Rusko – vagon třetí třídy – Natalja Ključareva – Eroika 2014

rusko-vagonTahle kniha je poměrně tenká a subtilní. Pouhých 135 stran. Já ji  měl přelouskanou během jednoho víkendu a to jsem během něho dělal i spoustu jiného než jen čtení. Musím konstatovat, že na tom mělo i podstatný podíl to, že ta kniha se opravdu dobře čte a stránky pod očima čtenáře opravdu ubíhají stejně rychle jako pražce kolejí ruské železnice.
— Kniha je takovou pestrobarevnou koláží na téma Rusko, konkrétně Rusko někdy před nástupem Putina. Ale to není zas tak důležité, protože v Rusku se toho moc neděje a většina země žije v podivném šedém bezčasí. A to zejména mimo největší města.
— Kniha je složena z mnoha drobných příhod lidských příběhů, které se točí kolem křehkého hlavního hrdiny Nikity a jeho lásky, bláznivé a lehkomyslné anarchistky Jáji a v závěru knihy se trošku osudy některých postav protnou v mírně optimistickém finále. Bohužel, realita byla  byla spíše opačná a zářná budoucnost se opět nekoná.
— Děj je silně prošpikován narážkami jak na různé postavy ruské historie a literatury (hodně jich běžný čtenář ani nepobere), tak na různé spisovatele a hudebníky z okolního světa. I když je život v Rusku pro obyčejného Rusa velice těžký a pro život na periferii (jak zeměpisné, tak sociální) to platí dvojnásob, je  kniha plná vtipu a ironie.
— Když jsem viděl, jak Nikita všude hledá pravé Rusko, tak jsem  si vzpomněl na jednoho svého známého, který je u nás ve městě takovou známou figurkou. Byl to velice chytrý, příjemný, sečtělý a komunikativní chlápek. pak mu nějaká ženský zlomila srdce a od té doby je v téměř monogamní vztah s tvrdým alkoholem .  Dříve byl ve svých opicích vtipný, veselý a předčítal ze svých básní nebo zpíval hity od Beatles. Dnes už si ty svoje rumy vyžaduje hodně agresívně a  má červenou i tam, kde ho dříve z přátelství tolerovali. Dost mi to připomíná Rusko. Jo, mimochodem ten chlápek o kterým jsem mluvil, má ruské kořeny.
— Nicméně abych se nezakecal a nějak to zakončil.  Ač kniha v originále vyšla už před deseti lety, tak je stále zajímavá a čte se opravdu dobře. Pokud nemáte problémy s trošku alternativnější literaturou, pak by vás tato útlá knížka mohla bavit. J8 bych jej ocenil čtyřmi hvězdičkami z pěti.

Reklamy

Hel 3 – Jarosław Grzędowicz – Fabryka Słów 2017

hel-3Tak jsem vám takhle po několika dosti náročných románech dostal chuť si přečíst nějaký ten „brak“ a protože mne zaujala obálka, tak jsem sáhl po nejnovějším románu polského spisovatele Jarosława Grzędowicze. Čeští fanoušci jej budou možná znát jako autora ságy Pán ledové zahrady, což je taková akční crossover sci-fi a fantasy a znalci možná ví, že jeho manželka Maja Lidia Kossakowska také píše sci-fi a naši čtenáři asi nejspíše budou znát její román Rozsévač větru z roku 2008. Mimochodem jde o stejný mix jako píše manžel. Ten ale ve svých románech nemá tolik bišonků. : )
— Myslím si, že Hel³ by se mohl líbit všem sci-fi fanům, kterým se líbil Marťan. Také je zde děj podán hodně věrohodně, dosti se zde operuje s vědeckými poznatky a technickými detaily a děj se také odehrává v blízké (velmi blízké) budoucnosti. Jen ten příběh je více akční a celkově více temný a místy i sociálně kritický. Pokud je Marťan takový startrekovsky optimistický až budovatelský, tak Hel³ je predátorsky špinavý až do postapo nálady.
— Děj by se dal rozdělit do tří částí. První se odehrává na Zemi, ve druhé části se hrdina připravuje na svou cestu na Měsíc a závěrečná část se odehrává komplet na měsíci. V prostřední části se toho děje asi nejméně ale i tak se čte dobře a tvoří logické propojení mezi dalšími dvěma částmi příběhu.
— Na začátku příběhu se setkáme s hlavním hrdinou, který má přezdívku Focus a to proto, že se živí prodejem svých nahrávek v aukcích, pořádaných v něčem, co je nástupcem našeho internetu. Poté co natočí hodně složitým způsobem večírek elit v nejpřísněji střeženém hotelu na světě (pojídání mozků ještě žijících opic asi leckoho trochu znechutí) začíná mu hořet země pod nohama a z výslechu po kterém má zůstat rozpuštěn v obrovské železné vaně s kyselinou, jej zachrání četa neznámých zabijáků.
— A tak se z pekla v podání nigerijské mafie dostane do ráje představované luxusním hotelem někde hluboko v Rumunsku. Když se oklepe jak fyzicky, pak psychicky nabídne mu tajemný Šaman, který mimochodem financoval jak jeho vysvobození, tak jeho luxusní dovolenou, možnost zdokumentovat událost, která změní běh dějin. Tento výstřední milionář chce totiž těžit na Měsíci zázračný prvek Hel³, který dodá stagnující ekonomice tolik potřebnou energii. Jen je jasné, že po tomto svatém grálu modeního průmyslu půjdou všechny vlády a mocní hráči a proto vše musí být přísně tajné.
— Náš hrdina tedy absolvuje výcvik jak čistě astronautický, tak vojenský aby nebyl pro zbytek posádky, která se povětšinou  sestává z ostřílených profesionálních vojáků zátěží.
V závěru výcviku se ale začnou dít nepříjemná překvapení a tak je start na Měsíc urychlen a výprava je napadena také během startu ze Země.
— I na samotném Měsíci mají svou základnu všichni klíčoví hráči od Novosovětů po islamistickou Sunnu. A také zde se po pár prvních dnech relativního klidu začne situace vyhrocovat až vrcholí v závěrečné epické bitvě.
— Knihu bych rozhodně doporučil jako mírně nadprůměrné dílko v své kategorii, které se dobře čte a má slušný drive. Jako plusy bych vypíchl jak šikovné zapojení různých populárních spikleneckých teorií, tak vtipné odkazy na dnešní dobu jako je například to, že vládce Novosovětské říše má titul Putin druhý. Naopak některým čtenářům by mohlo vadit, jak léčení té hostiny o které píši výše, tak že jedna z postav posádky kosmické lodi hodně míchá do rodné řeči angličtinu (ale je to realistické) a to, že dost často má čtenář dojem jako by četl první díl rozsáhlé série a ne samostatný  román.

Běguni – Olga Tokarczuk – Host 2008

beguniU této knihy mne už v době vydání zaujala povedená obálka od Martina Peciny ale až nyní, když jsem se k přečtení knihy dostal jsem zjistil, že původní obálka je možná o vlásek lepší a překonat MP rozhodně není žádná snadná věc. Musím přiznat, že jsem si rád po dlouhé době přečetl něco v češtině. Bylo to příjemná změna.  : )
— A jak mi to poslední dobou, tak nějak vychází, tak tato skvělá kniha, za kterou autorka dostala v roce 2008 cenu Nike ( a to jak hlavní cenu odborné poroty, tak cenu čtenářů), opět nemá víceméně děj. Tedy  nějaký ucelený děj který by se táhl celou knihou. Autorka namísto toho nechá čtenáře se unášet proudem krátkých i delších příběhů a drobných zamyšlení, ze všech koutů světa i ze všech časových období moderních dějin a je na čtenáři, aby buď tuto hru přijal a nebo knihu zavrhl.
— Nicméně příběhy a úvahy, které v knize najdeme mají několik styčných bodů. jedním je cestování a to převážně takové to postmoderní cestování s batůžkem a pár dolary v kapse. Hodně se zde také řeší  tělo a jeho smrtelnost a dočasnost. A to včetně několika volně se proplétajících se příběhů točících se kolem pitev a zejména preparátů, tedy různých lidských orgánů naložených ve sklenicích se speciálními roztoky.
— Pokud vám nevadí číst vážnější a experimentálnější knihy, pak by vám Běguni mohli sednout. Díky tomu, že většina kapitol se pohybuje v rozsahu kolem jedné, dvou stran tak se kniha čte hodně rychle a také od ní můžete odbíhat a nic se nestane. Ale i delší kapitoly se čtou příjemně a nemusíte se bát nějakých přehnaných uměleckých experimentů. Neobvyklý je jen formát vyprávění ale jazyk knihy je sice košatý a barvitý ale naprosto civilní a srozumitelný. Nudy se bát rozhodně nemusíte.
— Jak bájný Úroboros bych se ještě vrátil k grafickému zpracování knihy. Příjemným zpestřením četby je několik reprodukcí historických map různě rozesetých v knize a musím konstatovat, že to jak Martin Pecina „namapoval“ plán londýnského metra na mapu světa dost přiléhavě odkazuje k stylu, jakým autorka v této knize pojala vyprávění. Vtipným detailem je i zopakování přestupních stanic z plánu metra z přebalu na obálce knihy. Host prostě umí krásné a typografické knihy a vždy uměl.
— A závěrečný verdikt? Pokud vám nevadí dospělé knihy a obejdete se bez příběhu jako sjednocujícího prvku celé knihy, pak mohu s klidným svědomím Běguny doporučit a myslím, že si jejich čtení užijete stejně, jako jsem si při čtení užíval já. Jo a mimochodem, název knihy Běguni je odvozen od ruské sekty, jejíž vyznavači věřili, že člověka, který se zastaví na cestě i na malý okamžik hned začnou pokoušet zlé síly a proto jediný způsob, jak se ubránit nástrahám ďábla je být neustále v pohybu.  Protože i Cílek je někdy cesta.

Steve Robinsson – Stopy v krvi Mystery press 2016

stopy-coverPokud si pamatuji správně, Britům v Americké válce za nezávislost rozhodně nikdo nefandil. Jenže v Britských koloniích v Severní Americe žilo i hodně obyčejných lidí, kteří byli oddáni králi a koruně. K nim se řadila také rodina Fairbornových, jež se rozhodla vrátit zpět do náruče Albionu.

Pojem genealogie zná díky Hájíčkovu Selskému baroku téměř každý český čtenář. Ti ostatní buď četli článek Míly Lince v Pevnosti, nebo si sami sestavili životopisný strom svého rodu, případně (ti movitější) si na to zjednali profesionálního genealoga.

A pokud byste žili v U.S.A., mohl by vám s tím pomoci Jefferson Tate. Ačkoli má ve vlastní minulosti bílá místa o velikosti předkolumbovské Ameriky, zůstává Tate profesionálem, který je schopen pro dokončení zakázky udělat téměř cokoliv. I kdyby to byl jen „zatracený dárek k narozeninám!“ klientovy manželky.

 

Každý slavný historik či archeolog trpěl nějakou fobií. Indiana Jones se v noci budil hrůzou při pomyšlení na hady, Robert Langdon měl zase hrůzu z uzavřených prostor, Lara Croft… No dobře, Lara Croft se nebála ničeho. Každopádně Jefferson Tate se bojí létat. Jenže profesionální čest je pro našeho hrdinu víc, než jakákoliv noční můra, a tak se vydává přes Atlantik do Anglie, konkrétně do Cornwallu, kde stopa po rodině Fairbornových zdánlivě mizí.

Vyprávění přeskakuje mezi současností a událostmi kolem hlavního hrdiny, a historickou částí, která popisuje cestu rodiny Fairbornových. Proto má první třetina knihy zřetelně pomalejší tempo.

Ovšem po té, kdy se Tate dokodrcá do sice malebného, ale velice divokého Cornwallu se ráz vyprávění dost změní a čtenář bude takřka bez dechu sledovat hrdinovo hledání dávných stop, postupné rozplétání rodinných přediv a odhalování kostlivců ve skříních. Ve finále pak dojde i na solidní dávku akce s téměř thrillerovou atmosférou, takže Jeffersonovi prostě věříte, když zoufale křičí. „Co to tu vyvádím? Proboha, jsem genealog!“

Zkrátka a dobře, Stopy v krvi jsou solidně vystavěný a originální detektivní thriller se zajímavou zápletkou. Přesto v ní vnímavější čtenář zachytí (i když není nijak hloupá) několik nepěkných nelogičností.

Jefferson Tate sice nenosí fedoru, neohání se bičem a nehonosí se mírami 87 – 61 – 69, přesto je svým způsobem neodolatelně zábavný. A pokud vám stačí i skromnější tajemství, než jsou Kristova krev, Longinovo kopí, Archa úmluvy či spiknutí Iluminátů, užijete si Stopy v krvi stejně jako já.

A nezabrání vám v tom, ani elektricky modrá Mazda, která se jako démon z mlhy vynořuje v mírně kostrbatém překladu Kateřiny Niklové.

Naopak trochu zamrzí absence genealogického stromu Fairbornových a třeba i jen jednoduchá mapka vesnice a jejího okolí, v nichž se Jeffersonovo pátrání odehrává.

Steve Robinson mi trochu připomíná Bena Aaronovitche, jehož Řeky Londýna také trpěly jistou nevyvážeností tempa, ale díl od dílu se zlepšoval. A vzhledem k tomu, že série Jefferson Tate čítá již pět dílů a ve své domovině se stala bestsellerem, věřím, že až se k ní časem vrátím, jistě nebudu zklamán.

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

 

Klára Smolíková – Spolkla mě knihovna Fragment 2017

knihovny_obalkaMě knihovna rozhodně naštěstí nespolkla. (Ostatně to bych pro vás nemohl teď psát tuto recenzi.)

Spolkla však malého čtenáře Davida a navíc v nejméně vhodnou chvíli. David totiž dostal od maminky za úkol udělat si pořádek v knihovně, jinak bude vyhlášen STOP STAV. „Žádné další knihy se kupovat nebudou.“ Jenže si za to mohl chlapec milý sám, když po celém dni proleženém v knihách na poslední chvíli cpal do knihovny svazky hlava nehlava, knihovna se naštvala a nebohého čtenáře spolkla i s jeho kocourem Koniášem. Anebo za to možná mohlo nedopatřením vyřčené kouzlo. Kdo ví? Možná Klára Smolíková a ilustrátor Vojtěch Šeda, jehož krásné a vtipné ilustrace knihu provázejí na každé stránce.

„Hernajs dudy, oh my God.“

Právě tak začíná dobrodružná výprava malého Davida (a s ním i čtenáře) do knižní historie. A aby se v ní David ani čtenář neztratili, jako blahé paměti Vilém z Baskervillu v klášterní knihovně, pomohou jim odborní průvodci na slovo vzatí, Pán spisů egyptský bůh Thovt a bůh čínských knihovníků Wen-Čchang Wang.

David se na své pouti po historii knihoven a knih prožene nejen starověkými říšemi (Egypt, Mezopotámie, Řecko a Řím), ale dostane se samozřejmě i do Číny plné středověkých klášterů, či do knihtiskařské dílny. A jestli se vrátí domů živ a zdráv? No, to ví jen Pán svitků bůh Thovt.

Klára Smolíková má ke knihovnám a ke knihovnictví blízko. (Ostatně není náhodou, že deset let učila na střední knihovnické škole.) A jako zkušená autorka řady metodických materiálů a učebnic ví, že příběh (byť sebelepší) není všechno. Takže svou knihu pojala nejen jako dobrodružné vyprávění, ale především jako stručný a zábavný přehled knižní historie, která sahá až k počátkům civilizace. Tomu napomáhají nejen informace skryté v příběhu, ale především tabulky, ve kterých se děti ve stručnosti dozví co je to například klínové písmo či hedvábí a ještě mnohem více.

Autorka má také vřelý vztah ke komiksu (sama psala scénáře k takovým bestselerům jako Na hradě Bradě či Viktorka a její vesmírná dobrodružství), a proto je komiks zastoupen i v její nejnovější knize. V tomto případě však nejde o příběh, nýbrž o stručné představení historických knihoven. Na několika málo panelech, jimž vždy jako průvodce dominuje patřičná významná osobnost, se malý čtenář ve stručnosti dozví o té či oné knihovně to nejpodstatnější.

Vojtěch Šeda se svého úkolu zhostil na výbornou a ilustrace jsou nejen vtipné a hezké na pohled, ale především věrně vystihují atmosféru a dění v těch nejslavnějších knihovnách celé historie.

Kniha je určena čtenářům od osmi let. Ale i když Davidovo a Koniášovo dobrodružství, které čítá necelých 70 stran, zhltnou za dva večery, budou se ke knize vracet i později. Protože informace, které jsou v ní ukryty, se jim budou hodit i na druhém stupni základní školy. A nesejde na tom, jestli budou chtít být jednou knihovníky jako David, nebo ne.

Hanča zatím nehodnotí, ale já dávám pět hvězdiček z pěti. Jan Procházka.

 

 

 

Ganbare! Workshopy smrti – Katarzyna Boni – Absynt 2017

ganbare-czNedávno jsem se zde rozplýval nad originální, tedy polskou verzí této knihy. Nebudu si tedy hrát na Konstantina a Metoděje a nosit sovy do Atén, takže pokud chcete vědět o čem je kniha, tak si přečtěte recenzi na originální vydání od nakladatelství Agora. V tomto článku bych se chtěl věnovat rozdílům mezi českým a polským vydáním a během toho pět chválu na vydavatelství Absynt. : )
— Takže čím se tyto dvě vydání liší, kromě jazyka ve kterém jsou napsány? určitě první co vás praští do očí je to, že české vydání je podstatně menší. Originál je víceméně formátu A4 a česká verze je spíš A5. Jen co do tloušťky jsou obě vydání téměř na milimetr shodné. Což má své výhody i nevýhody. České vydání  se vám díky menším rozměrům  sice lépe vejde to kabelky nebo kapsy ale je to na druhou vykoupeno tím, že je jednak psáno viditelně drobnějším písmem a i okraje stránky jsou menší.  Pro mladého čtenáře to asi není problém ale staršího čtenáře nebo někoho s horším zrakem to může být nevýhoda.  Rozdíl je i v tom, že české vydání má brožovanou vazbu (paperback) a  polské je v tvrdé vazbě hardback). Tady je otázkou čistě osobních preferencí, čemu dáváte přednost. Já bych možná raději sáhl po paperbacku.
ganbare— Samotná obálka se mi přiznám více líbí ta od Agory ale pro Absynt zase mluví to, že drží vzhled celé jejich edice Prokletí reportéři a pokud si pořídíte nějaké další knihy z tohoto nakladatelství, pak vám budou krásně ladit na poličce knihovny. A tento jednotný styl drží až asi na dvě výjimky celá produkce vydavatelství Absynt. To k tomu vydání od Agory nepřidáte nic se stejným designem.  To že se mi víc líbí ta agorácká obálka neznamená, že obálka od Absyntu je špatná. To ani náhodou.  Strohý až samizdatový styl působí mezi naleštěnými a přeplácanými obálkami v knihkupectvích osvěžujícím dojmem a skvěle ladí s drsným obsahem, který ve většině těchto knih naleznete. S přirozenou barvou papíru a hranatými a tučnými literami fontu GT Sectra (použitém pro titul knihy a jméno autorky) zajímavě kontrastuje červená páska s zopakováním části titulu.
— Co se týká typografie uvnitř knih, tak už jsem zmínil dříve, může drobnější font české verze knihy přispívat k horší čitelnosti knihy. Polská edice od Agory používá pro nadpisy uvnitř knihy moderní bezpatkový, velice tenký font. Působí to vzdušně ale na druhou stranu v českém vydání je i pro nadpisy použit silný patkový font a tak sazba působí sladěněji a klasičtěji. Oceňuji, že v českém vydání  Absynt uvedl i jméno použitého fontu a dokonce i na jaký papír byla kniha vytištěna. Na obálce české verze je fotografie samotné autorky změněný hustým rastrem do téměř abstraktního díla a odkazuje k dobám před počítačovou sazbou. V polském vydání Agora použila také téměř abstraktní fotografii temné masy vody od japonského fotografa Hayato Kogy (získaná přes fotobanku Getty Images). Agora také doplnila knihu (z obou vnitřních stran obálky mapami oblastí postižených vlnou cunami. V českém vydání mapy nenajdeme ale zase na závěr knihy přidali krátký medailonek autorky včetně (opět rozrastrované) fotografie.
— Když se na rozdíl mezi knihami podíváme čistě pragmaticky a budeme vybírat jen podle ceny, tak na českém e-shopu megaknihy.cz vyjde levněji polská edice. Originál stojí    162 Kč  a český překlad 215 Kč. Poštovné je stejné u obou verzí (bez koruny pouhých padesát korun) a obě jsou také skladem, takže na ně nebudete čekat. Tento stav je z začátku října roku 2017.
— A jaké vydání si vybrat? Pokud neumíte česky nebo máte už v knihovně (či chcete mít) další knihy od vydavatelství Absynt, pak sáhněte  po českém překladu. Pokud čtete polsky a o sbírání knih od Absyntu neuvažujete, pak možná pro vás bude lepší originál. Větší font i větší  formát se prostě čte pohodlněji. A nebo můžete koupit e-book. Zde také máte na výběr oba jazyky a zde je to čistě o tom jaký je váš rodný jazyk.
— Jo a text na zadní stranu obálky české verze knihy napsal Mariusz Szcygiel, velký milovník české literatury\ (zejména Hrabala) a autor několika knih o Česku a české literatuře. A z nabídky českých knih od Absyntu se můžete těšit na knihu o Klux-klux-klanu nebo Šáhinšáh o iránském šáhovi Rezá Pahlavím.  A doufám, že přeloží ještě hodně knih z nabídky mého oblíbeného vydavatelství Czarne nebo i z jiných (nejen polských) nakladatelství. Doufám, že stále více čtenářů bude číst také non-fiction literaturu.