška Vrbenská. Přesně takové texty totiž rozšiřují nejen mé čtenářské vzdělání.

Medailonky všech autorek i výtvarníků pak považuji za samozřejmou výbavu kvalitní antologie a ani Žena se lvem v tomto ohledu není výjimkou.

K vizuální stránce knihy pak mohu jen podotknout, že nejen pevná vazba a krásná obálka z dílny Jany Maffet Šouflové, ale i tarotově pojaté portréty všech autorek, jejichž autorem je Jaroslav Svoboda, přispívají k mému přesvědčení, že antologie Žena se lvem je výjimečná kniha.

Je zvláštní, že ačkoli v zahraničí jsou ryze ženské antologie běžné (například Alucindas I. a II., Millennial Women či New Women of Wonder), u nás je Žena se lvem svého druhu prvním počinem. O to větší radost můžeme mít, že se tak povedla. Já osobně doufám, že její tři sestřičky, které jí budou brzy následovat, si udrží stejně vysokou kvalitu, jako má právě Žena se lvem.

90%.

Jan Procházka za spolupráci na korekturách děkuji Heleně Jelínkové