Jmenuju se Ozzy – Ozzy Osbourne a Chris Ayers 2011 Nakladatelství Lidové noviny Audioverze – Audiotéka, Bookmedia

jmenuju-se-ozzyBlack Sabbath, (jejichž zpěvákem byl Ozzy v letech 1970 – 1978) mě nějakým způsobem provázejí od dětství. Dodnes si pamatuji, jak jsme si po cestě ze základní školy prozpěvovali „ženský, třeste se. Železnej muž běhá po lese…“ aniž bychom tušili, že zpíváme totálně zprzněnou píseň Iron Man z alba Paranoid.

Na střední škole jsem pak udivoval spolužáka Bělu, který na své odrbané džínsce hrdě nosil „mimo jiné“ i nášivku s obráceným křížem a nápisem Black Sabbath.

V průběhu let na mě Ozzyho jméno vyskočilo z novin ještě několikrát. Jednou v článku o tom, jak na koncertě ukousl hlavu netopýrovi. Pak v souvislosti se soudem, kde byl obviněn z navádění svých fanoušků k sebevraždě.

Naposledy pak v roce 2000, kdy si v rámci reality show The Osbournes nechal nainstalovat televizní kamery do svého domu.

Ovšem k Black Sabbath a jejich hudbě jsem se dostal poměrně nedávno. O to víc jsem si chtěl o nich a o jejich zakládajícím členovi přečíst něco víc, než jen články v novinách.

No a tak se mi dostala do rukou a do uší kniha Jmenuju se Ozzy.

Jako každá správná vzpomínková kniha i I Am Ozzy začíná zpěvákovým dětstvím. Rodák z průmyslového Birminghamu nám hned ze začátku barvitě a bez příkras vylíčí své neradostné dětství. Dál nás provede érou Black Sabbath, svou sólovou kariérou a nevyhne se ani všem svým excesům a průšvihům.

Vzhledem k tomu, že jde o memoáry, nebudu hodnotit obsah knihy. Nicméně věřím, že si při své zpovědi kontroverzní zpěvák na nic nehraje. Upřímnost je vlastně na Ozzyho vzpomínkách to, čeho si na této knize cením nejvíce. Z celé knihy vyzařuje nejen silná sebereflexe, ale především velká pokora.

Knihu jsem (jak jsem již uvedl na začátku recenze) nečetl, ale poslouchal.

Audioknihu načetl Otakar Brousek mladší. Pan Brousek je zkušený narátor (pracoval například na audioknihách Mrtvá šelma či Dveře do léta). Nevím, zda má pan Brousek rád hudbu Black Sabbath, ale jeho hlas k této knize pasuje skvěle. Když líčí (hovorovou řečí, tak jak to Ozzy napsal) zpěvákovy alkoholické a drogové eskapády, budete mu věřit. A když dojde na Osbournova „vyznání hříchů“, nebudete pochybovat o jejich upřímnosti.

Co se zvukové režie týká, nemám vážnějších výhrad. Cinkání kostek ledu ve skleničce a zvuk nalévaného alkoholu uslyšíte pouze na začátku nahrávky a pak již díky bohu zní jen narátorův hlas, přerušený jen na konci kapitol údernými riffy elektrické kytary. Ty jsem nedokázal přiřadit k žádné z písní Ozzyho, či Black Sabbath, ale já nejsem kovaný znalec jejich diskografie.

Zkrátka a dobře tuto knihu jsem si skvěle užil a to nejen pro její obsah, ale také díky skvělému narátorovi.

Ozzy Osbourne už pro mě nikdy nebude jen ten chlápek, co ukousl netopýrovi hlavu.

Audiokniha 90%

Jan Procházka

 

 

Reklamy

Smrt má vůni inkoustu – Vilém Křížek Mystery Press 2017

smrt-ma-vuni-inkoustuKdyž zkoumáte svou vlastní rodinnou historii, může se vám stát, že objevíte ve svém dávném příbuzenstvu opravdu zajímavé osobnosti. Takovou osobou byl rozhodně dědeček překladatele Viléma Křížka Adam. Právě v jeho pozůstalosti Vilém Křížek narazil na stopu pražského soukromého vyšetřovatele Eliáše Sattlera, jehož přítelem a pomocníkem byl Vilémův dědeček.

Píše se rok 1912. Balkánský konflikt dává tušit, že se blíží Velká válka, v pražském Novém německém divadle se chystá premiéra Ariadné z Naxu a za soukromým vyšetřovatelem Eliášem Sattlerem přichází manželka významného průmyslníka Adela Richterová s prosbou, aby našel autora výhružných anonymních dopisů, které začaly chodit jejímu manželovi.

Podivínský vyšetřovatel mladé a krásné ženě vyhoví a velice brzy se on i jeho přítel a pomocník Adam Křížek zapletou do případu, v němž jdou ruku v ruce zakázaná láska, skandál, nenávist i smrt.

Pamatujete si na knihu a film Parfém, příběh vraha? Šlo o příběh mladíka, který měl čich tak dokonalý, že dokázal rozpoznat jakoukoliv vůni. A právě tento dar a touha vytvořit dokonalou voňavku, jej přivedla na dráhu zločinu.<

Eliáš Sattler, český němec či německý Čech, je úplně stejný. Jen stojí na té správné straně zákona.

Sattler oplývá dokonalým čichem a tato jeho schopnost mu pomáhá při vyšetřování. Právě díky svému citlivému nosu dokáže zachytit stopy, které běžný vyšetřovatel ani nezaregistruje. Vůně parfému, inkoustu či papíru ho dokážou přivést na stou vraha stejně dobře, ne li lépe než radu Vacátka stopa škrpálu v blátě.

Takže tu máme „detektiva“ holmesovského střihu, který je zároveň originální a díky několika málo poznámkám o jeho minulosti i dostatečně tajemný.

Případ samotný je poměrně dost zamotaný a udržuje čtenáře v napětí. A ačkoliv tempo vyprávění je záměrně pomalé, udržuje autor čtenáře v permanentním napětí. A to nejen díky několika dějovým zvratům, ale také střídáním prostředí. Ano vyšetřování neprobíhá jen v Praze, ale Sattler s Křížkem se dostanou i do Vídně. Ovšem samotný případ, který je překvapivě civilní a hlavně skvěle těží z autorových znalostí společnosti za Rakousko – Uherska není jedinou devizou této skvělé detektivky.

Tou druhou je skvěle vykreslená dobová atmosféra. Na knize je vidět, jakou si dal s jejím vytvořením autor práci. A nejde jen o dobové názvy ulic či podniků jako jsou restaurace či hotely. Ale především vykreslení tehdejší společnosti, dobových mravů a života. Několik easter eggů a autorův historický exkurz v doslovu jsou sice ne nezbytnou, ale o to milejší třešničkou na vynikajícím dortu, jímž tato historická detektivka bezesporu je.

Jan Procházka 88%

Jaroslav Velinský – Spravedlivá Pistole Mystery Press 2017

pistole-cover„Vytáhnu z kufru mauzera a promažu ho fest, pak vyhledám tě za šera, tak vo pátý, či v šest. Až budeš tančit s frajerem, s tím Vencou co má knír, či s Vitěslavem Majerem si vyjdeš na špacír.“

Autorem písně Čtyři způsoby jak zavraždit milou je známý tramp, písničkář a v neposlední řadě vydavatel a spisovatel Kapitán Kid.

Většina milovníků detektivek ho zná však pod jeho občanským jménem. Ano, Kapitán Kid je Jaroslav Velinský a Jaroslav Velinský je duchovním otcem bezděčného detektiva Oty Finka. Ovšem dříve, než přivedl k životu českého Philipa Marlowa, vybrousil si svůj ostrovtip na Augustinu Velikém, jehož první případ Spravedlivá pistole vyšel poprvé v nakladatelství Dialog. Nyní vychází znovu díky nakladatelství Mystery Press a to včetně doslovu autorova syna Frederika Velinského.

„Nekonečně dlouhý muž se slámovými vlasy pil melancholicky vermut na zastřešené terase restaurace V sadech.“

Augustin Veliký – ale kdo je to vlastně Augustin Veliký? Zdá se mi, že dneska je třeba A.V. poněkud popsat, neboť jeho příběhy začal psát Kapitán Kid již v roce 1969.

Tak tedy. Augustin Veliký je předčasně penzionovaný kriminalista. Předčasně proto, že se znelíbil komunistickému režimu. Proč? Inu to nevíme. Žije v Liberci a to v období těsně po válce. A tak jako jiný rád houbaří, Augustin rád ve volném čase sbírá a řeší případy. Anebo mrtvoly chcete li. Vzhledem k tomu, že se jeho autor, jako mnoho jiných inspiroval u slavného Sherlocka Holmese, tak i Veliký má svého Watsona. Tím je kriminalistův bohémský přítel, malíř Jozífek Smetana. Ženským a zároveň velice nevypočitatelným členem týmu je pak Smetanova bývalá spolužačka, sochařka Gréta Hornová. Jejich inspektorem Lestradem je pak nadporučík VB Dvořák, který si chodí ke svému bývalému nadřízenému pro rady.

Tím ovšem podobnost mezi velkým detektivem z  Londýna a jeho Velkým protějškem z Liberce končí.

Augustinův první případ se točí kolem lesního požáru, postřelené krásky a trampské osady Spravedlivá pistole. Historie je to dost zapeklitá a rozhodně napínavá. A její kořeny sahají do válkou poznamenané nedávné minulosti.

Velinský píše s lehkostí sobě vlastní a jemně ironický humor, jímž jsou nabité dialogy ústřední trojice, vyloudí mnohdy úsměv na rtech. Děj pak plyne pozvolna. Nicméně místy se otře až o lehce hororovou atmosféru. Samozřejmě že dnešního čtenáře můžou zaskočit takové termíny jako Závodní výbor, nebo domovní důvěrník, či snad dnes již neznámá značka cigaret Partizánky. Na druhou stranu lehkost s jakou Velinský celý příběh vypráví je v dnešní době temných případů velice osvěžující.

Sečteno a podtrženo. Nečekejte temnou severskou detektivku s rozpolceným hlavním hrdinou, ani americkou akční jízdu. Spravedlivá pistole je svižná detektivka ve stylu Philla Marlowa okořeněná jemným humorem. Jako bonus si můžete přičíst české reálie. Mínusem pak může být rozvleklé tempo a zbytečně překombinovaná zápletka.

80 %

Jan Procházka

 

 

 

 

Tajná dvojka A+B Zločin mezi dinosaury – Jiří W. Procházka a Klára Smolíková Fragment 2016

zlocin-mezi-dinosauryKláru Smolíkovou nemusíme čtenářům našeho blogu nijak zvlášť představovat. Autorka komisů pro děti (namátkou Na hradě Bradě, Medvídek Lup) a populárně naučných knížek pro mládež (například Řemesla, Jak se staví město, Spolkla mě knihovna) se tentokrát rozhodla zabrousit do detektivního žánru. Ostatně není divu. K detektivkám má díky svému manželovi Jířímu W. Procházkovi blízko. Právě Jiří W. Procházka spolu s paní Smolíkovou před časem napsali skvělou detektivku pro dospělé Mrtvá Šelma.

Nyní tedy Jiří a Klára spojili své síly a napsali svou druhou společnou detektivku. Detektivku pro mládež. Detektivku při jejímž čtení či poslechu budete kulit oči.

Play.

Artur se do města přistěhoval právě dnes. Bára tu naopak bydlí od narození. Artur miluje detektivky a Bára zase ráda luští záhady. Osud tomu chtěl, aby se ti dva potkali ještě dřív, než usednou do lavic ve stejné třídě. Kdy? Hned na začátku knížky. Kde? Při Arturově průzkumu okolí nového bydliště. Přesněji na hranicích zanedbané zahrady a zdánlivě opuštěného domu, po jehož majiteli shodou okolností pátrá právě Bára.

Slovo dalo slovo a mladí detektivové spojili své síly v pátrání po majiteli starého domu.

Artur a Bára se záhy seznamují nejen s tajemným majitelem domu, ale především s jeho psem Šerlokem. Ten zdaleka není jen takový obyčejný voříšek, jak by se na první pohled mohlo zdát. A kůlna v zahradě pana Vé také skrývá mnohá nečekaná tajemství.

Stop.

Když se spojí v autorský tým  nestor české Sci-fi, z jehož pera vzešla taková báječná dobrodružství jako Hvězdní honáci nebo série Ken Wood  a autorka literatury pro mládež, která nemá o šílené nápady nouzi, nemůže z toho vzniknout obyčejná detektivka.

Tady (alespoň podle mě) vstupuje do hry tvůrčí imaginace Jiřího.W. Procházky a jeho skvělé nápady. Protože od teď to není jen obyčejná dětská detektivka, ale regulérní bondovka. (A to myslím jako kompliment).

Play.

Vybaveni super moderní technikou, v tomto případě digitálními kamerami a 3D brýlemi z podzemní dílny pana Vé, se naši mladí agenti vydávají záhy řešit svůj první případ.

Exkurze v nově otevřeném muzeu pravěku (nebo spíš Dinoparku) je nejen skvělou příležitostí vyzkoušet nově nabyté technologie, ale také vypátrat, kdo v době exkurze založil v muzeu požár a odcizil vzácné exponáty.

Stop.

Bára i Artur nejsou žádní suchaři a jejich komentáře rozhodně pobaví kdekterého z jejich vrstevníků. Navíc se moc hezky doplňují a co neumí jeden, to zvládne druhý. Ovšem největší předností téhle knížky není ani tak ústřední dvojice, ale především zápletka a styl vyprávění. Musím říct, že těch 142 stran je nabitých akcí tak, že by se za ni žádné dobrodružství věhlasného 007 nemuselo stydět. Příběh má spád, nádherně odsýpá a čtenář se rozhodně nemá čas nudit. Navíc je každá kapitola ukončena tak, že se prostě nedokážete odtrhnout a obracíte další a další stránky, abyste se dozvěděli, co bude dál. A high-tech udělátka  okouzlí snad každého dnešního kluka.

Každá kapitola je pak doplněna úkolem, který mohou čtenáři vyluštit a splnit. A díky závěrečnému hodnocení si pak ověřit, jak dobrým tajným agentem mohou být.

Vlastně tady vidím jedinou slabinu knihy. Nejde o to, že některé hádanky jsou podle mého soudu moc těžké (věřím, že si jejich obtížnost autoři ověřili na beta čtenářích), ale některé jsou vážně dost nepřehledné a takové rozmotávání kabelů či hledání rozdílů je vážně problém. Viním tím však především kapesní formát knihy a černobílé ilustrace.

Přitom paradoxně kapesní formát velikosti čtečky vnímám jako velké plus (čtenář si knížku může prostě strčit do kapsy kabátu, nebo do aktovky). A ilustrace Viktora Svobody k akčnímu příběhu mladých agentů také pasují perfektně.

Play.

Tajná dvojka A+B také vyšla jako audiokniha.

Musím říct, že bez ohledu, že narátoři byli vybírání bez porady s autory, volba obou hlavních protagonistů dopadla na první dobrou.

Andrea Elsnerová, která propůjčila svůj hlas Báře, je zkrátka skvělá a Kryštof Nohýnek jako Artur nezůstává pozadu. Jiří Dvořák jim pak skvěle sekunduje. Ale největším kladem této audio knihy jsou především skvělé zvukové efekty, které z příběhu spíše než audioknihu dělají rozhlasovou hru, nebo ještě lépe 3D film pro vaše uši.

THE END.

Potitulková scéna:

Artur a Bára opouštějí Divadlo kouzel, kde zdárně vyřešili svůj druhý případ.

Coming soon:

Tajná dvojka A+B Zbloudilá střela

Osobní poznámka recenzenta:

Docela rád vzpomínám na příběhy Emil a detektivové a Emil a tři dvojčata. Detektivky odehrávající se v Německu na počátku třicátých let mě jako desetiletého okouzlily. Stejně tak i Pan Auťák a pražské tajemství a jejich pokračování, které v koncem sedmdesátých let napsal Zbigniew Nienacki.

Myslím si, ale že dnešní technikou ovlivněné páťáky a šesťáky bude Tajná dvojka A+B bavit ještě víc než mě tehdejší detektivky pro mládež tenkrát.

85 %

Jan Procházka

Steve Robinsson – Stopy v krvi Mystery press 2016

stopy-coverPokud si pamatuji správně, Britům v Americké válce za nezávislost rozhodně nikdo nefandil. Jenže v Britských koloniích v Severní Americe žilo i hodně obyčejných lidí, kteří byli oddáni králi a koruně. K nim se řadila také rodina Fairbornových, jež se rozhodla vrátit zpět do náruče Albionu.

Pojem genealogie zná díky Hájíčkovu Selskému baroku téměř každý český čtenář. Ti ostatní buď četli článek Míly Lince v Pevnosti, nebo si sami sestavili životopisný strom svého rodu, případně (ti movitější) si na to zjednali profesionálního genealoga.

A pokud byste žili v U.S.A., mohl by vám s tím pomoci Jefferson Tate. Ačkoli má ve vlastní minulosti bílá místa o velikosti předkolumbovské Ameriky, zůstává Tate profesionálem, který je schopen pro dokončení zakázky udělat téměř cokoliv. I kdyby to byl jen „zatracený dárek k narozeninám!“ klientovy manželky.

 

Každý slavný historik či archeolog trpěl nějakou fobií. Indiana Jones se v noci budil hrůzou při pomyšlení na hady, Robert Langdon měl zase hrůzu z uzavřených prostor, Lara Croft… No dobře, Lara Croft se nebála ničeho. Každopádně Jefferson Tate se bojí létat. Jenže profesionální čest je pro našeho hrdinu víc, než jakákoliv noční můra, a tak se vydává přes Atlantik do Anglie, konkrétně do Cornwallu, kde stopa po rodině Fairbornových zdánlivě mizí.

Vyprávění přeskakuje mezi současností a událostmi kolem hlavního hrdiny, a historickou částí, která popisuje cestu rodiny Fairbornových. Proto má první třetina knihy zřetelně pomalejší tempo.

Ovšem po té, kdy se Tate dokodrcá do sice malebného, ale velice divokého Cornwallu se ráz vyprávění dost změní a čtenář bude takřka bez dechu sledovat hrdinovo hledání dávných stop, postupné rozplétání rodinných přediv a odhalování kostlivců ve skříních. Ve finále pak dojde i na solidní dávku akce s téměř thrillerovou atmosférou, takže Jeffersonovi prostě věříte, když zoufale křičí. „Co to tu vyvádím? Proboha, jsem genealog!“

Zkrátka a dobře, Stopy v krvi jsou solidně vystavěný a originální detektivní thriller se zajímavou zápletkou. Přesto v ní vnímavější čtenář zachytí (i když není nijak hloupá) několik nepěkných nelogičností.

Jefferson Tate sice nenosí fedoru, neohání se bičem a nehonosí se mírami 87 – 61 – 69, přesto je svým způsobem neodolatelně zábavný. A pokud vám stačí i skromnější tajemství, než jsou Kristova krev, Longinovo kopí, Archa úmluvy či spiknutí Iluminátů, užijete si Stopy v krvi stejně jako já.

A nezabrání vám v tom, ani elektricky modrá Mazda, která se jako démon z mlhy vynořuje v mírně kostrbatém překladu Kateřiny Niklové.

Naopak trochu zamrzí absence genealogického stromu Fairbornových a třeba i jen jednoduchá mapka vesnice a jejího okolí, v nichž se Jeffersonovo pátrání odehrává.

Steve Robinson mi trochu připomíná Bena Aaronovitche, jehož Řeky Londýna také trpěly jistou nevyvážeností tempa, ale díl od dílu se zlepšoval. A vzhledem k tomu, že série Jefferson Tate čítá již pět dílů a ve své domovině se stala bestsellerem, věřím, že až se k ní časem vrátím, jistě nebudu zklamán.

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

 

Klára Smolíková – Spolkla mě knihovna Fragment 2017

knihovny_obalkaMě knihovna rozhodně naštěstí nespolkla. (Ostatně to bych pro vás nemohl teď psát tuto recenzi.)

Spolkla však malého čtenáře Davida a navíc v nejméně vhodnou chvíli. David totiž dostal od maminky za úkol udělat si pořádek v knihovně, jinak bude vyhlášen STOP STAV. „Žádné další knihy se kupovat nebudou.“ Jenže si za to mohl chlapec milý sám, když po celém dni proleženém v knihách na poslední chvíli cpal do knihovny svazky hlava nehlava, knihovna se naštvala a nebohého čtenáře spolkla i s jeho kocourem Koniášem. Anebo za to možná mohlo nedopatřením vyřčené kouzlo. Kdo ví? Možná Klára Smolíková a ilustrátor Vojtěch Šeda, jehož krásné a vtipné ilustrace knihu provázejí na každé stránce.

„Hernajs dudy, oh my God.“

Právě tak začíná dobrodružná výprava malého Davida (a s ním i čtenáře) do knižní historie. A aby se v ní David ani čtenář neztratili, jako blahé paměti Vilém z Baskervillu v klášterní knihovně, pomohou jim odborní průvodci na slovo vzatí, Pán spisů egyptský bůh Thovt a bůh čínských knihovníků Wen-Čchang Wang.

David se na své pouti po historii knihoven a knih prožene nejen starověkými říšemi (Egypt, Mezopotámie, Řecko a Řím), ale dostane se samozřejmě i do Číny plné středověkých klášterů, či do knihtiskařské dílny. A jestli se vrátí domů živ a zdráv? No, to ví jen Pán svitků bůh Thovt.

Klára Smolíková má ke knihovnám a ke knihovnictví blízko. (Ostatně není náhodou, že deset let učila na střední knihovnické škole.) A jako zkušená autorka řady metodických materiálů a učebnic ví, že příběh (byť sebelepší) není všechno. Takže svou knihu pojala nejen jako dobrodružné vyprávění, ale především jako stručný a zábavný přehled knižní historie, která sahá až k počátkům civilizace. Tomu napomáhají nejen informace skryté v příběhu, ale především tabulky, ve kterých se děti ve stručnosti dozví co je to například klínové písmo či hedvábí a ještě mnohem více.

Autorka má také vřelý vztah ke komiksu (sama psala scénáře k takovým bestselerům jako Na hradě Bradě či Viktorka a její vesmírná dobrodružství), a proto je komiks zastoupen i v její nejnovější knize. V tomto případě však nejde o příběh, nýbrž o stručné představení historických knihoven. Na několika málo panelech, jimž vždy jako průvodce dominuje patřičná významná osobnost, se malý čtenář ve stručnosti dozví o té či oné knihovně to nejpodstatnější.

Vojtěch Šeda se svého úkolu zhostil na výbornou a ilustrace jsou nejen vtipné a hezké na pohled, ale především věrně vystihují atmosféru a dění v těch nejslavnějších knihovnách celé historie.

Kniha je určena čtenářům od osmi let. Ale i když Davidovo a Koniášovo dobrodružství, které čítá necelých 70 stran, zhltnou za dva večery, budou se ke knize vracet i později. Protože informace, které jsou v ní ukryty, se jim budou hodit i na druhém stupni základní školy. A nesejde na tom, jestli budou chtít být jednou knihovníky jako David, nebo ne.

Hanča zatím nehodnotí, ale já dávám pět hvězdiček z pěti. Jan Procházka.

 

 

 

Petr Heteša – Nezkoušej na mě zapomenout – Brokilon 2017

hetsesa--nezkousej--zapomenoutPřichází hrdina:

Detektiv Stowall je tak trochu bad boy. Jeho nejlepším společníkem je panák Jacka Danielse, nad hlavou se mu věčně vznáší kouř z Camelek a nepohrdne ani lajničkou kosu, zvlášť pokud ji může sjet z poprsí kozaté striptérky. S takovouhle by se v horním městě se zlou potázal. Ale Stowall naštěstí patří ke kriminálce v Chincoteague. To jméno museli vymyslet nějací zákeřní prevíti z horního Města, aby znepříjemnili obyvatelům Chinca život. Proč? Protože „Chinco je totiž lidmi z Města bráno jako výjimečná lokalita, vykloubená mimo tento svět, snad i v jiné dimenzi. Lokalita se zastydlými hippies, s pomatenci, kteří se brání přirozenému technologickému vývoji, se zelenými šílenci snícími o návratu k přírodě… A v neposlední řadě vnímané jako největší logistické centrum distribuce drog na východním pobřeží.“ Zkrátka taková Havana zkřížená s permanentním Woodstockem. To je Chinco, největší světový squat, obývaný sto šedesáti tisíci lidmi, kteří se nehodlají smířit s tím, co představuje Město. To zahrnuje bývalý Washington, Baltimore, Filadelfii a New York. A je narváno kamerami, čidly, senzory pohybu, alkoholu, kouře cigaret…

Teď už víte, proč je Stowall členem kriminálky v Chincu, a ne ve Městě.

Přichází zápletka:

„Bylo to sado-maso jako z levného béčkového filmu. Chlap byl nahý a visel za ruce na ocelovém laně dva metry nad zemí. Pod mrtvým tělem byl nakreslený nepravidelný zametený obrazec z lineárních čar a rozmístěná skoro dvacítka černých svící.“

Zdá se, že v Chincu začíná řádit jakási agresivní satanistická sekta a Stowall se pouští do pátrání, při kterém neváhá spojit síly s místní čarodějnicí, či prodavačkou magických artefaktů. Nešťastnému detektivovi navíc komplikuje život nejen velice agilní novinářka z místního plátku, ale především kolega z NSA, tedy kolega z horního Města. A mrtvol přibývá a nejsou to mrtvoly lecjakých nýmandů…

Petr Heteša nám ve svém novém samostatném románu přináší akční příběh s detektivní zápletkou, kterému nechybí sympatický hrdina, jenž nemá pro ostrou hlášku daleko. Navíc je Chinco opravdu pestrým hřištěm a ani zápletka není tak tuctová, jak by se z počátku mohlo zdát.

Kniha odsýpá svižně, o zvraty není nouze a hrdinovi prostě musíte fandit. Potud všechno v pořádku.

Jedinou vadou na kráse je podle mého názoru to, že autor není kovaný detektivkář, a tak nedrží čtenáře v napětí až do úplného konce. Já jsem pochopil, na rozdíl od hlavního hrdiny, kdo za vraždami stojí už zhruba v polovině knihy.

Ovšem to je asi jediné, co mohu knize Nezkoušej na mě zapomenout vytknout.

Fanoušci urban fantasy a detektivek z netradičního prostředí budou jistě s novinkou ze stáje nakladatelství Brokilon spokojeni. Fanoušci Petra Heteši si k hodnocení mohou s klidem přihodit deset procent a po přečtení čekat další rok na nový autorův román.

90%

 

S. Craig Zahler – Špinavý kšefty na North Garson Street – Mystery Press 2017

Detektiv Bettinger je slušný, hodný chlap a milující otec a manžel, který doufá, že už to v té své prosluněné Arizoně nějak doklepe do důchodu.

Jenže ouha. Když někdo po konzultaci s vámi spáchá sebevraždu (a navíc je to příbuzný místního politika), nezbývá vám moc šancí, jak se vyhnout vyhazovu a dožít se vysněného důchodu.

Proto se Bettinger musí i s celou rodinou přestěhovat do mrazivé Missoury, kde má posílit místní policejní sbor města Victory.

A to rozhodně není žádné vítězství. Victory je pravděpodobně nejchladnějším místem v Americe, ale zároveň také městem se snad největší kriminalitou ve státech.

Hned po nástupu je Bettingerovi přidělen kolega Williams. Policajt s problematickou minulostí a zřejmě ne moc rovný chlap. Zároveň se spolu pouští do vyšetřování prvního případu.

Ale ještě dřív, než se dva parťáci z donucení pustí do pořádného vyšetřování, dožene Williamse jeho temná minulost a ve městě, kde je tak „zkurvená zima“, že i holubi tam páchají sebevraždu, vypukne teror, kterému se musí postavit nejen detektiv Bettinger a jeho parťák, ale i celý policejní sbor.

Autorem kriminálního thrilleru Špinavý kšefty na North Garson Street je scénárista a režisér S. Craig Zahler. Kdo viděl jeho western Bone Tomahawk tuší, co může od špinavých kšeftů čekat.

Už předehra nám dává díky pohledu do minulosti Victory nahlédnout do toho nejhnusnějšího marastu, kterého je tohle město plné.

Pak nás autor sice ukolébá vlastně docela vtipným seznámením s hlavním hrdinou, které jako by bylo jednou z epizod seriálu Fargo.

dirtyAle s příchodem Bettingera do Victory už začíná budovat tu správně depresivní atmosféru zdevastovaného a zločinem prolezlého hnízda. Přesto i tato část příběhu klame tělem a je navlečená do cárů kabátu s cedulkou detektivka.

Jenže ani tahle epizoda není moc dlouhá a Zahler vhodí svého detektiva do toho nejhoršího hnusu a vymáchá ho v něm tak důkladně, že nezůstane jedno oko suché. Drogový dealer, kterého před časem nový Bettingerův parťák a jeho kolegové dostali na invalidní vozík, totiž ví, že pomsta chutná nejlépe za studena. A blizard se blíží.

Zahler napsal knihu, která je nekompromisně drsná, krvavá a krutá. Celé město Victory je vylíčeno tak barvitě, že v duchu vidíte všechnu jeho špínu a tísnivost. Akce je brutální až na samou mez únosnosti a některé situace se blíží hororu. To vše vynikne ještě více, když autor nechá čtenáře nahlédnout do Bettingerova soukromí. Detektivova rodina je totiž láskou prosluněným opakem depresivní atmosféry města. Temný příběh také občas odlehčí ironické a suché komentáře detektiva a jeho parťáků. Ale to vše jsou jen neutěšené sluneční paprsky na šedivé zimní obloze.

Špinavé kšefty rozhodně nejsou klasická detektivka. Dokonce si myslím, že zdaleka nejsou pro každého. Knihu si užijí spíš ti, kterým přišla Lisbeth Sallanderová málo drsná, nebo ti, kteří mají rádi filmy, jako je  Útok na 13. okrsek, nebo filmy jako je Red Jimmyho Ketchuma.

Ovšem v rámci škatulky krimi thriller překvapení roku.

Jsem zvědav co z toho Warner Bros udělají.

95%

 

 

 

 

Zbyněk Kučera Holub – Kostičkova dobrodružství v Kočkomoří Mytago 2017

kockomoriŽe Zbyněk Kučera Holub umí napsat nejen moduly pro RPG hry, ale také čtivý dobrodružný příběh pro děti, nás už před časem přesvědčil svou knihou Příběhy čajových skřítků, které měly u nás na Kurwa czytaj moc pěkné hodnocení a jediné, na co jsme si stěžovali, byly ilustrace.

Nyní nás tedy autor znovu zve na plavbu za dobrodružstvím. A to doslova a do písmene.

Kocourek Kostička žije celkem spokojený život se svými páníčky v malé chaloupce u lesa. Jen se mu trochu stýská. Před časem ho totiž opustil jeho věrný kamarád Flekáč, a to je Kostičkovi trochu líto. Inu, to se občas kočičkám stává, že se zatoulají.

Když však na zahradě pod Kostičkovými okny přistane zvláštní pták s důležitou zprávou pro malého kocourka, všechno se rázem změní a Kostička se vydává na cestu. Kam? Přeci do Kočkomoří, najít a vysvobodit svého kamaráda Flekáče, kterého očarovala kočičí královna.

Cesta netrvá ani moc dlouho a Kostička se nalodí na loď jménem Micka, které velí pirátská kapitánka Brunnhilda.

Zda posádka Micky, kterou kromě Brundičky tvoří starý, jednooký kocour a zkušený kormidelník Pirát, kartograf, vědec a králík Mrkvoslav a posel, plavčík a letecký průzkumník papoušek Riči, na své dobrodružné cestě Kočkomořím najde a zachrání zajatého Flekáčka, to už musíte zjistit sami.

Já jen dodám, že čičipiráti v čele s Brundičkou na své cestě potkají nejen mořské panny, mořského psa, ale dokonce i Pána a vládce všech moří. Navíc zažijí krutou bouři a situace, kdy jim půjde o všech devět kočičích životů.

Rodičům ještě prozradím, že autor do příběhu moc hezky zapracoval všechny možné vlastnosti, jež kočky mají a které za své letité soužití s nimi odpozoroval.

Také musím říci, že černobílé ilustrace, jež dávají vzpomenout na starého dobrého Medvídka Pú, jsou opravdu moc hezké a k příběhu pasují jako vlajka se zkříženými hnáty k pirátskému škuneru. Roman Kýbus je zkrátka machr a bez jeho obrázků by Kostičkova dobrodružství v Kočkomoří rozhodně nebyla úplná.

Čtení jsme si s dcerou moc užili a už teď víme, že se ke Kostičkovi a jeho posádce nejméně jednou ještě vrátíme.

Jan a Hanča Procházkovi

Hanča dává pět hvězdiček z pěti.

 

 

 

 

 

 

Medvěd Wrr: Po přečtení zavřít! Michal Široký, Jaromír Štejnar Pandemic 2017

Poštovní holub Pipp je svědomitější, než většina zaměstnanců českých pošt, a tak není divu, že když v koutě pošty objeví nedoručený balíček na skoro nečitelnou adresu, nezaváhá ani na vteřinku a vydá se ho ihned pwrrředat právoplatnému adresátovi.

Jenže sílící sněhová bouře zažene nebohého pošťáka do podkroví starého domu a on se tam ukryje, aniž by zazvonil byť jen dvakrát.

Zmožený holub usnul a teprve teď nastává to pravé dobrodružství. Proč? Protože na scénu přichází neohrožený, odvážný, zvídavý Medvěd Wrr. Právě on byl totiž tím, kdo se ukrýval v balíčku a právě on je tím hlavním hrdinou, který se po vzoru Indiana Jonese, Larry Croft a Karlíka vrhne do průzkumu tajemné továrny, ve které vznikají knihy a to nejen knihy obyčejné, ale knihy, jež vás dokážou vtáhnout do příběhu lépe, než jakýkoliv 3D film…

Medvěd Wrr je v první řadě krásná knížka. Velké, celostránkové ilustrace v pastelových barvách jistě okouzlí každého kluka či holčičku. Mnohé z nich by ve formě plakátů klidně mohly zdobit zdi dětských pokojíčků.

Velký font jde také vstříc malým čtenářům, kteří si knihu mohou číst sami.

A příběh malého medvěda bojujícího s partou desperátů, kteří utekli ze stránek dobrodružného románu, je vlastně také docela napínavý.

Jenže je strašně krátký, čítá pouze necelých 50 stran. Někdy se děj dokonce posouvá jen pomocí ilustrací, takže připomíná barevný videoklip. Přitom potenciál by tu byl. Těch součástek, které banda pirátů v čele s kapitánem Crabsonem musí ukrást, by mohlo být přeci jen daleko víc. Ostatně samotné obrázky naznačují, že fantazie autorů nezná meze a o pestrá prostředí by nebyla nouze. A také ilustrátor zvládá svou práci natolik bravurně, že by jistě dokázal do knihy vpašovat několik stránek s úkoly, které by čtenář musel splnit, aby pomohl Medvědovi Wrr postoupit v příběhu dál.

Takže abychom se dobrali nějakého závěru.

Medvěd Wrr: Po přečtení zavřít! je krásná kniha plná opravdu pěkných ilustrací, se zajímavým, nicméně trestuhodně krátkým příběhem, která ani za mák nevyužila svůj potenciál. Někomu to může stačit, ale naše Hanča hodnotí tři hvězdičky z pěti.

Jan a Hanička Procházkovi