Seznam sedmi – Mark Frost

Tuto knihu můžete brát jako prequel k příběhům Sherlocka Holmese. Hlavním hrdinou je mladičký Artur Conan Doyle a odehrává se ještě v časech,  než sepsal první dobrodružství nejznámenějšího detektiva v historii.
Brzy je zatažen do víru rozáhlého spiknutí, které nemá za cíl nic menšího než klasické ovládnutí světa. Celého světa. tak mu to alespoň vysvětlil jeho nový přítel, který pracuje jako agent pro jeho výsost královnu Viktorii. Spolu s ním a jeho spojenci mnohokrát vyvázne jen o fous z růlzných smrtelných léček a nebezpečných útoků. Uvidí věci, které se naprosto rozcházejí s jeho přísně vědeckým náhledem na fungování veškerenstva.
Ač je kniha pouhým dobrodružným a tedy tak trochu brakovým vyprávěním je její čtení strhující podívanou, ve které si své cameo střihne spousta viktoriánských celebrit a svět viktoriánské Británie je zde vykreslen nápaditě a ve všech odstínech šedi. Také postavy a postavičky příběhu jsou mnohovrstvé a nikdo z nich se nechová nelogicky. Dozvíte se spousta zajímavých, či spíše jen obskurních faktů z různých oborů a spád vyprávění je velice svižný. Autor vám moc času na nějaké vydechnutí nedá.
Jo a pokud je vám jméno autora nějak povědomé a nemlůžete si vzpomenout odkud jej znáte, tak vám prozradím jednu indicii, která by vám měla stačit: Laura Palmer.
Jo a napsal nejen další pokračování tohoto příběhu, které se jmenuje Šest mesiášů ale i další knihy například Přísně tajný cíl.

A ještě malá ochutnávka:

Může snad jeho schodiště, které bylo vždycky signálem příjemných vyhlídek na domov se vším jeho pohodlím, nyní vyzařovat auru děsivé hrozby? S pocitem, že už nemůže důvěřovat svým instinktům, uchopil Doyle do ruky revolver, jehož nabité komory si snad poradí s čímkoliv, co by jej mohlo očekávat, a pomalu vystoupal těch jedenadvacet schodů. Ocitl se na dohled dveří svého bytu. Byly otevřené.
— V místech, kde bývala klika, bylo dřevo roztříštěno na tisíc třísek. Drť ležela zde, přede dveřmi na podlaze: kliku někdo vyrval, nevykopl dovnitř. Doyle se opřel o stěnu a naslouchal. Když si byl jist, že se uvnitř nic nehýbe, lehkým dotekem dveře otevřel a zalapal po dechu nad tím, co spatřil.
— Každý čtvereční palec čelního pokoje vypadal jako olepený a napuštěný jakousi čirou hustou tekutinou. Od podlahy po strop pruhy a šmouhy, jako by byl někdo všechno s maniakální posedlostí natřel obří štětkou. Vzduch byl prostoupen zápachem připomínajícím spálené žíně z matrací. Z míst, kde byla látka nanesena v nejsilnější vrstvě, vystupoval líný kouř. Když vstoupil, cítil, jak se  mu sliz přisává k podrážkám, ale když zvedl nohu, neulpěl na ní žádný zbytek. Uhýbalo to doteku, mělo to tělo, ale obal zůstával celistvý a neporušený. Doyle rozeznal mozaikový vzor svého perského koberce, vnořeného v té hmotě jako skarabeus zapuštěný v jantaru. Prozkoumal svou židli a sekretář. Noční stolek, olejovou lampu, otoman. Svícny. Kalamář. Šálek. Každý předmět v pokoji byl na povrchu zkapalněn a opět zchlazen a vytvrzen.
— Má-li to být varování – a ten závěr je nevyhnutelný – co přesně se autor vzkazu snaží sdělit? Chce snad vzbudit otázku: Jakou zkázu by mohli přivodit lidskému tělu? Doyle zvedl ze stolu jednu ze svých knih. Vážila zhruba stejně jako předtím, ale v ruce se mu podivně ohnula, její bezobratlý hřbet byl jako rozvařená zelenina. Ztluštělé stránky se stále daly otáčet, bylo téměř možno rozlišit rozmazaný, zborcený text, ale přesto ta zplihlá věc ani vzdáleně neodpovídala ustáleným představám, které spojoval s pojmem kniha.
— Tak rychle, jak mu to kluzká podlaha dovolovala, se Doyle přesunul do ložnice. Když otevřel dveře, celé poklesly a svěsily se a jejich horní roh se ohnul jako oslí ucho v sešitě. Doyle shledal, že podivné zkapalnění proniklo několik palců do tohoto pokoje a pak se náhle zastavilo: jeho ložnice zhoubné desubstancializaci unikla.
— „Zaplať Bůh,“ řekl si pro sebe.
— Vyňal ze skříně příruční kufr, vhodil do něj bezobratlou knihu, čisté prádlo, holící soupravu a krabičku střeliva, kterou schovával v horní poličce prádelníku.
— Zpět vulkanizovaným pokojem – u dveří se Doyle zastavil: šoupání nohou, někdo je venku. Ohnul se, pohlédl roztříštěnou klíčovou dírkou a uviděl Petrovičovou, jak se opírá o zábradlí s rukama přitisknutýma na vychrtlou hruď.
— „Paní Petrovičová, co se tady stalo?“ zeptal se a vyšel do haly.
— „Pane doktore,“ zvolala a vyděšeně ho uchopila za nabízenou ruku.
— „Viděla jste něco? Nebylo odtud nic slyšet?“
— Mocné přitakání. Nemohl si vybavit, jak je na tom se znalostí angličtiny, ale zdálo se, že v tu chvíli obzvláště chabě.
—  „Moc. Moc,“ řekla. „Vlak.“
—  „Zvuk vlaku?“
—  Opět přikývla a pokusila se ten zvuk napodobit za doprovodu řady rozmáchlých povšechných gest. Zase si popřávala víno, řekl si Doyle ne bez pohoršení. Když pohlédl za ni, spatřil ještě jednu ženu, čekající dole na úpatí schodů. To byla ta druhá tvář, kterou viděl v okně: malá, statná žena, kulatý obličej, pronikavý pohled. Připadala mu něčím známá.
— „Prosím, paní Petrovičová, viděla… jste… něco?“
— Oči se jí rozšířily a ruce vykreslily obrys něčeho mohutného.
— „Velký? Hodně velký?“ pobízel ji Doyle. „Nějaký muž?“
— Zavrtěla hlavou. „Černý,“ řekla jen. „Černý.“
— „Paní Petrovičová. Jděte do svého bytu. Zůstaňte tam. Až do rána sem dolů nechoďte. Rozumíte?“
— Přikývla a otočila se k odchodu, pak ho ale zatahala za rukáv a ukázala na ženu za sebou. „Moje přítelkyně je –“
—  „S vaší přítelkyní se seznámím jindy. Udělejte, co jsem vám řekl, prosím, paní Petrovičová,“ řekl a jemně odstrčil její ruku. –“Teď opravdu musím jít.“
— „Ne, pane doktore, ona…“
— „Teď si trochu odpočiňte. Dejte si pořádnou sklenku vína. Buďte hodná, paní Petrovičová. A teď dobrou noc. Dobrou noc.“ Během té řeči se dostal dolů.
— Držel se nejrušnějších ulic a na nich té rušnější strany, vyhledával světlo, směřoval vždy k nejhustšímu davu. Nikdo k němu nepřistoupil ani ho neoslovil. Nesetkal se s žádným pohledem, a přesto cítil, jak ho pálí tisíc zlovolných očí.
— To málo, co z noci zbývalo, strávil Doyle v nemocnici sv. Bartoloměje, kde ho znali, jen hodinu z toho si zdřímnul na jednom z lehátek určených pro lékaře ve službě, v místnosti, kde jej obklopoval tucet dalších lidí, a nic z toho mu neposkytovalo bezpečné útočiště.
— Ze své příznačné nekompromisní zásadovosti, a snad ještě více ze strachu před výsměchem, o svých těžkostech s nikým nemluvil, ani s nejbližšími kolegy.
—  Světlo dne zaselo do dobrodružství uplynulé noci několik řídkých zrníček pochyb. Pro všechno, co se na seanci dělo, musí existovat jasná fyzikální vysvětlení, říkal si Doyle, prostě jsem na ně jen dosud nepřipadl. Ne, dost. Už tímhle podvádím sám sebe: mysl je závislá na rovnováze a hledá ji za každou cenu. Netvrdím, že přijmu všechno, co mi Sacker předložil, jako posvátné pravdy, ale holá skutečnost je taková, že jsem prošel dveřmi, které za mnou zmizely, proto nemohu zpět. Proto musím dopředu.
— Když vyšel do chladného jitřního vzduchu, jeho strach a dezorientace ustoupily a do popředí se ihned protlačil vztek nad brutální vraždou lady Nicholsonové a jejího bratra. Její tvář mu nešla z mysli, její prosebný pohled, její výkřik, když padala. Obracela se na mne o pomoc, a já jsem zklamal, nedokázal jsem ochránit její život. Podruhé už neselžu, zapřísáhl se

Advertisements

One thought on “Seznam sedmi – Mark Frost

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s