Ymar – Magdalena Maria Kałużyńska -Fox Publishing 2010

Ymar je celkem originální polský horror. Kniha získala v roce 2010 cenu nejlepší polská kniha v anketě čtenářů webu Grabarz Polski (Polský hrobař – web zaměřený na horror a thriller) a v roce 2011 titul Kniha na léto – kategorie thriller / horror webového portálu granice.pl. a na polské knihomolské sociální síti Lubimyczytać.pl se hodnocení této knihy pohybuje mezi dvěma póly. Hodně nízkého a hodně vysokého hodnocení.
— A jak bych knihu hodnotil já? Také já jsem rozpolcen jak shnilý zombík po polaskání ostrou katanou. jednotliví ingredience (originální způsoby vražd, tajemné okolnosti, interakce mezi postavami, postavy, atd…) fungují celkem dobře, tempo i atmosféra vyprávění je povedená ale nějak to správně nefunguje dohromady. Nebo alespoň v mém případě to nějak nezapadlo do sebe. Ale v rámci objektivity s musím přiznat, že jsem měl mezi jednotlivým čtením větší pausy než obvykle mívám. což mohlo mít dopad na zážitek z knihy.
— Na druhou stranu nelze paní Magdaleně upřít, že píše dobře a její vyprávění má slušnou flow a občasné spíše černější fórky nejsou moc prvoplánové a že nepoužívá stokrát omleté strašidelné propriety a tak namísto vousaté šestset šedesát šestky si hraje s číslem sedm a i další detaily má originálnější než většina spisovatelů v tomto žánru. Pochválit také musím uvěřitelné a inteligentní dialogy a to jak postav z masa a kostí, tak i těch, u kterých to zas tak jisté není.

Elie Wiesel – Talmud – Portréty a legendy – Sefer 1993

Kniha je sbírkou chasidských moudrostí, pravdivých i více či mírně přibarvených historek a vyprávění a legend a každá z cirka dvou desítek kapitol je věnována některému z velkých chasidských rbínů nebo jiných učenců.
— Jednotlivé postavy, které jsou „hrdiny“ jednotlivých kapitol jsou vybírány s ohledem na to aby byla každá úplně jiná a čtenáři tak zprostředkovala jiný pohled na prostou chasidskou zbožnost či hlubokou učenost a moudrost. V suvislosti s osudy a peripetiemi některých rabínů jsou v knize  rozebírány otázky na velkké  i malé otázky života a víry. A právě na osudech a názorech některých postav z této knihy je krásně ukázáno, že nic není černobílé a jak rozdílné mohou být odpovědi či postoje různých lidí.
— Pointy , estetika a poetika většiny příběhů je hodně podobná známých zenových koanům a příběhům buddhistických světců. Jazyk a rétorika příběhů je příjemně prostý a oproštěný klišé, mentorování a instantních mouder se kterými se někdy setkáváme u některých děl „duchovní“ literatury.
—  Knihu si sice určitě více vychutná někdo, kdo se zajímá o židovství a chasidismus ale nemám strach, že by  si ji nemohl přečíst někdo, kdo o této problematice nic neví a jen má zájem o hlubší a duchovnější literaturu. Naopak, myslím si, že jako„vstupní brána“ k seznámení zejména s chasidskou literaturou a duchovností, může tato kniha fungovat velmi dobře. vé si tam najde, jak odborník, tak i naprostý laik.

Kaligrafie snů – Juan Marsé – Odeon 2012

Kaligrafie snů je jedním z těch románů, u kterých se moc nedá vyprávět děj knihy ale úžasně vás strhnou atmosférou a prostředím ve kterém se odehrávají. V tomto případě je to poválečná Barcelona. Především její dělnické čtvrti, kde obyčejní lidé bojují s nepřízní osudu a nedostatkem peněz.
— Jak jsem zmiňoval, tak román neobsahuje moc děje ale staví na perfektně prokreslených postavách, pečlivě a košatě zbudované atmosféře a pomalém a valivém tempu vyprávění se spoustou odboček a spodních tónů. Kdyby se jednalo o hudbu, tak by styl knihy ve svém názvu obsahoval slovíčko gaze (shoegaze, blackgaze…), kdy je posluchač zaplavován nekonečnými variacemi zdánlivě stále stejných rifů, které se mění velice pomalu a téměř na pozadí.
— Román má velmi autobiografické prvky a vypráví o pocitech dospívajícího chlapce, který se dozvídá o tom, že je adoptovaný a potýká se nejen s komplikovaným vztahem s dosti problematickým otcem ale i se svou probouzející se sexualitou a složitou situací nejen ve svém osobním životě ale i v poválečném Španělsku obecně. Mísí se v něm poetika se spoustou květnatých obratů s realistickým až cynickým pohledem na svět.
— Kniha není vůbec špatná ale chce aby byl čtenář správně naladěn a také aby také měl už za sebou nějaké umělečtější romány. Čtenáři, který čte hlavně pro zábavu a s ambicioznějšími díly nemá zkušenosti se bude asi zdát tento román příliš rozvleklý a bude postrádat přímou a jednoduchou dějovou linku, akci a napětí.

Šinjú – Laura Joh Rowland – Metafora 2008

HIstorická detektivka z období éry 徳川 (tokugawa). Jde o první knihu ze série příběhů, kde vystupuje Sano Ičiró, jehož policejní kariéru mapují další knihy z této série.
— Sano je ve svém úřadě jen několik dnů a hned je nucen se úředně vypořádat se šinjú (smíšená sebevražda). Snad aby ukázal, že nové koště dobře mete, dojde se podívat na mrtvolu. Překvapivě zjistí, že utopenec nemá v plicích ani deci vody, což moc nejde do kupy s motivem sebevraždy z lásky. Vypraví se i do rodiny mrtvé dívky a tam mu je nenápadně naznačeno, že nemá strkat nos do rodinných záležitostí. Po návratu do práce mu něco podobného naznačí i jeho nadřízený.
— Mladý policista se stále více a více začíná potýkat mezi hluboce zakořeněnou úctou k nadřízeným a bezpodmínečnou poslušností a touhou zjistit pravdu. Začíná sledovat několik stop a případ se začíná zamotávat. Sano se při pátrání po vrahovi potencionálního mileneckého páru dostává mezi různé lidi a do různých zajímavých prostředí. Jak charaktery vedlejších postav, tak interiéry a exteriéry jsou pěkně popsané a autorka se občas zaměří na různé aspekty fungování feudální japonské společnosti.
— Kolem hlavního hrdiny se začínají objevovat další mrtvoly a on sám se dostává stále víc do problémů. Je dosti rozpolcen mezi tím, že tyto mrtvoly má na svědomí jeho touha po nalezení pravdy a ptá se sám sebe, zda cena za objasnění smrti dvou lidí není příliš vysoká. Když během pátrání po vrahovi nejenže odhalí jedno malé špinavé tajemství ale je svědkem přípravy státního puče začne jít do tuhého.
—  Vrah na něho hodí svoji poslední vraždu a z policisty se rázem stává lovná zvěř. Teď je vážně v rejži. Jen o vlásek unikne svým někdejším podřízeným a pomalu se začíná smiřovat s tím, že musí bojovat o svůj holý život a rodinnnu čest a jeho šance jsou velice mizivé. Pokusí se získat pádný důkaz pro své pátrání ale je odhalen a vrah se rozhodne s ním skoncovat jednou provždy. Zkusí tedy ještě naposledy zariskovat a vyjde mu to. Ve finále zachrání život šógúnovi, který jej později rehabilituje.
—  Autorce s podařilo pěkně skloubit poměrně svižný děj s klidnějšími pasážemi, kde se buď zaobírá psychickými pohnutkami postav nebo čtenáře seznamuje s různými aspekty života v historickém Japonsku. Tato doba, plná vojáků, kteří neválčí, rozbujelého státního aparátu s rozsáhlou byrokracií, kastovní systém a všudypřítomní špiclové, intelektuálové ve vyhnanství a propletený systém vzájemných služeb a protislužeb, vše nezdravě bublající v nedobrovolné izolaci od okolního světa připomíná nedávno minulou dobu, zde v české kotlině.
— Pokud se zajímáte o Japonsko a jeho historii a kulturu jen okrajově, dozvíte se spoustu nových faktů. Pokud už o této zemi, její historii a tradicích už lecos víte, většinu z těch věcí budete znát ale na druhou stranu si asi víc užijete samotný příběh. Trošku mně vadilo, že díky tomu, že jsem dopředu věděl, že jde o knihu z větší série, tak jsem „tušil“, že hlavní hrdina nemůže zemřít a nebyl jsem závěru knihy tak napnutý, jak bych byl býval. xD Nicméně, mohu všem tuto knihu s klidným svědomím doporučit. Ať mi Kappa sežere játra jestli to není dobrý příběh! A těším se až se začtu do dalších příběhů ze země vycházejícícho slunce.

Cech objevitelů – Cesta do Shambhaly – Jon Baird, Kevin Costner a Rick Ross – Omega 2016

co-slon

Část první – Otcové zakladatelé

— Myšlenka přivést k životu klasický dobrodružný román v novém kabátě se vylíhla v hlavách u nás neznámého amerického autora knih Day Job a Songs from Nowhere Near the Heart  Jona Bairda a jeho bratra Chrise. Sám Braid ale několikrát jasně řekl, že kniha by nevznikla nebýt Kevina Costnera (jehož hereckou filmografii jistě všichni známe, ale pro nás je momentálně mnohem důležitější, že režíroval či produkoval takové skvosty z ranku dobrodružných filmů, jako jsou Tanec s vlky, Hatfieldovi a Mc Coyovi, Krajina střelců či Wyatt Earp.) I když by se na první pohled mohlo zdát, že Kevin Conner celému projektu propůjčil pouze své jméno, Jon Baird říká (a to nejen v doslovu ke knize), že se Kevin stal nejen mentorem tvůrčího týmu, ale mnohdy přispěl svým dílem i k tvorbě příběhu (a vnímavému čtenáři jeho vliv rozhodně nezůstane skryt). Třetím ze zakládající trojice je Rick Ross, komiksový kreslíř, ve světě známý komiksem Urban Monsters či  práci na televizním seriálu Femme Fatales.  Celý příspěvek

Między młotem a swastyką – Władysław Kołaciński – Słowo Narodowe 1999

Především pokud je pravda, že tuto knihu, téměř bez jakéhokoliv zásahu zvenčí, sepsal sám autor ,který není profesionálním spisovatelem ale vojákem, tak klobouk dolů. Zcela férově musím říci, že svým vypravěčským uměním předstihne nejednoho z profesionálních spisovatelů, kteří mají na pultech už několik knih.

zbik-dowodca-3-kompanii-204-pp
— Władysław Kołaciński, známější pod svým krycím jménem „Żbik“ neboli „Divoká kačka“ byl legendární odbojář a partyzánský velitel především v legendární organizaci NZS (Narodowe Siły Zbrojne) v známé Svatokřížské brigádě.
— První křest ohněm prošel jako námořník a poté delší čas působil v ilegálním odboji. byl dopaden gestapem a prošel si peklem jejich výslechů. při transportu do koncentračního tábora se mu s několika kolegy podařilo uprchnout a dokonce vyhodit dva Němce z vlaku v kterém byli převáženi. Po strastiplné cestě se dostal k partyzánům. Poměrně rychle se dostal na pozici velitele oddílu.
— Bojovníci NSZ nebojovali jen s Němci ale i s různými kolaborantskými prokomunistickými ilegálními oddíly jako byli GL (Gwardia Ludowa) nebo AL (Armia Ludowa) nebo se snažili chránit polské civilisty před nájezdy loupeživých band, kterým šlo jen o rabování a loupení. Nebyli napojení na žádné zahraniční organizace a snažili se co nejvíce přiblížit tomu aby vystupovali jako regulérní armáda. často válčili s jak s nedostatkem zbraní a munice, tak nedostatkem jídla a oblečení.
— Vyprávění Żbika je velice osobní, dokáže čtenáře dokonale strnout a akční pasáže jsou napsány pravdu skvěle dynamicky a to první verze knihy byla sepsána celkem brzo po válce! Autor i hlavní hrdina v jedné osobě se nebojí poukázat na různé selhání jak blízkých osob, tak své vlastní. Nic zde není černobílé. Krásně je to ukázáno na příkladě tří Rusů, kteří nějakou dobu v jeho oddíle bojovali. Objevili je jako dezertéry z německého zajetí a přes to, že šlo o nepřátele a příslušníky okupační armády, dal jim šanci. Dva z nich se stali plnohodnotnými členy oddílu a byli přes národnostní nevraživost v oddílu oblíbení. Třetí z nich nejen že, před mnohá upozornění šířil jak mezi vojáky, tak mezi civilním obyvatelstvem nenávistnou komunistickou propagandu ale měl spoustu sporů a potyček s jinými partyzány a civilním obyvatelstvem v okolí. Nakonec byl zastřelen. Jeho dva krajané by bývali mohli s oddílem zůstat až do jeho rozpuštění ale z velitelství přišel rozkaz, že je nutno se nebezpečných Rusů zbavit. Żbik se pokusil za své dva svěřence orodovat ale nespěl a bylo mu naznačeno, jak si jeho velitelé představují to „zbavení se“ dvou spolubojovníků. Żbik přesto rozkaz nevykonal a oba spolubojovníky s doporučovacím dopisem předal do jednoho z oddílu proruských partyzánů. Ti oba Rusy přijali a ačkoliv byli od Żbika, tak se je netroufli popravit.
— Autor zde líčí nejen známé bitvy pod Olesznem a pod Rząbcem ale i své vyjednávání s velitelem německých policistů hauptmannem Huste. S ním domluvil gentlemanský klid zbraní a propuštění několika polských civilistů z věznice gestapa. Tento krok mu pak byl často vytýkán ale Żbik se snažil co nejvíce omezovat dopad německých odvetných kroků na polské obyvatelstvo.
— Autor je zejména v akčnějších bojových scénách opravdu brilantní a čtenář má pocit jako by ležel s ruským pepešem (Špaginem) někde na kraji polského lesa a čekal jen na pokyn k palbě na německou kolonu nebo bolševiky. Sem tam jsem se sice ztratil ve zkratkách pro polské odbojové organizace, různé zbraně nebo v konspiračních přezdívkách jednotlivých velitelů či odbojářů ale celkový dojem z knihy byl výtečný.
— V závěru knihy byl ještě přidám pozdější doslov protože v prvních vydáních nemohl spoustu svých spolubojovníků uvést občanskými jmény, protože pro ně by se to rovnalo rozsudku smrti. Żbik měl v totiž v komunistickém Polsku asi stejné postavení a byl stejně očerňován a pronásledován jako u nás Mašíni. Proto zde autor vysvětluje a uvádí na pravou míru různá obvinění a nepravdy, které na něho a celé NZS nakydala bolševická propaganda.
— Kniha je opravdu výtečná a ukazuje v celé realitě složitou situaci polského odboje a ještě složitější a beznadějnější situaci, do které se oddíly NZS dostali po roce 1945. Kdy sice jedna okupační armáda byla poražena ale druhá nastoupila v plné síle a s obrovskou podporou polských kolaborantů. škoda, že odboji po roce 1945 je v knize věnováno jen málo místa.

tablica-edyt

Amberville – Tim Davys – Odeon 2009

Amberville je město, které pod na první pohled obyčejným a pokojným zevnějškem skrývá spoustu špíny, násilí a temných tajemství. A narušit váš spokojený a do poslední doby bezstarostný život může cokoliv. Třeba návštěva největšího mafiánského bosse, který vám dá zdánlivě neřešitelný úkol, který musíte splnit, jinak se vám pomstí na vaší milované ženě.
— A vám nezbývá nic jiného než se zkontaktovat s dávnými přáteli z dob, kdy jste se ještě neměli tak dobře a proto jste se pohybovali na temné straně města. Čí více se hlavní hrdina dostává k splnění náročného úkolu a odhalení největšího a nejtemnějšího tajemství města Amberville, tím víc na povrch vyplouvá antagonismus v partě bývalých kumpánů a také různá tajemství a hříšky z dětství a mládí nejen hlavního hrdiny.
— Kniha výborně navazuje na klasiky žánru noir a v knize se dynamicky střídá obyčejné fyzické násilí s rafinovaným psychickým terorem. Autor, který překvapivě do doby, kdy se rozhodl napsal knihu, žádnou sám nepřečetl. tedy pokud nepočítáte komiksy a grafické romány. Skvěle si hraje s hlavními postavami, kdy je čtenář po některých kapitolách nucen zcela přehodnotit svůj pohled nejen na hlavního hrdinu ale i na charakter a chování jiných postav. A ty nejsou většinou moc sympatické. Spíše naopak. Boj o moc, intriky a manipulace prostupují celým městem jako pojivo, které drží vše pohromadě.
— Ani si nevzpomenu, zda v příběhu najdeme nějakého kladného hrdinu. Možná tak v začátku příběhu a v další části vám autor ukáže, že všechno je jinak a daná postava není zas tak fajn, jak jste si ještě před pár stránkami mysleli. Některé scény knihy jsou hodně mrazivé a i když někteří hrdinové knihy se hodně snaží být hodní a slušní plyšáci tak se často dočkáme velice nepříjemných překvapení. A kurwa! Já se úplně zapomněl zmínit, že v celé knize vystupují pouze humanoidní plyšáci, což celý příběh posouvá trošku jinam a navozuje atmosféru ztráty dětství a ideálů.

Hry s příběhem: Volání divočiny editor Jan Č. Galeta Mytago 2016

Od té chvíle kdy se opice postavila na zadní a stala se člověkem, si lidé vyprávějí příběhy. Od té chvíle, kdy se na světě objevila první hra na hrdiny, se začaly sepisovat a vydávat příběhy z herních světů. Některé si získaly světový ohlas, (kdo by si nepamatoval na skvělé příběhy temného elfa Drizzt Do’Urdena z herního světa Forgotten Realms?) a některé prostě časem zapadly.

O to aby nezapadly ty z našich luhů a hájů, se už nějaký ten pátek stará nakladatelství Mytago. To má již na svém kontě pěknou řádku knih, které se odehrávají v herních světech českých autorů. Například celou řadu knih které se odehrávají v nejznámějším z nich v Asterionu. K dalším patří i dvě antologie tematických povídek, Hry s příběhem: Zločin a trest a Hry s příběhem: Ocel a krev. Nyní nám tedy editor Jan Č. Galeta přináší antologii třetí, věnovanou lesům, pralesům, divočině, elfům a mnoha dalším bytostem, které ve fantastických světech v lesích žijí, bojují, milují a umírají.

Podívejme se tedy na jedenáct povídek, které nám Volání divočiny nabízí.

Váha přísahy – Takřka detektivní povídka ze světa jménem Taria , která ve mně vyvolala vzpomínku na film Rituál. Les tady hraje opravdu první housle, vlastně jediné co mi opravdu kazilo zážitek z povídky, byl „moravský“ slang vesničanů a Česko polský slovník jednoho z řádových bratrů. Obojí bylo zbytečné.

Dcery lesa nás už přivádějí do Asterionu a ukazují nám, co všechno dokáže udělat matka pro záchranu svého potomka. A pokud je to navíc dryáda…

Mé jméno bude znít. Mé první setkání s telepatkou Magnolií. Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh o tom, jak hrdinka knih Drak bere vše a Magnolie a démon zabloudí v psychopatově mysli, se do povídkové sbírky o lesích, pralesích a lesních bytostech moc nehodí. Ale jak říká sama autorka „ Co je lidská mysl jiného než džungle?“

Život lovce. Každá antologie má své „slabší kusy“ to se bohužel stává. Pro mě je nejslabší povídkou této antologie Život lovce. Obraz životní pouti domorodého lovce Nuaka, který se snaží zachránit zbytky svého kmene, mi připadal mdlý a vyprávěný bez valného nadšení. Je to škoda, protože život vůdce (a je jedno, jestli je to Mojžíš, král Artuš nebo náčelník domorodého klanu) není špatné téma.

Šarlatová křídla smrti, jsou povídkou, která ukazuje že Asterion má i svou astrální dimenzi.  Povídka o zkoumání astrálních bytostí mě zaujala spíše atmosférou, než samotným dějem, který jsem jako hrou nepolíbený jen těžko chápal. I tady se autorka zabývá historií Asterionu. Ale na rozdíl od Haniny Veselé, která nám ve své povídce Mé jméno bude znít, z historie světa vše potřebné vysvětlila, nás autorka Šarlatových křídel prostě hodí do děje a řekne „Plav“.

Řezno 1872. Příběhy impéria jsou herním světem na pomezí steampunku a fantasy, kde se můžeme setkat se vším, co oba žánry nabízí. Povídka Řezno 1872 nám na příkladu záchrany vílího dítěte ukazuje, že tento mix žánrů stojí za podrobnější prozkoumání. A ačkoli je povídka veskrze průměrná, autoři pěkně využili prvků, které herní svět Impéria činí tolik atraktivním.

Volání jaguára je první ze dvou povídek vycházejících z herního světa, ve kterém žijí a bojují potomci bohů. Jako iniciační příběh povídka splnila svůj účel a jako neotřelá young adult funguje také.

Druhým příběhem ze světa Potomků bohů je povídka Ozvěna dávného příběhu. Příběh dívky Silvie, která ačkoli žije v moderním světě, byla vybrána za matku poloboha.

Do herního světa Immortal fighters nás zavádí povídka Krkavec a vlk, která má nejen zajímavou zápletku, ale především hrdinku, která by si zasloužila vlastní román.

Tropický kraj divů, který se odehrává ve světě Unknown Armies . Sestry Lukačovičovy, nám na souboji dvou mágů ukazují nejen jak má vypadat kvalitní urban fantasy, ale také jaké jsou principy hry Unknown Armies. Ostatně Petra Lukačovičová ve své knize sbírka ctností tento herní svět již jednou navštívila. A přestože si autorky mohly dát větší práci s objasněním motivů obou mágů, je pro mě Tropický kraj divů jedním z vrcholů knihy.

Poslední povídkou je Kelpie. A i když moc nechápu pravidla hry Imaginárium, které je povídka zasvěcena, ten nově zpracovaný příběh o vodníkovi se mi moc líbil. Právě originální zpracování starého známého příběhu dělá z povídky Kelpie druhý pomyslný vrchol knihy.

Hry s příběhem: Volání divočiny (tak jako předchozí dvě antologie) nám mají přiblížit formou povídek herní RPG světy a to nejen ty, které byly vytvořeny jako moduly pro Dračí doupě.

Naštěstí si jsou všichni, kteří se na zrodu knihy podíleli vědomi, že bez popisu herních světů by se toto poslání kniha nikdy nemohla splnit. A tak je každému hernímu světu věnováno několik vět, které čtenáři vysvětlí, oč v kterém světě kráčí, jaké jsou jeho principy a kdo je jeho autorem. U mnohých je pak uveden i odkaz na domovské stránky.

Samozřejmostí u povídkové sbírky by pak měly být i medailonky všech autorů povídek a ani ty zde nechybí.

Myslím si, že kniha  Hry s příběhem: Volání divočiny svůj účel splnila. Seznámila mě s herními světy, které jsem neznal a s autory kterým bych měl věnovat svou pozornost. Nebo kterým bych se měl vyhnout.

Pokud jsou čtyři z jedenácti povídek nadprůměrné, šest čtyři hodně dobré, dvě dobré a jedna průměrná, není to špatné skóre. Zvláště, když si uvědomíme, kolik z těch jedenácti autorů jsou profesionální spisovatelé.

Vlastně když tak o tom teď přemýšlím, i ten název Volání divočiny naplnila bezezbytku…

70%

Jan Procházka

 

 

 

 

Dzieci ze schowka – Ryū Murakami – Świat Książki 2009

Kniha Coin Locker Babies poprvé vyšla už v minulém století a to dokonce už v roce 1980. Proto se ještě tolik nepodobají novějším dílům Ryu Murakamiho. Hodně často jsem měl naopak dojem, že čtu nějaké starší dílo jeho slavnějšího jmenovce Hurukiho. A to především proto, že v této knize se mnohem více setkáváme se snovými pasážemi, které v pozdějších dílech Ryu moc často nenajdeme. Ale Haruki je používá stále.
— V knize sledujeme osudy dvou chlapců, které jejich matky chvilku po porodu odložili do zavazadlových skříněk na mince na nádraží. Na rozdíl od mnoha jiných odložených dětí, se podaří těmto dvěma přežít. Potkají se v sirotčinci a spřátelí se, ačkoliv jsou povahově rozdílní. Pak je oba adoptuje stejný manželský pár a oni se tak stanou bratry.
— Poté prožívají společně i každý sólo pády i okamžiky slávy. Putují různými místy včetně opuštěného města, pokrokového vězení pro mladistvé nebo blázince. Už zde je vidět fascinace Ryu temnými kouty Japonska, jen je tato fascinace méně dominantní jak v novějších knihách.
— Zejména ze začátku knihy působí jednotlivé kapitoly spíše jako krátké povídky jen částečně spojené některými společnými postavami. Později je děj již více souvislý ač se o poté občas mění tok vyprávění podle hlavní trojice. Kromě bratrů Kiku a Haru, sledujeme některé části příběhu pohledem Anemone, která je přítelkyní Kiku a v první části příběhu vlastní obrovského krokodýla Gulivera.
— Kupodivu se kniha čte velice dobře. Časté změny atraktivního nebo zajímavého prostředí nenechají čtenáře upadnou do rutiny a jak hlavní, tak vedlejší postavy jsou dobře napsané a často hodně excentrické. kromě těhotných žen a maminek s malými dětmi mohu jedině doporučit.

Morderstwo jako dzieło sztuki – David Morrell – Albatros 2014

češtině vyšlo pod názvem Na hraně temnoty. Originální název odkazuje na stejnojmennou knihu Thomase de Quinceyho, který je hlavní hrdinou nejen úvodní knihy stejnojmenné série a i známá kniha v příběhu hraje velkou roli.
— Thomas de Quincey byl nejznámější viktoriánský spisovatel a narkoman, který se proslavil dvěma knihami. První z nich byla Zpověď (anglického) požívače opia a díky ní dostal i přezdívku Opiumista. A druhou je Vražda jako krásné umění, kde popisuje brutální vraždu na Ratcliffe Highway a její všechny okolnosti s fascinací nemálo připomínající současnou literaturu o sériových vrazích, která už v knihkupectvích dokáže obsadit samostatný regál.
— Děj příběhu začíná mnoho let po této události ale neznámý vrah věrně kopíruje vraždy, které náš hrdina tak mistrně popsal. Proto je také jedním z hlavních podezřelých. Přesto jej dvojice hlavních vyšetřovatelů vezme na místo činu a později i na druhé místo činu, poté co neznámý vrah zopakuje i druhou z vražd, které se odehrály před desítkami let. Možná je to způsobeno tím, že Thomase doprovází jeho sympatická dcera, která se o něho stará.
— Druhá vražda, která počtem mrtvých i brutalitou překonává svůj vzor vyvolá paniku v celém Londýně a lidí se zmocní strach. Jelikož vrah, který provedl původní vraždy na Ratcliffe Highway byl dopaden a popraven, tak nemohlo jít o stejnou osobu. Nebo ano a vrah vraždí ze záhrobí? Ministr Lord Palmerston dá de Quinceyho zavřít do vězení a i tam se jej někdo pokusí zabít. De Quincy se v obavě o svůj život pokusí o útěk při převozu z vězení a útěk se mu zdaří. Pomocí sítě londýnských žebráků se mu podaří kontaktovat svoji dceru Emily a společně s ní a oběma detektivy ve velkém finále dopadnou vraha a zabrání pokusu o vyvolání chaosu po atentátu na sklad opia Východoindické společnosti v londýnských docích.
— Kniha bravurně líčí viktoriánský Londýn a to převážně jeho temnější a chudší část. Díky flashbackům vraha se nejen dozvídáme o jeho motivaci ale dostaneme se také do Indie, kde britská armáda držela ochrannou ruku nad obchodem s opiem provozovaným právě Východoindickou společností. Určitě si zamilujete dceru hlavního hrdiny Emily, která přináší do zatuchlého měšťáckého prostředí viktoriánské Anglie svěží vítr klíčícího feminismu a moderního pohledu na svět. Ač se autor snaží jazykem zůstávat ve viktoriánské Anglii, tempo vyprávění má moderně svižné. Rozumná míra společenské kritiky a sociální tématiky nevadí, ba spíše jen dokresluje temnou a depresivní náladu viktoriánské metropole.
— Ač kniha spadá spíše mezi „lehčí“ četbu není nijak plytká a rozhodně ji mohu doporučit. Jen nevím, zda mohu vzhledem k překroucenému názvu, laciné obálce a dalším drobnostem doporučit i český překlad této skvělé knihy. Takže pokud nemáte problém s čtením knih v angličtině, sáhněte spíše po originále.

Mapa vražd v Ratcliffe Highway