Neviditelná dívka – Mariel Hemingway – Portál 2016

mh-coverPrvní co vás na této knize zaujme, je malinko nezvyklejší formát, než má většina knih ve vaší knihovně. Kniha má na šířku zhruba o deset až patnáct centimetrů více, než je obvyklý poměr stran, na který jsme zvyklí z beletrických knih. Je to trošku znepokojující. Víte, že je
něco jinak ale nevíte co. : )
— Podobně asi musí působit na perfekcionalisty zadní strana obálky, kde je červeno oranžový pruh s upoutávkou na knihu. Ten je také  umístěn asymetricky. Ostatně celá obálka je neobvykle zpracovaná. Tvoří ji oranžová silueta dívky na pozadí abstraktní textury v šedých tónech. Z nějakého důvodu je název knihy psán bez počátečního velkého písmena. Tedy kromě hřbetu knihy. Ale v originále má kniha také všude velké I. V překladových vydáních se také nezmiňuje, že spoluautorem knihy je Ben Greenman. Ale stejně opomněli spoluautora zmínit i Litevci . Ale zpět k obálce. Kniha je paperback. Neobvyklým prvkem je to, že obálka z tvrdšího papíru  je na začátku i konci delší a přehnutá jako záložka. Prostě něco jako obálka jakou známe z hardbacků. Jen není nasazena na tvrdé desky ale je napevno přilepena k vnitřku knihy. Nepamatuji si, že bych něco takového někde jinde viděl. Palec nahoru za originalitu pro Kateřinu Tvrdou – autorku obálky a nakladatelství Portál za nepřechýlení příjmení autorky. Celý příspěvek

Reklamy

Žena se lvem – Antologie Editorky Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková Fortna 2016

„A long time ago in a galaxy far, far away byla fantastika doménou mužů. Byly to temné časy, ale pak svitla nová naděje. Na scéně se objevila jména jako Mary Wollstonecraft Shelley, Ursula K. Le Guin a časem i v našich domácích literárních hájích dámy, jako jsou Františka Vrbenská či Zuzana Hloušková. Právě díky nim nyní můžeme držet v rukou antologii Žena se lvem.

A kdo, nebo spíše co, je Žena se lvem, a co od ní můžeme očekávat?

Žena se lvem je prvním dílem ryze ženské české a slovenské fantastiky.

Františka Vrbenská (jedna z editorek knihy) v doslovu říká: „Shromáždíme texty českých a slovenských autorek žánru fantastiky pro sbírku s ústředním zadáním: aby se vyhnuly genderovému klišé. Čtenářům představí ženské hrdinky, jejichž pojetí není černobílé, naopak se jedná o silné lidské bytosti, schopné sledovat vlastní cíle, prát se s osudem, ale zároveň volit i neagresivní řešení. Neuškodí, jestliže protagonistou některých povídek bude mužský hrdina. V takovém případě je mu ženská postava rovnocennou partnerkou či protihráčkou, a není pouze v pasivní roli erotického objektu. V tomto duchu vzniklo memorandum, ke kterému se všechny autorky přihlásily.“

Myslím, že všech třináct autorek, které do první knihy přispěly svými povídkami, výše zmíněné memorandum vzalo opravdu za své. A tak tu vedle nájemné žoldnéřky Karo a její nebezpečné protivnice v povídce Vilmy Kadlečkové Bez Krásky a bez zvířete najdeme dívku z domorodého kmene, která v povídce Vaclavy Molcarové Běžím daleko, žiju blízko, vezme osud do vlastních rukou.

Nebo kočku v povídce Černý samet Dagmar Pirochové, umělou inteligenci v Rubinově liečbe Zuzany Stožické. Či ke všemu odhodlanou matku Amandu z povídky Dany Beranové Nikdy neříkej nikdy, či stárnoucí architektku Miroslavy Dvořákové v povídce Návrat.

Jsou tu přítomny ženy, které v drsném světě mužů musí vzít osud do vlastních rukou, jako Elen v povídce Karoliny Francové V mysli mojí vidíš stíny. Nebo ženy, které jsou naopak v mnohém silnější než muži, jako paní Ondaro v povídce Zuzany Hlouškové Srdce z kamene.

Pokud žena není v povídce hlavní postavou, bude naopak soupeřkou hlavního hrdiny. Nikdy není černobílá a je mu rovnocennou protivnicí. A je jedno, jestli je to takřka v Lovecraftovsky hororové povídce Haniny Veselé Mizera z Mexika, či v detektivce Jany Maffet Šouflové Případ osla canterburského.

Žánrově pak poskytuje Žena se lvem pestrou paletu příběhů. A tak tu vedle takřka klasických fantasy povídek najdeme Erbenovsky poetickou povídku Lenony Štiblaríkové Pekná noc na čary, takřka steampunkovou akční povídku Lucie Lukačovičové Dům ocelových jehel, nebo hardcore scifi Julie Novákové Etuda pro výjimečnou mysl.

Vážně nechci hodnotit každou povídku zvlášť, protože každému čtenáři či čtenářce sedne něco jiného, ale musím uznat, že editorky (alespoň podle mého skromného názoru) nešláply s žádnou z povídek vedle. A je jedno, jestli jde o autorky zvučných jmen, nebo dámy, o kterých mnozí z vás doposud neslyšeli.

Já osobně navíc oceňuji fundovaný vhled do problematiky ženského psaní a vydávání antologií. Toho se v doslovu chopila jedna z editorek, Vrantiška Vrbenská. Přesně takové texty totiž rozšiřují nejen mé čtenářské vzdělání.

Medailonky všech autorek i výtvarníků pak považuji za samozřejmou výbavu kvalitní antologie a ani Žena se lvem v tomto ohledu není výjimkou.

K vizuální stránce knihy pak mohu jen podotknout, že nejen pevná vazba a krásná obálka z dílny Jany Maffet Šouflové, ale i tarotově pojaté portréty všech autorek, jejichž autorem je Jaroslav Svoboda, přispívají k mému přesvědčení, že antologie Žena se lvem je výjimečná kniha.

Je zvláštní, že ačkoli v zahraničí jsou ryze ženské antologie běžné (například Alucindas I. a II., Millennial Women či New Women of Wonder), u nás je Žena se lvem svého druhu prvním počinem. O to větší radost můžeme mít, že se tak povedla. Já osobně doufám, že její tři sestřičky, které jí budou brzy následovat, si udrží stejně vysokou kvalitu, jako má právě Žena se lvem.

90%.

Jan Procházka za spolupráci na korekturách děkuji Heleně Jelínkové

Mark E. Pocha – Krajina kanibalov Hydra 2016

Marek E. Pocha není českým fanouškům fantastiky neznámý. Pravidelní čtenáři časopisu Pevnost se mohli na jeho stránkách setkat hned se dvěma Markovými povídkami ( první z nich se jmenovala Necestuj tím vlakem a vyšla v únoru roku 2014, a tou druhou Píseň mrtvých v únoru letošního roku). Ta je z antologie Zombie apokalypsa (Hydra 2016) na které se Mark podílel nejen jako autor, ale především jako editor. Na Slovensku však publikuje již od roku 2008 ať již v časopisech, soutěžních sbornících či antologiích (například Na hroby, Fantastická 55, Kniha bolesti). Je také spoluautorem sbírky splatterových  povídek  A bude hůř.  Krajina kanibalov je tedy jeho prvním samostatným románem.

A jaká tedy je Krajina kanibalov?

Musím předeslat, že její zápletka není nijak originální. Když se čtyři mladí Slováci – Marko, Renča, Vik a Jojo vydají do jihoamerického Peru poznat nejen místní historické památky, ale především nasbírat materiál pro svůj školní projekt, zavede je jejich mladý průvodce nejen ke krásnému vodopádu uprostřed džungle, ale nešťastnou souhrou okolností i na území primitivního kanibalského kmene. Jak to dopadne je docela zřejmé.  Všichni víme, že podobných příběhů bylo ať již na plátnech kin či na stránkách knih zachyceno mnoho. Ostatně sám autor se hrdě hlásí k takovým inspiračním zdrojům, jako jsou filmy The Green Inferno, 2013, Cannibal Holocaust, 1980, Cannibal Ferox, 1981, či knih jako například The Ruins jejímž autorem je Scott B. Smith.

Předností Krajiny kanibalov tedy není ani tak samotná zápletka, jako spíš autorovo nadšení prýštící z každého řádku, našinci blízcí hrdinové (kdo jiný by nám mohl být bližší než partička mladých Slováků?) a skvěle využitá všechna žánrová klišé nebo spíš brutální praktiky, které má autor pečlivě nestudované, a to až do poslední kapky krve.

Ovšem několik kritických poznámek bych ke knize přeci jen měl.

Autor místy docela pěkně buduje atmosféru a pouliční karneval v Kiteni nám ukazuje, že to umí. Ale takových pasáží je na můj vkus málo. Což je podle mého soudu trochu škoda. Protože cesta čtyř studentů UKF po Jižní Americe zabírá prakticky celou polovinu knihy tedy 77 ze 139 stran.

Ovšem o to více musím Marka pochválit za to, jakou péči v první polovině knihy věnoval budování vztahů v té nesourodé skupině slovenských studentů. (Tady musím smeknout klobouk, protože si tím skvěle vybudoval předmostí k tomu, co následuje od strany 78.) O to víc pak v druhé části knihy čtenáře mrazí, když sleduje jejich utrpení v druhé polovině knihy. A tato druhá část je opravdu nanejvýš drsná a nechutná. A nejde jen o barvitý popis kanibalských a sexuálních praktik, které si členové domorodého kmene na svých obětech vyzkoušejí. Ale i chování studentů samotných. A to především v kontextu jejich vzájemných vztahů.

Sám autor v doslovu píše: „Išlo mi o príbeh, ktorý  by vás nútil přemáhat sa, aby ste hrozou  a zhnusením nezatvořili knihu a neodložili ju kdesi mimo dosah ruky… Na druhej strane by však vo vás prebudil taků zvědavosť , že  by ste nemali pokoja, kým by ste ho nedočítali do konca.“  A já se domnívám, že se mu to takřka bezezbytku podařilo.

A i když v temných vodách světového hororu není Krajina kanibalov zas až tak originální, v rámci naší domácí fantastiky jde o svěží dílko hodné pozornosti každého fanouška tohoto žánru.

Normální čtenáři,  nechť se však vydají do Jižní Ameriky na vlastní nebezpečí, a to nejen proto, že Krajina kanibalov je napísaná v autorovej rodnej reči.

80%

Jan Procházka