Mysterium tremendum – Sebastian Rainer – Panteon 2015

Když jsem si prosvištěl hodnocení na databázi knih, tak jsem se chvíli rozmýšlel, zda se do knihy vůbec pouštět, protože zde převládalo negativní hodnocení. Nakonec to zas tak velká katastrofa nebyla ale chápu, že ten kdo knihu četl v době vydání a hlavně mystifikační masáže ve stylu Blair Witch, tak asi své zklamání dával najevo razantněji.
— Nakonec šlo o průměrnou kopírku (těch povedenějších) klasických samizdatových románů z doby ruské okupace. jediné čím se příběh liší od tohoto schématu je to, že místní fízl je vykreslen v celkem příznivém světle až se sympatiemi. Jinak zde máme jak slušnou dávku mystiky, tak drobné konspirační narážky mezi řádky, tak líčení běžného života osmdesátkové vesnice někde v Beskydech či kde.
— Příjemným bonusem jsou pasáže o výtvarném umění a to zejména o jednom slavném tizianově obraze. Jinak tato kniha rozhodně nikoho neohromí ale ani neznechutí tak, že by ji odložil a nedočetl. Prostě slušné řemeslo. Podobně by se dal hodnotit i krátký film, který byl natočen jako součást PR této knihy a který je stále možné shlédnout na webu csfd.cz.

Psí hvězdy Peter Heller Plus 2014


Peter Heller žije v Denveru. Je to spisovatel, redaktor a také velký dobrodruh.
Absolvoval několik expedic na kajaku, z nichž vznikly zápisky o Pamíru, Kavkazu, Střední Americe nebo Peru. O jeho dobrodružných cestách napsal několik knih a pravidelně přispívá do časopisu National Geographic.
Peter prosurfoval západní pobřeží Kalifornie, zúčastnil se výpravy do Antarktidy s cílem překazit cesty velrybářských lodí nebo také tajným natáčením upozornil na zabíjení delfínů v chráněných oblastech.
Jeho prvním románem je kniha The Dog Stars, vydaná v roce 2012. Titul vzbudil veliký ohlas a získal mnoho literárních ocenění. Byl přeložen do osmnácti jazyků. K českým čtenářům se kniha dostala v roce 2014 s názvem Psí hvězdy.
Na počátku roku 2014 vyšel jeho druhý román The Painter.

Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet.
Jenže.
Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo.
Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany.
Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší.
Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl.
Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max.
Ovšem, koho oslovil Malevil nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa.
Vím, že se k téhle knížce budu vracet.

80%

Autor recenze Jan Procházka

Hurvínkovy hudební pohádky Helena Štáchová a Jiří Melíšek Nakladatelství: Tvarohová – Kolář 2004

Tahle knížka nás opravdu moc bavila. Nejen že se v ní dcera setkala se svými oblíbenými hrdiny, ke kterým přibyla oživlá nota Ludvík Tón. Ale navíc se zábavnou formou dozvěděla něco více o hudebních nástrojích. Výhodou knihy je, že i když se odehrává na zámku a rámcový příběh (Spejbl je průvodcem na zámku a Hurvínek s Máničkou mu pomáhají) není nutné číst knížku od začátku do konce popořadě. Proč? Protože jde vlastně o sbírku pohádek které Mánička a Hurvínek vyprávějí čtenářům. A každá pohádka je uzavřená. Také mi přišlo hezké, že hrdinové oslovují přímo malého čtenáře. Poslední, ale zdaleka ne zanedbatelnou součástí knížky jsou originální písničky, které každou pohádku hezky doplňují. Dcera si je zamilovala. Logickým a správným krokem pak bylo přiložení zpěvníku se všemi písněmi Heleny Štáchové a Milana Dvořáka. Protože co by byla knížka o hudbě bez zpěvníku. Já osobně bych si rád připlatil i za CD s nahrávkami písniček. To mi u knihy citelně chybělo. Ilustrace Miloše Kirschnera mladšího pak celou knihu, která je v pevné vazbě a má i dobrý formát hezky doplňují. Myslím, že Hurvínkovy hudební pohádky Heleny Štáchové a Jiřího Melíška si získají srdce nejen malých čtenářů, ale i rodičů. Nejenom zajímavým tématem, ale i humorem,  kterým jsou postavičky pana Kirschnera pověstné.

80%

 

Čertice Dorka Klára Smolíková Pasparta 2016

Malá čertice Dorka vyrůstá u své babičky. Někdy si spolu báječně rozumějí, jindy se vůbec nemohou dohodnout. Dorka totiž každou chvíli chytá babičku za slovo. Jak se to dělá? To si počíháte na větu či slovní spojení, které by mohlo vlastně znamenat něco úplně jiného, než dotyčný myslí. A skočíte po něm! Čertice má nejen velkou představivost, ale ještě k tomu umí trošku kouzlit, takže se třeba po ránu promění v rybičku a vyskočí z postele. Jak si to babička přála.

Máme pětiletou dcerku a ta je pořád jako na trní, mele stále pantem a ano, často mě z ní může vzít čert. Stejně jako babičku z Dorky. Každý, kdo má děcko na tohle naráží. „Já se z tebe zvencu.“ „Nebuď jak z divokých vajec?“ „A tati, co je to zvenca? A jaký jsou divoký vejce?“ Přesně tak to má i sympatická čertice Dorka a její babička. Příběhy které Dorka prožívá jakoby vypadly ze života každého druhého školáka (ranní vstávání, závody, úkoly), zároveň jsou nabity informacemi a humorem, takže i na poměrně krátké ploše dvou stran malé čtenáře nejen poučí, ale i pobaví. Každý příběh je doplněn hádankou, či lehkým (většinou hledacím) úkolem. Knížku ilustroval dlouholetý spolupracovník Kláry Smolíkové, Jan Smolík ( Na hradě Bradě, Řemesla, Viktorka) a v jeho podání je Dorka na první pohled sympatická rošťanda ne nepodobná Pipi Dlouhé punčoše a děti si ji oblíbí. I když Dorka nedosahuje (a ani nechce dosahovat) takových met jako například knihy Řemesla či Husité, nebo Husův dům. Rozhodně mladší školáky (první stupeň a zdatnější předškoláky poučí a pobaví. A to se cení.

80%

Vernon Subutex (1) – Virginie Despentes – 2016 Wydawnictwo otwarte

Asi není náhoda, že tato kniha hodně připomíná svým stylem romány Michela Houellebecqa. Michal ve svých románek má více narážek na filozofii a francouzské spisovatele. Virginie má v první díle této série zase více narážek na různé celebrity a zejména kapely a interprety, jak francouzské, tak zahraniční.
— Vernon, která je hrdinou tohoto románu, měl kdysi obchod s gramofonovými deskami ale nástup CD, interenetu a následný nástup warezu jej připravil o živobytí. Nějakou dobu žije tak, že na e-Bayi rozprodává různé sběratelské předměty a rarity, které v bohatších časech nasyslil. Občas mu vypomůže finanční injekcí jeho dávný přítel ze starých časů Alex Bleach, který se stal úspěšnou hudební hvězdou.
— Když Alex Bleach umře, je jen otázkou času, kdy Vernon kromě práce přijde i o střechu nad hlavou. Tak začíná jeho anabáze po bytech kamarádů, milenek a známých než se dostane až na ulici. Během toho prožívá chvilky štěstí i pádů ale vždy to nějak posere buď on sám nebo okolnosti. Potkává soustu zajímavých postav i postaviček, ze všech možných společenských tříd.
— Stejně jako, když Houellebecq‎ v Podvolených vypráví jak Marine Le Pen kopíruje styl oblékání Merkel, tak i Virgie Despentes vytváří podobné komické situace. Třeba když Vernon balí balí mladou slečnu o které po nějaké době zjistí, že jako malá holčička chodila do jeho obchodu se svým otcem, který tam kupoval podivné severské black metalové kapely a nyní je velké zvíře v nějaké bance nebo když s jedna z ženských postav vypraví do Barcelony jako doprovod téměř dospělé dcery svého přítele, která nedávno konvertovala k islámu. A díky její návštěvě se dozvěděla (díky Googlu), že její matka, která od jejího otce utekla byla velmi známá pornoherečka.
— Kniha je jednak plná stesku po ztraceném mladí, bezstarostných devadesátkách a osmdesátkách , rozčarování a znechucení z moderní digitální doby, druhak ostrou kritikou prázdného života bez odpovědnosti, závazků a duchovnosti. Autorka kritikou rozhodně nešetří. Trefuje se do všech bez rozdílu pohlaví, politické orientace, místa na společenském žebříčku, národnosti či věku.

František Kotleta – Velké problémy v malém Vietnamu Epocha 2016.

Velké problémy v Malém Vietnamu jsou vlastně volným pokračováním Františkovi povídkové knihy Příliš dlouhá swingers party. Takže se znovu setkáváme s Tomášem Koskem, který vyšetřuje (nejen pro vládu) zločiny které zavání magií a nadpřirozenem.

Tentokrát jde o únos dcery českého premiéra. A Kosek to nebude mít zrovna lehké.

Po lehce chaotickém začátku, kdy jsem měl trošku problém se zorientovat, se děj přenesl ze zahraničí do Prahy a začala klasická splatterová jízda. Akce střídá akci, hláška střídá hlášku a tak to mají Kulhánkovi pohrobci rádi.

Nicméně já oceňuji především autorův nápad využít vietnamskou komunitu a čínskou mytologii, což dává jinak tak častokrát vytěžené zápletce svěží vítr do plachet.

Také se mi líbí, že ač postavil vedle Tomáše Koska úplně novou parťačku, nezapomněl ani na postavy které známe z povídek.

Také musím pochválit autora za všechny bojové akce. Nejlepší je ovšem bitva o Anděl, ta je snad nejpovedenější ze všech které Kotleta napsal. Živě vidím jak Jesenický Mauglí s naostřenou tužkou v jedné a s poznámkovým blokem v druhé ruce pochoduje mezi KFC, synagogou a obchodním centrem Anděl a plánuje tažení jako novodobý generál Patton.

A jako jeden z těch, kteří bydlí na Praze 6. Dávám palec nahoru za Dejvice.

Vlastně kromě rozpačitého začátku nemám knize co vytknout. Jako akční jednohubka svůj účel stoprocentně splnila a „sexuální magie“ nesoucí se v duchu povídek, na něž Velké problémy navazují je příjemnou třešničkou na dortu.

78%

Autor recenze Jan Procházka

 

Jackaby -William Ritter – Host 2015

— Do New Fiddlehamu na vlastní nebezpečí.
— Píše se rok 1892 a Abigail Rooková přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Město terorizuje sériový vrah a mladá dívka s dobrodružstvím v krvi se po boku nedostižného detektiva R.F.Jackabyho vydává po jeho stopě.
— Příběh, který nám začínající autor, (ale především muž který vystudoval folklor na Oregonské univerzitě) předkládá, není nijak objevný.
— I když je Jackaby příjemně excentrický není hlavní hrdince (která vlastně celý příběh vypráví) až takovým partnerem jak by si zasloužil a je ho zkrátka málo. Hlavní hrdinka je vlastně taky celkem sympatická (a kdyby se stále nelitovala a neomílala stále dokola svou minulost) člověk by ji měl ještě raději. To je jedna z věcí, které tak jako i neustálé opakování již jednou vyřčených faktů příběh hodně ubíjí.
— Detektivní zápletka je bohužel dost průhledná. A bystřejší čtenář velice brzy odhalí kdo je kdo a pak už jen čeká, až ke stejnému poznání doklopýtá detektiv se svou asistentkou.
Vlastně jediným přínosem celé knihy je kromě špetky spíše situačního humoru, to že autor využil své studium folkloru a osadil svůj New Fiddleham neotřelou sbírkou irských mýtických bytostí. (Ale ani to není nic, co bychom neznali například z geniální knihy Američtí bohové.)
— Ke všemu čtení kazí dost odbytý překlad. Používat moderní spojení jako například „klučičí šaty“ se u fantasy, která se odehrává v roce 1892, by se prostě nemělo. A ne, v textu se to neztratí, i když jde o jednoduchou oddychovku.
— Jackaby je prezentován jako Young Adoult a v tomto ranku, jde přeci jen o svěží dílko, které se mohlo stát jakousi alternativou všem dystopickým a upírským ságám. Přesto se domnívám, že nejde o žádný zázrak a své dceři (až na to bude mít věk) spíš raději doporučím Amélii Petry Neomillnerové.
60%
A ještě malá ukázka z knihy.

Vladimír Šlechta – Kukaččí mláďata Brokilon 2016.

Young adult pro starší a pokročilé.

Vladimíra Šlechtu autora jednoho fantasy a jednoho postapo cyklu netřeba většině čtenářů představovat. Zatím co tak zvaný Oggerdský cyklus je ryzí post apo, cyklus Krvavé pohraničí  získal právem titul Zálesácká fantasy. A právě do Krvavého pohraničí se Vladimír šlechta vrací ve svém nejnovějším románu.

Arkastie prochází vleklou krizí. Král uprchl už před deseti roky a ještě stále se skrývá. Bezvládí přineslo hořké plody. Staré dohody jsou porušovány, zájmové skupiny soupeří o moc. Schyluje se k občanské válce. Ve městě jménem Thonnierika žijí své životy čtyři mladí lidé z různých společenských vrstev. Zatím ještě netuší, že budou zataženi do samého středu nadcházejících událostí. Pak budou přinuceni bojovat jeden za druhého i jeden proti druhému. Čas se nachyluje, blíží se bouře. Možná se vrátí král. Možná…

Vzhledem k tomu, že se Kukaččí mláďata odehrávají deset let po uzavření poslední kapitoly Gordonovy země, není divu, že se v Thonnierice nesetkáme se starými známými hrdiny, ale naopak s hrdiny zbrusu novými. A ať už je to Thornel vracející se z pohraničí domů, Wenzl který naopak nikdy neopustil zdi města, zámečnická učnice Zirri, mladý šlechtic Coelin, nekromantka  Ju, nebo její souputník Daniel, jsou to hrdinové sympatičtí a rozhodně jim budete fandit.

Za deset let bezvládí se toho v Thonnierice změnilo hodně a situace ve městě není ani zdaleka ideální. Stačí jen málo a na problémy je zaděláno…

Popravdě řečeno zápletka není až takovým tahounem jak by se mohlo zdát, protože ta je poměrně jednoduchá a průhledná. Dost brzo je čtenáři jasné, kdo, proč a jak, rozpoutá peklo, které musí hlavní hrdinové přežít.

Hlavním tahounem příběhu jsou tedy především hrdinové (jichž je opravdu požehnaně a autorovi chvíli trvá, než nám je všechny představí.) a jejich osudy, které jsou správně  propletené.

Právě díky tomu, že autor rozdělil (a podle mě to byl z  vypravěčského hlediska takřka geniální tah) do skupin, které se za patřičně dramatických okolností setkávají, nemá čtenář pocit, že by byla Kukaččí mláďata přelidněná.

A některým čtenářům bude možná vadit, že příběh postrádá výrazného záporného hrdinu. Jenže toho zde (což až taková novinka není) supluje organizace, tedy v našem případě církev.

Zkrátka o akci, napětí a překvapení není nouze a to je jen dobře.

Nevím, jestli jsou Kukaččí mláďata nejlepším dílem Krvavého pohraničí. Ale rozhodně se čtou jedním dechem. A pokud jsou opravdu poslední knihou série, myslím, že ten odchod ze scény je opravdu velkolepý.

Kukaččí mláďata (právě díky tomu, že se odehrávají deset let po událostech v poslední knize) mají tu výhodu, že je můžete číst i bez znalosti předchozích knih. A vlastně ještě jednu výhodu Kukaččí mláďata mají. Můžete je pořídit mladšímu sourozenci. Protože je to v podstatě young adult fantasy. Jenže mnohem lepší a dospělejší, než nám většina titulů tohoto žánru nabízí.

90%

Autor recenze Jan Procházka

 

Stín Modrého býka – Františka Vrbenská a Leonard Medek Straky na vrbě 2011

Františka Vrbenská dobrá víla české fantastiky a autorka nejen mnoha povídek, ale také například fantasy trilogie Klál hlubiny půlnoci spojila síly s Leonardem Medkem který kromě mnoha povídek napsal například knihy jako jsou dobrodruh či Conan a studna Ghůlů.
Výsledkem spolupráce těchto dvou skvělých autorů je kniha Stín modrého býka.
Příběh galského válečníka Kraka z rodu Havranů který se snaží najít nejen vrahy svého bratra a dosáhnout tak pomsty nás zavádí do české kotliny čtvrtého století po Kristu. V té době byla česká kotlina tavícím kotlíkem národů. A tak se Krak na své pouti z Daksanemetu (dnešní Doksany) potkává a utkává nejen s válečníky kmene Korkontů či Svévů, ale také s římskými obchodníky hledajícími nová odbytiště pro své zboží.
Příběh má několik vzájemně se splétajících dějových linek a pomalejší tempo, takže se čtenář musí soustředit a být trpělivý. Ne, že by Krak řešil vše jen smírnou cestou, o souboje zde rozhodně není nouze a i keltská či germánská magie mají v příběhu nezastupitelné místo. A i když s tím počtem hlavních i vedlejších postav je lehké se v příběhu ztratit, všechny jejich osudy se v závěru knihy spojí stejně tak jako potoky a říčky vlévající se do mohutného toku řeky Albis.
Na druhou stranu je skvělé že si autoři (a u Františky Vrbenské je to koneckonců dobrým zvykem), dohledali v odborné literatuře nejen původní názvy kmenů, osad, měst, hor a řek, ale také zvyky a obřady které Keltové na našem území provozovali, takže příběh působí o to věrohodněji. Jako velké plus také vnímám obě přiložené mapy a velice obšírné dodatky obsahující snad všechna jména, názvy a pojmy z keltského místopisu a historie které se v knize objeví.
Ve finále se tak stírá hranice mezi fikcí a historií a to je jen dobře.
Trpělivému čtenáři se tak ve Stínu modrého býka dostává do rukou nejen dobrodružný historický román s prvky fantasy, ale zároveň velice čtivý průvodce historií keltského osídlení v Čechách a na Moravě.
Závěrem musím pochválit také pěknou obálku z pera Jany Šloufové a ilustrace v záhlaví kapitol které pěkně ilustrují celý příběh.
V rámci ASFFH v kategorii Česká kniha zvítězila kniha v roce 2011

Temné lesy – Harlan Coben

Do čtení této knihy jsem se pustil víceméně zcela na slepo. Měl jsem jen nejasné tušení, že jsem někde už jméno Harlan Coben zahlédl ale jistý jsem si nebyl. Ale anotace nevypadala špatně, tak jsem to zkusil.
— A kupodivu jsem byl spokojen. Kniha byla mírně nad průměrem a během čtení jsem nenarazil na nic, co by mi vysloveně vadilo. Kniha je celkem dobře namíchaným mixem společenského románu, detektivky a duchařské historie.
— Vyprávění má dvě hlavní dějové linky a stejně tak i dvě hlavní časové roviny. V první dějové lince hlavní hrdina zastupuje mladou chudou černoškou striptérku / prostitutku v procesu s bohatými bílými vysokoškoláky, kteří ji na školním večírku znásilnili. Rodiče studentů se snaží použít všech možných prostředků aby své potomky ochránili před odsouzením.
— Když je hlavní hrdina přizván k identifikaci těla neznámého mrtvého, poznává vám něm svého přítele z mladosti, o kterém se domníval, že je mrtvý. Měl být zavražděn společně s jeho sestrou v táboře, který sousedil s temnými lesy a tyto vraždy byly první v řadě, které spáchal dnes již odhalený a odsouzený sériový vrah.
— Příběh se poté začíná více a více zamotávat. Hlavní hrdina se začne znovu setkávat se spoustou lidí ze své minulosti a pátrání, které hrdina rozjede se začne ubírat hluboko do minulosti nejen jeho vlastní rodiny. Má podezření, že téměř všichni mu lžou, klamou jej nebo si spoustu informací nechávají sami pro sebe. Když nebyl až do nedávné doby mrtvý jeho přítel, pak ani jeho sestra nemusí být mrtvá. Čemu tedy věřit?