Vločka v plamenech – Jan Č. Galeta Mytago 2017. edice Půlčík

vlockaO herním světě Asterion jsme zde na Kurwa czytaj psali již dvakrát a to v souvislosti se sborníkem příběhů odehrávajících se v herních světech Hry s příběhem Volání divočiny a zcela nedávno s knížečkou Slza pro dračího pána z edice Půlčík. (Více se o Asterionu dozvíte na webech http://asterionrpg.cz a http://asterion-knihy.webnode.cz/.)

Vločka v plamenech je třetí knihou edice Půlčík . I ona se odehrává v herním světě Asterion. Aby také ne, když je jejím autorem jeden z tvůrců Asterionu a spoluautor herních modulů pro tento svět.

Jan Č. Galeta má s psaním příběhů odehrávajících se v herních světech poměrně bohaté zkušenosti. Ať už jde o některé povídky ze sborníků Hry s příběhem, či ve sbírce povídek Marelion, nebo o samostatný román Stíny Erinu Šíp v zádech, jehož je Vločka v plamenech zcela regulérním prequelem.

Zatímco Slza pro dračího pána Haniny Veselé se odehrávala v přístavním městě Plavena, příběh mladé dívky z dobré rodiny která si z nudy hraje na zlodějku, nás přivádí do Erinu, města kterému vládne obchod.

Mladá šlechtična Danuta, kterou její rodina provdala za bohatého obchodníka, si krátí dlouhé dny hádkami s manželem a dlouhé noci pobíháním po střechách Erinu a drobnými krádežemi v palácích bohatých obchodníků či zhýralých šlechticů. Když se pak ve městě objeví nová obchodní gilda, se kterou by její manžel rád navázal obchodní styky, rozhodne se Danuta částečně z nudy, částečně ze zvědavosti zjistit co jsou noví manželovi obchodní partneři zač.

Zdálo by se, že jde o celkem prostou historku a v podstatě je to pravda. Ale pan Galeta je mistr vypravěč a na těch šedesáti osmi stránkách které Vločka v plamenech má, dokáže nejen barvitě vylíčit hlavní postavu a její komplikovaný vztah s manželem, ale především skvělou akční jízdu s detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. A prostořeká Danuta která nemá pro jedovatou poznámku daleko je natolik silnou postavou, že by utáhla mnohem delší příběh.

Naštěstí je Vločka v plamenech jen prvním dobrodružstvím dívky, která by se mohla stát pro Erin tím, kým se stal Batman pro Gotham.

Jestli mají být kolibříky v edici Půlčík reklamou či upoutávkou na herní svět Asterion a knihy které se v něm odehrávají, měli by být takové, jako je skvělá městská fantasy Vločka v plamenech.

85 %

Jan Procházka

 

Hanina Veselá – Slza pro dračího pána Mytago 2014. edice Půlčík

hanina„Kolibří vydání je označení pro knihu s výškou menší než 10 cm. Často bývá vytištěna jen v malém nákladu v luxusním provedení – se speciální vazbou a výzdobou, na kvalitním papíře a zvláštním typem písma. Je to tedy záležitost především pro bibliofily. Obsahem je většinou poezie.“ Tolik Wikipedie.

Ve fantastice a próze všeobecně se kolibří vydání nevydávala. Výjimkou bylo do nedávna pouze Nakladatelství Triton se svou sérií kolibříků věnovaných hrdinům Miroslava Žambocha ( Bakly 2005, Maverick a Basil 2006). Vždy šlo o delší povídku či kratší novelu věnovanou jednomu autorovu hrdinovi.

Jestli Triton od vydávání kolibřích vydání upustil z důvodů špatného prodeje nevím. Vím ale jedno. Na trhu s fantastickou literaturou pak zůstala na osm let deset centimetrů velká díra, kterou se až roku 2014 rozhodlo zaplnit nakladatelství Mytago svou edicí Půlčík.

Ta nyní čítá tři knihy Slza pro dračího pána, Louskáček a Vločka v plamenech.

A knize Slza dračího pána Haniny Veselé se chci věnovat v této recenzi.

Hanina Veselá vstoupila do fantastických vod humornou sbírkou fantasy povídek Mrakulin grimoár,  několik jejích povídek bylo uveřejněno v různých antologiích (namátkou Hry s příběhem , Marellion,  nebo Žena se lvem), ale nejvíce jsou známy  její knihy o telepatce  Magnólii která zažívá svá dobrodružství v herním fantasy světě Asterion  ( Magnólie a démon 2012, Drak bere vše 2015 )

Tou třetí knihou věnovanou zrzavé, prostořeké telepatce s problematickou minulostí, je právě Slza pro dračího pána.

Telepatka Magnólie přijme zakázku, která jí může obrátit naruby. Magnólie se na lodi Dráče vrací do svého rodného města Plaveny s úkolem získat vzácný minerál od svého někdejšího mistra, arcimága Zvina. A úkol to rozhodně není jednoduchý.

Autorka svého čtenáře bez zdlouhavého vysvětlování hodí do děje a nechá ho nevěřícně sledovat zrzčino dobrodružství. Takže hned na prvních stránkách je svědkem nejen ostrých dialogů, ale i ostré akce. Sice stále neví, co hrdinka v císařském paláci pohledává a po čem se pídí, ale díky její prořízlé puse a akci mu to ani nevadí.

Jenže záhy dojde ke klopotnému přeskakování v ději, které čtenáře i hlavní hrdinku dost zchladí.

Naštěstí po několika stránkách autorka znovu pevně uchopí opratě příběhu do svých rukou a nejen že nám vysvětlí původ peripetií zrzavé telepatky, ale dovede nás i k velkému finále, ve kterém Magnólie předvede své psyonické umění v plné síle. To celé ještě přikoření narážkami na telepatčinu problematickou minulost a pestrý koktejl ze slz pro dračího pána je zdařile namíchán.

Takže i přes počáteční rozpaky musím uznat, že na nevelkém prostoru sto šesti stran dostane čtenář příběh, který pobaví a zaujme.

Jako ochutnávka toho, co nám Magnólie a její autorka mohou dát ve svých románech okusit, je Slza pro dračího pána zcela dostatečná. A nebýt zbytečných parádiček jako je snová část a přeskakování v ději, které brzdí vyprávění, bylo by mé hodnocení i vyšší.

80 %

Jan Procházka

Josef Pecinovský – Abbey Road (Svoboda 1991 a Triton 2007)

abbey-book„A oni stále jdou. Jeden za druhým, pěkně v zástupu. Jdou z leva doprava. Na obalu gramodesky. Kam jdou? Přece přecházejí ulici… skutečně? Copak neexistuje viditelná hranice, za níž posluchač ani čtenář nedohlédne? Hranice mezi realitou a snem?“

Josef Pecinovský  svou první povídku „Signály zmlkly“ publikoval časopisecky již v roce 1962, tedy o šest let dříve, než slavní Beatles natočili svou dvanáctou desku. V druhé polovině osmdesátých let pak patřil k nejplodnějším SF povídkářům. V té době také získal své dvě největší literární ceny. V roce 1986 cenu Karla čapka za povídku Její Veličenstvo a o rok později za povídku Nos to závaží. (Pro obě povídky byly inspirací písně z alba, které Liverpoolská čtveřice natočila v roce 1962.) Pravidelně však začal publikovat až po sametové revoluci v roce 1989. V roce 1990, vydal antiutopický román Plástev jedu, román Juta (1991), a román Sinusoida 26 (1999), a roku 1999 povídkovou sbírku Házím ti laso, kamaráde, která  je výběrem nejlepší autorovy povídkové tvorby z 90. let. Roku 2016 se Josef Pecinovský ke svým čtenářům vrátil románem Areston a letos jeho druhým dílem Útěk z Arestonu.

Já se chci ale věnovat povídkové sbírce, kterou autor napsal v roce 1991 a jejíž inspirací se stalo album, které slavní Beatles natočili roku 1969. Tou námětově snad nejbohatší deskou je album Abbey Road.

Abbey Road

Sedmnáct písní na dvou stranách černé vinylové desky. Sedmnáct textů na ty nejrůznější náměty.

Stejně tak i sbírka Abbey Road nabízí sedmnáct povídek inspirovaných verši Johna Lennona a jeho přátel. A jak jinak, jde o povídky ze světa fantastiky. Vždyť i texty hochů z Liverpoolu evokují obrazy fantastických světů a jiných vesmírů.

Témata povídek páně Pecinovského jsou opravdu pestrá. Ať už jde očerným humorem sršící vztahové drama Miláčku, antiutopické, Nos to závaží, Zlatý spánek, Její veličenstvo či Vlezla koupelnovým oknem. Nebo jdeo o klasická SF témata,  jako jsou umělé inteligence, či úžasné vynálezy v povídkách Nikdy mi nedáváš peníze, Ubohý pan Mustard a Něco. A to nemluvím o škatulkám vyhýbajícím se povídkám, Všichni sem!, Maxwellovo stříbrné kladívko, Návrat slunce, nebo povídce Protože.

Pan Pecinovský se ve většině povídek inspiroval první slokou dané písně, někdy velice volně, jindy se snažil zachovat atmosféru, která na člověka působí už při prvním poslechu. Nicméně většina ze sedmnácti povídek nepostrádá originální nápad a skvělou pointu. Možná může někomu připadat, že některá z povídek nemá s textem písně pranic společného. Ale to je jen otázka názoru. Vždyť i ve skvělém filmu Across The Universe režisérky Julie Taymor získaly písně Beatles mnohdy netušený význam.

A že je většina povídek pochmurná a depresivní? Inu, všimněte si, v jaké době byly napsány.

85%

Jan Procházka

Jana Maffet Šouflová Svitky z Londýnského mostu Straky na vrbě 2014

Jana Maffet Šouflová je známá především jako malířka a ilustrátorka. Popravdě až teď jsem si uvědomil kolik jejích ilustrací z fantasy knížek znám (například Stín modrého býka, Legendy české fantasy a dalších zhruba 70 knih). Ale já se k jejímu psaní dostal, díky povídce z antologie Žena se lvem. Právě v ní jsem poprvé potkal koronera Lioneta z Glastonbury a s ním se poprvé vydal do autorčiny milované Anglie. Naštěstí Jana Maffet Šouflová má jihozápadní Anglii a anglický středověk tak ráda, že se tam vypravila nejen ve výše zmíněné povídce, ale především v povídkovém románu Svitky z Londýnského mostu, jenž je její knižní prvotinou.

Když venkovský šlechtic a námořník Thomas Collingham přijde vinou souhry nešťastných okolností nejen o rodinu, ale i o většinu rodového majetku, má dvě možnosti jak se ke své osobní tragédii postavit. Buď svůj žal utopí v alkoholu a upije se k smrti, anebo přijme nabídku svého patrona a pána Sira Davida Lindsaye a nastoupit do úřadu konstábla Londýnského mostu.

Jak se Thomas rozhodl je jasné a co jej v úřadu konstábla Londýnského mostu potkalo se díky čtyřem případům, které Léta páně 1306 se svým novým přítelem koronerem Lionetem snažil vyšetřit, se dozvíte, pokud se do knihy Svitky z Londýnského mostu pustíte.

A jaké tedy Svitky jsou? Především napínavé. Každý z případů je řádně zamotaný a všechny dají oběma hrdinům  zabrat. Případ desatera smrtí a Případ kočky, která dělala zázraky, jsou skvěle vystavěné detektivní povídky a musím říct, že jsem od Případů Bratra Caedfaela nic podobného nečetl.

Oba hrdinové nemají pro sarkastický komentář, či vtipnou poznámku daleko a tak si milovníci černého humoru přijdou na své a především v první polovině knihy jim jistě několikrát Lionet a Thomas vykouzlí úsměv na tváři.

A most? Most je svět sám pro sebe. Takové město ve městě. Díky pestré směsi tamních obyvatel je opravdu živoucí kulisou všech čtyř příběhů. Však zde kromě řezníků, obchodníků, hospodských a různých šejdířů najdeme také kostel a Bratrstvo mostu. Možná je těch postav a postaviček trochu moc a nepozorný čtenář se v nich může lehce ztrácet. Naštěstí na začátek každého případu autorka umístila cennou pomůcku, tedy seznam postav, které se v daném případu objeví.

Svitky trochu klamou tělem, a i když si i v obou prvních případech může pozorný čtenář všimnout fantastických prvků, druhá polovina knihy je jich plná a čtenář si náhle uvědomí, že nedrží v rukou další klon Vondruškových či Červenákových historických detektivek, ale čistokrevnou historickou fantasy, ve které vedle mluvících hlav či dobrých duchů, nechybí ani klasické bájné bytosti či legendární artefakty.

Zároveň v druhé polovině knihy příběh značně potemní a jak Případ ohnivého salamandra, tak i Případ pěti tančících nebožtíků nenechají čtenáře vydechnout a bude mít o konstábla Thomase a jeho přátele opravdový strach.

A epilogem, jímž je Banket tříkrálový nám Jana Maffet Šouflová jasně vzkazuje, že se na Londýnský most nevypravila naposled.

Závěrem se chci ještě pozastavit nad výpravou knihy. Autorka si (jak se dalo očekávat) knihu sama ilustrovala a tak jsou ilustrace ne obyčejným doplňkem knihy, ale její nedílnou součástí. Straky na Vrbě si v případě Svitků mohou gratulovat ke knize, která je nejen čtivá, ale také krásná.

Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi  od Ellis Petersové.  Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.

95%

Jan Procházka